Alice se rozhodla navštívit Bellu ve Volteře. Jak to dopadne? A co Edward a jeho návštěva? Bella má zamotanou hlavu, ale jedno ví jistě a to, že city, které chovala k Edwardovi, zemřely! Jak se rozhodne? Zůstane ve Volteře nebo odjede zpátky domů? To vše jen v tomto článku. Prosím o komentáře. Děkuju.
07.09.2010 (12:45) • KairaTay • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3414×
Pohled Alice
„Ublížil si mi! Bolí mě to. Tohle jsem od tebe nečekala!“ promluvila jsem klidněji a odešla z místnosti. Bylo mi špatně stát, žít vedle někoho kdo mi tak dlouho lhal.
Rozhodla jsem se navštívit Bellu ve Volteře a promluvit si s ní o tom. Takhle to nenechám! On je můj a nikoho jiného.
Takhle to prostě nemůžu nechat, oni mi lhali, podváděli, ubližovali. Celkem by mně zajímalo, kdo to všechno věděl. Dala bych všechno, že to ví Edward.
„Alice,“ křičel za mnou Jasper. Svým pohledem jsem ho spražila a pokračovala dál ke svému autu. Zasedla jsem do auta a vyjela pryč…
„Dobrý den, přejete si?“ zeptala se operátorka z letiště.
„Ano. Potřebovala bych let na dnešek. Asi za dvě hodiny, první třídou do Itálie. Spěchá to!“ říkala jsem naléhavě.
„Jistě slečno…“ odpověděla a na chvilku se odmlčela. „Na jméno?“ zněla její otázka.
„Cullenová. Alice Cullenová.“
„Děkuji. Váš let je v 19:45 nástupiště C,“ zněl její hlas. Byla jsem nadšená, že to šlo tak dobře. Čekala jsem spíše zápornou odpověď ve stylu, že jsou všechna místa obsazena. Měla jsem prostě štěstí.
„Děkuji,“ hlesla jsem a zavěsila. Musela jsem se neustále mračit, protože ten obraz jich dvou mi drásal mé mrtvé srdce. Bylo mi špatně.
Cesta mi netrvala moc dlouho a po chvilce jsem parkovala na místo, které bylo určeno pro cestující. Nevím, jestli jsou určena pro lidi, kteří zase hned odejdou, ale bylo mi to jedno. „Snad nedostanu pokutu!“ zašeptala jsem si spíše pro sebe. Vystoupila jsem a namířila si to ke kufru, kde jsem vyndala menší zavazadlo, které bude cestovat se mnou. Zaklapla, zamkla a namířila si to do vestibulu.
Cestou jsem si vyzvedla letenku a s těžkým srdcem jsem pokračovala dál. Ani jsem se nerozhlédla a šla rovnou k odbavovacímu sektoru. „Dobrý den,“ promlouval ke mně hlas.
„Dobrý den,“ špitla jsem.
„Poprosím Váš o letenku a pas. A to zavazadlo sem na pás, děkuji.“ Bez odmlouvání jsem jí vše podala a čekala. „Tady máte útržek a ten ukážete při vstupu na palubu.“ Podala mi takový papírek, na kterém bylo napsáno, kde sedím.
„Děkuji,“ hlesla jsem.
„Přeji příjemný let, slečno Cullenová,“ řekla mile a brala si dalšího cestujícího.
Po necelé hodině jsem seděla už na svém místě a čekala, až vzlétneme. To čekání na takzvanou popravu Belly, bylo nesnesitelné. Dokonce jsem doufala, že si našla někoho jiného. To jsem ale netušila, že jsem se až tak moc nespletla.
Po pár hodinách kopilot oznamoval, že přistáváme. Měla jsem v sobě strašně smíšené pocity. Nevěděla jsem, jestli vůbec dělám dobře.
Z trubu letadla jsem vylezla jako první. Popadla své kufry a namířila si to do první půjčovny aut. Do oka mi hned padlo žluté porsche. Co jiného, že. No, hold mám slabost.
Netrvalo dlouho a já svírala v ruce klíčky a veškeré papíry. Už mi nebránilo v tom, co jsem chtěla, musela udělat!
Pohled Belly
„S námi? Edwarde, tys mi zlomil srdce, které je sice dávno mrtvé, ale cítím, žiju a potřebuju! U tebe jsem to přestala hledat v den, kdy jsi přitáhl tu couru!“ křičela jsem mu do obličeje, který se stáhl úzkostí. „Vyznáš mi lásku a zmizíš! Už to řešit nebudu. Nervy mám jen jedny a moje láska k tobě? Umřela. Tak odejdi a přestaň mě vyhledávat!“ odsekla jsem a odcházela.
„Ale… Bello!“ žadonil, jak malej kluk, kterému berou jeho oblíbenou věc.
„Žádné ale. Už nechci nic slyšet. Ať mezi námi bylo cokoliv, je konec!“ vyštěkla jsem a na vysokém podpatku se otočila k němu zády. Cítila jsem jeho zmučený pohled na mých zádech. Nechtěla a nesměla jsem se otočit.
Pomalým krokem jsem se vracela zpátky. Ares mně sledoval, čekal, že vybuchnu. Nebo cokoliv udělám. Ale já nic. Byla jsem klidná, rozhodnutá být s tím, koho mám ráda. Ano, mám ráda. Arese nemiluju – zatím. Ale doufám, že se to brzo změní.
„Jsi v pořádku?“ ptal se mě. Kývla jsem na souhlas a objala ho. Potřebovala jsem ho cítit, objímat. To, co se před chvilkou stalo, se mnou zacloumalo víc, než jsem si myslela!
„Nechceš si zatancovat?“ hlesla jsem. Nepotřebovala jsem žádnou odpověď, protože jeho pohled by pro mou osobu udělal cokoliv.
Hráli krásně. Orchestr většinou vždycky vystihl mou náladu. Svou hlavu jsem si položila na Aresovo rámě a zaposlouchala se. Vypnula jsem a užívala si své znovu nabité svobody, kde se nemusím přetvářet a skrývat to, co cítím.
„Bello,“ špitla vedle nás Melanie.
„Děje se něco?“
„Myslím, že bys měla jít semnou!“ hlesla. Jejím hlasem prostupoval strach.
„Omlouvám se. Hned se vrátím,“ šeptla jsem ke svému druhovy. On kývl a já zmizela s Mel v jedné místnosti.
„Omlouvám se, ale tohle bys měla vidět!“ Nechápavě jsem se na ni podívala a ona jen kývla k oknu.
„Alice,“ šeptla jsem pro sebe. „Co tu dělá?“ zeptala jsem se Mel, ale ona také nevěděla. V šatech a lodičkách, co jsem měla na sobě, vydala jsem se na pospas Alice Cullenové.
„Alice,“ promluvila jsem polohlasem. Ona ke mně přilítla a já letěla vzduchem.
Omlouvá se, že je to tak krátké, ale jsem vůbec ráda, že něco napíšu. :(
Autor: KairaTay (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Můj Jasper 15:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!