Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj Jasper II - 1. kapitola

31.10.2010 (19:00) • KairaTay • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 3186×

Rekapitulace

Jak plynul příběh před odchodem Belly Cullen do Volterry?

Po pár letech, co Bella prošla přeměnou, ji adoptovali Cullenovi. V moment, kdy vešla do dveří, získala nejen přítele, ale i lásku. Aniž by věděla, co se děje u ostatních v mysli. Plánovala s Jazzem všemožné pastičky na svou platonickou lásku. Edwarda. Občas se také stalo to, že Edward nachytal je.

Ovšem, platonická láska se začne přeměňovat v tu pravou, ryze čistou lásku. To by ale nesměl být Edward Edwardem, který šanci, dostat se ke své milované dívce blíže, úplně promarní. Bella zjistila, že si s ní jen hrál. Našel si lidskou dívku, která mu poskytla asi jiné potěšení, než dokázala kdy ona.

Belle nálada klesla  pod bod mrazu, napadl jí klub, který by ji rozptýlil.  Ztratí se. Z bezvýchodné situace ji jako vždy dostane Jasper. Ta se po dlouhé době rozhodne, že je na čase zvednout hlavu a ukázat, že ji na kolena nedostane. S příchodem na diskotéku kam už dlouhá léta chodí, uvidí pár, který zabral oblíbené místo rodiny. S bližším poznáním zjistí, že je to Edward a tajemná slečna. Na onom místě se s Jasperem sblíží. Dokonce více, než je mezi dobrými přáteli zdrávo. On je totiž zadaný. S kým? Přeci s naší známou Alice.

Společná noc v autě, Bellu dožene k zoufalému činu a ona s Demetrim odchází do Volterry, kde potkává našeho milovaného Arese. Milého upíra, který ji okouzlí na první pohled. Jeho sestra Melanie je velice milé a půvabné děvče. Bella se díky ní a Aresovi ve Volteře cítí jako doma. S Aresem se sbližují čím dál víc a když už to vypadá slibně, objeví se ve Volteře Edward. Bella, vytočená ho od sebe odežene s tím, že láska k němu dávno zemřela. Edward se s nezdarem a s poznáním, že Bellu neskonale miluje, vrací domů.

Po pár dnech se ale provalí Jasperova nevěra před Alici a ta se okamžitě vypravuje za Bellou do Volterry.  A po bouřlivém přivítání – myšleno v horším slova smyslu – donutí Bellu odjet zpět do Forks k trpícímu Jasperovi, který po ní touží. Ovšem, není sám, který jeví o Bellu zájem. Jsou tu hned tři upíří. Jasper, Edward a Ares. Ale jak se Ares vypořádá s tím, že Bella zmizela?

Mezitím už Bella bez rozloučení odjíždí s Alicí do Forks, kde ji přivítá celá rodina. Žádná hádka se nekoná a tak po tom, co se Bella obejme s Jasperem, Edward ji vytáhne do lesa. Jdou dlouho, dokud si náš hloupý Edward nemyslí, že je nikdo neslyší. S nadějí se na Bellu vrhne, ona se mu vehementně brání, ale Edward ne a ne přestat. Proto s ním švihne o zem a bez rozloučení odchází zpátky. Zpátky, kde si myslí, že je její nová rodina.

Co se bude dít dál? Odpustí jí Ares, že odjela bez rozloučení? A zůstane vůbec ve Volteře? A co Edward, jak se vypořádá s tím, že ztratil svou životní lásku? Nebo se nevzdá a bude o ni stále bojovat? A jak dopadne vztah mezi Alicí s Jasperem? Bude Jasper pořád milovat Bellu, nebo se vzpamatuje a vrátí se k Alici? A odpustila by mu Al vůbec? A proč chtěl Aro Bellu ve Voleře?

Tolik otázek se nedá jen tak zodpovědět najednou a proto se těšte na pokračování povídky Můj Jasper.

Pohled Sulpicie

Aro má zase nějaké stání s radou a já nevím, co bych dělala. Věčnost je dlouhá a já vyčerpala skoro všechny možné aktivity, které na světě existují. Po pokoji přecházím asi tři hodiny, které se zdají být nekonečné. Ale co je proti tomu věčnost. Věčnost s upírem, který Vám splní vše, co na očích vidí. Jen jediné nikdy nesplní. Dítě. Zamrzla jsem ve věku, který je připraven na potomka. Můj věk prozrazovat nebudu, protože jsem dáma a ty nikdy svůj věk neprozrazují. Cítím svůj žal, který pramení z tohoto nedostatku, ale není mi to nic platné.

Z mého přemýšlení mě vytrhlo zaklepání na dveře. „Dále,“ řekla jsem zdvořile a pomalým krokem se přesunula ke dveřím. „Didyme, potřebujete něco?“ zeptala jsem se jí, ale dívala se na mě tak zvláštním pohledem, že mi bylo ještě více úzko.

„Drahá, je Vám něco?“ ptala se starostlivě. Připadala jsem si jako její dcera a ne příbuzná.

„Vše je v pořádku.“ Hodila jsem po ní usměvavý pohled, který ale moc přirozeně nevypadal.

„Vidím to na Vás. Zase truchlíte?“ Nedala se odbít a já měla takovou chuť jí vše povědět.

„Stále mě to nepustilo. Tolik toužím mít dítě, ale můj osud mi ho nedopřál.“ Didyme mě objala a já se stulila do její chladné náruče. Napadlo mě tolik myšlenek, jak si ho pořídit, ale jakmile jsem to vyslovila před Arem, zamítl to!

„Půjdeme na lov. Přijdete na jiné myšlenky,“ prohodila a já se na ni podívala s vděčností. Pousmála se a jemně pohladila po tváři. Její pochopení pro mě byly vždycky útěchou. Ona jediná chápala moje pocity a trápení s tím spojené.

„Půjdu ráda. Potřebuju nové myšlenky a nabrat sílu.“ Kývla jsem a moje nálada se malinko zvedla.

„Pojedeme do Santa Marii Maddaleny. Je to dál, ale nikdo nás nebude podezřívat,“ prohodila Didyme. Nezbývalo mi nic jiného, než kývnout a zalézt do šatny pro nějaké normální oblečení.

Zavětřila jsem tmavě modré tričko s gumičkou na konci. Vypadalo to nařaseně a nebyla vidět postava, která i když bych řekla, že je více jak dobrá.  Pousmála jsem se a pokračovala v hledání. Jediné, co mi přišlo k tomu vhodné, byly džíny. Světle modré. U bot jsem si našla balerýnky, které byly černé, ale ta kombinace se mi moc líbila. Podívala jsem se do zrcadla a malinko se namalovala, aby to Ara moc neznervózňovalo. Neměl rád, když jsem šla někam moc vyparáděná. Jeho žárlivost mně neustále utvrzovala v tom, že mě stále miluje.

„Půjdeme?“ zeptala jsem se, když moje nohy překročily práh šatny. Didyme se pousmála a kývla. Ona byla už obléknutá, tak nám nic nebránilo v tom, vyrazit si na lov.

„Drahá, jdete někam?“ promluvil, Aro, když se zjevil vedle nás.

„Jedeme na lov,“ promluvila jsem. Očima jsem sledovala, jak si mě prohlíží. Můj pravý koutek se zvedl v lehký úsměv. Políbila jsem ho na rty. „Miluji tě. Až budeme nasycené, přijedeme!“ zašeptala jsem mu do ucha. Políbila ho naposledy na tvář a namířily si to k autu.

Jaguar XF. Černě tónované skla a čerstvě umyté. Zasedla jsem na místo řidiče a obejmula pevně volant. Volant, který byl z kůže. Vlastně… to byl celý interiér. Zastrčila jsem klíče do zapalování a nastartovala. Motor zavrněl a já sešlápla plyn. Předl jako kočka, které se líbí hlazení. Podívala jsem se na Didyme, usmála se a přivřela víčka. Naposledy jsem poškádlila motor, který zahřměl. Udeřil blesk a já vyjela z podzemních garáží.

Cesta ubíhala velmi rychle, protože jsem se ani nenadála a vjížděly jsme do menšího města.  Cestou jsem si prohlížela, kde zaparkovat. Našla jsem ho během chviličky, která se naskytla.

„Jsme tu,“ promluvila jsem opatrným hlasem.

„Švagrová, musím Vám připomenout, že se musíte najíst a zahladit stopy. Sejdeme se tady asi za tři hodiny,“ promluvila Didyme a s tím také zmizela v davu, co se vyrojil z menší hospůdky.

Přemýšlela jsem, jak nebo spíše kam se vrtnu. Všude bylo hodně lidí, kteří by pojali podezření. Až mě upoutal pár, který mířil do vedlejší uličky. Šla jsem pomaličku za nimi. Připadala jsem si jako padouch, který jde vraždit. A skutečně jsem taková byla. Párkrát jsem myslela, že by se mi povedlo přestat, ale nakonec zůstali mrtvý.

„Aresi, co se matce bude líbit,“ ptala se slečna svého druha. Vím, že poslouchat cizí rozhovory se nemá, ale upíří sluch je… hold neslušný.

„Ještě ti to nepovím. Vyžvanila bys to,“ řekl laškovně a pousmál se. Měl nádherný úsměv. Pocítila jsem zvláštní pocit. Pocit, že oni by se mi moc líbili. Nejsou to děti, takže by, Aro nemohl mít námitky.

Začala jsem v hlavě taktizovat. Jak to všechno provedu? Povede se mi je proměnit oba? Jedna otázka za druhou se mi honila hlavou. Dostala jsem se k nim do těsného závěsu a oslovila je. „Omlouvám se, že ruším. Ale malinko jsem se ztratila. Potřebovala bych se dostat ke kostelu. Absolutně nevím, jak se tam dostat.“ Zatvářila jsem se ztraceně a doufala, že nepřijde odmítnutí.

„To musíte…“ Rozhlédl se. „Doprava, kousek rovně a pak druhou odbočku vpravo a jste tam.“ Udělala jsem mírně znepokojený výraz, který se mi v mé osobě podařilo najít. Povedlo se.

„Aresi, tak ji tam doprovodíme. Stejně jdeme tím směrem,“ odvětila slečna po jeho boku.

„Moc Vám děkuji. Jsem velice ráda, že nepůjdu sama!“ řekla jsem mírným hlasem a pousmála se.

„Já jsem Melanie a tohle je můj bratr Ares,“ řekla po pár minutách slečna.

„Těší mě. Já jsem Sulpicie,“ odvětila jsem a zastavila se. Napřáhla jsem ruku na pozdrav a ona přijala. Byla velice příjemná a svým způsobem kultivovaná. Doslova mě fascinovala.

Pohlédla jsem ji do očí a ona pohlédla  na svého bratra. Pomalu jsem vykročila a tak jsme zašli do uličky, kde nebylo zrovna světlo. Tohle byla moje šance.

„Půjdeme ještě chviličku a budeme tam,“ pravil Ares. Zaposlouchala jsem se do dění kolem sebe. Nic a nikoho jsem neslyšela. Teď je ta chvíle. Buď se to povede, nebo bude další mrtvá oběť na mých rukách.

Ulička byla zatuchlá a ne vábně vonící. Byla dlouhá, ale zároveň ne tolik, abych přeměnila oba. V tomhle jsem se podceňovala, protože to, že chci svého dědice mě popoháněla natolik, že mi to bylo jedno. Malinko jsem zpomalila a sehnula se. „Je ti špatně, Sulpicie?“ zeptala se Melanie.

„Jen si zavážu kaničku a doběhnu Vás,“ řekla jsem trochu udýchaným hlasem. Chtěla jsem působit, co nejvěrohodněji. Tedy jako člověk.

Oba se otočili a něco si povídali. Nechtěla jsem poslouchat, protože jsem věděla, že za pár vteřin bude buď po všem, nebo budu mít konečně své vytoužené potomky. I když ne doslova.

Ohlédla jsem se na pravou i na levou stranu. Sledovala jsem každý záhyb, který by mi mohl pomoc proměnit dvě lidské rasy. Rasu na nelidskou a neživou. V tom mně popadl tíživý pocit. Pocit, který mi řekl, že i oni mohou mít někde své milující rodiče. A k tomu jsem nebyla na lovu. Takže je tu větší možnost úmrtí. Když je zabiju, Aro se to nedozví a já budu mít klid. Když se to povede, Aro, bude nadávat, ale nakonec bude rád. Svolí, a když budou mít nějaký ten dar, který se mu bude hodit, spokojenost bude na obou stranách.

Z myšlenek mě vytrhla kapka vody, která se snesla z nebe. Začínalo pršet a to mi přihrálo do karet. Když se to nepovede, déšť vše smyje a zahladí stopy.

Naposledy jsem se rozhlédla a našla pár záchytných bodů, kde by se dalo dobře šplhat. Vstala jsem a kousek šla normálním krokem. Zatím se dvojice ještě neotočila. Sáhla jsem po žebříku, který byl součástí domu. Lehkým tahem jsem ho stáhla, ale neskřípal, jak je to v každém filmu. Byl tichý a lehký. I když lehký je pro mou maličkost asi jasné. I dvou tunový slon je pro mě párátko.

Jeden ladný pohyb z domu na dům. Měřila jsem si Arese s Mel. Jejich postavení a reakce na zvuk. Vše bylo jako u normálních lidí. Nic nadpřirozeného se nekonalo. Oba se mi zdáli výjimeční, ale byl to jen můj pocit, nebo spíše touha.

Kapky deště postupovaly stále rychleji a Mel se otočila. Když mě nikde nenašla, rozhlížela se. Nějakým záhadným způsobem ji napadlo, podívat se vzhůru.

„Aresi, utíkej!“ zakřičela Mel pod mýma rukama. Její tělo se svalilo na zem a já ji protrhla krční tepnu svými ostrými zuby. Krev byla tak teplá a omamná, že jsem se skoro přestala ovládat. Skláněla jsem se nad jejím tělem a mé ostré zuby vstříkly jed do jejího organismu.

V moment, kdy jsem si myslela, že Ares mi utekl, udeřilo do mě cosi. Rychlostí světla jsem se podívala na příčinu. „Aresi,“ hlesla jsem. On se podíval na svou sestru. Svíjela se v bolestech. V mém světě. Jinak v mé rodině se přeměna nepočítá na dny, ale minuty. Byla to otázka jeho volby. Volby, mezi životem a smrtí. Životem, který skončí, když se nepodvolí a život věčného mládí a krásy.

„Sulpicie,“ špitl. Stál. Nehnul se ani o píď. Nebál se a to mi velmi imponovalo.

„Ty se nebojíš?“ zeptala jsem se. Neunikl mi ani potutelný úsměv. Koukal na mě tak tvrdě, že kdyby byl upír, bála bych se jeho reakce.

„Cos to provedla mé sestře?“ ptal se ublíženě. Hodně mu na ni záleželo. Cítila jsem v něm, že by pro ni i zemřel. Tak silné pouto u něj vládlo.

„Mění se. Mění se v neživou, ale zároveň překrásnou bytost,“ odpověděla jsem bez špetky jakékoliv pochybnosti. Meliino srdce pomaličku, ale jistě přestávalo být.

„V co?“ vyhrkl vyjeveně.

„Slyšíš její srdce? Buch… buch… nic… buch…“ slastně jsem se usmívala. Doufala jsem, že se sám nabídne, aby ji dělal doprovod domů. Volterra se teď stane Melliinou domovinou.

„Nic neslyším. Nechci, aby byla sama. Nepustím ji s tebou sám!“ vyhrkl jedovatě. To pro mne byla známka, že chce rozšířit naše… moje řady. Můj rod, který se po staletí udržoval moji krví. Krví nemrtvé. Své poddané jsem si vždy vybírala sama.

Znovu pohlédl na její zatím ještě bezvládné tělo a vyhrnul si rukáv. Kapky deště stékal na jeho vypracované tělo. Oblečení, které měl na sobě, bylo promočené. Vynikla celá jeho postava. Přemýšlela jsem víc o něm, jako o milenci, než o budoucím synovi. Bylo mi z mých myšlenek špatně.

„Sulpicie, jestli s tebou půjde ona! Jdu také. Nevím, co tě vedlo k takovým pohnutkám, ale jedno vím jistě a to, že tohle ti nikdy neodpustím!“ říkal jedovatým tónem. Vlastně, chápala jsem ho. Skoro jsem zabila milovanou osobu. Osobu, která se mění v nejkrásnější bytost na zemi.

„Chceš jít s námi?“ ptala jsem se takřka naposledy. On kývl a podsunul mi zápěstí. Začala jsem se smát. Nebyl to hlasitý smích, ale slyšel ho jen on a já. Přistoupila jsem blíž. Chytla ho za vlasy, jemně škubla na stranu. „Opravdu to chceš? Nebude cesty zpět!“ procedila jsem mezi zuby, které začaly vypouštět jed.

„Chci! Radši sebou hni, nebo si to rozmyslím!“ bolestným tónem odpověděl a já protrhla i jeho tepnu. Tentokrát mi tak nevoněla. Měla zvláštní chuť. Nelze to pojmenovat ani identifikovat.

Během chviličky padl na zem.

Meliina proměna bude za pár minut dokonána. Tajně jsem doufala v to, že to bude probíhat bez problému. Nemýlila jsem se. Pohlédla jsem na ni. Ležela. Občas se pohnula, jak ji jed spaloval celé tělo. Nebylo cesty zpět. A já to věděla…

Uběhlo pár sekund a otevřela oči. „Mel,“ špitla jsem. Věděla moc dobře, co se stalo, protože její smysly se zostřily a sluch, který ji nesmrtelný život dal, byl stokrát lepší, než kdy dříve.

„Sulpicie, co se stalo? Co je s Aresem…“ špitla.

„Mění se tak jako ty. Chce tě následovat! Neptej se, vše ti povím, až budeme doma,“ řekla jsem polohlasem. Hned ji došlo, co se stalo, protože se chytla za hrdlo. Vykulený výraz ve tváři a překvapené rty.

„To je můj hlas?“ ptala se. Vypadala tak kouzelně, že kdybych mohla, rozpláču se radostí. Kývla jsem na souhlas. Aresovo srdce také pomaličku vynechávalo. Jeho průběh byl ale rychlejší, než u Melanie.

„Slyšíš jeho srdce,“ hlesla jsem a ona se na mě překvapeně zadívala.

„Ano. Tak tohle jsi u nás slyšela ty?“

„Přesně to. Vydrž ještě chviličku. Jeho proměna je rychlejší, než tvá. Pojedeme domů a tam Vás vše naučím.“ Jak jsem řekla, tak se ona držela. Dělalo ji to ohromné problémy. Přestala dýchat. Zavřela oči a počítala. Poznala jsem to podle jejích rtů, jak se hýbaly. Moc jsem nevěřila v to, že se udrží, ale stalo se a já byla velmi ráda, co nebo spíše koho jsem si to našla. Měla obrovský potenciál, který se snad brzy objeví.

Aresovo srdce dělalo buch… buch… nic… buch… nic a konec. Připravila jsem se na jeho výpad, který jsem čekala. Protože to, co jsem udělala jeho sestře mi nikdy neodpustí.

„Aresi,“ špitla Mel. Jakmile se na ni podíval, zjihl. Prohlížel si ji. Nevěřil, že je to ona.

„Neboj. Tohle je opravdu tvá sestra. Jen je… krásnější,“ uvedla jsem na správnou stopu jeho myšlenky.

Proklepal svoji hlavu ze strany na stranu. Mírně se zašklebil a vystartoval. Než jsem stačila cokoliv udělat, držel mě pod krkem a tiskl mé tělo na zeď chátrajícího domu. Upíří sluch mi říkal, že trocha omítky, co zůstala na cihlách, spadla na zem.

„Aresi, pusť jí!“ křičela Mel na svého bratra. Jeho oči ale žhnuly rudou barvou. Z jeho rtů vycházelo tiché zasyčení. „Aresi,“ zopakovala.

„Jestli mně chceš zabít, udělej to hned! Pak už šanci mít nebudeš,“ varovala jsem ho, ale jeho sevření nepovolovalo. Stál takhle pár minut, pak jsem spadla na zem. Sevření povolilo a on zhluboka dýchal. „Nesmíš dýchat!“ zavrčela jsem. Mel se k mému hlasu přidala.

„Jestli jsi skončil, půjdeme!“ hlesla jsem a s mírnou nenávistí se dívala na svého syna, co mě málem zabil.

„Ano. Omlouvám se, ale… nevím, co mě to popadlo.“ Ares pokrčil rameny a uhnul na stranu.

„V pořádku. Tak nějak jsem to čekala,“ odvětila jsem a zvedla se. „Poběžíme rychle k mému autu. Bude tam na nás čekat Didyme. To je moje švagrová. Takže žádné blbosti…“ Můj pohled směřoval na Arese. Ten začíná dělat problémy. A toho jsem se bála nejvíc.

Pohlédla jsem oběma do očí a vyběhla směrem k autu. Oba mě následovali. Nebylo těžké je kontrolovat. Tedy spíše jejích přítomnost. Slyšela jsem je. Byl to velmi zvláštní pocit. Pocit, který jsem nikdy nepoznala.

Čas, který nám zbýval se rychle krátil. Didyme bude mít strach. Jako vždy. Před námi byla poslední zatáčka a já se zhluboka nadechla, protože to kázání, co přijde, bude něco.

„Sulpicie, koho to vedete?“ ptala se hned, jakmile nás zahlédla.

„Didyme, tohle je Ares a Mel,“ odpověděla jsem. Švagrová se podívala na jejich oči a hned pochopila.

„Aro, bude mít radost!“ řekla uštěpačně. Jízlivě jsem se na ni podívala a pak jsem si uvědomila, že si konečně vedu domů své děti. Přešel mne strach z Ara. Vlastně… dostala jsem do svého mrtvého těla novou energii.

„Pojedeme?“ zeptala se Didyme. Kývla jsem na souhlas a všichni nastoupili na své místa. V autě panovalo neuvěřitelné dusno. Dusno z toho, co přijde. Nepřipouštěla jsem si svoji chybu. Chybu z toho, že přivedu dva novorozené. Aro, vždycky říkal, že novorození v hradu jsou větší hrozba pro naše prozrazení. Nikdy jsem si z toho moc nedělala, ale teď, když přivedu výbušného Arese… Uvidím, jak se bude můj manžel tvářit. Doufám, že nebudu litovat.

Z mého přemýšlení mne vytrhla Didyme. „Jsme tady,“ špitla a já vzhlédla k vysokým hradbám našeho hradu. Za hradbami jsem se zhluboka nadechla a vydechla. Tentokrát řídila Didyme, která se tvářila dost pobaveně. Podívala se do zpětného zrcátka a pousmála se. Její bílé dlouhé zuby se odrážely v její kráse. Špičaté zuby, z kterých vycházela smrt se tyčily ve škodolibém úšklebku.

Příjezdová cesta se zdála být hrozně krátká. V podvědomí jsem toužila, aby můj manžel, sdílel mé nadšení. Ale, jak ho znám… bude zuřit.

„Sulpicie, podívejte se. Támhle čeká, Aro,“ řekla kousavě Didyme.

„Děkuji za připomínku drahá švagrová. Moje nové děti se tím ohromně bavily. Jejich šeptání mě hrozně rozčilovalo. Vůbec jsem jim nerozuměla.

Díky mým upířím zbystřeným smyslům jsem viděla svého chotě, jak netrpělivě čeká. Lehce si podupával pravou nohou do nějakého rytmu. Když uviděl náš přijíždějící vůz, přestal. Švagrová zastavila přímo u hlavního vchodu a vystoupila.

„Švagře, jak jste se tu měli?“ hlesla.

„Skvěle. Děkuji za optání. A jak vy?“řekl zvědavě.

„Sám uvidíte,“ špitla spiklenecky a hodila okem k autu. Znovu jsem se nadechla a vydechla.

Vystoupila jsem a za mnou moji dva chráněnci. „Drahá, koho to vedete?“ ptal se nechápavě.

„Aro, tohle je Ares a jeho sestra Melanie Alexis.“ Oba si je měřil svým pohledem. Pousmál se a napřáhl obě ruce. Mel ochotně přijala a Ares podal jen svoji paži.

„Drahá, neříkala jste, že si jedete pro další přírůstky do rodiny,“ říkal klidným a rozvážným hlasem.

„Aro, je mi líto, ale…“ Aro, nadzvedl svoji hlavu.

„Velmi mne těší. Sulpicie, byla tak laskavá a vzala nás pod svá křídla,“ špitla Mel. Ares nechtěně přikývl na její souhlas. Byla jsem jí hrozně vděčná. Nebyla jsem si jistá, jak by reagoval, kdyby zjistil, že v tomhle mám prsty já.

„Moje manželka je nejlepší na světě.“ Mrkl a ukázal směr našich kroků.

„Buďte tu jako doma. Vzhledem k tomu, že je Vám asi jako by bylo mým dětem, pojmu Vás za své. Tedy i jako své dědice. Jestli budete chtít a přijmete,“ říkal s grácií v hlase. Byla jsem na něj pyšná. Dokonce udělal to, co jsem od něj nikdy nečekala. Přijal cizí upíry, kteří byly novorozenými a pojal je za své.

Konečně jsme byli všichni spokojený. Aro měl konečně svého dědice a já své děti. Dovolte, abych Vám představila Arese a Melanii Alexis Volturiovi.