Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Moje malá Ruthie - 21. kapitola

02.01.2012 (16:30) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 33× • zobrazeno 6056×

21. kapitola

Seděla jsem na schodech a zírala před sebe. Ruthii jsem svírala v náruči a odmítala ji třeba na chvíli pustit. Ona byla moje. Moje dcera, jak řekl Edward. Nemůže mi ji vzít, nikdo.

„Bello.“ Edward vrazil do dveří jako velká voda. „Co je? Co se stalo?“ ptal se hned. Klekl si naproti mně a chtěl mě vzít za ruce. Nepovolila jsem ani o kousek. Bála jsem se, že když Ruthii jen na malou chviličku pustím, zmizí mi. „No tak, mluv se mnou.“
„Já…“ Nové slzy mi tekly po tvářích dolů a dopadaly Ruthii na hlavičku.
„Miláčku, ublížil ti někdo? Nebo malé?“ staral se Edward. Zavrtěla jsem hlavou a popotáhla.

Jednu skoro zdřevěnělou ruku jsem strčila do kapsy a vyndala obdélníkovou kartičku tvrdého bílého papíru, který byl posetý černými písmenky. Podala jsem ji Edwardovi a znovu objala Ruthii.

„Collin Parker?“
„Vezme mi Ruthii,“ vyhrkla jsem.
„Kdo je to, Bello? Proč by ti měl brát Ruthii? To přeci není možné.“
„Je,“ pípla jsem.
„No tak, Bello, co se děje?“ Edward už byl netrpělivý. Lehce mnou zatřásl, aby si získal mou plnou pozornost.
„On je její otec.“ Bylo tak těžké říct to nahlas.

Nevěřila jsem mu, nechtěla jsem mu věřit, ale ukázal mi fotku, na které je s Claire, a pak se vytasil s požadavkem na test otcovství, pokud mu nevěřím. Nakonec mi dal vizitku, abych se mu prý ozvala, že pár dní zůstane ve městě.

Tohle musel být nějaký špatný sen. Ta pohádka, ve které jsem poslední dobou trávila všechen svůj čas, byla najednou pryč a já se mohla jen bát, v co všechno se může proměnit.

ɀɀɀ

Collin Parker se stal nejčastějším tématem v našem domě. O to víc mi byl nepříjemný.

Edward se ujal veškerého jednání a vyjednávání, protože já jsem toho nebyla schopná. Hlavně jsem to brala strašně osobně a emoce byly silnější než rozum. To se projevilo například tím, že jsem navrhovala útěk někam hodně daleko, kde nás nenajde a my budeme žít v klidu jako rodina. Hloupost, já vím, ale v tu chvíli mi to přišlo jako nejlepší nápad.

Edward si s Parkerem dohodnul schůzku, aby zjistil, co vlastně chce. Mě v tom šoku nenapadlo něco takového zjišťovat.

Celou dobu, co byl pryč, jsem seděla u kuchyňského stolu, kousala si nehty a nadávala. Byla jsem nervózní a nevěděla, co dělat. Ruthii byla u Cullenových, a tak jsem neměla co na práci.

Připadalo mi to nekonečné. Jak se blbých třicet minut může táhnout. Jako hnusná nastavovaná kaše.

Hned, jak Edward vešel do dveří, vletěla jsem mu do náruče a sypala ze sebe jednu otázku za druhou.

„Uklidni se. Půjdeme si sednout,“ řekl a vzal mě za ruku. To nebylo dobré znamení. Kdyby šlo o dobré zprávy, řekl by mi to hned.
„Edwarde, co chce?“
„Sedni si.“

Dovedl mě k pohovce, sedl si vedle mě a mou ruku držel stále ve své.

„Tak co je?!“
„Bello, všechno bude dobré, slibuju ti to.“ Ať už mluví.
„Mluv proboha, co ti řekl?“
„Teprve před pár dny se dozvěděl, že Claire zemřela. O dítěti věděl, ale prý měl strach ze závazků, tak usoudil, že jim bude líp bez něho. Ale když Claire odešla a Ruthii zůstala sama, řekl si, že z něho bude otec. Proto je tu. Chce Ruthii získat do své péče.“ Konečně to všechno řekl. Srdce se mi zastavilo. On mi ji chce vážně vzít.
„To… to ne…“ Pořád jsem doufala, že se na malou jen přijel podívat. Že se chce třeba jen nechat zapsat do jejího rodného listu nebo prostě cokoliv.
„Neboj se, to zvládneme. Nemá na ni žádné právo. Nechtěl ji, to že se tu teď objevil, nic neznamená. Soud chce to nejlepší pro dítě, a to nejlepší pro Ruthii, jsi ty.“
„Soud?!“ Panebože. Soud…
„Ano, ale neboj se. Carlisle zná výborného právníka.“ Seděla jsem tam a nemohla věřit tomu, co slyším.

Když jsem si brala Ruthii k sobě, nenapadlo by mě, že to může takhle dopadnout. Myslela jsem, že největší komplikace máme za sebou a teď tohle.

„Než začne soud, musí malá podstoupit test otcovství,“ pokračoval. Pak, když si všiml mého rozpoložení, pevně mě objal a políbil do vlasů. „Ruthii to nebude bolet, neboj a třeba nakonec nebude ten soud ani nutný. Miláčku, to zvládneme, uvidíš, že ano,“ šeptal a houpal mě ve své náruči.

Bála jsem se. Strašně jsem se bála toho, co přijde. Všechno, co jsem si tu za posledních pár měsíců vybudovala, se mohlo zbořit jako domeček z karet.

Bylo toho moc. Nemohla jsem přestat brečet a klepat se. Edward mě uložil a celou noc mě utěšoval. Nad ránem jsem usnula. Byl to těžký spánek, po kterém jsem byla víc unavená, než předtím.

Po domě jsem chodila jako mátoha, a když mi Esmé přivezla malou, znovu jsem to oplakala.

Pověděla jsem Esmé všechno, co se stalo, co mi včera řekl Edward a vyslechla si její přesvědčování, že to zvládneme. Oni mi prý pomůžou.

Byli moc hodní, ale jak by mi rodina upírů mohla pomoct v takovéhle situaci? Bylo to k ničemu.

ɀɀɀ

Odmítala jsem se s Parkerem sejít. Ne, že by mě k tomu někdo nutil, jen padl malý návrh, který jsem okamžitě smetla ze stolu.

Carlisleův přítel, doktor Hank White, byl vysoký prošedivělý muž s přísným pohledem, oblečený ve značkovém obleku. Už na pohled vypadal, že pro něj není nic nemožné. Pozorně si vyslechl, co se stalo, nepřerušoval mě, jen přikyvoval a dělal si poznámky. Když jsem skončila, položil mi pár doplňujících otázek. Pak se zahleděl na popsaný papír a spokojeně se usmál.

„Nevidím v tom nic těžkého. Vaše dcera podstoupí testy otcovství a od toho se pak bude odvíjet zbytek. Nedělejte si však starosti. Situace pro pana Parkera není nejlepší.“ Povzbudivě se na mě podíval, pokynul Edwardovi a odešel.

„Vidíš, bude to dobré, já to říkám pořád.“
„Ale ty mě jen utěšuješ,“ odporovala jsem mu.
„Taky trochu, ale hlavně tomu věřím.“ Políbil mě. „A ty bys měla taky.“
„Já vím, jenže…“
„Je to těžké, ale je to tak. Spolu to zvládneme.“

ɀɀɀ

Testy otcovství byly snazší, než jsem očekávala. Žádné jehly a krev. V nemocnici, kam jsme se dostavili a kde už čekal Parker, kterého jsem přejela opovržlivým pohledem, nás už očekávali.

Ruthii a Parkerovi vzali vzorek slin a hotovo. Ruthie trochu plakala, když jí do pusinky sestra strkala vatovou tyčinku, ale jinak to zvládla.

Do sedmi dnů prý můžeme očekávat výsledek. Zděsila jsem se, jak brzy to nastane. Bez jediného slova k tomu muži jsme zase odešli.

Doma jsem se zavřela do ateliéru a malovala. Všechno, co jsem cítila, šlo ven, na plátno. Teprve v jednu ráno, když pro mě Edward přišel, jsem si uvědomila, jak jsem unavená a zoufalá. Přes všechno ujišťování jsem si nevěřila. Copak teta má šanci proti vlastnímu otci?

„Měla bys spát,“ šeptal mi Edward do ucha, když jsme spolu leželi v posteli. Nešlo mi zavřít oči.
„Já vím.“
„Zkus to,“ přemlouval mě.
„Edwarde,“ zaskučela jsem.
„Copak je?“
„Drž mě, prosím a nepouštěj.“ Přitiskl si mě k sobě blíž.
„Nepustím, nikdy.“ Vyhledala jsem jeho rty a náruživě políbila. „Jsi unavená, měla bys spát,“ odtahoval se.
„Potřebuju tě, právě teď.“

Vzdal to. Vzdal to a dovolil mi tak aspoň chvíli zapomenout, na všechno, co se kolem dělo.

Velkým překvapením pro mě byl příjezd Rachel. Do telefonu jsem jí opakovala, že nemá jezdit, že to zvládnu, ale… byla tu. Byla jsem ráda. Její přítomnost mi dodala odvahu. Objala mě na přivítanou a hned se vyptávala na novinky. Moc toho nebylo. Čekalo se na výsledky testu.

Ukázala jsem Rachel obrazy, které jsem od Vánoc namalovala. Rachel si je pozorně prohlížela a zapisovala si přitom něco do notýsku, který měla vždy při sobě.

„Vezmu si je s sebou do New Yorku. Zákazníci budou nadšení. Edward ti svědčí, děvče,“ mrkla na mě a já se neubránila začervenání a pousmání. Bylo to po dlouhé době poprvé, co jsem se usmála, aspoň trochu.
„Doufám, že se budeš takhle činit dál, protože tahle díla jsou už prodaná.“
„Vážně?“
„Říkala jsem ti přece, že mám zájemce. Tohle se jim bude moc líbit. Takže nezahálej a pokračuj. Je to ukázková práce,“ rozplývala se dál.
„Nevím, jak to teď půjde,“ pokrčila jsem rameny.

Rachel se zastavila a podívala se na mě.

„Dej si na čas, holčičko. Nejdřív si to tady všechno vyřiď a pak maluj.“ Vzala mě kolem ramen a vedla do kuchyně. Oběma nám nalila skotské na dva prsty a přistrčila ke mně skleničku.
„To já nevypiju,“ bránila jsem se.
„Ale vypiješ. Pomůže ti to. Tak na úspěch.“ Přiťukly jsme si a já usrkla. Pálilo mě to v krku, až jsem se rozkašlala. „Nesmíš se s tím tak párat,“ radila mi Rachel a ukázala mi, jak správně pít.

Obsah nakonec skončil v mých útrobách ani nevím jak. Doufala jsem, že podobným způsobem zmizí i všechny problémy a my budeme žít poklidně a spokojeně jako dřív.

Omlouvám se za matení. Na začátku se Claireřin přítel jmenuje David a někdy během psaní, ani nevím kdy, jsem ho přejmenovala na Petera. Takže abych to uvedla na pravou míru, Peter a David jsou jeden, budu se snažit to opravit, ale nevím, jestli to všechno vychytám.

A ještě bych měla objasnit to otcovství. V prvním odstavci povídky (v prologu), je napsáno, že David/Peter není otcem dítěte.

Celkově bude mít povídka dvacet tři kapitol a krátký epilog. Celou jsem ji dopsala, takže už chybí jen zbývající dílky vydat.

20. kapitola Ϫ SHRNUTÍ Ϫ 22. kapitola

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Moje malá Ruthie - 21. kapitola: