Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Moje malá Ruthie - 14. kapitola

27.11.2011 (15:45) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 39× • zobrazeno 6405×

14. kapitola

Rozhodla jsem se Rachel ukázat všechny krásy místního koloritu. Každý den jsem ji tahala po městečku, po lese a různě po okolí a poslouchala její ne zrovna nadšené komentáře. Vlastně jsem se jí moc nedivila, ono taky chodit po jehličí v kozačkách na ohromně vysokém a ultra štíhlém podpatku by se mi taky nechtělo. Ale moje normální boty půjčit nechtěla, takže měla smůlu.

„Dneska zůstáváme tady.“ Přišla jednou ráno do kuchyně. Protože jsem neměla žádný pokoj navíc, spala v obýváku na gauči. Byla jsem ráda, že Esmé vybrala kvalitní pohovku, která se dala rozložit na velké letiště a na spaní byla víc než pohodlná.
„Myslela jsem, že…“
„Ne,“ zarazila mou myšlenku v zárodku. „Ty jsi zraněná a musíš odpočívat a já jsem tu na dovolené a ne na maratonu, takže dojedu do obchodu pro něco dobrého a dáme si trochu do nosu.“
„Odpoledne se tu zastaví Edward.“
„Tak se k nám přidá, paráda. Ještě jsem s ním ani pořádně nemluvila,“ radovala se a nalévala si hrnek kafe.

Ráno se tu stavila Alice, pomohla mi s malou a přes mé protesty připravila snídani. Rachel by snídani klidně udělala, ale o Ruthii se bohužel postarat nedovedla. Chovala si ji, chodila s ní, ale tím to haslo. Neměla jsem jí to za zlé, pamatovala jsem si, jak jsem začínala.

„Uvidíme, já… totiž my…“ Mávla jsem rukou. Jak jí vysvětlit, že…
„Asi bys s ním radši byla sama, co?“ Podívala se na mě zvědavě Rachel. Asi jo, ale nebylo to slušné, když mám návštěvu.
„Jasně, že ne, jen nevím, jestli bude mít čas. Budu vedle s malou, tak se zatím najez.“ Zbaběle jsem utekla z kuchyně a sekundovala Ruthii v přendávání kostiček.

ɀɀɀ

Edward s námi nakonec pobyl. Rachel nakoupila různé laskominy jako zákusky, olivy, nějaké slané pečivo a dvě lahve vína. Na otázku, kdo všechno to bude konzumovat, odpověděla, že my dvě a Edward, samozřejmě. Jenže Edward nesnědl vůbec nic, jen jednou smočil rty ve skleničce bílého a konec.

Já jsem vypila skleničku a Rachel vyžahla zbytek lahve. Když chtěla otevřít další, zastavila jsem ji a láhev odnesla do kuchyně.

„Tak co, Edwarde, slyšela jsem, že jsi dětský doktor, chtěl jsi ním být vždycky?“ zeptala se Rachel a já se na ni zděšeně podívala. To snad ne.
„Otec je doktor, takže vlastně jo.“

Následovalo pár obyčejných otázek, a pak následovala bomba za bombou.

„A jaké úmysly máš s mou kamarádkou?“ V duchu jsem se chytala za hlavu a přála si být někde hodně daleko, ve skutečnosti jsem jen zrudla, sklopila oči a modlila se, aby už byl konec.

Edward se podíval nejdřív na mě, a pak Rachel odpověděl: „To záleží na tvé kamarádce.“
„Víš, my jsme tu spolu mluvily a Bella říkala, že…“
„Rachel, už je trochu pozdě, měla bych uložit Ruthii,“ zarazila jsem ji, protože jsem moc dobře věděla, kam tím míří a rozhodně jsem netoužila po tom, aby svou myšlenku dokončila.
„Ale Bello, já jsem ještě…“
„Ne, končíme,“ usmála jsem se a zvedla se.

Chtěla jsem rychle zmizet, ale pak mi došlo, že sama si s Ruthii neporadím. To byl trochu problém. Zkousla jsem si ret.

„Pomůžu ti,“ nabídl se Edward, aniž bych něco řekla.
„To budeš hodný, Edwarde,“ skočila do toho Rachel. „Já to s dětmi moc neumím a Bella jistě ocení odbornou pomoc,“ mrkla na mě.

Při krmení, koupání i ukládání jsme mlčeli. Nevěděla jsem co říct, abych tím přebyla ten trapas z obýváku. To si s Rachel ještě vyřídím.

Jenže pak už byla Ruthie v postýlce a nebyl důvod se tam dál zdržovat. Přešlápla jsem na místě a nejistě koukla na Edwarda. Ten se na mě usmál, čapl mě za ruku a táhl k ložnici. Hned, jak se za námi zavřely dveře, mě o ně opřel a začal líbat. Byla jsem tak překvapená, že jsem se zmohla jen na spokojené povzdechnutí. Volnou rukou jsem ho objala kolem krku a polibky mu s radostí opětovala.

„Tohle jsem chtěl udělat hned, jak jsem přišel,“ zamumlal, když mě líbal na nos. Vzpomněla jsem si na jeho kraťoučkou přátelskou pusu na tvář. Tohle bylo mnohem lepší.
„Víš, omlouvám se za Rachel,“ řekla jsem schovaná v jeho náručí.
„Není proč. Má o tebe starost. Je to zajímavá osoba.“ Zvedla jsem hlavu z jeho ramene.
„Zajímavá osoba?“
„No jasně, to její uvažování,“ vysvětloval, ale já se do toho spíš zamotávala.
„Uvažování? Co můžeš vědět o jejím uvažování?“ Zarazil se.
„Odhaduju podle jejích otázek. Asi bych měl jít,“ povzdychl si. To se mi nelíbilo, od doby, co je tu Rachel tu nepřespal ani jednou a i přes den se tu vyskytoval míň. A to Rachel spala v obýváku na gauči a… a vůbec. Chyběla mi jeho přítomnost. To, že se k němu můžu v noci přitulit, že kdykoliv natáhnu ruku, je tam. Bylo to divné, já jsem byla divná.

„Hmmm,“ zamručela jsem, ale… „Co kdybys nikam nechodil?“

„Tohle se mi líbí,“ řekla jsem, když jsme o chvíli později leželi na mé posteli. Teda já ležela. Edward seděl, já ležela v jeho pažích a na břiše měla naše propletené ruce.
„Ne, že bych to myslel nějak špatně, ale jak dlouho tu Rachel ještě bude?“
„Nevím, nemluvily jsme o tom,“ pokrčila jsem rameny.
„Strašně mi chybíš,“ zašeptal a políbil mě na temeno.

Vzpomněla jsem si na rozhovor s Rachel a byla jsem za to na sebe naštvaná. Co mi to nasadila do hlavy? Bez ní by mi nepřišlo tak… zvláštní, že se Edward ještě o nic nepokusil.

„Víš, já… to… my… ehm…“ Zmlkla jsem. Radši mlč, Bello!
„Děje se něco?“
„Ne, já jen… Rachel… já…“ Tak vyjádříš se konečně?

Najednou jsem ležela napůl pod Edwardem, dával si velký pozor, aby se nedotkl mého zraněného ramene. Díval se mi zpříma do očí, a to bylo možná ještě horší.

„Co chceš říct?“ Odvrátila jsem hlavu. Bylo těžké oplácet mu pohled, když jsem přemýšlela o… o tom. Položil mi dlaň na tvář a donutil mě dívat se na něj. „Povídej.“
„To Rachel, ona… prostě se ptala, jestli jsme… jestli už… no ty víš, co.“
„Nevím, co.“ Proč je tak nechápavý, úpěla jsem.
„Jestli jsme spolu spali,“ vysypala jsem ze sebe a získala barvu přezrálého rajčete.
„Tohle tě trápí? Proč jsi mi to neřekla?“ To je teda otázka. „Bello… no tak, podívej se na mě, prosím,“ požádal mě. Váhavě jsem ho poslechla a podívala se na něj zpod sklopených víček. „Přece víš, že se mnou můžeš mluvit o všem.“
„Vím,“ pípla jsem. „Já jen… ono mi to nějak… nevadilo mi to, ale pak Rachel… Proč?“
„Nenapadlo mě, že bys chtěla. Všechno je zatím čerstvé. Rád bych to nechal na tobě, až ty budeš mít pocit, že je ta správná doba. Nerad bych tě do něčeho nutil, protože… Bello, já tě miluju.“

Vyrazil mi dech. Jak jsme se dostali od sexu k lásce? Já husa mu tady vykládám takový věci. Vypadám jak nějaká nadržená slepice a on…

„Cože jsi to říkal?“ No skvělý, Bello, tímhle jsi tomu dala korunu.
„Miluju tě. Doufám, že je to dobře.“ Jeho hlas trochu zakolísal. Uvnitř jsem se rozpouštěla. Byl tak úžasný a ještě k tomu mě miluje!

Pohladila jsem ho po tváři. Oči měl zjihlé, něžné. Bylo mi krásně, tak lehko, přísahám, že bych určitě létala, kdyby mě nedržel přišpendlenou k posteli.

„Taky tě miluju,“ zašeptala jsem. Šťastně se usmál, a pak spojil naše rty.

Prsty jsem se probírala jeho jemnými vlasy, nechala se líbat a hladit. Když jsem ucítila Edwardovu ruku na svém boku, povzdechla jsem si. Dlaní mi zajel pod tričko a jemně se mě dotýkal na zádech. U zapínání podprsenky se zastavil.

„Asi bychom.“ Polibek. „Neměli.“ Polibek.
„Ale já chci. Moc tě chci.“ Potřebovala jsem ho mít u sebe, cítit ho.
„Rachel.“ To jediné slovo mě probralo z oblouzení. „A tvoje rameno.“ Hlasitě jsem dýchala a pokoušela se pořádně soustředit. Edward opřel své chladné čelo o mé.
„Jasně, Rachel, rameno,“ zamumlala jsem, jako bych si to musela připomínat, abych nezapomněla. Líbnul mě na nos a uložil do své náruče.

Chvíli jsme leželi tiše. Oba jsme měli dost starostí sami se sebou. V duchu jsem Rachel spílala, že do mě tak hučela, a když se konečně mohlo něco odehrát… Já vím, je dole a my nahoře zavření v ložnici, ale… je tu. A pak to moje zatracené rameno. Sice jsem na něj v tom opojení zapomínala, ale pak by mohl nastat problém. Proč se to musí dít zrovna mně?!

„Proč jsi tak studený?“ zeptala jsem se náhle. Ani nevím, kde se ta otázka vzala.
„Měl bych jít.“ Chtěl se odtáhnout, ale chytila jsem ho za ruku.
„Co se děje? Jsi nemocný?“
„Ne, já -“
„Můžeš mi to říct. Sám si říkal, že můžeme mluvit o všem,“ zopakovala jsem jeho vlastní slova.
„Bello, tohle… je to složité.“
„Co na tom může být složitého? Edwarde, děsíš mě.“ Chytil moji ruku do své a políbil mě na hřbet dlaně.
„Miláčku, nemusíš se bát, takhle je to v pořádku, má to tak být.“ Nerozuměla jsem ani slovu, co řekl.
„Ale jak může být v pořádku, když jsi jako led? Všimla jsem si toho už dřív, ale nějak mě to nenapadlo nebo já nevím. Jsem zmatená.“ Zavrtěla jsem hlavou a zavřela oči.
„Bello, slibuju, že ti všechno řeknu, musíš být trpělivá.“

Trpělivá. Vždycky jsem byla všechno možné, ale trpělivá rozhodně ne.

Jenže… Miluju Edwarda, nechci ho ztratit a to znamená jediné, vydržet.

ɀɀɀ

Mít tu Rachel byla zábava. Ani jsem si neuvědomovala, že mi tak chybí. Sice trochu reptala a nadávala na klid malého města, ale přesto jsem ji přistihla, jak sedí na verandě a chytá poslední paprsky slunce, v ruce hrnek s čajem, ze kterého se ještě kouřilo a na tváři úsměv. Ta ať mi tvrdí, že je městská holka.

„Co jsi tak protivná?“ ptala se mě Rachel při obědě. „Bolí tě to rameno?“ Vedle. Zavrtěla jsem hlavou a dál se snažila na vidličku nabrat rýži, ale ta potvora prostě ne a ne chtít. Levou rukou jíst prostě neumím. „Ten talíř za to nemůže.“
Nechápavě jsem se na ni podívala. „Cože?“
„Ale nic. Jak dlouho ještě budeš marodit s tím ramenem?“
„Nevím, Carlisle říkal, že mi to na konci týdne sundá,“ zahuhlala jsem a spolkla sousto.
„Zítra se musím vrátit do New Yorku,“ oznámila mi.
„Cože? Už? Proč?“ Vždyť tu byla jen něco přes týden.
„Mám nějaké schůzky a ty nedělej, že ti to bude vadit. Vidím, jak tu truchlíš a třeba, když tu nebudu…“ Zahýbala obočím, aby naznačila, k čemu možná dojde, podle ní. Kéž by šlo jen o to.
„Ale, Ra…“ Chtěla jsem namítat, protože to, co mi kazilo náladu, rozhodně nebyla její přítomnost. Mohl za to Edward, tedy ne tak úplně on, ale to jeho tajemství. Jak jsem říkala, trpělivostí zrovna neoplývám. Pořád jsem přemýšlela, co by se tak mohlo dít. Jak moc je to vážné… On říkal, že není, ale nevěřila jsem tomu. Ne, když mi to nechtěl říct, kdyby to nebylo vážné, nebyl by přeci důvod otálet, ne?

„Klídek, už mi to tady leze na mozek, potřebuju do nějaký pětihvězdičkový restaurace na pořádný martiny,“ zasnila se. „Ale neboj, zase přijedu a doufám, že pro mě budeš mít nějaký obrazy,“ mrkla na mě.
„Teď vážně nebyl čas-“
„Já vím, taky na to nespěchám, ale byla by škoda promarnit talent, paní učitelko.“
„Jo jo. Mám tě ráda.“ Natáhla jsem se k ní a jednou rukou ji objala.
„Já tebe taky, ale žádné slzavé výlevy prosím, rozmazal by se mi make-up.“
„Ty jsi hrozná,“ zasmála jsem se.
„Jo, to jsem, a proto mě máš tak ráda.“ Objala mě, a pak mi pomohla s tou zpropadenou rýží.

Pokaždé si říkám, že bych mohla kapitolu vydat i v týdnu, ale než se naděju, je pátek a já zjišťuju, že nemám ani řádku, a tak sednu k počítači a snažím se to rychle dohnat. Tak třeba příště, slibuju, že to zkusím.:)

13. kapitola Ϫ SHRNUTÍ Ϫ 15. kapitola

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Moje malá Ruthie - 14. kapitola: