Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Moje Scar - 2. kapitola

28.05.2013 (10:15) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 1935×

„Jsi nervózní?“

„Já? Nikdy.“

„Měl bys být. Obhajoba není žádná prdel, kamaráde,“ varoval mě Norman. Mávnul jsem nad jeho obavami rukou, protože mě to nijak nevzrušovalo. „Počkej, až to přijde. Nejsem génius jako ty, takže mě to čeká až za pár let, ale viděl jsem lidi, co z té místnosti,“ ukázal na dveře na konci chodby, „vycházeli a bylo to vážně… děsivé.“

„A co s nimi mám společného? Nemůžu za to, že nezvládají tyhle situace. Napíšou práci s vědomím, že do toho dali to nejlepší a můžou ji odevzdat. Když si pak nevěří, jejich průser. Moje diplomka je perfektní a o tom nehodlám diskutovat,“ uzavřel jsem to. Nebo jsem se o to aspoň snažil, ale Norman by mi pokoj nedopřál.

„Víš, kdo je tvůj oponent?“

„Ne. Bylo to v těch papírech, co jsem vyhodil. Mě to nezajímá… Nějaká stará kráva, kterou si tu drží kvůli akreditaci?“ střílel jsem naslepo a pokrčil rameny. Kotník přes koleno se mi klepal, ale ne kvůli stresu. Už mě to tu nebavilo. Čeká se jen na tu nádheru, která moji práci hodnotila. Vedoucí už byl uvnitř – pobrukoval si tam.

„Počkej. Se posereš.“

„To určitě,“ odbyl jsem ho a konečně zaslechnul klapání podpatků. Takže to bude stará, senilní pizda. Otočil jsem se po ní a srdce se mi propadlo někam hodně hluboko. Myslím, že do oblasti poklopce. „A do hajzlu,“ zamumlal jsem.

„Pane Cullene, zdržela jsem kvůli konzultaci. Pojďte se mnou,“ nařídila mi ta božská Scarlett, které jsem dneska úspěšně zatykal a snažil se ji neohrabaně sbalit. Hned na to jsem zjistil, že je to profesorka psychologie, nikoliv studentka, a nyní můžu s radostí oznámit, že i můj oponent k diplomové práci. Zněla dost nepřístupně. Vůbec ne tak mile jako u těch nástěnek. Ani neměla své plné rty zvlněné do úsměvu. Pohledem mě sežehla.

„Takže stará kráva?“ utrousil si Norman pod nos a civěl jí na zadek v těsné sukni, který při pohybu na těch jehlách působil přímo dynamicky.

„Mírně vedle,“ hlesl jsem a jako praštěný palicí si sesbíral ze stolku svých pět švestek a zvedl se z křesla, které jsem náhle nechtěl opustit. Tak teď už jsem byl přímo dokonale nervózní. Kurva, tohle je za trest!

Všechno moje sebevědomí mě při pohledu na ni opouštělo. Ze silné desítky byl bod mrazu.

Dohnal jsem ji a vkročil do kanceláře Thomase Petrelliho. Tohle bude epické selhání, jestli nesepnu mozek a začnu myslet ptákem, což se mi poslední dobou stává až moc často.

Scarlett se posadila vedle toho idiota, co zabrousil okem do jejího výstřihu. Nesnášel jsem ho. Od téhle chvíle. Nelíbí se mi, jak mu začalo bušit srdce a to teplo, které se rozšířilo celou pracovnou sedm metrů na šest. Dost málo prostoru, abych necítil každou jeho reakci na ni. Toužil po Scarlett jako já.

„Pane Petrelli,“ pozdravil jsem a rozmáchlým gestem mu podal ruku, když se postavil. Já jsem debil. Začínám se předvádět. Ale ta potřeba se nedala zastavit.

„Pane Cullene,“ opětoval mi stisk, který jsem začal zesilovat. Stačí nepatrně použít svoji přirozenou sílu a jeho maso s kostmi mi proteče skrz prsty. Ale myslím, že to by na Scarlett, jakožto na Homo sapiens, moc nezapůsobilo.

Dívali jsme si do očí a já mu sděloval, jak moc ho nemám od teď rád. Chtěl jsem se uklidnit, ale nešlo to. Začínám mít podezření, že tohle bude díky polovině upíra strašně zesílené. Nedávalo to smysl, abych takhle šílel z toho, že se jí podíval na prsa. Upíři jsou plně podřízení svým emocím a jsou jako alergie – přemrštěně reagují.

Pustil jsem Petrelliho ruku, ze které se začala vytrácet krev a viděl, jak si ji nenápadně cestou pod desku stolu protahuje.

„Nevím, jestli jste se už při studiu setkali,“ dodal a podíval se na Scarlett, která měla oči zabodnuté celou dobu v papírech. Naprosto bez citu ke mně zvedla zrak, jako kdyby mě viděla poprvé v životě a vůbec jsem ji nezajímal. U těch nástěnek vydávala naprosto jiné signály, co pozná i takový zelenáč jako já.

„Ne. S panem Cullenem jsem ještě neměla tu čest,“ pronesla ledově. A teď pro změnu lže. Táta vždycky říkal, že ženy jsou zvláštní bytosti řadící se do speciální, nepochopené kategorie a já už teď vím, proč.

Podal jsem jí dneska podruhé ruku a i když se ke mně chovala jako studená svině, rozehřála mě až do mých útrob.

„Paní profesorko…,“ nechal jsem to vyznít do ztracena – začal s ní hrát tu její šarádu.

„Millerová,“ doplnila mě. Přikývnul jsem a zopakoval plnou verzi.

„Paní kolegyně, myslím, že jste se setkala s dědečkem pana Cullena. Panem Carlislem Cullenem.“

„Ne. Nikdy jsem se s ním osobně neshledala, což považuji za svůj velký nedostatek, jelikož znám pověst pana doktora,“ odvětila a usmála se na Petrelliho. Pustila mě bez pohledu, protože ten věnovala jemu. Zavrčel jsem.

Oba se po mně překvapeně podívali.

„Omlouvám se. Jsem asi nachlazený.“ Výmluva číslo jedna.

„Ano, poslední dobou řádí viróza… No, pan profesor Cullen učil ještě mě. Přísahám, že váš dědeček ví všechno. Za mých časů se mu tu přezdívalo Otta, ale nutno dodat, že i kvality této encyklopedie vedle něho vybledly. Pamatuji si, že ať jsem potřeboval cokoliv, on to věděl. Navíc to byl velmi vážený muž a neznám studenta, co by na něj nevzpomínal v dobrém. Nebudu přehánět, pokud řeknu, že univerzita přišla o jednoho z nejlepších profesorů své historie.“ Hrdě jsem se na křesle z pochromovaných tyčí a kůže narovnal. Věděl jsem, že můj děda je kapacita, ale stejně se to dobře poslouchalo. To, že jsem se chtěl na vysoké od nich distancovat neznamená, že se nebudu ke svému jménu hlásit.

Posadili jsme se a Petrelli otevřel moji svázanou diplomku s vytlačeným jménem ve vazbě. A je to tady. Nemůžou tomu nic vytknout. Pokud si teda na mě někdo nebude chtít smlsnout a hledat i jehlu v kupce sena.

„Předpokládám, že jste četl náš posudek na vaši práci,“ začal a já přimhouřil oči a poškrábal se ve vlasech na týlu. Ne, to jsem nečetl. Tak trochu jsem se na to vykašlal. „Měl jste tedy týden na to připravit si obhajobu.“ Oba dva na mě upřeli zrak a čekali, co jim povím. S tímhle jsem nepočítal. Co se jim na tom nemohlo nelíbit?

Takže teď začnu pěkně vařit z kalné vody růžové, francouzské víno.

„No, já… Moje diplomová práce se zakládá na výzkumu o vnímání mýtických postav. Chtěl jsem dokázat, že velká většina je naprosto hluchá k možnosti, že jejich existence není pouze vybájená pohádka, ale holá skutečnost.“

„Ano. To víme. Ale jak se stavíte k názoru vaší oponentky?“ Jak se stavím k něčemu, co jsem nečetl? A očividně má na to negativní názor, protože jinak bych nic obhajovat nemusel.

Podíval jsem se na Scarlett a ztratil se v rysech její éterické tváře… Měl bych jít s pravdou ven.

„Pane profesore, musím se k ničemu přiznat. K těm zaslaným materiálům jsem se nedostal. Mám problémy s nepořádnými spolubydlícími a bohužel se mi tedy nepřišly do rukou. A kvůli mému opravdu náročnému, individuálnímu programu jsem nestihnul sehnat si je znovu, což je ale samozřejmě má chyba, protože můj rozvrh je jen mé rozhodnutí,“ sypal jsem si popel na hlavu. Toho by si měli vážit, poněvadž to já nikdy nedělám.

Petrelli byl z toho evidentně hotový. Nevím proč. Byl jsem známý tím, že školu flákám. Jenže u zkoušek jsem pokaždé obstál jako hvězda, takže nikdo nic nenamítal.

„Tedy, to je dost… drzé. Přijít na obhajobu diplomové práce a nečíst posudek. Za normálních okolností bych přistoupil k radikálnímu řešení.“ Tak, a titul je v hajzlu. Budu opakovat. „Ale s ohledem na váš rozvrh, vaše výsledky a rodinu bychom mohli být schopni… přivřít oči.“ A tohle je jeho ubohá apologetika protekce? Ani se Scarlett nezeptal, jestli taky bude držet ústa zavřená a pokračoval. „Paní profesorka Millerová vám navrhla C.“ Prosím? Za tři? „Moje hodnocení se s jejím neshoduje, jelikož jsem pro Áčko. Nemám vaší práci co vytknout. Podle mě je to na tak mladého studenta brilantní dílo a je očividné, že jste si na ní dal záležet. Udělal jste na mě dojem, pane Cullene.“ Já vím, že je to brilantní, takže nevím, o co jí jde. „Paní kolegyně, předávám vám slovo.“ To jsem fakt celý žhavý na její názor.

„Vaši práci jste definoval jako výzkumnou, ale ve skutečnosti od začátku vyznívá empiricky. Z každého vašeho slova je cítit, že snad vy sám stojíte na druhé straně, která je tu prezentována jako svět nadpřirozena. K substantivům velice často přidáváte adjektivum – lidský, což byl nakonec rušivý element. Je to jeden z hlavních důvodů, proč jsem si připadala, že čtu pohled mýtické bytosti na lidstvo jako na hloupou, zaostalou a naprosto omezenou rasu. A jelikož jsem sama součástí lidského pokolení, vystávala otázka, jestli i mě tak striktně zahrnujete do tupého druhu neschopného myšlení a kompromisu.“ Petrelli vyvalil oči, když to na mě takhle upřímně a dost tvrdě vychrlila. Já se tvářil podobně. Ta mi teda dala. Může být vůbec takhle přímá?

Tohle jsem bral jako výzvu. Nejen, že je to člověk, ale ještě lže. Potkala mě dneska ráno a nechala mě několik minut, abych s ní flirtoval a civěl jí na prsa.

Posunul jsem se na židli, abych k ní byl blíž a díval se jí neústupně do tváře. Vařila se ve mně krev. Klidni se, upíre!

„Paní profesorko,“ začal jsem a kladl důraz na to oslovení, aby věděla, jak mi to přijde směšné, když se mi představila jako Scarlett, „pokud na vás má práce působí empiricky, tak se domnívám, že to je jedině dobře. Pokud považujete za chybu to, že text zní skutečně a ne jako snůška psychologických keců bez pořádného smyslu za účelem popsat co nejvíc stran, musím konstatovat, že…“ Zadrhl jsem se, protože mi její bosé, horké chodilo přeběhlo po holeni. A stoprocentně to nebylo náhodou. Díval jsem se jí do obličeje, ve kterém neměla jediný náznak vzrušení následkem toho, co prováděla pod stolem. To je taková sladká mrcha.

„Já… Omluvte mě. Chtěl jsem říct, že tuto diplomovou práci jsem napsal podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a zcela se odvíjel od odpovědí mých respondentů, jenž mohly za celkové vzezření. Pokusil jsem se vcítit do nadřazené bytosti, abych mohl být objektivní. Práce ve vás neúmyslně evokovala, že považuji lidskou rasu za hloupou. Ale já chtěl pouze dokázat, že ve dvacátém prvním století planeta patří jen lidem – že to je všeobecné mínění a lidé odmítají jakékoliv jiné alternativy. To byla moje hypotéza a cíl. Dále jsem rozebral důvody odmítnutí a zaměřil se na psychologickou stránku věci.“ Celou tu dobu neuhnula pohledem a mazlila se s mojí nohou. To, co to se mnou dělalo, bylo naštěstí skryté taky pod deskou mahagonového stolu. Přinutila mě bojovat o titul a u toho myslet na sex s ní. „Moje hypotéza se ukázala jako správná. Odpovědi jsou tam doložené. Pokud bych poté závěr formuloval jinak, byl by to jen nános eufemismů.“ Stáhla ze mě svoji nohu a slyšel jsem, jak opět vklouzla do lodičky. Nerad jsem přišel o kontakt s ní, ale tohle idiotské setkání se chýlilo ke konci a já si budu potřebovat stoupnout, takže by bylo dobré, aby moje kalhoty slehly.

„No, já myslím, že na to, že jste netušil do čeho jdete, byly vaše argumenty pádné,“ vstoupil do naší bubliny opět Petrelli. Přestal jsem se na ni dívat a rozhodl se ji ignorovat, když se teď chová jako arogantní svině. Byla to fajn hra, ale skončila. A je, kurva, vdaná! Nesmím na tenhle fakt zapomínat.

„Pan Cullen mi poskytnul novou perspektivu. Myslím, že své rozhodnutí přehodnotím, protože když přihlédnu k perfektní gramatice, zapálení pro věc, obhajobě a také vašemu hodnocení, pane kolego, musím říct, že budu moct dnes klidně usnout, pokud dostane za svoji práci A.“ Pozdě bycha honit, Scarlett. Udělala jsi něco, co bylo sice rajcovní, ale já nemám rád, když mě někdo k něčemu nutí. Ještě pár minut jsem tam seděl a poslouchal, co mají na srdci. Nebo jsem aspoň vypadal, že poslouchám.

Rozloučil jsem se s nimi a jí se pomalu ani nepodíval při opětovném podání ruky do očí. Tohle bylo naposled, co jsme přišli do kontaktu. Nevím, co to bylo dneska za zvrácenou náhodu, ale jinak jsem tu studoval relativně v klidu, takže nazdar.

Odpoledne jsem měl ještě jednu přednášku k jinému oboru, protože jsem ukončoval sice psychologii, ale vedle toho jsem měl ještě matematiku.

Ve čtvrt na dvě mě čekala záživná, nekonečná chvilka s kombinatorikou dle Tomyho Roba. Bylo to elementární, ale už jsem musel, protože moc často mě tam neviděli a by bylo dobré vědět, co vlastně konkrétně bereme, když je tenhle měsíc zkouška.

Celých těch pět hodin jsem v podstatě prospal. Jen občas jsem se probudil, abych řekl mluvčímu správnou odpověď, poněvadž ostatních dvě stě blbečků, kteří se sem zřejmě dostali nedorozuměním, drželo ve většině případů huby. Jak může někdo jít studovat na školu jako je Dartmouth matematiku, když nemá v hlavě snítko logiky. Pokud se uchází o titul a nerozezná variaci od kombinace, tak na shledanou, my k vám taky nechodíme.

Možná, že jsem trochu… trochu víc zacházel do extrému, protože jsem upír a moje myšlení a vnímání je jiné, ale pořád to byla pravda. Když jdu na jednu z nejprestižnějších univerzit, musím na to mít.

„Permutace s opakováním,“ pošeptal jsem moc pěkné, černovlasé spolužačce s ještě pěknějšími, plnými stehny v minisukni vedle sebe, když jsem se jí díval pár vteřin do papírů, kde si čmárala a počítala to špatně. Vzhlédla a zapletla se do mých zelených očí, asi. Já nevím – usuzuju z toho, jak její tělo začalo reagovat a nemohla ode mě přirozeně odtrhnout pohled. „Chlapců je na lavičce pět a kamarádi, co se nemůžou opustit ani na vteřinu, jsou dva.“ Zasmála se. Její bílé zuby krásně vynikaly oproti tmavé pleti. „Čtyři možnosti násobeno dvěma a ještě faktoriálem tří.“ Zavřela oči a plácla se do hlavy, když jí to došlo.

„Teď je mi vážně trapně. Já normálně nejsem takhle mimo a taky tu nejsem omylem. Jen… Včera byl na kolejích večírek a já mám naprosto odpornou kocovinu,“ přiznala zahanbeně. Byla to pravděpodobně Hispánka, protože v Hanoveru nikdo není takhle opálený.

Večírek… Možná jsme neměl celou posluchárnu hned soudit podle jedné přednášky, na které ani nechodím. Jsou to lidé a dělají lidské věci, což má následky.

„Díky za pomoc…?“

„Fabian.“

„Fabian? Hezké jméno… Jsi z Evropy?“ Zasmál jsem se a zakroutil hlavou.

„Ne, ale nejsi první, kdo se mě na to ptá. Jsem ze Seattlu.“

„Dobře, Fabiane ze Seattlu. Já jsem Vanessa z Portlandu,“ představila se a podala mi neobratně ruku na půl paže, protože tu ležela vzadu, jako já, s nohama vyhozenýma na sedadle židle před námi. Začínám si všímat, že mně ženské nikdy neřeknou ne. Ať už potkávám jakoukoliv a chci po ní cokoliv, vždycky se na mě usmívá jako na obrázek a splní moji žádost. Možná nastává čas, kdy vyzkouším, kam až mantinely téhle neodolatelnosti sahají. Ale se vší počestností.

„Rád tě poznávám.“

„Já tebe taky… Mimochodem, dneska je další, menší oslava. Takže kdybys chtěl mezi nás zavítat…“

„Nejsem moc na párty…“

„Až tuhle vyzkoušíš, budeš,“ slíbila. Rezignovaně jsem se usmál a váhavě přikývnul.

„Tak se tam asi uvidíme.“ Celkem lehce s ní konverzace plynula. Ani jsem neblábolil kraviny a nepotil se.

Byla sexy a milá. Jsem šťastný chlap, protože těch tu bylo hodně. S každým dalším dnem jsem si víc uvědomoval, co kolem sebe mám, a doteď to jen míjel. Rozhlédnul jsem se po všech blondýnkách, zrzkách, brunetách a další barevné, vlasové škále mých pěkných spolužaček. V tu chvíli mě napadlo – tohle nejsou spolužačky, ale harém.

Ale žádná z těch, které jsem ten den potkal a ani včera, předevčírem… Žádná nebyla jako Scarlett.

Už tak jsem měl dost starostí se svým měnícím se pohledem na ženy a ještě se mi do toho přimotá paní profesorka.

Večer, když se mělo jít pařit, přitáhnul jeden z mých dvou spolubydlících, Norman. Už jsem byl oblečený á la styl Cullen vintage – ne retro, ale klasicky. V sivém saku a světle béžových kalhotech s lakýrkami, jsem hodlal prožít první, plnohodnotný, vysokoškolský večírek. Možná se i porozhlédnout po nějaké… přítelkyni, co by mi pomohla se změnami.

„Vypadáš jako šašek,“ zamumlal Norman a posadil se k pracovnímu stolu, kde měl vyskládané svoje učebnice a sešity. Na rozdíl ode mě se totiž musel učit. Zajel si rukou do světle hnědých vlasů a zazíval.

„Vyhul si,“ odvětil jsem a prohrábnul si několikrát své vlastní, zrzavé vlasy, aby zaujaly všechny jednotně své tradiční postavení vzhůru.

„To nejde. A kde jsou, kurva, moje knížky? Říkal jsem ti, že je chci mít večer na stole, Fabiane!“ vztekal se. Na svoje studijní materiály byl citlivý.

„Zklidni se. Máš je položené tam, kde máš vždycky sociologii.“

„A proč pokládáš matiku na sociologii?“ optal se, ale odpověď nečekal. „Nejsou všechny!“ zasyčel. Podíval jsem se, jak si je prohlíží a dokazuje, že jsem jednu někde nechal. „To byl Bernard se všemi mými poznámky za tři roky! Děláš si prdel, žes ji ztratil?“ utrhnul se na mě hned.

„Kurva! To není možné!“ Sebral jsem mu knížky z ruky a pak ještě rychle prohledal jeho stůl, ale červená, malá učebnice scházela. „Já ji nechal v posluchárně,“ docvaklo mi. Živě jsem se totiž bavil při odchodu s Vanessou a ten jeho rudý salát s poznámkami k nezaplacení opomněl.

„Já tě zabiju! Tu knížku potřebuju! Za dva dny je zkouška…“

„Vím a přinesu ti ji. Neboj se. Doběhnu tam a stihnu i večírek. Ty se zatím uč něco jiného, aby sis splnil svoje denní, obsedantní kvóty,“ zamumlal jsem a než mi stačil dál nadávat a pesimisticky tvrdit, že už tam ta knížka nebude, byl jsem pryč.

Když jsem řekl Normanovi – doběhnu – netušil, jak taková moje vycházka vypadá vypadá. Třebaže upír jen napůl, chladnou nocí jsem se mihnul až na kampus za pár vteřin. Rozdíl mezi čistým upírem a mnou je, že já se po nějakém čase unavím. A samozřejmě i v rychlosti, což mi Emmett dával často na odiv, Legrace na můj pololidský účet byla na denním pořádku.

Univerzita byla otevřená ve vybraných částech ve dne v noci, protože studenti dost často slovo – spánek – ve slovníku neměli. Prošel jsem kolem zaplněné knihovny, ze které se až na chodbu linul pach kofeinu, na konec haly, kde byla zmíněná posluchárna. Někdo tam byl, ale to nevadí. Můžu přijít a odejít jako stín.

Což mě hned přešlo, když jsem uviděl v proskleném okýnku, kdo sedí u stolu a jen ve světle lampičky si tam něco rýsuje.

Rozrazil jsem dveře a ona nadskočila.

„Paní profesorko,“ pozdravil jsem teatrálně.

„Pane Cullene,“ odvětila s rukou na srdci, které jí zběsile bušilo. „Vyděsil jste mě,“ sdělila mi očividné.

„Omlouvám se. To jsem nechtěl… Nespletla jste si budovu? Protože tohle je katedra matematiky a sociologie.“ Zněl jsem ofenzivně a drze. Její přítomnost mi připomněla, jak moc mě dneska popuzovala. A hlavně vzrušovala.

„Ne. Mám tu nějakou práci, ale to nic nemění na tom, že nemusím studenta informovat o svých plánech.“ Takže pořád ledová, arogantní královna? Fajn.

Ukázal jsem jí záda a vyběhl schody až nahoru, kde jsem odpoledne seděl. Sehnul jsem se, ale nikde nic. Asi máme po přátelství, protože ta učebnice byla jeho bible. Stránky měl počmárané svými postřehy a drobnými výzkumy.

„Hledáte tohle?“ křikla po mně. Otočil jsem se a viděl, že v ruce třímá Normanovu matiku. Doběhla mě. Opět. Má něco, co chci, ve své ruce. Jako moji známku z diplomky nebo moje srdce.

Pomalu jsem sešel dolů s hořkým výrazem až jsem nakonec stanul před stolem a byl od ní metr.

„Přesně to hledám,“ přitakal jsem a knížku jí z ruky vzal. „Děkuji,“ šeptl jsem bez tónu a mrknutí s trpkou chutí toho slova na jazyku.

„Není zač. Dobrou noc,“ popřála mi protivně. Ani její výraz nebyl příjemný. Sklopila oči zpět ke svým věcem a já se otočil na patě a šel pryč.

Tak moment! Ona mi ojížděla chodidlem nohu před Petrellim, když jsem obhajoval diplomku a ona mi ráno hned neřekla, co je zač. To já jsem tu ve výhodě a to já jsem tu nasraný. Musím být rozčílený, protože jinak bych se nedokázal obrátit zase čelem k ní a říct jí to, co jsem jí řeknu. Na to bych neměl odvahu.

„Proč se ke mně najednou takhle chováš? Máš snad schizofrenii?“ vypálil jsem. Teď už není cesty zpět.

Vzhlédla a otevřela němě ústa. „To… Nevím, o čem to mluvíte, pane Cullene. Běžte navštívit nějaký večírek a mě nechte v klidu pracovat,“ odbyla mě, ale dost špatně. Narušil jsem její tvrdou slupku. Tohle totiž nebyl z její strany dobře mířený útok, ale jen chabá defenziva. I to, jak nervózně uhnula pohledem.

„Fajn, Scar,“ odsekl jsem a chtěl se zase otočit, ale vzhlédla, vyvedená z míry.

„Jak jsi mi to řekl?“

„Scar. Scar, co dráždila dneska hada bosou nohou.“ Prudce vstala a nějaká moje část chtěla zdrhnout. Respektoval jsem ji, i když to tak nevypadalo. A ta úcta byla svazující, ale taky dobrá – žena, které si vážím, je zákonitě úžasná.

Z tváře jí spadla ta maska. Obešla stůl.

„To ráno a i teď… Je to sebeobrana,“ řekla mi a byla náhle taková jako dopoledne. Roztomilá, sladká a zároveň sexy a silná. Opírala se prsty rozevřené dlaně o katedru zboku a druhou gestikulovala směrem ke mně.

„Čemu se bráníš?“ zeptal jsem se nechápavě.

„Tobě, Fabiane. Chráním se před tebou. A před sebou,“ přiznala a její oči byly náhle skelné. Dala si bradu do dlaně a semkla víčka k sobě. Trpěla a já s ní nejen soucítil – její trápení bylo i moje. Nevím, kde se to najednou vzalo, ale ten pocit prostě přišel a usadil se ve mně. Já ho nechtěl, ale přesto v mém nitru byl a nehodlal mě opustit.

Přešel jsem až těsně k ní a zvednul třesoucí se ruku k její tváři. Opatrně, jako by byla ze té nejkřehčí suroviny – na což lidská kůže aspirovala – jsem jí dal dlaň na hebkou tvář. Položila se mi do ní a zakroutila plavou hlavou v nesouhlasu. Její tělo ale říkalo něco úplně jiného. To, jak se jí srdce rozbušilo při mém dotyku, mě přivádělo stavu blaženosti, protože jsem věděl, že to s ní dělám já.

Ale nebála se upíra. Ona po něm toužila. Upír zase žíznil po ní. Jak po krvi, tak po těle, ale tělo chtěl momentálně mnohem víc – spojil se s dychtivostí chlapa. Optimalizovali svoje zájmy a vyšlo z toho to, že jsem druhou rukou chytil její zapřenou o stůl.

Otevřela oči.

„Tohle nejde… Jsem vdaná, profesorka ve škole, kde studuješ a o patnáct let starší, než ty,“ zašeptala, ale moc intenzivně se nebránila. Tohle bylo předem prohrané.

„Kdybys tušila, co jsem já, věděla bys, že na ničem z toho nezáleží.“ Sehnul jsem se k ní, protože byla oproti mým sto devadesáti dvěma centimetrům vážně drobná. Už tak byla malá, ale v mé náruči se snad ještě zmenšila. Dotkl jsem se svými extra citlivými rty těch jejích velkých a plných. Přesně, jak jsem si představoval – líbat taková ústa je ráj na zemi.

Naše spojené ruce jsme pevně sevřeli do pěsti, ale já se jí potřeboval dotýkat víc. Tenhle hlad byl naštěstí vzájemný. Rozpojili jsme je a já si ji mohl ještě těsněji přitáhnout.

Tohle všechno bylo poprvé – můj jazyk tak hluboko v jejích ústech, její ruce na mých bedrech… Její chvějící se tělo v mých rukách. Už jsem toho díky cestovní flexibilitě prožil dost a hlavně jsem myslel, že není nic dokonalejšího, než horká, lidská krev z tepny. Nevěděl jsem, jak mimo má domněnka je.

Žádnou krev na světě bych nevyměnil za ni, a tak mi taky došlo, že tohle zvládnu. Že ji nezabiju. Na to jsem ji příliš chtěl. A s tímhle vědomím jsem ji za zadek vysadil na katedru.

Věděl jsem, jak je to špatné a do nebe volající, ale nezajímalo mě to.

Jediné, o co jsem se staral, bylo, aby prožila perfektní chvilku a vzpomínala na to do konce života. Ještě jsem to nedělal, ale musel jsem kontrolovat sílu a žízeň, takže tohle šlo stranou a já si na to pomalu ani nevzpomněl. Nevím, jak bych to cítil, kdybych byl kompletní člověk, ale predátor ve mně byl poháněný instinkty, takže jsem nad ničím nepřemýšlel a všechno činil spontánně. Každé pohlazení, každý stisk. Na rozdíl od zvířete jsem ale chtěl, aby byla dokonale spokojená a šťastná.

Zahnula hlavu dozadu a vystavila mi tím krk a dekolt. Chvíli jsem se musel dívat a kochat se, jaké cti se mi dostalo, ale pak už jsem jí začal dokazovat, jak moc jsem ji od prvního momentu chtěl.

„My nemůžeme,“ hlesla mezi vzdychy. Nejkrásnější hudba na světě. Přísahám, že bych si to chtěl nahrát a pak si to pouštět pořád dokola.

„Ne. Nemůžeme… My musíme.“ Podepřel jsem jí týl svojí rukou, aby se mi podívala do očí, když jsem mezi jejími stehny. Jenom ve světle lampy působila tak… neuvěřitelně. Bylo zvláštní, že je jen člověk. Uhladil jsem jí vlasy dozadu a smazal veškerý věkový rozdíl. Jen muž a žena. Žádná čísla. 

Natáhla ke mně taky ruku a pohladila mě po žulové vrstvě na líci. Ucítil jsem ten odporný prsten, který momentálně v mém světě symbolizoval zlo. Sňal jsem dlaň za zápěstí z mé tváře a podíval se na zlatý kroužek na jejím nicotném prsteníčku, který ji svazoval. Vsunul jsem si ho do úst až po poslední kloub a vlastními zuby jí ho z prstu stáhnul.

Už není paní profesorka Scarlett Millerová. Je to jen moje Scar.

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Moje Scar - 2. kapitola: