Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj bratr = Můj nepřítel?! - 17. kapitola

09.08.2013 (07:15) • Jane006 • FanFiction na pokračování • komentováno 15× • zobrazeno 2617×

17. kapitola – Výčitky

(pohled Belly)

Jeho rty byly jiné než ty Edwardovy nebo dokonce než ty otce. Byly něžné, nebyly hrubé. Nebraly si násilím to, co chtěly.

Byly váhavé, nikam nespěchaly.

Byl to vlastně můj první opravdový polibek. Protože já ho Emmettovi opětovala. Dost nejistě, ale ano. Zavřela jsem oči a nechala se unášet těmi pocity, které mě začaly zaplavovat. Jeho rty příjemně mravenčily, stejně jako každý jeho dotek kdykoliv jindy, ale teď to bylo intenzivnější.

Po chvíli jsem ucítila, jak mi jeho ruka přijíždí po čelisti a nakonec zakotvila v mých vlasech. Nechala jsem ho, i když jsem musela bojovat trošičku sama se sebou. Stále mi to nosilo jenom nepříjemné vzpomínky, i když tohle bylo dobrovolné.

Sama jsem mu položila jednu ruku kolem krku a nechala ho, aby si mě přitáhl trošku blíž.

A pak se dole ozvala rána.

„Hola hej, je tu někdo?!“ ozval se dole zvonivý hlásek Alice. S Emmettem jsme od sebe v mžiku odskočili. Zrychleně jsme dýchali a měřili si pohledem jeden druhého. Najednou už jsem zase mohla myslet. A došlo mi, že to byla chyba. Chyba, která nás možná stála přátelství.

„Já, hm, já půjdu za Rose,“ dostal ze sebe rozpačitě a upravil si košili.

„Emmette, já…“

Než jsem to ale stačila doříct, Emmett byl pryč. Zůstala jsem ve svém pokoji sama a nemohla dělat nic jiného, než zírat na zavřené dveře.

Co se to se mnou děje?

Následujících pár dní se mi Emmett vyhýbal a nutno dodat, že jsem se mu ani moc nedivila. Sotva jsme jeho ženu přesvědčili o tom, že spolu nic nemáme, sami jsme do toho skočili. Bylo to zvláštní – nevidět ho, ale smířila jsem se s tím. Možná bychom se teď nějaký čas měli držet od sebe dál. Bude to tak lepší…

„Bello, jsi v pořádku?“ zeptala se mě Esmé, která si ke mně přisedla.

„Ano, jenom jsem se zamyslela,“ usmála jsem se a doufala, že mi na ten falešný úsměv skočí.

„To máš z toho, jak jsi tady pořád zavřená. Vím, že to není nic moc, ale mohla bys zase zajít na lov. Stejně už musíš mít žízeň. Řeknu Emmettovi a můžete vyrazit,“ usmála se.

„Emmettovi?“ zamračila jsem se.

„Ano, copak k němu nemáš nejblíž?“

„To ano, ale… možná by měl teď víc času trávit s Rosalií,“ řekla jsem a byla na sebe pyšná, že jsem si vymyslela tak dobrou výmluvu.

„Mně to nevadí, Isabello,“ ozvalo se ze schodů. „Navíc jsem si chtěla jít spravit nervy na svém miláčkovi,“ dodala.

„Já ale ještě nemám žízeň,“ ozval se Emm, kterého jsem viděla prvně od toho polibku. Díval se všude možně po místnosti, jenom ne na mě.

„Ale no tak, jednou tě to nezabije, ne?“ zasmála se Esmé a téměř doslova nás vystrkala z domu.

„Tak dobře…“ kapituloval.

„Brzo se vrátíme,“ dodala jsem a rozeběhla se. Tajně jsem doufala, že se mě nebude snažit dohnat. Bohužel se tak nestalo.

„Bello, počkej!“ křičel za mnou, když jsme byli z doslechu, ale já se nezastavovala. Měla jsem žízeň a chtěla se vyhnout tomu rozhovoru, který musel následovat. Proto jsem skočila po první srně, kterou jsem uviděla, a pak ji beze slova zahrabala.

„Dobře, už budeš mluvit?“ ušklíbl se Emmett.

„To ty se mi vyhýbáš,“ trhla jsem rameny a vyhoupla se na malou skálu kousek od místa, kde jsem stála. Hodila jsem si nohu přes nohu a podívala se na něj. „Tak mluv.“

„Chtěl jsem si promluvit o tom, co se stalo ten večer,“ načal to opatrně. Stále se mi ale vyhýbal pohledem. Díval se do země, po stromech a všude možně. Jenom ne na mě.

„Tak mluv,“ zopakovala jsem.

„Já… nevím, co to do mě vjelo. Chci se ti omluvit a poprosit tě…“ Vočích měl zoufalý výraz.

„Abych to neříkala Rose?“ domyslela jsem si.

„Ano.“

„Myslel sis, že jí to snad řeknu?“ nechápala jsem. Co si to o mně, proboha, myslí? Že jsem vážně taková mrcha, na kterou jsem si celou střední hrála? Myslela jsem si, že mě zná líp.

„To ne, ale –“

„Pak tě tedy nechápu,“ zamračila jsem se.

„Sakra, Bello, já se teď momentálně taky moc nechápu, protože to jediný… ale to je jedno,“ povzdechl si. Na malý okamžik se se mnou střetl pohledem. V jeho očích byla bolest a zoufalství.

„Ne, dopověz to. Chci to slyšet.“

„Vždyť to nemá smysl. Prostě už se to nikdy nestane,“ odporoval. Ať už mi nechtěl říct cokoliv, byla jsem rozhodnutá to z něj dostat. Jasně, možná mě to bude bolet, ale zasloužím si přece pravdu, ne?

„Dobře. Ale chci vědět, co jsi předtím chtěl říct,“ trvala jsem si na svém.

„Sejde na tom?“ zvedl znovu pohled.

„Ano. Chci to slyšet.“

„Fajn! To jediný, na co od toho polibku myslím… jsi ty. Ať dělám, co dělám, nemůžu tě dostat z hlavy!“ zavrčel naštvaně.

„Dobře,“ přikývla jsem v klidu po chvilce váhání. Ve hlavě jsem měla zmatek. On myslí na mě? Cítil snad to samé jako já, když spojil naše rty? Doteď jsem si myslela, že se mi to jenom zdálo, ale možná…

„Dobře? Děláš si srandu?“ zasmál se a uhodil do nejbližšího stromu, až se zlomil v půli.

„Ne, nedělám.“

Co jiného chtěl slyšet? Co vůbec se dá v takové situaci říct?! Nemám s tím zrovna moc zkušeností.

„Ty to asi nechápeš, co? Já jsem ženatý! A svoji ženu miluju, jenomže… to dost dobře nejde, když tě mám vedle sebe,“ mluvil naštvaně dál a šel ke mně.

„Tak se ti budu vyhýbat,“ nabídla jsem mu alternativu. On mi věnoval napůl naštvaný, napůl zoufalý pohled.

„To ale taky nechci!“ zahřměl.

„A co teda chceš?“ zavrčela jsem i já. To už stál u mě. S jeho výškou jsme si právě hleděli do očí.

„To jediný, co chci právě teď, je znovu tě políbit,“ řekl naprosto vážně. Stál kousek ode mě. Možná pár centimetrů. Zrychleně dýchal. Stejně jako já.

„Tak to udělej,“ zamumlala jsem dřív, než jsem si uvědomila, co vlastně říkám. Když stál takhle blízko, nemohla jsem myslet. Prostě to nešlo.

Emmett zaváhal a trošku se ke mně přiblížil. Zvedl jednu ruku a pohladil mě po tváři, potom mi zajel rukou na krk a začal se ke mně sklánět. Pak se v lese ozval jakýsi hluk a Emmett sebou trhl.

„To nejde. To nemůžu!“ zavrčel znovu zoufale a praštil do skály vedle mě. Potom ke mně zvedl pohled. „Takhle to nepůjde.“

Potom se otočil na podpatku a vyrazil do lesa. Já tam znovu zůstala sedět a sledovala ho, jak mizí mezi podrostem. Už podruhé během pár dní mě začaly pálit oči.

Otevřela jsem dveře zavřené na závoru a došla k protější stěně, odkud jsem popadla luk a šípy. Tmavě zelenou mikinu jsem si stáhla do čela a podívala se na zapnutý notebook, na němž byla fotka jednoho muže. Muže, který to měl spočítané…

Autor: Jane006 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj bratr = Můj nepřítel?! - 17. kapitola: