Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Moje malé druhé Já - 4. kapitola - Renesmé

06.02.2012 (21:15) • Teginka • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1155×

Dveře se pomalu otevřely a dovnitř vstoupil doktor, musel to být on – moje sestřička je mrtvá a maminka chodí jindy. Nemusela jsem zvedat hlavu, abych poznala, že v šoku stojí ve dveřích neschopný slova. Rukama jsem si svírala kolena a kolébala se ze strany na stranu. Čekala jsem. Čekala jsem, až se vzpamatuje a začne křičet. Zavolá ochranku, policii a já nevím co. Místo toho mě ale zvedly jeho paže, jako bych byla peříčko, a pomalu mě nesl do koupelny.

„Umyj se. Takhle nemůžeš vypadat. Já se o to postarám,“ řekl absolutně klidně a zavřel za sebou dveře. Pomalu jsem se dopotácela k umyvadlu a podívala se sebe úplně poprvé do zrcadla. Kam jsem se poděla? Vlasy zplihlé, oči opuchlé, namodralé a celé podlité krví, na krku rudé skvrny a celá… celá jsem vlastně byla rudá.

Znechuceně jsem ze sebe strhala neforemné nemocniční šaty a šla do sprchy. Na poličce byl můj oblíbený šampón a sprchový gel, který mi tu asi maminka nechala. Pustila jsem si horkou vodu. Musela jsem ze sebe smýt všechnu tu ohavnou věc. Snad jsem ze sebe chtěla dostat vinu. Drhla jsem si zakrvavené ruce a voda hučela a já do toho brečela a vzlykala… a brečela a vzlykala.

Nevím, jak dlouho jsem se myla, ale mohla jsem tam být klidně hodinu. Však to pořád není dost, ale trochu jsem se uklidnila a pocit aspoň čistoty těla, když ne duše, mi bude muset stačit.

Vyfoukala jsem si vlasy, upravila se a vydala se v županu ustrašeně zpátky do pokoje. Po sestře a krvi nebyly ani stopy. Na posteli leželo čisté oblečení, ne z nemocnice, moje. Rychle jsem se oblékla a čekala… Po chvilce se z chodby začaly ozývat hlasy:

„Jak jsi mi mohl zatajit, že je tady?! Jaké na to máš právo? Zrovna od tebe bych nikdy nic takového nečekala, Carlisle!“

„Chci pro ni to nejlepší! Nemůžeš jí jen tak naráz vyklopit celou pravdu! Je teď velmi zranitelná, nevyrovnaná. Právě zabila člověka, Renesmé. Nemůžeš její křehkou dušičku ještě víc rozhodit.“

„Stejně jsi mi to měl říct. Měl jsi to říct nám všem. Chci ji vidět.“

„Není vhodná situace, teď nemůžeš… „

„Ale můžu! Mám na to plné právo. Chceš mi ho upřít?“

„Ne, jistěže ne. Nech mě s ní aspoň nejdřív promluvit. Je velmi rozhozená, potřebuje uklidnit, připravit.“

„Dobře, ale prosím, moc to nezdržuj… bylo to už tak dost dlouho. Všem nám málem puklo srdce.“

Jak jsem zaslechla kroky, rychle jsem se posadila na postel a zamyšleně se zadívala z okna. Byla jsem rozhozená, to je pravda. Tenhle rozhovor ve mně probudil snad ještě víc otázek a pochybností stejně tak ale i zvědavost. Doktor vešel dovnitř. Přisedl si ke mně na postel.

„Jak se cítíš?“ Neodpověděla jsem.

„Chceš o tom mluvit? Ne? To je v pořádku, chápu tě. Muselo to být hrozné, dělat něco, co dělat nechceš, ale to jsi nebyla ty, Emily. Ty jsi ji nezabila, to ona. Nesmíš si to vyčítat, musíš si to odpustit. Nemohla jsi nic dělat.“

„Půjdu do vězení?“ pípla jsem.

„Ale jistěže ne! To bych přece nikdy nepřipustil. Postaral jsem se o to. Nastražil jsem to, aby to vypadalo jako nehoda. Nikdo tě nebude podezřívat.“ Lhal mi, vždyť jsem ho sama před chvilkou slyšela, jak o mně mluví. Mluví o té vraždě. Jak vím, že mu můžu věřit? Vždyť díky jeho radám je vlastně ta nevinná dívka mrtvá!

„Emily, je tu někdo, kdo by se s tebou rád seznámil. Nemusíš se ničeho bát, je to naprosto důvěryhodná osoba. Jsem si jistý, že si ji oblíbíš… jako všichni,“ prohlásil a lehce se pousmál. Čekala jsem všelicos… ale ne… tohle tedy ne.

Dovnitř vešla dívka. Zdála se jen o něco málo starší než já a byla ta… ta úplně nejkrásnější, co jsem kdy viděla. To ale na ní stále nebylo to nejzvláštnější. Ona jako by mi z oka vypadla! Jistě, byla hezčí, ale pořád… ta podoba!

Měla krásné bronzové vlasy do půl zad, pleť jako sníh, rudé rty… Jediný velký rozdíl byly oči, ty měly barvu rozteklé čokolády. Celkový dojem byl ale naprostý soulad všech jejích částí a dokonalost.

Stála naproti mně a zírala na mě velkýma očima, stejně jako já, neschopná slova. Měla jsem pocit, jako by ji ukápla slza, ale setřela si ji tak rychle, že jsem si vážně nebyla jistá, jestli se mi to jen nezdálo, pak se zhluboka nadechla a na tváři se jí rozlil přímo nebeský úsměv.

„Ahoj, Emily.“ Její hlas mi byl povědomý. Určitě jsem ho už někde slyšela. Byl to úžasný zvuk.

„Ahoj,“ vydechla jsem.

„Nemáš… bože, nemáš vůbec ponětí, jak hrozně jsem tě chtěla poznat.“ Carlisle se na ni výhružně zadíval.

Víte, možná si teď říkáte, když vidí tu podobu, jak jí to mohlo nedojít, ale ono to není tak jednoduché. To víte, že mě napadlo, ač se to zdá neuvěřitelné, že je nějaká moje příbuzná, ale když to na mě nevybalí ona, jak se na to můžu ptát já? Co kdybych se pletla… to by byl trapas.

„Jmenuji se Renesmé, jsem tady… abych ti pomohla. Mám jisté zkušenosti s tvojí nemocí. Už jednou jsem kvůli ní ztratila někoho blízkého a nedovolím, aby se… někomu… tahle situace opakovala.“

„Ztratila někoho blízkého?“

„Ano, ztratila jsem dceru… vlastně i syna. Byli nemocní.“

„Renesmé… tohle nedělej,“ zašeptal zoufale Carlisle.

„Měla jste děti?“ zeptala jsem se překvapeně, „vypadáte tak mladě…“  Smutně se usmála.

„Ano, jistě. To vypadám. Ale děti jsem měla. Dvojčata. Nakonec mi nezbylo ani jedno,“ řekla a teď už se ani nesnažila zakrýt slzy. Jestli jsem předtím byla zmatená, tak teď už jsem nechápala vůbec nic.

Samovolně jsem začala brečet taky. Plakala jsem tiše. Tolik jsem se snažila vzpomenout… koho mi jen připomíná. Kde jsem ji to jen viděla…. A pak jsem si vzpomněla. V mém nebi! Ti cizí lidé… moc si na ně nepamatuji, jediné, co si dokážu vybavit, byly tyhle rudé vlasy. Její vlasy.

„Renesmé, určitě to bude znít hrozně divně, ale já si nemůžu pomoct. Mám pocit, že už jsem vás někde viděla…“

„Emily,“ začal Carlisle, „vím, že bych tohle neměl dělat. Ale musím se zeptat, věděla jsi, že jsi adoptovaná?“ Nechápavě jsem na něho zírala. Pomalu mi docházelo všechno to, co mi mělo dojít už dávno. Jsem jediná rudovláska v rodině… nemám žádné fotky z porodnice… a tahle dívka je mi tolik, tolik podobná. Prudce jsem se na ni otočila.

„Renesmé, vy… ty… jsi moje sestra?“

„Ne, Emily. Jsem tvoje babička.“

Autor: Teginka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Moje malé druhé Já - 4. kapitola - Renesmé: