Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Moje malá Ruthie - 3. kapitola

19.09.2011 (13:30) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 49× • zobrazeno 7820×

3. kapitola

„Doktore Cullene, máme ještě jednoho malého pacienta.“
„Ať jde dál.“
„Prosím,“ otevřela nám sestra dokořán, a když jsem kolem ní procházela, pohladila Ruthii.

„Tak copak vás trápí?“ ozvalo se od stolu a já se podívala na doktora.

Byl mladý, maximálně dvacet pět let. Může tak mladý člověk vědět, jak léčit dítě? Jak léčit mou Ruthii?

Zvedl hlavu od papírů a zadíval se na mě. V obličeji se mu na moment zračilo překvapení, ale pak se ovládl a podíval se na malou.

Byl sice mladý, ale moc hezký. Nejspíš to budou mít v rodině, protože Emmett taky nevypadal špatně. Bronzové vlasy mu trčely do všech strany, byl stejně bledý jako jeho bratr a bílý plášť světlost jeho pokožky ještě zdůrazňoval. Krásný pohled… Bože, Bello, jsi tu kvůli Ruthii, nezapomínej, napomínala jsem se.

Když jsem mlčela, vstal a obešel stůl.

„Edward Cullen, místní dětský doktor.“ Natáhl ke mně ruku a usmál se. Najednou se mi zadrhl dech v plicích. Malá fňukla a pěstičkou si promnula oči. Podívala jsem se na ni.
„Bella Swanová, já… s Ruthii něco je. Nevím…“
„Podíváme se na to,“ řekl klidně. „Ahoj, Ruthie.“

Vzal mi dítě z náruče, položil ji na lehátko s potisky zvířátek a dlaní jí sáhl na čelo.

S napětím jsem sledovala jeho počínání a nadávala si, když jsem obdivovala jeho ruce s dlouhými prsty.

Bez nejmenších problémů jí svlékl kšandy džínových lacláčů, které jsem jí oblékla, a vytáhl tričko. Stetoskopem ji zastudil na hrudníčku, což se nesetkalo s velkým ohlasem.

Nervózně jsem si kousala ret. Snad to není nic vážného. Vždyť ji mám u sebe tak krátce, nemohla jsem nic pokazit. I když… u mě člověk nikdy neví.

Doktor Ruthii znovu oblékl, nechal ji chytit svůj prst do jejích malých prstíčků a otočil se ke mně.

„Nemusíte se bát. Není to nic vážného. Dlouhá cesta dělá své. Prý jste se přistěhovaly z New Yorku.“ Kývla jsem. Jak to, že o mně všichni tolik vědí. „Tady je to malé město a vy jste novinka, tak se nedivte,“ řekl, jakoby snad slyšel mou otázku.
„Takže je Ruthie v pořádku?“
„Ano, potřebuje se jen pořádně vyspat. Dám vám pro ni nějaké vitamíny. Nemusíte se bát,“ uklidňoval mě a polechtal Ruthii po bříšku. Ta se na něj usmála a dál zkoumala jeho prst, který hodlala i ochutnat, ale on jí v tom zabránil. Malé se nelíbilo, že jí sebral hračku, a tak začala zase natahovat.

Vzala jsem ji k sobě a houpala ji.

„Sestra s vámi sepíše kartu. Kdybyste měla jakýkoliv problém, přijďte.“ Nesměle jsem se usmála. Ulevilo se mi. Malá je dobrá. „To zvládnete, uvidíte.“ Lehce jsem se zamračila. On ví, že není moje? Teda je, ale ne přímo. „Na shledanou,“ rozloučil se se mnou a zamával Ruthii.
„Nashle.“

U Cecille jsme vyplnily kartu, vyfasovaly vitamíny v tekuté podobě, abych je mohla malé zamíchat do jídla, a s velkým díky jsme zdravotní zařízení opustily.

„Za chvíli budeme doma, miláčku,“ šeptala jsem dítěti a dávala ji zpět do vajíčka. Musela toho mít plné zuby, protože se začala zase rozčilovat.

Najít ten správný dům nebylo zase tak těžké. Při projíždění městečkem se lidé zastavovali a mávali mi, jako bychom byli staří známí. Bylo to zvláštní, ale milé. V New Yorku jsem ani po několika letech nevěděla, kdo jsou moji sousedi, natož abych je třeba zdravila.

Zaparkovala jsem před žlutým domkem, který vypadal přesně jako na fotce. Bílá dřevěná okna, velká veranda. Nedaleko domu stál mohutný strom, na kterém jsem si představovala houpačku. Ruthii by se to určitě líbilo. Trochu zanedbané květinové záhony, ale to se napraví. Plot bude potřebovat natřít, ale i tak to bylo perfektní. Nemohla jsem se dočkat, až se pustím do zvelebování domu.

„Vítej doma, Ruthie,“ řekla jsem a vykročila s malou v pažích k našemu novému domovu.

ɀɀɀ

Nejdřív jsem se postarala o Ruthii. V rychlosti ji nakrmila, přebalila a pak uložila. V jednom ze tří horních pokojů jsem objevila použitelnou matraci, z auta vyndala nějaké deky a udělala jí tak provizorní postel. Nechtěla zavřít oči, natož spát, tak jsem si lehla vedle ní a potichu jí broukala. Nakonec jsme usnuly obě dvě.

Vzbudila mě rána. Zmateně jsem se rozhlédla kolem sebe. V pokoji už bylo šero, z venku sem dopadalo světlo pouliční lampy. Zkontrolovala jsem malou, která spala jako zabitá. Zdálo se, že horečka ustoupila. Opatrně jsem se zvedla a přešla k oknu.

Na druhé straně ulice právě manželský pár vykládal nákup z auta a žena zavírala dveře opravdu hlasitě. S malou to naštěstí ani nehnulo, tak jsem na zem postavila chůvičku, druhou jsem si vzala sebou a šla na průzkum domu.

Ještě jednou jsem si prošla místnosti v patře a tentokrát už si představovala, kde co bude. Viděla jsem pokojíček pro Ruthii s okny otočenými na západ. S jemnými barvami a houpacím koníkem. V pokoji, kde jsme momentálně spaly, budu mít ložnici a poslední pokoj bude sloužit jako ateliér, trochu menší, ale mým potřebám vyhovující.

Dole byla prostorná kuchyň, k níž přiléhala jídelna a obývák s francouzským oknem, kterým se vycházelo přímo do zahrady.

Okouzleně jsem si všechno prohlížela a nemohla uvěřit, že je to moje.

Dům nebyl zařízený, až na tu matraci nahoře, kterou tu nejspíš zapomněli předchozí majitelé, byl úplně prázdný. Přiznám se, že to mě vůbec nenapadlo a byla jsem vděčná těm zapomětlivým lidem.  Stěhováci mi zítra přivezou nějaké mé věci, ale nic moc použitelného v nich není.

Stejně bych to tu ráda zařídila od podlahy, uvažovala jsem. Aby to bylo pěkně sladěné, útulné. Prostě krásný domov.

Skočila jsem ještě nahoru zkontrolovat malou a pak jsem si vzala blok a tužku a začala sepisovat seznamy.

Horní i dolní koupelna budou potřebovat předělat, stejně tak kuchyň. Dřevěné podlahy a schodiště bude stačit obrousit a nově nalakovat. Zbytek domu vyžadoval novou výmalbu.

Nedokázala jsem si představit, že bych to všechno měla dělat sama. Budu se muset poohlédnout po nějaké firmě, napadlo mě, když se z chůvičky ozvalo brumlání.

Odhodila jsem propisku a šla za Ruthii.

„Kdopak se nám to probudil?“ Malá pozorovala své okolí a rukama si tahala nožičky.

Sevřelo se mi srdce. Byla tak dokonalá. Vzala jsem ji do náruče, abych se s ní trochu pomazlila. Byla tak teploučká a měkoučká, nádherně voněla, a když mi dala vlhkou pusinku, myslela jsem, že se rozbrečím.

Přebalila jsem ji, v kuchyni na vařiči, který k mému štěstí fungoval, ohřála jídlo, které jsem připravila doma v New Yorku a za Ruthiiny naprosté nespolupráce se ji pokoušela nakrmit. Zdálo se, že už je naprosto v pořádku, protože rozdávala úsměvy, považovala za strašnou legraci, že mi nechce otevřít pusinku a já jí cpu lžičku před pevně sevřené rtíky. Taky si obě ruce vykoupala v polévce a nadšeně sledovala, jak jí stéká z dlaniček na rukávy trička a kape na zem.

Byla jsem z ní vyřízená. Možná bych taky potřebovala pár vitamínů od doktora Cullena. Při vzpomínce na něj mi zatrnulo někdo hluboko v nitru. Rychle jsem tu myšlenku zahnala a s Ruthii pod paží mířila do koupelny.

ɀɀɀ

Ráno se u nás stavila makléřka, aby se ujistila, že je všechno v pořádku. Nemohla si nevšimnout mého nadšení. S úsměvem přikyvovala, když jsem pěla ódy na to, jak je tu krásně. Doporučila mi firmu, která by mi pomohla s domem. K mému překvapení byla jejím vlastníkem paní Cullenová. Napadlo mě, jestli to není třeba žena doktora Cullena. To se mi moc nelíbilo. Raději nad tím moc nedumat.

Obdržela jsem vizitku firmy Dream home a chtěla tam ještě dopoledne zavolat, abych mohla začít co nejdřív. Dopoledne se taky odehrálo ve znamení krátkých návštěv nových sousedů, které jsem ve většině případů podezírala ze zvědavosti, ale proč ne. Ráda jsem poznala lidi ve svém okolí. Bylo to víc, než se mi podařilo za osmnáct let v New Yorku. Každý něco přinesl - různé koláče, domácí sušenky -  bylo to milé a moc dobré.

V deset hodin dorazili stěhováci. Malířské potřeby jsem nechala odnést do chodby a krabice do obýváků. Ve většině bylo oblečení, nějaké drobnosti.

Na mobilu na mě čekaly tři zameškané hovory od Rachel, zřejmě to bude tím, že jsem ho nechala v autě. Rozhodla jsem se, že to chvíli počká, stejně mě čeká promluva do duše.

Rozhovor s paní Cullenovou byl rychlý a jasný. Nejlepší bude, když se přijede osobně podívat. Samozřejmě věděla, o který dům se jedná. Jak říkal doktor, malé město.

Po obědě jsem Ruthii uložila. Bylo těžké starat se o dítě, když k tomu není pořádné zázemí, ale v rámci možností… musely jsme si zatím vystačit.

Paní Cullenová, mladá žena s medovými vlasy, jež jí ve vlnách rámovaly srdečný obličej, přijela přesně o půl druhé.

„Dobrý den, jsem Isabella Swanová,“ představila jsem se a stiskla její chladnou dlaň, stejnou měl i Emmett a co jsem si vybavovala, tak i doktor.
„Esmé Cullenová,“ usmála se. „Jak se vám u nás líbí?“ ptala se, když jsme šly k domu.
„Je to hezké město, přátelští sousedé.“
„Ano je to tu menší, ale přátelské,“ souhlasila.
„Proto jsem se sem přistěhovala.“
„Slyšela jsem, že máte malou dcerku.“ Při zmínce o Ruthii jsem se usmála a automaticky se podívala k oknům ložnice, kde právě spala.
„Ano, zrovna spí.“
„Moc ráda bych ji někdy poznala. Syn říkal, že je úžasná.“
„Syn?“ Ani jeden z Cullenů, co jsem včera poznala, nevypadal na jejího syna.
„Ano, Edward.“
„Doktor Cullen je váš syn?“ zeptala jsem se tak nevěřícně, až se rozesmála.
„Většinu lidí to překvapí. Nemůžu mít děti, takže jsme s manželem nějaké adoptovali. Určitě je brzy všechny poznáte.“ Tak ona nemůže mít děti. Bylo mi jí líto. Zdála se mi jako máma od přírody. Ale vypadala, že je spokojená. „Tak jdeme na to,“ řekla, když jsme se zastavily před dveřmi.

Otevřela jsem, paní Cullenová vyndala notýsek v kožených deskách, černé pero se zlatými prvky a pozorně si prostor kolem prohlížela.

„Podlahy vypadají skvěle, jen by to chtělo nový kabát,“ mumlala si a pero jí rychlostí blesku přejíždělo po bílém papíře. „Pojďme do kuchyně,“ navrhla.

Zeptala se na můj názor, pověděla mi, jak to vidí ona a po asi půlhodinové debatě jsme se dohodly na světlé dřevěné kuchyni a tmavší dlažbou. Do jídelny přijde velký stůl z třešňového dřeva a osmi židlemi.

Vstupní chodba zůstane vzdušná, rozveselí se pár doplňky. Obývákem byla paní Cullenová nadšená, krásné světlo, velký prostor. Jen ho správně využít. Kulila jsem oči, čeho je ta žena schopná. Tolik nápadů a návrhů… Sama bych to nikdy nevymyslela.

Uprostřed prohlídky patra se vzbudila malá.

„Jděte za ní, já se zatím podívám sem.“

Ruthie byla mokrá, tak jsem ji přebalila a pak vzala sebou.

Paní Cullenová se jí zjevně líbila. Obzvlášť, když ji vzala do náruče a malá si mohla hrát s jejími vlasy a tahat za zlatý řetízek s kamínkem, který se při každém pohybu zaleskl.

„Ahoj, Ruthie,“ pohladila malou. „Já jsem Esmé, jak se máš?“ Ruthie na ni vycenila své dva zoubky a už byly kamarádky. „Je nádherná,“ rozplývala se Esmé. „Nechci se vtírat nebo tak, ale kdybyste někdy potřebovala, ráda vám ji pohlídám.“

Viděla jsem, jak na malé visí očima a nedokázala říct ne. I když jsem si zatím neuměla představit, že bych měla Ruthii u někoho nechat a sama jít pryč. Ale budu muset. Příští týden mě čeká práce.

Prohlídku domu jsme pak v rychlosti dokončily. Paní Cullenová slíbila zařídit vše potřebné a zítra se ukáže se vzorníky barev, abychom mohly co nejdřív začít.

Byla jsem z toho tak rozrušená, všechno se to dělo šíleně rychle. Zatočila se mi z toho hlava.

„Moc vám děkuju, paní Cullenová,“ loučila jsem se s ní u auta.
„Esmé. Vůbec nemáte zač. Uvidíme se zítra.“ Políbila Ruthii na tvář a se zamáváním odjela.

Především bych Vám všem, kteří jste se pustili do čtení této povídky, chtěla poděkovat a ještě větší dík patří všem, kteří mi zanechávají komentáře, ze kterých mám ohromnou radost.

Bella definitivně změnila svůj život, co bude dál?

2. kapitola Ϫ SHRNUTÍ Ϫ 4. kapitola

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Moje malá Ruthie - 3. kapitola: