Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Moonless night - 1. kapitola

01.10.2013 (20:00) • MaybellineEver • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 887×

Maybelline vždycky instinktivně věděla, že se blíží něco špatného. Ať se jednalo o neplánovaný test nebo o zničení šatů v prádelně. Svým šestým smyslem se leckdy opájela, nikdy se totiž nemýlil.

Předpověděl každou katastrofu, která se jí týkala, ovšem ne vždycky tak moc dopředu, aby byla schopná tomu zabránit. Ale alespoň na to byla připravená.

Do Itálie přijela jako začínající au-pair před půl rokem.

Její rodiče byli velmi nároční, co se jazyků týkalo, a tak se Maybelline už od ranného dětství učila španělštinu a francouzštinu. Teď byla na řadě italština. Maybelline se své práce nebála. Měla velmi dobrý vztah k dětem a s chůvami měla osobně velkou zkušenost. Vlastně ji od malička vychovávala hospodyně Patricia, protože rodiče na ní kvůli práci neměli čas. Byla přísná, ale spravedlivá. A milovala ji.

Maybelline by ráda následovala jejího příkladu, ovšem hned na začátku jí bylo jasné, že to nedokáže. Stačil jediný pohled do Julyiných hnědých očí a věděla s jistotou, že téhle holčičce nedokáže nic odepřít. Postupem času se tedy stalo, že se společně s malou July spikla proti paní Montgomeryové a společně se velmi obratně vyhýbaly pravidlům, které stanovila.

July byla v těchto věcech dokonalá. Nikdy na Maybelline neprozradila ani ždibec informací. Vždycky přísahala, že mamince neřekne, že se dívala o hodinu déle na televizi, než měla, a Maybelline jí to druhý den s povzdechem dovolila znovu.

Těch šest měsíců ubíhal její život poněkud jednotvárně. Tolik si zvykla na předem určený stereotyp, že jí ani nenapadlo přemýšlet na změnou. Trávila u Montgomeryových šest dní v týdnů, každý pátek měla volný. Každý pátek totiž paní Montgomeryová půjčovala July jejímu otci. A protože se její život stal neuvěřitelně klidným a bezstresovým, Maybelline zapomněla na své instinkty, tady je nepotřebovala. Za posledního půl roku ani jedno varování.

A tak se dostáváme k tomu dnu, kdy se to mělo změnit. Byl pátek, Maybelline se řídila nepsaným pravidlem paní domu a to, že každý pátek bude celý den pryč z domu a odešla do města.  Co se týkalo jazyka, dokázala se už domluvit prakticky s kýmkoliv. Italština je velmi jemný jazyk a Maybelline se zamlouvala daleko víc, než francouzština.

Co s tou francouzštinou všichni mají?  

Strávila den v knihovně a večer v příjemném baru. Florencie byla velké město a nočních klubů tu bylo tisíce, Maybelline si oblíbila speciálně jeden. Byl totiž dost blízko domu Montgomeryových, stačilo přejít silnici a pak se uličkami vymotat z velkoměstského ruchu rovnou na předměstí. Potemnělými uličkami Maybelline většinou utíkala. Neměla z nich dobrý pocit, a i když se ještě nestalo, že by někoho potkala, nehodlala riskovat.

Ten den ovšem neběžela. Přemýšlejíc nad dobře mířenými vtipy jednoho mladíka z klubu, našlapovala pomalu a tiše. A v tom to ucítila. Bylo to, jakoby její srdce ofoukl řezavě studený vánek.

Nebezpečí se blížilo.

Nevědomky se zastavila pod tíhou toho pocitu; ještě nikdy to necítila tak silně. Opatrně se rozhlédla - nikoho neviděla, přesto měla pocit, že jí někdo sleduje. Rozeběhla se, předměstí nebylo daleko a v tom jí do hrudi zasáhla síla demoliční koule. Proletěla vzduchem, tvrdě narazila do zdi, která tvořila cestu uličky, a před očima se jí zatemnělo. Tupá bolest v hlavě jí vehnala slzy do očí. Zamrkala, marně se snažíc rozehnat tmu kolem sebe. Její zápěstí sevřely ledové prsty, ve chvíli, kdy se jí podlomila kolena a nedovolily jí sesunout se k zemi.

Konečně se její pohled znovu zaostřil a ona se dívala do očí samotnému ďáblovi. Rudé oči žhnuly na krásné, křídově bílé tváři. Ostře řezané andělské rysy mladého chlapce Maybelline vyhnaly veškerý vzduch z plic. V té chvíli nebyla schopna jediné myšlenky. Měl světlé vlasy… Světlé vlasy a spokojený úsměv. Naklonil se k ní, jakoby jí chtěl políbit a se zavřenýma očima nasál vzduch.

„Demetri,“ ozvalo se zvučným hlasem.

Maybelline netušila, jak se tam dostal, ale najednou tam stál. Druhý mladík s tmavými vlasy, snad ještě krásnější než ten, který jí držel. Jeho rysy byly také andělské, ale jemnější a působily líbeznějším dojmem. Měl stejně rudé oči a plné rty nesouhlasně sevřené.

„Není jí pro něj škoda?“ zeptal se Demetri uhlazeným hlasem.

Naklonil se k Maybelline ještě blíž, nos přímo zabořil do jejích černých vlasů a nadechl se.

„Pochybuji, že dokáže něco takového vůbec ocenit…“

Maybelline tušila, že teď byla ta pravá chvíle, aby začala křičet. Ať už byly ty krásné rudooké stvoření kýmkoliv, byly nebezpeční. Kdyby Maybellinina intuice fungovala jako alarm, v této chvíli by už divoce houkala. Ovšem nevydala ze sebe ani hlásku, jakoby zapomněla, jak se používá hlas. Nepokusila se vymanit z démonova ocelového sevření, tušila, že by to bylo marné. Její strachem nasáklá mysl jí radila jediné: Uteč!; zatímco její rozum už si uvědomoval svou prohru. Tohle byl její konec.

Srdce jí divoce pulzovalo v každé části těla.

„Přestaň s tím, Demetri,“ poručil ten tmavovlasý autoritativním hlasem.

Demetri se od ní okamžitě odklonil a jakmile dostal od druhého anděla/démona jednoduchý rozkaz prsty – pustil ji. Maybelline se nepokusila utéct. Vlastně jí to nestihlo ani napadnout.

Tmavovlasý po ní hmátl rychleji, než to bylo v lidských silách a dříve, než ucítila dotyk jeho chladných prstů, se všechno ponořilo do tmy.

Ten pocit prázdnoty byl neuvěřitelný. Ve té chvíli Maybelline nebyla nikým. Necítila, neviděla, neslyšela, nevnímala nic jen nekonečnou temnotu. Normálně by jí nejspíš děsila, ale protože byla odproštěna od svých smyslů, nic necítila. Zírala do tmy, neschopna jediné myšlenky. Jak dlouho už to trvá? Hodinu? Den? Měsíc? Rok?

Čas se zdál naprosto nepodstatný. Bylo to, jako kdyby někdo rozebral její tělo na části. Tu hmotnou část oddělil od její duše a roztříštil jí. Je tohle smrt? Je smrt takhle nekonečná?

Maybelline měla pocit, že stejně tak jako mohla uběhnout vteřina, mohlo uběhnout už sto let. Ta šílená bezmoc a nevědomost - věděla o nich, ale vůbec je nedokázala vnímat. Jako kdyby byla napsané na černočerné tabuli před ní. Jen slova. Nic neznamenala. Stejně jako ona.

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

A pak to pominulo.

V tu chvíli Maybelline měla pocit, jako kdyby jí převálcoval náklaďák. Všechno to, co nevnímala a necítila, se na ní najednou nahrnulo v neuvěřitelně silné podobě.

Obraz kolem ní byl příliš pestrý a světlý, zvuky (jako třeba klapot bot o kamennou podlahu) příliš hlasité, její vlastní rozbouřené emoce příliš silné.

Ruku, která jí svírala rameno, si uvědomila v ten moment, kdy jí pustila. Přesněji jí postrčila. Kam?

Ostré světlo najednou zmizelo a všechno se znovu ponořilo do tmy. Ale tohle byla jiná tma, než ta předešlá. Tahle byla přirozená. Maybelline začala cítit chlad, sálající ze zdí všude kolem ní a ve veliké dálce slyšela tlumené kroky. Rukou našla nějaký hmatatelný bod v podobě stěny a opřela se o něj.

Potřebovala si nutně utřídit myšlenky, protože měla za to, že jí je někdo v hlavě přeházel – nedávaly vůbec smysl.

Jmenuji se Maybelline Everová.

Ano. Od toho se dalo odpíchnout. Osmnáct let, rodiče jsou podnikatelé, momentálně zaměstnaná jako au-pair ve Florencii. U paní Montgomeryové a July. Co dál?

Dnes je… pátek. Ne, to není jisté. Ale poslední, co si pamatuji, je pátek. Co se dělo v pátek?

Měla volno. Tudíž šla do baru. A pak… zpátky k Montgomeryovým. Ale nedošla. Probírat se zmatenými myšlenkami, bylo jako hledat jednotlivé části skládanky v obrovské hromadě bílých dílků. Co se stalo? Rudé oči se jí v hlavě vybavily tak zřetelně, že sebou polekaně trhla. Ano! Objevil se on! Anděl s ďáblem v těle a mluvil o věcech… kterým nerozuměla. A byl tam ještě ten druhý. Pohyboval se rychle, jako vítr. Neuvěřitelně. A pak už nebylo nic.

Maybelline potlačila touhu frustrovaně zasténat. Co se to zatraceně děje? Kdo byli zač ti dva? Byli to vůbec lidé? A další a další otázky, na které neznala odpověď. Jak to, že se ponořila do té prázdnoty? A jak dlouho v ní vlastně byla? A co to bylo?

A… kde je teď?

Její oči ještě nepřivykly tmě, přesto se pokusila rozhlédnout. Bylo tu chladno a vlhko, a velmi nepříjemně se to podobalo podzemí. Podzemí. Maybelline zalila nová syrová vlna strachu spojená s její klaustrofobií.

Zavřená v kobce! Zavřeli mě do kobky v podzemí!

Ale kdo jsou oni? To nevěděla a při vzpomínce na jejich karmínové oči, to snad ani nechtěla vědět. Rukama šátrala po studených kamenech, snažila se najít dveře. A skutečně je našla. Ocelové, mohutné. A bez kliky. Panika jí zalévala od konečků prstů, přicházel ten známý pocit nedostatku vzduchu. S každý další vteřinou v tomhle temném pekle její srdce zrychlovalo.

A pak se ozvalo tiché zavrčení. Maybelline sebou vystrašeně trhla a otočila se za tím zvukem. Není sama. Není tady sama! Zavřeli ji v kobce s nějakým zvířetem! Očima vyděšeně těkala do tmy, jestli jí předtím zachvátila panika, tak teď šílela.

A pak to uviděla. Matný obrys, ve kterém nedokázala rozeznat zhola nic, ale byl tam. Světlejší, než černé okolí kolem, asi dva metry od ní a vyzařoval z něj jediný bod. Černé oči.

Žhnuly do tmy.

Ach můj bože, pomyslela si Maybelline a natiskla se na zeď za svými zády.

Můj bože… můj bože. Můj bože, můj bože, můj bože! Pane bože!

Nehledě na to, jak hlasitě křičela v duchu jeho jméno, stále nepřicházel. Maybelline doposud poznala tenhle chorobný strach jen jednou. Něčemu takovému nemohla vzdorovat, bylo to silnější než ona. Tenhle strach v sobě měla zakódovaný už od samého začátku, už z ryzí povahy její osobnosti, ze zvířecích instinktů, z pradávných způsobností.

Strach, který pociťovala každá kořist, tváří v tvář svému lovci.

Už se neptala jak. Nedožadovala se vysvětlení, nepolemizovala nad neskutečností toho všeho, nad tím, že to celé vypadá jako nějaké neuvěřitelné sci-fi, které se děje jen v její hlavě. Teď chtěla vědět proč. Proč ona, proč právě teď, proč takhle? Pokud tohle byla smrt – a ona si byla jistá, že byla – proč nemohla vypadat jinak? Věděla, že by se s tím smířila snadněji, nebýt vystavena takovým přívalům strachu. Teď v ní vítězilo něco, do čeho se také stylizovala v roli kořisti.

Pud sebezáchovy.

Já nechci… nechci umřít.

„Neboj se,“ ozval se z rohu hrubý sametový hlas, který jí způsobil další šok. „Neublížím ti.“

Jeho slova, ať byl kdokoliv, měla opačný účinek. Maybelline tato slova dobře znala a věděla, že po nich nepřichází nic dobrého. Její tělo oznámilo rezignaci. Nezvládlo šílený nápor všech trýznivých pocitů a vypnulo.

Kolena se jí podlomila, sesunula se po ledové zdi do sedu a schoulila se do klubíčka v rohu jejího vězení, co nejdál od toho stvoření s hladovýma černýma očima.

Přitáhla si kolena co nejblíž k sobě a zabořila do nich hlavu.

Tohle se neděje, opakovala si pořád dokola. Měla pocit, že musí. Protože jinak zcela jistě zešílí…

Tohle je… jen zlý sen. A stejně jako každý sen, i tenhle brzy skončí. Neboj se.

Když nefungovalo ani tohle, začala myslet na svou rodinu. Zajímavé, že si nezoufala, že už rodiče neuvidí, ale mrzelo jí, že jim nikdy nebude moct vmést do tváře, jak málo se o ní zajímaly. Vzpomněla si, že hned potom, co by dokončila tenhle rok v Itálii, jí chtěli poslat do Řecka. Maybelline do Řecka nikdy nechtěla, nelíbilo se jí a řečtina byla hrozná. Teď tam přímo toužila jet, vědíc, že už se do Řecka nikdy nepodívá…

Řecko jí připomnělo její večery s July. Jestli bylo na Řecku něco zajímavého, tak to byly báje a legendy. Přečetla snad deset knih a July její příběhy zbožňovala. Vždycky měla spoustu otázek…

Maybelline zavřela oči a pokusila se splynout se zdí. V duchu si tiše přeříkávajíc jednu z pověstí…

V povětří létala hejna ptáků a na zemi se pásla na lukách stáda. Ale nikdo stáda nehlídal, nikdo nenaslouchal ptačímu zpěvu. Na zemi chyběl člověk.

Smutně po zemi bloudil Prométheus, hledajíc někoho, kdo by se mu podobal.

A prošel celý svět a když neuspěl, rozhodl se stvořit bytost vlastníma rukama.

Smísil dešťovou vodu s hlínou a stvořil sochu prvního člověka.

A tak postupně Prométheus naplnil zemi lidmi.

Bohové jeho počínání sledovali. Viděli, jak Prométheus učí své potomky stavět domy, číst, psát, počítat, rozumět přírodě. Ukázal jim, jak se stavějí lodě, jak lovit zvířata, vysvětlil jim podstatu mědi, železa, stříbra a zlata. Naučil je bylinkářství, aby se mohli léčit z nemocí a pomáhat ostatním. Ale nenaučil je ctít bohy, jak se jim obětovat a jak se jim klanět. A to bohy rozzuřilo.

Zeus, rozčílen touto opovážlivostí, vzal lidem oheň. Prométheus ale věděl, že v Diově paláci plápolá dnem i nocí jasný oheň. Vplížil se tam a oheň ukradl.

A za svůj čin byl Prométheus potrestán. Přikoval Prométhea řetězy k vysoké skále v pohoří Kavkazu. Seslal na něj obrovského orla a ten přilétal každého dne a trhal mu ostrým zobákem játra z těla. V noci Prométheovi játra znovu narostla a tak mohlo dalším dnem jeho trápení začít znovu. Přesto se Prométheus nikdy nepodrobil.

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Maybelline už nějakou dobu kolísala mezi vědomím a nevědomím. Hlavou se jí honily myšlenky, které nestíhala vnímat, nedávaly smysl. Když  byla při vědomí, přeříkávala si příběhy řeckých hrdinů, snažíc se zapomenout na strach a chlad a bolest a sucho v ústech. Jak dlouho už tu je?

Dva dny? Maybelline už dávno ztratila pojem o čase. Očekávala, že dva dny, protože měla za to, že tři dny bez vody přežít nedokáže. Za tu dobu se bytost na druhé straně místnosti nepohnula, ani nepromluvila. Přesto kdykoliv, když k ní pohlédla, na ní upínala svůj lačný pohled. Maybelline se těch černých očí k smrti děsila.

A pak se dveře otevřely. Dovnitř vniklo jemné světlo – i když to pro Maybelline bylo jako rána beranidlem – a ozářilo chlapce stojící na prahu její hrobky. Byl to ten tmavovlasý ďábel, to po jeho dotyku upadla do nicoty. Jeho rudé oči se k ní stočily a ona rychle zabořila obličej do úžlabiny mezi koleny a hrudí.

Slyšela, jak si povzdechl.

„Ale no tak, Edwarde,“ promluvil hladkým hlasem. „Jak dlouho myslíš, že tomu dokážeš vzdorovat?“

Po nějaké době, když mu nikdo neodpověděl, pokračoval.

„Děláš si to ještě těžší,“ podotkl. „Nepřemýšlej nad tím, je to přirozené.“

A když ani tentokrát nedostal odpověď, znovu si tiše povzdechl.

„Pokud je to… lítost,“ vyslovil to slovo velmi opatrně, jako kdyby si nebyl úplně jistý jeho významem, „mohu ti pomoct. Se soucitem si nebudeš muset dělat hlavu, nic neucítí.“

„Brzy si nebudu muset dělat hlavu s ničím, Alecu,“ odpověděl sametový hlas a Maybelline ztuhla krev v žilách.

„Jak to myslíš?“ zeptal se ten, který byl osloven jako Alec, a z tónu jeho hlasu Maybelline poznala, že se mračí.

„Zjevně si už zapomněl, co je u lidí přirozené…“ uchechtl se samet.

„Jsou pomíjivý. Jak dlouho si myslíš, že bez vody a jídla ještě přežije? Dva, tři dny? Uvidíme, jak dlouho vás bude bavit mě zásobovat.“

Po jeho slovech Alec zavřel dveře a odešel, místnost se znovu ponořila do tmy.

Maybelline rychle nasávala studený vzduch, jako kdyby ubíhaly její poslední vteřiny. Nejspíš ubíhaly. A i kdyby jí to stvoření určené k její vraždě neublížilo – slyšela ta slova.

A věděla, co znamenají.

On, ten s černýma očima a sametovým hlasem, čekal na její smrt.

Autor: MaybellineEver (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Moonless night - 1. kapitola: