Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Moje malá Ruthie - 12. kapitola

13.11.2011 (18:00) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 39× • zobrazeno 6690×

12. kapitola

Probudila jsem se. Nechtělo se mi hýbat a už vůbec ne vstávat. Zamžourala jsem. Venku byla ještě tma. Doufala jsem, že Ruthie bude ještě dlouho spát, ale přesto jsem zamumlala: „Kolik je hodin?“

Byla to čistě řečnická otázka, jen pro mě, proto mě příšerně vyděsilo, když jsem dostala odpověď. „Bude šest.“

Vykřikla jsem, posadila se a peřinu držela před sebou jako obranný štít.

„Klid, to jsem já.“
„Edwarde?“ Mhouřila jsem oči do tmy a pomalu rozeznávala jeho obrysy. Sedl si vedle mě a chytil mě za ruku. No jistě. Vždyť jsem chtěla, aby tu se mnou zůstal a on to dodržel. Strach vystřídal pocit naprostého štěstí. Skočila jsem mu kolem krku a povalila ho do peřin.
„To jsi taková zmatená každé ráno?“ zeptal se se smíchem.
„Ne, jen na tohle nejsem zvyklá,“ přiznala jsem.
„Nevím, jestli by mělo, ale těší mě to.“ Objal mě kolem pasu a druhou rukou mi přejížděl po vnitřní straně paže, od zápěstí po loket.
„Hmm,“ zamručela jsem.
„Copak?“
„Moc příjemné,“ zamumlala jsem. Ruka mi brněla, ale rozhodně to nebylo nepříjemné brnění. Spíš takové… šimrání. Bylo to vzrušující.

Leželi jsme v tichu, které rušil jen vítr prohánějící se za oknem. Dokázala jsem si živě představit, jaká tam musí být zima. Otřásla jsem se, což Edward bral jako pokyn k tomu, aby přestal. To se mi nelíbilo. Zabalil mě do peřiny a líbnul na nos.

„Budu muset domů, dneska mám ordinaci,“ řekl a díval se mi do očí. V té tmě se ty jeho zlaté studánky zdály jako hluboké bezedné tůně.
„Hmm…“ Dala jsem mu ruce kolem krku a napadlo mě, že bych ho tak mohla chvíli zadržet. Smůla. Vstal bez menšího zaváhání.

Všimla jsem si, že venku začalo svítat.

Obešel postel a sedl si vedle mě.

„Ještě spi.“
„Nemá to cenu, Ruthie bude za chvíli vstávat. Půjdu si dát sprchu.“ Sedla jsem si. Najednou jsme byli zase strašně blízko. Edward mi přejel palcem po dolním rtu a pak ho políbil. Jemňoučce, jako by se mohl rozbít. Polibek jsem mu vrátila, a kdyby se Edward neodtrhl, nejspíš bychom se líbali mnohem déle.
„Musím jít. Večer ti zavolám.“ Poslední rychlá pusa a byl pryč.

Slyšela jsem, jak dole ťukly dveře a pak jsem se zhroutila zpět do peřin. Ruku jsem si přitiskla na čelo. Z toho všeho se mi motala hlava. Nikdy by mě nenapadlo, že bych mohla něco takového taky cítit. Vždycky jsem si myslela, že na to prostě nejsem. Ani jsem neměla zájem něco takového prožít, a teď. Připadala jsem si jako uvzdychaná puberťačka a nejhorší na tom bylo, že se mi to líbilo. Ten pocit závrati, který se mě zmocňoval, kdykoliv se mě dotkl. Bušení srdce a motýli v břiše. To vše k tomu patřilo, a já si to užívala.

„Asi jsem se zamilovala,“ zašeptala jsem do ticha místnosti.

ɀɀɀ

Sledovala jsem Ruthii. Neustále se v ohrádce stavěla - šlo jí to už bez nejmenších problémů a zaznamenala jsem i pokusy o posun ve stoje.

Venku bylo vyloženě hnusně. Vítr stále fičel, do toho padaly dešťové kapky a celé to vypadalo pěkně nelibě. Stromy pomalu shazovaly listí a já se těšila, až se půjdu s Ruthií projít zasypanými ulicemi, listí nám bude šustit pod nohama… to jsem na podzimu měla ráda ze všeho nejvíc.

V New Yorku jsem chodila do Central Parku, brouzdala se tam a sbírala inspiraci. Na podzim bylo všude tolik barev. Neměla jsem problém s prací, protože se stačilo podívat z okna.

„Ba,“ řekla Ruthie.
„Udělala jsi bác,“ upřesnila jsem to.

Přimhouřila jsem oči. Nápad to možná není špatný.

Vyndala jsem malou z ohrádky, usadila na zem, stoupla jsem si před ni a uchopila ji za ručičky. Postavila se. Dobrý začátek. Udělala jsem krok dozadu. Nic. Ještě jeden. Vzdálenost mezi námi se prodlužovala a pak… Ruthie udělala krok ke mně a ještě jeden a další. Zavýskla jsem radostí a tím malou vyvedla z rovnováhy. Vyděšeně se na mě podívala a začala natahovat. Schovala jsem ji ve svém náručí a houpala.

„Jsi nejšikovnější holčička na světě,“ šeptala jsem a nos tiskla k jejímu temínku. „Ta nejlepší, nejúžasnější holčička,“ opakovala jsem a dala jí pusinku.

Hned nám bylo líp a bublavý smích rozezněl tichý pokoj. Byla jsem šťastná, úplně neskutečně.

Odpoledne se u nás zastavila Alice, aby se mi osobně omluvila, že předchozí den odešla. Přesvědčila jsem ji, že se opravdu nic nestalo, a že to nijak neovlivní naše přátelství. Ta holka to všechno brala neskutečně vážně.

Pozvala jsem ji na čaj, který stejně nepila, jak jsem si všimla, ale nechtěla jsem se ptát proč, nepřišlo mi to vhodné.

Zdržela se asi hodinu a pak pospíchala za Jasperem, že prý mají něco domluveného a nechce přijít pozdě.

Chvíli jsem si pak hrála s malou. Stavěly jsme komíny a tak. Kolem páté jsem začala pokukovat po telefonu a vyloženě jsem ho pobízela, aby zazvonil. Ale on mlčel jako zařezaný.

V šest jsem se rozhodla, že na to kašlu. Přeci na to nebudu čekat jako nějaká husa.

Připravila jsem Ruthii večeři a celou dobu se snažila na to nemyslet. Ale šlo to těžko. Aspoň krmení mě přivedlo na jiné myšlenky a vyžádalo si veškeré mé soustředění. Pak jsem nechala Ruthii, aby si chvíli hrála a sáhla jsem po mobilu.

V seznamu jsem našla správnou položku a zmáčkla zelený telefonek. Okamžik jsem poslouchala vyzváněcí tón, pak ve sluchátku klaplo a ozval se známý hlas: „No to je dost, že se ozveš.“

„Ahoj, Rachel,“ pozdravila jsem přítelkyni. Očima jsem zabloudila k francouzskému oknu. Venku byla tma jak v ranci.
„Ahoj, jak se vám daří?“ zahlaholila Rachel.
„Dobře. Malá se má skvěle. Kdybys viděla, jak roste a už chodí, s oporou, ale přece, je úžasná,“ rozplývala jsem se a pokračovala bych dál, kdyby mě nezastavila.
„A co ten doktor?“ No jo, chlapy.
„Co by, nic,“ řekla jsem ledabyle, jako by o nic nešlo.
„Nic?“ Její hlas zněl podezíravě. „To ti nežeru. Kdy jste byli na rande?“
„Nebyli?“ Konec jsem samovolně vytáhla do otázky. Hned jsem si uvědomila svou chybu a nakrčila nos.
„Takže?“
„Byli jsme na večeři,“ zahučela jsem.
„No páni, já koukám jako blázen, s kým že to mluvím?“ Přesně tomuhle jsem se chtěla vyhnout. Otázky a vyzvídání.
„Hahaha.“
„Jaké to bylo?“ ptala se dychtivě.
„Dobrý.“
„Trochu to rozveď,“ napomenula mě.
„Bylo to krásný a romantický a… Nepospícháš náhodou někam?“ napadlo mě. Rachel byla vždycky v poklusu.
„Jo, ale to počká. Poslouchám.“ Sakra, nadávala jsem v duchu a pustila se do vyprávění. Neustále mě přerušovala nějakými dotazy. Nakonec jsem byla nucena ji zarazit, protože čas letěl a Ruthie by měla jít spát.

„Budu se na něj muset přijet podívat,“ řekla ještě. „Ten zázrak musím vidět. Pozdravuj ho ode mě a tu malou taky. Páá.“ Zavěsila. Vydechla jsem úlevou, že to mám za sebou. Rachel jsem měla ráda, ale v tomhle… Občas bych jí nejraději nasadila roubík, abych chvíli mlčela. Ale jinak to byla skvělá kamarádka.

„Co takhle jít udělat cáky, cáky?“ zeptala jsem se malé, která mě stejně moc nevnímala.

Vykoupala jsem ji, uložila a přemýšlela, co budu dělat já. Spát se mi moc nechtělo… nic se mi nechtělo.

Sešla jsem dolů a pustila si televizi. Svalila jsem se na gauč a zase se rychle zvedla, protože jsem si málem zalehla telefon. Jak jsem si na něj lehla, rozsvítila jsem displej. Dva zmeškané hovory. Srdce se mi rozbušilo. I když jsem si říkala, že bych měla být možná trochu naštvaná… ale zase proč, on neuvedl přesnou hodinu. Ale zavolal to je hlavní.

Zrovna, když jsem přemýšlela, jestli mu zavolat zpátky, rozezvonil se mi mobil v dlani.

Dychtivě jsem hovor přijala a poslouchala jeho hlas.

„Ahoj.“
„Ahoj,“ vydechla jsem a musela se usmát své hloupé reakci. Opravdu jako malá.
„Jak se máš? Volal jsem ti. Nejdřív jsi měla obsazeno, pak jsi to nebrala…“
„Telefonovala jsem s kamarádkou a pak jsem ukládala Ruthii,“ vysvětlovala jsem a tetelila se blahem, že to nevzdal.

Mluvili jsme spolu, mluvili a mluvili. Zívla jsem, div jsem si pusu neroztrhla.

„Měla bys jít spát,“ řekl.
„Ještě ne,“ protestovala jsem, ale pusa se mi znovu otevřela dokořán.
„Zítra přijdu… můžu?“ dodal. Měla jsem chuť zaklepat si na čelo. Proč se na něco takového vůbec ptá.
„Jasně že jo. Chybíš mi,“ zašeptala jsem.
„Ty mně taky. Uvidíme se zítra a teď už jdi spát.“
„Jasně, tati.“
„Hodná holka.“ Vyplázla jsem na telefon jazyk. „Dobrou.“
„Dobrou.“ Ticho. „Zavěsíš?“
„A ty?“ zasmála jsem se.
„Tak na tři. Raz, dva… tři.“ Ticho. „Edwarde?“
„Ano?“
„Zavěs.“
„Pa.“
„Ahoj.“ Nic. „Jsi jako malej,“ řekla jsem a hovor ukončila. Nemohla jsem se přestat usmívat. Tohle bylo… šílené.

ɀɀɀ

Alice ráno přinesla růžový nočník s kačenkou. Prý ji napadlo, že bychom ho mohly brzy potřebovat. Na to jsem si ani nevzpomněla. Ale jak Ruthii naučit chodit na nočník? Tohle bude chtít internet.

V práci jsem nad tím dumala a přemýšlela, jestli se nezeptat některé z kolegyní, ale pak jsem ten nápad zavrhla. Zvládnu to sama, jako všechno doteď.

S tímto odhodláním jsem jela domů a hned se pustila do výzkumu. Trochu mě vyrušovalo sledování hodin a uvažováním o tom, v kolik Edward asi přijde.

Chtěla jsem se trochu zabavit, takže jsem se šla uklidit malé v pokojíčku. Posadila jsem Ruthii do postýlky, abych ji měla stále na očích a pustila se do toho. A pak…

Zazvonil zvonek. Mohla jsem se přetrhnout, jak jsem mu spěchala otevřít. Utíkala jsem po schodech. Nějak jsem však neodhadla, kolik mi jich zbývá, noha se mi smekla a já se skutálela po zbylých stupních dolů.

Tak, Bella s Edwardem jsou na tom celkem dobře, ne? Snad to tak půjde i dál.

Moc děkuju za komentáře, moc si jich vážím.:)

11. kapitola Ϫ SHRNUTÍ Ϫ 13. kapitola

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Moje malá Ruthie - 12. kapitola: