Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Moonlight - 4.kapitola: Rána

06.04.2009 (19:19) • Last • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1409×

Kapitola 4. : Rána

Něčí hlas na mě promluvil. Cítila jsem se tak slabá, že jsem nevěděla, jestli budu vůbec schopna otevřít aspoň oči, abych zjistila, co se vlastně stalo. Moje zvědavost ale byla silnější. Otevřela jsem oči, všude kolem mě bylo bílo, žádný vyzdobený pokoj, a nejspíš tu bylo více lidí, neboť jsem slyšela více hlasů. Pak mi to došlo, když jsem se pořádně rozhlédla. Ležela jsem na nemocničním lůžku.

,,Jak jsem se sem…..?“ zarazila jsem se v půli věty, když jsem spatřila, že u moji postele stojí Edward Cullen. Nebyla jsem si tak docela jistá, jestli to nejsou stále výplody moji fantazie, ale jelikož tam Edward stál už dobré dvě minuty, usoudila jsem, že vidím dobře. Můj zrak spočíval pořád na něm. Začínala jsem si uvědomovat, že na něj vlastně doslova civím.

,,Neboj se, budeš v pořádku, jen se ti udělalo nevolno. Nevolno, ze své vlastní krve.“ Říkal to, jakoby nechápal, že se mi mohlo něco takového přihodit, až jsem si začínala připadat trapně.

,,Carslisle se o Tebe postará.“ Uklidňoval mě Edward. Byla jsem ráda, že tu byl zrovna on, i když jsem byla pořád trochu naštvaná, že se mi vyhýbal. A teď? Teď tady stál tak blízko mě, že jsem se cítila, že nejspíš znova omdlím.

Jenže ten pocit jsem začínala mít především proto, že zrovna někoho přivezli na stejném lůžku vedle mě. Pootočila jsem hlavou, abych zjistila, co je příčinou toho řevu, který se šířil chodbou až do tohohle pokoje. Na posteli ležel nějaký mladý muž a sténal bolestí. Něco přitom mumlal, ale nebylo mu moc rozumět. Bylo to něco jako ,,...nechoďte k nim, jsou zlí, o vaši krev vás připraví". Nejspíš měl i horečku, když takhle drmolil, nevím, ale znervózňovalo mě to.

V prvním okamžiku jsem nebyla schopna poznat, co se mu vlastně stalo, nejradši bych se ho sama zeptala, ale potom jsem si toho všimla. Byl pokousaný od nějakého zvířete. Měl dvě zřejmé, a řekla bych, že hluboké stopy kousnutí na krku. Ze dvou ne moc velkých děr mu proudem tekla krev a třísnila mu košili, kterou měl na sobě. Celá pravá část jeho košile byla nasáklá krví, od límečku až téměř ke konci samotného rukávu.

Edward to zpozoroval taky a najednou se jeho milý výraz stáhnul. Pokoušely se o mě mdloby, a já jsem věděla, že déle už to nezvládnu. Oči se mi začínaly zavírat a jen jsem viděla jak Edward pospíchá pryč. Chtěla jsem ho ještě zastavit a poděkovat mu, že mě odvezl do nemocnice, ačkoliv jsem si nebyla jista, jestli to byl on, kdo mě sem dostal. Omdlela jsem, pach krve člověka vedle mě porazil.

,,Ahoj! Je ti už líp? Já bych ty kluky nejradši prohnal.“ Tentokrát mě probudil hlas Charlieho.

,,Nic mi není, neboj, je to dobré….ehmm, kde je Edward?“ zeptala jsem se opatrně.

,,Edward? Co by tu dělal?“ zeptal se mě udiveně. Nemohla jsem čekat, že by tady Edward se mnou strávil celý den. Ale bylo mi to líto. Zase jsem s ním nestihla mluvit, stačilo, kdybych se nedívala zbytečně, kam jsem nemusela a mohli jsme si povídat. Nebo snad ne?

,,Ahoj Bello! Jsem rád, že už ses vzbudila, doufám, že budeš s námi delší dobu než zase omdlíš. V podstatě se ti nestalo nic vážného, jen si se uhodila do hlavy. Šrám, který máš na hlavě není o nic větší než jsem si myslel. Jen si ztratila víc krve, z čehož se ti zamotala hlava a upadla jsi do bezvědomí, čemuž taky pomohla tvá nevolnost z vlastní krve.“.

Jeho kartička na hrudníku prozradila, že se jedná o doktora Carliesla, který tak pečlivě zdokumentoval můj zdravotní stav.

To, že byl Carlisle doktor, jsem bezpečně věděla, ale nikdy jsem neměla tu čest ho vidět. Jeho tvář byla jako tvář anděla, se světle blonďatými vlasy, sčesané dozadu, tyrkysově modrýma očima, v nichž se skrývalo taky jakési tajemství, které měla nejspíš celá jejich rodina. Úzké rty působily tak mile a věrně, že by jen stěží mohl někdo nevěřit tomu, co říká. Byla jsem přesvědčena, že v životě dosáhl všeho, co bylo jeho cílem už proto jak vypadal a proto jak působil. Byl pěkně upravený a přesvědčivost a bílý lékařský plášť jeho krásu podtrhovali.

,,Váš syn mě sem přivezl….“ Chvíli na mě koukal, jakoby nechápal význam slov, které jsem na něj vychrlila.

,,…Edward“ pro jistotu jsem to upřesnila.

,,Opravdu? To je milé!“ něco si přitom zapisoval do svého bloku.

,,Chtěla jsem mu poděkovat, ale strašně rychle odešel.“

,,Nedělá se mu moc dobře z nemocničního prostředí.“ Trochu znervózněl.

,,Aha.“ Nějak mě nenapadalo, co bych na to řekla. Docela jsem tomu věřila, protože ani mě nedělalo moc dobře, když jsem musela být z jakéhokoliv důvodu v nemocnici.

,,Pokud je ti líp, může si tě tatínek odvézt domů.“ Podíval se tázavě na Charlieho a doufal, že přikývne na Carlieslův nápad. Charlie se podíval na mě a já jsem automaticky seskočila z postele. Trošku jsem zavrávorala, ale bylo mi už mnohem lépe, když poblíž nebyl nikdo, z koho by proudem valila krev. To mě přimělo položit Carlieslovi otázku, když jsem se podívala na vedlejší postel, kam přivezli toho raněného. Už tam totiž nebyl. Postel byla uhlazená, peřina s polštářem byli řádně upravené, žádná známka, že by tam někdo kdy dřív ležel a házel sebou bolestí.

,,Ehmm…doktore Carliesle, kde je ten….muž, který měl takové to zranění tady….?“ Sáhla jsem si na svůj krk, abych mu ukázala, kde měl to zranění. Carliesle opět zvedl svůj zrak ze svých poznámek na mě a potom na Charlieho, neboť bylo zřejmé, že Charlieho zajímá tatéž otázka.

,,Zemřel. Nepovedlo se nám ho uvést z šokového stavu. Přivezli ho k nám příliš pozdě.“ Tím ukončil své tvrzení. Šlo poznat, že to dál nechce rozvádět. Nechtěl o tom mluvit, bylo to pro něj těžké, vždyť mu umřel pod rukama muž. Ale přesto, jakoby mu nedělalo problém o tom mluvit, jen nechtěl prostě nic prozradit, což mě popuzovalo.

,,Děkujeme moc. My teda půjdeme, pokud by tu Bella nechtěla pobýt do zítřka.“ Poděkoval Charlie Carlieslovi a podíval se na mě, zda jsem schopna jet domů.

,,Jasně, nic mi není, můžeme jet.“ Ujistila jsem ho.

Prošli jsme kolem Carliesla, který v místnosti stál dál a díval se na nás, jak odcházíme z dveří pokoje. Charlie šel přede mnou a já jsem se ohlédla, abych ještě viděla toho andělského Carliesla v bílém plášti. Taky se díval na mě. Nic však neřekl a ani výraz v jeho tváři nic neznamenal. Zavřela jsem teda dveře pokoje a pokračovali jsme spolu s Charliem k jeho policejnímu autu.

Byla jsem ráda, jakmile jsem se dostala na čerstvý vzduch. Zavřela jsem oči a pořádně jsem se nadechla toho podvečerního sytého vzduchu. Zamotala se mi z toho hlava, Charlie mě chytil za paži a já jsem se na něj podívala.

,,No myslím, že nejlepší bude, když zůstaneš zítra doma.“ Usoudil táta.

Nic jsem nenamítala, možná, že měl pravdu, jeden den snad zvládnu být doma.

Nasedli jsme do auta, při čemž mi Charlie pro jistotu pomohl, abych zase náhodou nespadla. Šel si pak sednout na místo řidiče a nastartoval. Neměla jsem moc ráda, když jsem musela jezdit policejním autem, protože všichni lidi kolem se většinou ohlíželi a dívali na barevně blikající auto, jestli se náhodou někde něco nestalo.

Když jsme se rozjížděli, obhlížela jsem si ještě nemocniční budovu.

,,Řekl bych, že máš tak trochu talent na smůlu.“ Zasmál s Charlie, když viděl, kam se dívám. Musela jsem se zasmát taky, byla to pravda, jsem talent.

Najednou mé oči spatřili někoho, jak stojí u hlavních dveří. Přimhouřila jsem oči, abych viděla pořádně, komu se chce ještě stát v podvečer samotnému u nemocnice. Byl to Edward.

Koukala jsem na něj jako na něco neuvěřitelného. Jaktože tam stál? Proč mi nic neřekl, když mě viděl odcházet? Co to všechno znamená? Proč, když čím dál víc se mi straní, tím víc mám pocit, že s ním musím mluvit? Nebo snad být v jeho přítomnosti?

Stál tam na místě jako přikovaný a díval se na naše odjíždějící auto. Nezamával, neusmál se, prostě nic neudělal. Nedal najevo, že by mě vůbec spatřil. Proč sakra?

,,Bello, na co pořád koukáš?“ vytrhl mě z tranzu Charlie.

,,Ale na nic….“ Zalhala jsem a obrátila jsem se dopředu. Námaha celého dne byla příliš silná na to, aby mě udržela vzhůru, proto jsem usnula už autě.

Autor: Last, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Moonlight - 4.kapitola: Rána: