Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Moje malá Ruthie - 9. kapitola

24.10.2011 (07:00) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 34× • zobrazeno 6506×

9. kapitola

Usadila jsem se do auta a v rukou nervózně žmoulala kabelku. Edward mi hned u dveří vysekl poklonu, čímž mě přinutil začervenat se. Automaticky mě vzal za ruku a dovedl k autu, u kterého mi galantně otevřel dveře.

Jeli jsme do restaurace ve vedlejším městečku Spokane. Jednalo se o menší budovu s velkými okny zakrytými světlými závěsy. Vnitřek byl elegantně zařízený a přitom velmi útulný. Na zemi ležel měkký koberec, béžové tapety byly nasvíceny nástěnnými světýlky. Stoly byly pokryté smetanovými ubrusy, na nichž ležely stříbrné příbory, bílé talíře a křišťálové sklenice. Uprostřed každého z nich stály dvě vysoké štíhlé svíce. Ve stinném rohu bylo mírné vyvýšené pódium s černým koncertním křídlem, z kterého se díky muži v černém roláku a kalhotách linuly něžné tóny.

„Páni, je to tu nádherný,“ vydechla jsem, když jsme vešli.
„Jsem rád, že se ti tu líbí. Na tuhle restauraci jsem slyšel spoustu chvály.“

Hosteska, která nás přivítala, mi pila krev hned od první minuty. To, jak se dívala na Edwarda… Neodolala jsem a trochu víc se k němu přitiskla, abych té holce dala najevo, že tohle tedy ne. Zdálo se, že Edward nemá nic proti a objal mě jednou rukou kolem ramen.

Podívala jsem se na něj a setkala se s úsměvem, který mi bral dech.

Holka se zatvářila poněkud kysele a s nosem nahoru nás odváděla ke stolu.

Edward mi podržel židli, abych si mohla sednout. Od té protivky jsme si vzali jídelní lístky a Edward ještě objednal víno. Pak konečně odešla a my se zahleděli na výběr jídel. Moc jsem se nedokázala soustředit. Písmenka mi skákala před očima a já vnímala jen Edwarda, kterému to v tmavých kalhotách, šedé košili s rozhalenkou a saku neuvěřitelně slušelo. Proto, když se objevil pikolík, který nalil víno a představil se jako nás číšník, jsem byla lehce mimo. Nevěděla jsem, co chci, teda věděla, ale nebylo to z nabídky restaurace.

„Dám si steak, rare,“ řekl Edward a podíval se na mě.
„Já taky, ale well done,“ usmála jsem se.

Číšník si od nás vzal lístky a zmizel jako pára nad hrncem.

„Na zdraví,“ zvedl Edward skleničku s červeným.
„Na zdraví.“

Sledovala jsem ho přes okraj skleničky a lehce upila. Edward ve víně jen smočil rty a hned skleničku postavil na stůl. Zřejmě nechtěl moc pít, když jsme tu byli autem.

„Dneska ti to vážně moc sluší,“ pochválil mě znovu. Znovu jsem zrudla, nemohla jsem tomu zabránit.
„Díky, trochu mi s tím pomáhala malá.“ Zajímavé, že když přišla řeč na ni, nebyla jsem nervózní ani trošičku. Prostě jsem mluvila a mluvila. „Promiň,“ zarazila jsem se najednou. „Já pořád mluvím jen o ní,“ omlouvala jsem se.
„Nic se neděje, je hezké vidět, jak moc ji máš ráda. Skvělá máma.“ Zarazila jsem se a mlčela. „Řekl jsem něco špatně?“ staral se Edward a pozorně si mě prohlížel.
„Ne, to jen… já…“ nemohla jsem se vymáčknout, nevěděla jsem, co říct. Zatím jsem o tom nechtěla mluvit. Asi je to jedno a možná to i ví, ale… „Nic se neděje,“ pokusila jsem se usmát.
„Bello, co se stalo?“
„Nic, já… nechci o tom mluvit, promiň.“ Sklopila jsem pohled k talíři a odmítala se na Edwarda podívat. Připadala jsem si hloupě.

Než jsem se stihla sesunout až pod stůl, abych zmizela, přinesl nám číšník velké bílé talíře.

„Děkuju,“ zamumlala jsem, když ho přede mě položil.

Vypadalo to opravdu lákavě.

„Dobrou chuť,“ ozvalo se z druhé strany stolu. Nesměle jsem se na něj podívala. Usmíval se a vypadal uvolněně a naprosto v pohodě.
„Dobrou chuť.“

Chvíli jsme jedli mlčky. Neodpustila jsem si pokukování zpod řas, které mělo být samozřejmě nenápadné, ale… nachytal mě. Pokaždé. To je nefér.

„Chutná?“ zeptal se. Sám se ládoval jak protržený, div se mu nedělaly boule za ušima.
„Je to dobré. Připadám si jako v New Yorku,“ přiznala jsem.
„Chodila jsi často do společnosti?“
„Ani ne, nejsem zrovna moc společenský typ.“
„To jsem si nevšiml.“ Zase jsem chytila barvu zralého rajčete.
„Většinou jsem byla zavřená v ateliéru,“ přiznala jsem, „na nic jiného nebyl čas.“
„Jsi umělkyně?“
„Maluju. Teď teda moc ne, zatím nebyl čas, ale…“ pokrčila jsem rameny.
„Páni, jsi první malířka, kterou jsem potkal,“ usmál se. „Mohl bych být tak drzý a chtít vidět něco z tvé tvorby?“
„No…“ zaváhala jsem.
„Prosím, slibuju, že budu shovívavý.“
„Ty,“ zamračila jsem se na něj na oko.
„Ne vážně, rád bych viděl tvé obrazy.“ Jeho zájem mě potěšil. A musím přiznat, že na některá svá díla jsem byla pyšná.
„Dobře,“ svolila jsem nakonec a napíchla na vidličku kus steaku.
„Vystavuješ taky?“
„Měla jsem dvě výstavy v New Yorku, jinak spíš prodávám galeriím. O obchodu toho moc nevím, má to na starosti moje kamarádka Rachel,“ odpověděla jsem rychle a pak převedla řeč jinam. „A co ty? Jak ses dostal do Mercy Spring? Nebo ses tu už narodil?“

Mluvit o něm mi bylo rozhodně příjemnější. Když se řeč soustředila na mě, byla jsem nervózní, nesvá, stále jsem se bála toho, že se dostaneme na to téma a já z toho budu muset nějak vybruslit a bude to trapné pro nás oba a akorát to zkazí večer. Takhle to bylo bezpečnější.

„Přistěhovali jsme se sem s rodinou před třemi lety. Jak víš, jsme adoptovaní, každý jsme odjinud. Já jsem se narodil v Chicagu, ale už je to let, co jsem tam byl naposledy. Tady se nám moc líbí. Esmé je nadšené z města a přátelských lidí, Carlisle dělá v nemocnici a mí sourozenci se vždycky někde upíchnou,“ vyprávěl.
„Máš velkou rodinu. To musí být fajn,“ poznamenala jsem a do pusy vložila baby karotku.
„Občas je to pěkně unavující, ale nedal bych na ně dopustit.“ Nevím, co se mu vybavilo, ale na tváři se mu rozlil veselý úsměv.
„Alice je moc fajn,“ souhlasila jsem.
„Je moje nejmilejší sestra. Je takové zlatíčko, když ji vidím, vidím malého vystrašeného králíčka.“ Zasmála jsem se. To sedělo.
„Ruthie je z ní nadšená. Vybrala jsem si dobrou chůvu.“
„Tu nejlepší,“ přisvědčil.

Když Edward mluvil o své rodině, zněl tak láskyplně. I když nebyli jeho pokrevní příbuzní, byli jeho skutečnou rodinou, takovou, na jakou se můžete spolehnout. Kdo zbyl mně? Máma, která cestuje a teď je bůhví kde. Ozve se jednou za čas, když si náhodou vzpomene. Ale rozhodně jí to nemám za zlé. Vychovala mě, dala mi, co mohla, a když už není Phill, zaslouží si trochu toho štěstí, a to jí dává cestování.

„Chtěl jsi být vždycky dětský doktor?“ zeptala jsem se, abych se mohla zabývat něčím jiným.
„No,“ zamyslel se, „vždycky asi ne, však to znáš, ale nakonec to pediatrie vyhrála. Možná tomu přispělo to, že táta je doktor, jinak by mě to asi nenapadlo.“
„Hezké, tohle by pro mě nebylo,“ zavrtěla jsem hlavou.
„Proč ne?“ Upil vína, ale nespouštěl ze mě pohled.
„Nesnáším pohled na krev, nemůžu ji ani cítit.“ Jen při té představě jsem se otřásla.

Edward se rozchechtal. Mně to zase tak vtipné nepřišlo.

„Promiň, to já jen… ale nic,“ mávl rukou.

Neptala jsem se, já mu taky neřekla všechno.

Kolem půl desáté se prostor před tím velkým křídlem vyprázdnil a kdosi vyzval hosty k tanci.

Nevěnovala jsem tomu moc pozornost, nikdy jsem na tanec nebyla. Nechodila jsem do tanečních, na střední škole jsem se neúčastnila závěrečného plesu a ani na akcích, kam mě tahala Rachel, jsem netančila. Jen jednou jsem se tomu nevyhnula. Na mámině svatbě s Phillem. Tenkrát jsem ho nemohla odmítnout, a tak jsem asi půl hodiny sledovala Claire, jak se ladně pohybuje po parketu a vypadá jako lesní víla. Marně jsem doufala, že bych mohla vypadat alespoň z poloviny tak dobře jako ona.

Když mě pak Phill vzal za ruku, poopravila jsem to číslo aspoň na čtvrtinu. Při tanečním postoji na třetinu a pak moje naděje zmizely v dáli. Dupala jsem na místě jako idiot a přála si, abych se propadla do země. Byl to trapas. Pošlapala jsem Phillovi nové černé polobotky a málem se sama zmrzačila.

Proto jsem víc pokusů nikdy nepodnikla a nijak mi to nechybělo.

Napila jsem se vína a poslouchala libou melodii, která se rozléhala místností. Byla smutná, ale přitom krásně něžná, plná nečekaných zvratů. Na chvíli jsem zavřela oči a užívala si ten poslech.

Na lokti se mě dotklo něco studeného. Rychle jsem vzhlédla. Edward stál vedle mě, v očích otázku. Ztuhla jsem. Usmál se a pozvedl obočí. Zavrtěla jsem hlavou.

„Prosím,“ řekl potichu.
„Já to neumím, jsem dřevo,“ přiznala jsem zahanbeně.
„Neboj, povedu tě.“ Chtěla jsem dál protestovat, ale on se zdál tak jistý a nedal mi prostor k dalšímu odmítnutí nebo útěku.

S rezignovaným povzdechem jsem vstala a zavěsila se do jeho nabízené paže.

Než jsme došli k improvizovanému parketu, melodie se změnila. Zněžněla, byly to jemné lehké tóny plné lásky.

Edward se zastavil, jednu ruku mi obtočil kolem pasu a druhou uchopil mou dlaň. Nejistě jsem polkla a dala mu ruku na rameno.

„V klidu,“ zašeptal a udělal krok vpřed.

Nespadla jsem, nenarazila jsem, ani na nohu jsem mu nešlápla. Vedl mě s jistotou sobě vlastní, ani jednou nezaváhal. Pluli jsme po parketu bez jediného škobrtnutí.

Bylo to úžasné. Ten pocit…

Tiskl si mě pevně k sobě, mezi nás by se nevešel ani list papíru. Celou dobu se mi díval do očí. Jeho zlaté duhovky byly tak blízko, blizoučko. Stačil by krok špatným směrem a utopila bych se v nich. Jeho pohled byl tak intenzivní, nemohla jsem ani mrkat. Jen jsem zírala do jeho očí.

Když už se to nedalo vydržet, sjela jsem pohledem níž, na jeho nos a pak rty, kde jsem zakotvila. Vzpomněla jsem si na polibek na tvář, který mi dal. Jaké by to asi bylo, kdyby mě skutečně políbil? Na ústa, opravdový polibek. Nevěděla jsem. Nedokázala jsem si nic takového ani představit.

Při svých úvahách jsem se začervenala a okamžik hypnotizovala knoflíčky košile. Jeho studený prst mi zdvihl bradu a donutil opětovat spalující pohled.

Nevydržela jsem to. Schovala jsem mu tvář do ramene a zavřela oči. Obklopila mě nádherná vůně, jeho vůně a bylo mi… Slovy se to ani nedá popsat.

Ucítila jsem jeho rty ve vlasech. Jemně jsem se zachvěla, ale nebylo to zimou. Na krku jsem ucítila chladný vzduch. Natočila jsem hlavu. Trochu jsem se vyděsila z té pozice, takže jsem se okamžitě narovnala, ale bylo to k ničemu.

Dech se mi krátil, stejně jako vzdálenost mezi našimi obličeji.

A pak…

Pak skladba skončila a ostatní páry začaly tleskat.

To bylo jako probuzení ze sna. Párkrát jsem zamrkala, abych si uvědomila, kde jsem a co tam dělám. Automaticky jsem tleskla dlaněmi a nechala se odvést ke stolu.

Byla jsem… naštvaná, překvapená, rozechvělá, nesvá.

„Měli bychom asi jet,“ řekla jsem, když jsem nabrala trochu odvahy.
„Jak si přeješ.“ Díval se na mě tak zvláštně. Nerozuměla jsem tomu.

Cesta autem byla tichá. Dívala jsem se z okýnka a přemýšlela, jestli to, co se málem stalo, něco změnilo.

V Merci Springs jsme byli nějak moc rychle. Než jsem se nadála, stáli jsme před mým domem a Edward mi otevíral dveře.

Vystoupila jsem a společně jsme šli k domu. Ticho. Všude byla tma, jen oknem jsem zahlédla světlo z obýváku.

Na verandě jsem se zastavila a otočila se na Edwarda.

„Děkuju za krásný večer, moc jsem si to užila,“ dostala jsem ze sebe sevřeným hrdlem. Bylo mi divně, tak nějak smutno.
„Není zač. Taky se mi to líbilo, až na jednu věc.“ Přestala jsem dýchat. Věděla jsem, že jsem něco pokazila.

Nic neříkal a provrtával mě pohledem.

„Co?“ pípla jsem, protože jsem to nemohla vydržet.

Neodpověděl mi. Jen se sklonil, dlaně mi položil na tváře a políbil mě.

A rande máme za sebou. Co na něj říkáte? A jak to asi bude dál?

8. kapitola Ϫ SHRNUTÍ Ϫ 10. kapitola

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Moje malá Ruthie - 9. kapitola: