Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Moje poslední sbohem, Edwarde... Prolog + 1. kapitola

21.08.2012 (15:30) • AngelStar • FanFiction na pokračování • komentováno 16× • zobrazeno 2301×

Před několika lety:

(Isabella)

Nechci žít. Nechci, pokud tu Edward není, nechci dále žít. Pomyslela jsem si tyto dvě věty a skočila do rozbouřených vln. V ten okamžik mě pohltila tma.

Všechno mě bolelo a ucítila jsem kopnutí. To snad ne! Já nezabila jenom sebe, ale i své dítě? Ne, to není možné. Ale počkat dokáži myslet, což znamená, že mrtvá být nemusím. Pomalu jsem otevřela oči a pomalu se posadila. Ležela jsem na pláži, všechno kolem mě bylo ve tmě. Pomalinku jsem vstala a šla k náklaďáčku. Musím do hor, a to hned. Jestli je to stvoření ve mně Edwarda. Znamená to, že je z části po něm. Rychle jsem vyjela a celou cestu brečela. Jakmile jsem byla dost blízko hor, nechala jsem náklaďáček ukrytý. Vyšla jsem prudký kopec, až jsem došla k chatce. Otevřela jsem ztrouchnivělé dveře a zapálila v krbu.

O dva měsíce později:

Jsou to dva měsíce, co mě Edward opustil, co jsem málem opustila tento svět, málem zabila své dítě, ukryla se v chatce a jsou to přesně dva měsíce, co začalo mé těhotenství plné bolesti. Pomalu jsem se zvedla a jen ztěžka se pohnula. Mé nohy mé břicho už neunesly. Věděla jsem, že to brzy přijde. Že brzy se narodí to malé a že brzy zřejmě umřu. Co bude dělat? To opravdu nevím. Popravdě mě napadá jen jedna možnost, jak ho ochránit. Victoria. Jediná mi může pomoct. Volturiovi a někdo jiný by mě i jeho ihned zabili, ale Victoria by nemusela. Pomalu jsem se zabalila do kabátku a vyšla ven.

„Victorie, vím, že mě slyšíš!“ zařvala jsem z plných plic, ale slyšela jsem pouze svou ozvěnu. Tady mě uslyší blbě. Musím výš. Pomyslela jsem si a lezla. Ta bolest byla veliká, ale pro to dítě udělám cokoliv. Vylezla jsem až úplně na vrchol.

„Victorie, prosím, pomoz mi!“ zaskuhrala jsem. Už jsem to vzdávala a lezla zpátky dolů, když v tom mě za kabát chytly něčí ruce. Pomalu jsem se otočila a tam stála, v celé své kráse.

„Bello, proboha, co se ti stalo!“ vykřikla a uskočila.

„Jsem těhotná,“ řekla jsem slabým hlasem.

„To vidím, ale kdo ti to udělal?“ zavrčela výhružně a donesla mě zpátky do chatky.

„Edward,“ vyslovila jsem jeho jméno a jako odpověď se mi dostalo zavrčení.

„Jasně, že ti pomůžu. Sice se přiznám, že v plánu jsem to neměla, ale pomohu ti,“ řekla a pohladila mě po břichu.

„Ty se na mě nezlobíš. Za Jamese?“ zeptala jsem se svým unaveným hlasem.

„Ty za to nemůžeš, nemohla jsi za to a já se chovala hrozně. Omlouvám se," omluvila se a sklopila hlavu.

„Já bych se asi zachovala stejně,“ řekla jsem a pokusila se o úsměv. Tímto začalo naše přátelství. Victoria se o mě starala, jak jen mohla a pohled na mě ji mučil. Sama přiznala, že si mě oblíbila i za tak krátkou dobu, co se známe. Celý týden se o mě starala, až jednou, když šla na lov, jsem ucítila něco nevídaného.

„Victorie, je to tady!“ vykřikla jsem skrz bolest. Bylo to něco příšerného. Celé tělo se mi kroutilo a nadzvedávalo do nepřirozených poloh. Dítě chce ven, ale jak mu mám pomoct?! Už jsem chtěla znovu zakřičet, ale Victoria tu byla. Nevěděla, co dělat a k ničemu se neměla. Až když uviděla pramínek krve, co mi vytékal z úst, tak něco udělala. Strhla mi šaty, popadla nůž a udělala řez. Nešlo to. Slyšela jsem, jak nadává do všeho možného, až nakonec se rozhodla udělat něco, za co jsem jí byla vděčná. Prokousla zuby to, co ho chránilo a díky tomu pomohla mému děťátku na svět. Bylo zachráněno, ale já ne. Slyšela jsem, jak mi pomalu tepe srdce, a když jsem slyšela už jen jeden slabý úder, ucítila jsem bolest. Kousla mě. Victoria mi zachraňuje život. To byly poslední dvě myšlenky. Pak jsem sotva stačila vnímat bolest po celém těle.

Po třech dnech:

Bolesti pomalu ustupovaly a já se probouzela, najednou jsem uslyšela dětský pláč. Byl to pláč Renesmee. Rychle jsem se posadila a uviděla ji. Je rozkošná, vlásky má bronzové, oči čokoládové. Pak jsem si všimla Victorie a jejího pobaveného výrazu.

„Ospalče, spala jsi tři dny a ona se na tebe tři dny ptá,“ postěžovala si Victoria a podávala mi ji.

„Ptá?“ nechápala jsem. A ještě víc jsem nechápala svůj hlas. Zněl jako tisíce zvonečků. Pomalu jsem si ji k sobě přesouvala.

„Má vlastní způsob komunikace. Ukaž jí to,“ řekla a Renesmee mi položila ručku na krk. Bylo to něco. Ukázala mi, jak jsem vypadala jako člověk, pak mi ukázala, jak ji Victoria nutila ten sunar, ale krev, že je lepší. V tu ránu jsem měla Renesmee z ruky.

„Běž na lov!“ Přikývla jsem a šla lovit. Jako první jsem skolila stádo losů, pak jelenů, jednoho grizzlyho a dvě pumy. Když jsem cítila sytost, vydala jsem se zpátky. Tam na mě čekaly obě dvě. Renesmee se usmívala a Victoria, jakmile mě spatřila, dostala záchvat smíchu. Nechápala jsem proč.

„Bell, myslím, že jestli jsi zabíjela lidi, tak smrt od tebe přijali moc rádi,“ vyprskla smíchy a prohlížela si mě a já si teprve teď všimla svého oblečení, které bylo na cáry. A pak jsem si všimla jiného oblečení, co mi Victoria podávala. Celých sedm měsíců tu Victoria byla. Pak odjela pryč a jednou za dvě desetiletí se vrátila. Charlie už nežije. V podstatě nikdo, kdo mě znal, tu není nebo nežije. Celou tu dobu jsem žila v horách a nyní se stěhuji zpátky, dolů do Forks.

Tam jsem žila klidně, i s Renesmee. Victoria mi poslala dopis, že je někde v Řecku a že si tam někoho našla. Moc jsem jí to přála. Zasloužila si to.

Současnost:

Popadla jsem Renesmee a utíkala před nimi. Moje nohy se vznášely, alespoň jsem si to myslela. Nejdříve jsem měla namířeno na Aljašku, ale tam jsou jejich příbuzní a oni tam jezdí taky dost často. Takže jediná rozumná možnost je Řecko. Musím za Viktorií a jejím novým druhem. I když moc se mi tam nechce. Uvidíme, jestli na nás Volturiovi dokáží přijít a jestli nás dokáží najít. Po pravdě se modlím o opak. Renesmee byla vystrašená, ale nic na náš útěk nenamítala a já jí byla jenom vděčná. 

Autor: AngelStar, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Moje poslední sbohem, Edwarde... Prolog + 1. kapitola: