Jak dopadne lov Belly a Edwarda? K večeru je Bella podrážděná, proč? Dozvíte se více v článku. Přeji příjemné čtení a velmi moc žádám o komentře, jestli pokračovat. Vaše Torenc
02.06.2010 (14:00) • KairaTay • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5682×
Jsem velmi mile překvapená, že se povídka tak líbí. Doufám, že i nadále si udržím vaši přízeň. A tak přidávám další dílek, který toho moc neprozradí, ale je tu zásadní zlom v Bellině sebeovládání.
Jako vždy žádám o zanechání komentáře, jestli jste spokojené. :)
Bude i tentokrát takový ohlas? V příští kapitole nastavuji přidávání podle komentářů. Jinak bych nestíhala. :D
Vaše Torenc
„Hmm.“ Víc jsem ze sebe nedostala. Začínalo mě pálit děsně v krku. „Edwarde, nech si proslov na jindy a pojď už na lov, prosím.“
Rozeběhla jsem se a začala větřit. To pálení bylo už nesnesitelné a Edward tomu moc pomáhal. To jeho žvanění. Běžela jsem bez rozmyšlení a začala větřit svoji dnešní kořist. Ucítila jsem pumu, která byla tak devět kilometrů daleko. Ale jak jsem si všimla i Edward ji zachytil.
„Sakra,“ žvatlala jsem si pro sebe. Nabrala jsem na rychlosti a zdálo se, že jsem Edwarda předběhla, ale spletla jsem se. Když jsem tam dorazila, puma byla zahrabaná.
„Edwarde,“ štěkla jsem na něj.
Vyděšeně se na mě podíval a pokrčil rameny. „Co je?“ řekl mírně zmateně.
„Tu pumu jsem větřila já. Tak děkuju. Jdu si najít něco jiného,“ odsekla jsem a nečekala na žádnou odezvu.
Rozeběhla jsem se a znovu zavětřila. Tentokrát to byl nějaký medvěd. Ten by se líbil Emmettovi. Sice to nebyl Grizzly, ale tohle zvíře je velké a silné. Po chviličce jsem zastavila kousek od něj. Vypadal spokojeně, ale po pár vteřinách jsem si všimla, že tam má medvíďata.
„Já se snad nenajím.“ Když jsem to dořekla, v krku se mi rozpoutal takový žár, že jsem se chytila za krk a utíkala pryč. Moje sebeovládání se začínalo bortit.
Sladká vůně, která patří zvířeti? Automaticky jsem se rozeběhla za tou omamující, neodolatelnou vůní, která mě tak přitahovala. Byla jsem tak blízko, že se mi začal do úst vkrádat jed. Jed, který kořist zabije nebo promění.
Nejednou silný náraz a já letěla minimálně 300 kilometrů v hodině na opačnou stranu. Zastavila jsem se o skálu, která málem nevydržela náraz.
Zvedla jsem se a podívala se okolo sebe. Nikde nikdo! Poškrábala jsem se na hlavě a marně přemýšlela, jestli se mi to jen nezdálo…
Nezdálo. Přede mnou se objevil vystrašený Edward.
„Bello, zbláznila ses?“ křičel na mě jak na malou holku, která udělala něco, co se nesmí.
Nebyla jsem si vědoma něčeho, co se nesmí. „Co jsem udělala?“ Pokrčila jsem rameny a znovu si sedla. V ten moment mě žízeň přestala. Mé oči se znovu zbarvily do zlata a já byla klidnější.
„Ty to nevíš?“ vyštěkl pohrdavě.
„Kdybych to věděla, tak se tě teď tak blbě neptám!“ řvala jsem na něj. Byla jsem zmatená svými city. Před chvilkou div, že mě neohne a teď na mě křičí? Já už vážně nic nechápu. Vykulila jsem oči a zatřásla hlavou.
Asi mu došlo, že to vážně nevím. Ale to jsou jen dohady. V očích se změnila barva. Z černé na zlatou.
„Už si se uklidnil?“ vypískla jsem.
„Ani ne! Proč jsi šla po tom člověku?“ Jakmile to dořekl, pochopila jsem.
„Cože? To byl…“ nedořekla jsem větu, protože mě to zarazilo.
„Ty si nepamatuješ, co říkal Carlisle? Máme se od nich držet dál, když lovíme!“ káral mě zase jak děcko. Ach jo.
„Omlouvám se. Já… já. Já to nevěděla. A vůbec za to můžeš ty!“ obvinila jsem ho, ale právem.
„Já?“ Ukázal na sebe prstem a usmál se.
„Ty! Ten kdo se tak blbě ptá. Nejdřív mi vyznáš lásku. Po pár hodinách jdeme lovit a ty…“ Vstala jsem a kopla do kamene, který byl kousek ode mne.
„Ty myslíš tu pumu?“
„Ano. Kdybys jí nedostal ty, nemusel bys mě teď házet na tuhle skálu!“ Otočila jsem se směrem na ni a ukázala na místo, kde byla roztříštěná na maličké kousíčky.
„Omlouvám se, ale byla jsi moc blízko. Jinak bych tě nezastavil!“ Pohladil mě po tváři a ve mně udeřil blesk. V ten moment jsem si připadala jako člověk. Blížil se ke mně, ale já na to neměla moc náladu.
„Promiň, ale měli bychom jít.“ Udělala jsem omluvný kukuč a rychle se vymanila z jeho sevření.
Edward jen zamručel a následoval mě. Cesta nám netrvala moc dlouho. Ale to ticho by zabilo každého. Nevím, proč mlčel, ale ubíjí mě to! Vždycky se jen usmívá a to mě přivádí k šílenství.
V tu chvíli bych byla schopná čehokoliv, aby si mě všímal. Ten moment byl plán na světě.
Autor: KairaTay (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Můj Jasper 2:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!