Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj Jasper 12

02.08.2010 (20:45) • KairaTay • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3967×

Ahojky, tak se hlásím po dovolené. Je tady další dílek, který toho sice moc neprozradí, ale Belle něco dojde. Doufám, že jste byly spokojené a zanecháte mi tu komentíky. :) Prosím i kritiku...

PS: Co by se Vám tu líbilo? Líbí se Vám Ares a Melanie...?

Pohled Alice

„Takže, co uděláme? Bella, se musí vrátit!“ zakřičela jsem a tím probrala všechny z tranzu. A Edwarda k plnému vědomí.

„Udělám to já! Dostal jsem ji tam já, přivedu jí!“ oznámil Edward bez rozmyšlení.

V ten nejnevhodnější moment se ve dveřích objevila Grace.  Nevěděla jsem, jestli se smát nebo brečet.

Ten její outfit – hrůza a neskutečná bída. Když jsem se podívala na Rosalii, která byla kousek ode mne… no, co si budeme povídat – řezala se smíchy. A ten její halabala účes se jí moc nepovedl. A k tomu další katastrofa, z blondýny byla bruneta.

„Sluší ti to,“ řekl Emmett, ale bylo vidět, že si z ní utahuje.

„Děkuju,“ řekla myslím, že upřímně.

„Hele, vážně si myslíš, když se přebarvíš na brunetu, že s myšlením to bude lepší?“ začal rýpat Emm.

Edward zavrčel a já se držela zuby nehty. Neměla jsem ji ráda o nic míň než ostatní, ale Edwardovi to bylo jedno. Jediné, co jsem nechápala, bylo to, že nezůstal s Bellou. Teď by tu byla s námi. A on nemusel nikam jezdit.

„Zlatíčko,“ řekla Grace, když se mu sápala po krku. Od té doby, co je u nás pečená vařená, mám hrozně fantazie. A ptáte se mě, co zrovna vidí má představivost?

Grace se sápe Edwardovi po krku, ale nějak to nevyjde a on ji chytí pod krkem a hodí přes celý pokoj. A ona? Konečně by byl klid. Při pomyšlení jsem se usmála.

„Ach jo,“ zaskuhrala jsem si pro sebe.

„Můžeme si promluvit?“ zeptal se Edward své polovičky. Ona kývla a automaticky ho následovala. Nezašli moc daleko, protože by to stejně nemělo smysl. Dům plný upírů a těch nejlepších uší na světě.

„Co se děje?“ zeptala se ho, ale cítila jsem v tom paniku. Velkou paniku. Jazz se začal usmívat a já hned pochopila, co se děje.

„Grace, tohle dál nejde. Nemůžeme se scházet!“ Jakmile to dořekl, v jejích očích se objevily náznaky slz.

„Ale, Edwarde,“ vzlyky stále sílily. Ke konci měla přerývaný dech, který naznačoval, že je něco v nepořádku.

„Promiň, ale udělal jsem chybu. Chybu, která se nedá omluvit.“ Vypadal, jak zmlácený pes, který dostal za něco, co nechtěl udělat. Ale na druhou stranu mu to patřilo. Byla to jeho vinna.

„Nesmíš mě opustit. Co si bez tebe počnu?“ naříkala.

„Zlato, ty si najdeš jiného pitomečka, co tě bude obskakovat,“ vyštěkl Emmett. Zarazil mě, tohle jsem od něj nečekala. Ale řekl to výstižně.

***

Pohled Belly

Díky naší upíří rychlosti, se naše cesta do hlavního sálu nezdála tak… dlouhá. Otevřely se poslední dveře a mě se naskytla možnost nahlédnout do úkrytu nejmocnější a obávané rodiny.

„Vítej ve Volteře, drahá,“ ozval se vzdálený hlas. Hlas, který doslova zpíval. Na konci haly byly tři trůny, které dominovaly celému prostoru. Vše bylo tak… tmavé, nezáživné a nudné. Dovnitř ani nešlo světlo, čerstvý vánek… takže můj verdikt? Zatuchlé, smradlavé a šíleně nevkusné. Celou halu osvětlovaly louče, které moc světla nevydávaly.

„Bello, tohle je Caius, Markus… A po jejich boku jsou jejich manželky. Athenodora, Didyme a Sulpicii už znáš,“ hlesl neznámý.

„Omlouvám se, ale asi jsem Vás nepředstavil,“ promluvil spíše pro sebe Alec.

„Bello, tohle je můj syn Ares. Aresi, tohle je Isabella Cullenová.“ Sundal si kapuci a jeho zářivý úsměv mě málem dostal do kolen.

„Slečna Isabella Cullenová, ano.“ Podal mi svou ruku a já ji s velkou radostí přijala. Neustále se mi díval do očí a mně se to líbilo. On se mi líbil…

„Bello, prosím,“ odvětila jsem s rozpaky.

„Tak jo, Bello. Chceš ukázat Volterru nebo jsi tady byla?“ zeptal se s takovou… lehkostí, upřímností a nadějí.

„Nebyla, ale nemusíš, jestli nechceš.“

„Rád ti to tady ukážu. A velmi rád tě poznám.“ Usmál se a ukázal směr cesty, kam jsem se měla vydat.

Chvilku jsem šla, kam mě nohy nesly, ale jeho jsem za sebou neslyšela. Nedalo mi to, otočila jsem se a on se na mě díval tak… zvláštně. Nedokázala jsem to pojmenovat.

„Na co koukáš?“ zeptala jsem se ho.

„Na tebe.“ Přisunul se blíž svým rychlím krokem tak, že naše ruce se letmo dotýkaly.

„Proč?“ vyjekla jsem překvapením.

„Jsi hezká. Dovolím si říct, že i vychovaná k určitým způsobům. Nechtěla bys semnou povečeřet?“

„No… nejdeš na to trochu rychle? Znám tě sotva pár minut,“ oponovala jsem, ale svým způsobem mi to spíš lichotilo.

„Jednou jsem to zkazil. Nechci chybu opakovat znovu,“ odvětil, „ale, jestli nechceš, nemusíš! Napřed bych tě rád poznal, jestli dovolíš…“ Podíval se na zem a čekal mou odpověď. Když žádná nepřicházela, vzhlédl. „Tak co? Nic závazného. Jen si popovídáme a něco sníme…“

Chvilku jsem přemýšlela, ale on se mi opravdu líbil a já věděla, že by si nic nedovolil. No, věděla – spíš myslela. Ale jeho oči mi říkaly, že to tak je. „Dobře, půjdu. Ale nesmíš spěchat.“

Kývl na souhlas a jeho ruka se dotkla prvních dveří. „Tady je pracovna pro všechny, kteří se o něco zajímají.“ Byl to velký sál, který byl plný knih, stolů na sezení, i když je nikdo nepotřebuje, ale slouží spíše jako dekorace. Prý vábnička na lidi. Brr, při téhle myšlence se mi ježí všechny vlasy na hlavě. Po levé straně byla malá knihovnička, která okamžitě upoutala mou pozornost.

„Co je to támhle?“ zeptala jsem se ho pitomě. Jasně, že jsem věděla, co to je, ale nevěděla jsem co v nich je.

„V té knihovničce?“

„Ano.“

„Tam jsou obrázky. No, spíše fotky Volterry, jak se mění…“ odpověděl se smíchem.

„Co je na tom k smíchu? Mohu?“

„Fotila to moje sestra. Nejsou moc povedené, ale jí to baví. Mimochodem, zbytek je ve sklepení pod hradem, ale jestli chceš.“ Zasmál se a v ten moment vešla do dveří krásná dívka. Dívka, která vypadala jako ďábel v ženském těle.

Její tmavé, rovné vlasy kopírovaly její hubenou postavu. Černé oči zvýrazňovaly její linii kostí, která byla naprosto bezchybná. Člověk by z jejích rukou zemřel rád. Ba by dokonce žadonil o smrt dobrovolně.

„Ahoj,“ řekla zvonivým hlasem dívka.

„Ahoj,“ odpověděla jsem.

Můj zrak se uchýlil na něco, co svírala ve svých dlaních. „Myslím, že ses chtěla podívat,“ řekla s úsměvem a mrkla.

„Děkuju.“ Natáhla jsem ruku a ona mi to podala. Byla to jedna knížka z té malé knihovničky. „Znovu děkuji,“ řekla jsem, ale moje zvědavost byla větší. Knížku jsem otevřela a byly tam hezké fotky. Fotky Volterry ze současnosti.

„Jsou krásné.“ Listovala jsem dál, ale nemohla jsem se vynadívat. Fotky, které udělala, byly opravdu moc pěkné.

„Moc děkuju, ale Ares si myslí něco jiného,“ řekla s úšklebkem.

„Jsou hezké,“ řekla jsem směrem k Aresovi a podala mu knihu. Jen protočil panenky a pokrčil rameny. Jemně jsem do něj šťouchla a on se zasmál. „Tohle se sestře nedělá!“ pokárala jsem ho, ale pak se viditelně usmála.

„Hmm… Budeme pokračovat v prohlídce?“ zeptal se mírně veselejší.

Měřila jsem si ho pohledem, ale kývla jsem na souhlas a následovala ho. Nedalo mi to a prohlížela jsem si ho. Myslím, že si toho všiml, protože se usmál a uskočil na stranu. „Tak jo, dostal jsi mě!“ zamumlala jsem si spíše pro sebe.

Podíval se na hodinky a zašklebil se. „Copak?“ zeptala se sestra.

„Bude čas večeře,“ odpověděl.

„Víš, že jsi strašně nezdvořilý upír?“ hlesla jsem. Nechápavě se na mě podíval, ale nějak mu to nedošlo. „Mohl bys mi představit svou sestru? Jméno mi nějak uteklo.“ Usmála jsem se a on se málem propadl.

„Omlouvám se. Bello, tohle je moje sestra Melanie Alexis Volturi. Mel, tohle je Bella,“ větu nedořekl, ale podíval se na mě, jestli souhlasím s touhle zkratkou. Jen jsem kývla a on pokračoval. „Bella Cullenová.“

„Těší mě Bello. Říkej mi Mel, Alex, jak chceš,“ řekla s úsměvem a podala mi ruku.

„I mě těší,“ odpověděla jsem a ruku ji stiskla.

„Myslím, že je na čase se na chviličku rozloučit a připravit se,“ řekla Mel.

„Připravit? Na co?“ v hlase paniku a v očích strach bůh ví z čeho. No, to jsem celá já.

„Na tu večeři.“

„Počkej,“ hlesla jsem k Aresovi, ale ten jen zase pokrčil rameny a zmizel ve dveřích. Hned mi došlo, že mě dovedl přímo do jámy lvové. K pokoji své sestry.

„Mel, to ale není nic slavnostního. Jsme kamarádi,“ jakmile jsem to dořekla táhla mě do pokoje, kde mě hned usadila do křesla.

„Bello, teď chvilku seď. Nehýbej se a věř mi.“ Nechtěla jsem protestovat, tak jsem jen seděla a koukala na její prsty. Byly tak hbité, rychlé, ale zároveň opatrné. Moje proměna netrvala ani patnáct minut. Když dokončila svůj výtvor na mém… obličeji a hlavě – nevěděla jsem, co říct. Od jak živa jsem byla blondýnka, ale teď?

„Mel,“ zašeptala jsem. Vůbec jsem se nepoznávala.

„Líbí?“

„Hrozně. Děkuju.“ Chytla jsem ji za ruku a poplácala. „Jsi šikovná.“ Ze srandy se poplácala na rameni a hlasitě se zasmála.

„Půjdeme? Je čas.“

„Dobře…“ Vstala jsem a následovala jí. Začala jsem ji mít ráda. Byla přátelská a milá. Na co sáhla, měla talent.

Asi tu chvilku pobudu.

Shrnutí - Další

Doufám, že se líbilo. :)

Autor: KairaTay (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj Jasper 12: