Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj Jasper 11

23.07.2010 (14:00) • KairaTay • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3665×

Pohled Belly

„Venku čeká  Aro a jeho manželka. Prosím, buď alespoň zdvořilá.“ Usmál se a pomohl mi vstát.

V tichosti jsem ho následovala. Moje kroky byly neslyšné. Pohybovala jsem se tak tiše, že by mne neslyšel ani člověk. Lidským krokem jsem následovala Aleca, který šel svižným krokem. Vystoupil jako první a já jen vykoukla. Kousek před schody stáli tři osoby, které měly nedočkavé oči. Oči plné očekávaní a vzrušení. Svůj obličej jsem vrátila a malinko jsem se upravila. Připadala jsem si tak zvláštně, divně… jako prase na porážku.

Narovnala jsem se a sestoupila po schůdcích až k nim.

„Isabello, velmi mě těší,“ ozvalo se.

„Isabello, tohle je Aro,“ promluvil Alec.

„Těší mě. Jmenuji se Isabella Cullenová,“ představila jsem se zdvořile.

„I mě,“ řekl Aro. Podal mi svou sněhově bílou ruku a já ji stiskla. Maminka mi kdysi říkala, že když ji stiskneš pevně… je to upřímnost. Ale většina lidí to nezná.

Vedle Ara stála další osoba, která byla zahalena kápí z pláště. Shodila kapuci a zadívala se mi do očí. Její jemné rysy, které prozrazovaly, že je neškodná mne doslova učarovaly.

„Dovol, abych ti představil svou drahou polovičku. Isabello, tohle je Sulpicie.

„Moc mě těší, Isabello,“ promluvila jako první. Napřáhla ruku a já ji s velkou pokorou přijala. Nevypadala jako krvežíznivý upír. Ale více méně ji prozrazovaly oči a její hedvábná pleť.

„Prosím, říkejte mi Bello. Nejsem zvyklá na celé jméno.“

„Jak chceš,“ promluvil Aro a ukázal na své auto, které bylo připravené k odjezdu. Podívala jsem se pozorněji, ale přes skla automobilu nebylo vidět.  Během pár vteřin, stál Aro u své strany a se Sulpicií nastupoval.  Nějakou dobu jsem přemýšlela, co tu vlastně dělám, ale na nic jsem nepřišla.

„Alecu,“ špitla jsem. Jeho pohled se setkal s mým. „Proč jsem tady? zeptala jsem .

Jen pokrčil rameny a znovu se zadíval z okna. Jeho pohled mi připomínal otce, kterého jsem ztratila. Bylo v něm něco… magického, ohromujícího a zvláštního. Ne, že bych ho brala jako svého tátu, ale chovala jsem k němu zvláštní náklonnost a respekt.  Nikdo v autě nemluvil a to mě dohánělo k šílenství. Nikdy jsem nevydržela takové ticho.

„Za deset minut jsme ve Volteře,“ oznámil řidič. Ač to nikoho nezajímalo, ale já mu byla vděčná. On jediný měl odvahu – prolomit to nesnesitelné ticho, které uvnitř panovalo.

Díky mým upířím schopnostem, jsem v dálce viděla vysoké a mohutné hradby, které oddělovaly divočinu od civilizace. Stěny, které se táhly kolem celé Volterry, byly tak staré… Jako samotná královská rodina. Ale jen s tou výjimkou, že zub času se podepsal jen na hradu. Řidič zpomaloval a kousek od nás se tyčily sloupy – to ony označovaly vjezd do pekla.

Do pekla, které tak nazvala Alice. Zatím nemohu soudit, co tím myslela, ale já věděla, že to brzy poznám. Projeli jsme bránou a já v dálce zahlédla mihotající se odlesky barevných sklíček. Vypadalo to ohromně a neuvěřitelně mne to okouzlilo.

Auto zastavilo a dveře na mé straně se otevřely. Mé oči se automaticky zvedly a já spatřila ten nejkrásnější úsměv na světě. Stačilo jen pár milisekund a stál u něj Aro se Sulpicií. Její rudé oči, černé havraní vlasy, úžasná postava. Byla na upírku moc elegantní. Slušelo jí to.

Ale mou pozornost si vysloužil novorozený. „Slečno, Bello.“ Vystoupila jsem z auta a mlčky ho následovala. Celou cestu jsem se mu dívala na zadek. Měl ho vypracovaný a smyslně tvarovaný. Celé jeho tělo bylo… k sežrání. Při téhle myšlence jsem se musela usmívat. Připadalo mi  jako by mne slyšel, protože se otočil. Lehce jsem se pousmála a smyslně otevřela rty. Bylo neuvěřitelně snadné zapomenou na svou rodinu.

Díky upíří rychlosti, se naše cesta do hlavního sálu nezdála tak… dlouhá. Otevřely se poslední dveře a mě se naskytla možnost nahlédnout do úkrytu nejmocnější a obávané rodiny.

„Vítej ve Volteře, drahá,“ ozval se vzdálený hlas.

***

Pohled Alice

Můj rozhovor s Bellou mi moc nepřidal. To, co jsem viděla, byla katastrofa. Věděla jsem, že tohle jednou přijde, ale nějak jsem si to nepřipouštěla. Po mé přeměně se toho hodně změnilo. Tahle doba je zbytečně moc uspěchaná a v nějakém případě i falešná. Přišla jsem do téhle rodiny s tím, že spolu zůstaneme navždy. A ne, že si jednoho z nás odvedou.

„Alice, kde je Bella? Dlouho jsem ji neviděl,“ zeptal se Edward. Moje úzkost se prohloubila, když do pokoje vešla Esme.

„Alice!“ Mával mi před očima rukou Edward. Esme upozornila a čekala na mou odpověď.

„No, Bella…“ zalkla jsem se. Bolelo to a já věděla, že oboum ublížím ještě víc. I když… Edwardovi asi tolik ne, protože tu má Grace.

„Kde je Bella?“ zakřičel Carlisle, když vešel do dveří.

„Bella, jela s Alecem do Volterry,“ hlesla jsem a můj zrak se setkal se zemí. Po pár vteřinách jsem znovu vzhlédla, ale ostatní nebyli schopný na žádnou reakci.  Připadaly mi jako sochy, které nikdy neožijí.

„To nesmí!“ vykřikl Edward.

„A kvůli komu myslíš, že odešla? Ty jsi neuvěřitelný pitomec, Edwarde!“ obviňovala jsem ho. Všichni mě pochopili, ale jediný komu to nedocvaklo, byl právě Edward.

V hrudi jsem cítila zvláštní pocit, který jsem nedokázala identifikovat. Byla jsem jak malátná, nedokázala jsem myslet. Bella byla součástí téhle rodiny a tak to musí zůstat.

„Co se děje?“ řekla Rosalie, která se vrátila s Emmettem z lovu.

„Bella…“ špitl Edward, ale bylo vidět, že mu to stále nedocvaklo.

„Co je s ní? Konečně odešla? Bylo na čase!“ řekla jedovatě.

„Rose, nebuď tak jedovatá! Nic ti neudělala!“ okřikla ji Esme a Carlisle s Emmettem zavrčeli. Rose sklopila oči a dívala se na nohy.

Podívala jsem se na Edwarda, který stál vedle mě, ale sledoval jedno místo. Místo, kde byla Bellina fotka. V jeho myšlenkách byla vidět tma, temnota, která ho pohlcovala. Ale čeho jsem si všimla, byly záblesky – jeho a… Belly? Naší Belly… Teprve teď jsem pochopila, proč odešla bez boje.

„Edwarde Cullene! Ty jsi neskutečný,“ křičela jsem na něj. Ale ani jsem si neulevila od zloby, co mi způsobil.

„Co jsem udělal?“ zakňučel, ale na mě to neplatilo.

„Nedělej, že to nevíš!“ Pokrčil rameny a zakoulel očima.

„Viděla jsem tvou minulost, kterou mi Bella poslala!“

„Moment!“ hlesla Esme. „Jak poslala?“

„Bella, nemá jen jednu schopnost – štít. Ale může mít jakoukoliv mo v okruhu sta kilometrů.“ Nikdo nic neřekl, němě stáli na svých místech. Dokonce i Jazz.

Můj pohled směřoval k Edovi… „Ty jsi o tom nevěděl?“ zeptala jsem se ještě víc zmatenějšího bratra.

„Ne!“

„Hodně používala tu tvou. Proto jí a Jazzovi procházely ty pasti směřované na tvou maličkost.“ Byla jsem ráda, že to nikdo nevěděl, dokonce ani Jazz. A to je co říct.

„Takže, co uděláme? Bella, se musí vrátit!“ zakřičela jsem a tím probrala všechny z tranzu. A Edwarda k plnému vědomí.

„Udělám to já! Dostal jsem ji tam já, přivedu jí domů!“ oznámil Edward bez rozmyšlení.

Shrnutí - Další

Ahojky, je tady poslední dílek před mým odjezdem. Více toho nestihnu. Pár nápadů, co jste mi napsaly jsem použila. Doufám, že jste spokojené a zanecháte mi tu krásné komentáře.

Věnování je zase směřované všem, co čtou poctivě... obzvláště těm, kteří ... však vy samy víte. :)

Děkuji Vaše Torenc.

PS: Krásné prázdniny a dovolené...

Aaaa...  jmenovitě...  SarkaS, BlackBeauty, kacikacka, Elii, Saraxx ... Ovšem i ostatním.

Autor: KairaTay (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj Jasper 11: