Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Místo pěstounů teta? To bude ráj! Anebo ne? - 26. kapitola

21.09.2012 (12:00) • Sundance • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 2070×

Embry

Ne, ještě nesmí zavřít oči. Ještě nesmí umřít!

„Prosím,“ plakal jsem nad ní a pevně ji držel za ruku. Moje slzy jí dopadaly na hrudník, který už se nehýbal. Už v něm nebilo srdce, už se mu neplnily plíce. Už nikdy…

Taková bolest. Tak palčivá a tak reálná. Kéž bych jen snil. Kéž by to byl jen blbý sen a já se za chvíli probudím a Alex už bude tancovat v kuchyni, aby se postarala o můj žaludek. Ne, to už se nestane.

Vzpomněl jsem si na dobu, kdy jsem jí ublížil. A kdy jsme spolu byli jako nejlepší kamarádi.

Musel jsem se jí na to zeptat. Musel jsem vědět, jestli se na mě ještě zlobí. A… prý už ne. Byla na mě pěkně namíchnutá, ale došlo jí, že je to tak trošku neprávem. I když jen z malé části. Z té větší to byla moje vina.

Už jsem jí to málem řekl. Málem jsem jí to přiznal, ale Sam mě vyrušil a já větu nedopověděl. Nestihl jsem jí říct, jak moc ji miluju a vždycky miloval. Už od té doby, co mi ten první den v La Push usnula v náruči. Už od doby, kdy jsem jí na pláži půjčil mikinu, aby neprochladla. Miloval jsem ji i tehdy, když jsme si byli vybrat oblečení na svatbu a ona vyšla z kabinky v těch krásných šatech. Ne, ty šaty nebyly samy o sobě tak nádherné, jako když si je na sebe vzala Alex. Moje Lex. Zvýraznily jí její lesklé vlasy, jasně zelené oči, nádhernou postavu i její neuvěřitelně dlouhé nohy.

Ten den, když se přeměnila, jsem ji chtěl hrozně políbit, ale nevěděl jsem, jestli je to správné. Nakonec to vyřešila za mě a políbila ona mě. V hlavě jsem měl jenom ten polibek a nic jiného. Bylo v tom tolik lásky a touhy, ale nešlo to. Nemohl jsem to udělat. Zničilo by jí to život, proto jsem ji odmítl. Vím, že ji to ranilo víc, než jsem si myslel, ale bylo to pro její dobro. Bolelo ji to hodně – víc, než jsem si dovolil přiznat, proto jsem se k ní začal chovat jinak. Byli jsme pouze dva kamarádi, nic víc.

Když jsem jí dnes řekl, jak moc ji miluju, ale nemůžeme být spolu, tak ona zůstala chladná a nereagovala na to. Řekla, že to komentovat nebude. Měl jsem důvody k tomu, abych jí to řekl. Třeba že jsem o pět let starší než ona. Myslím, že to je velký rozdíl. Nebo že musíme oba dva chránit rezervaci a ne sami sebe. Ale hlavně musela mít na výběr. Měla mít možnost volby. Tu, kterou jsem já nedostal. Otiskl jsem se do ní – a vůbec toho nelituju –, ale ona do mě ne. To znamená, že si může vybrat, s kým bude do své smrti žít. A já to být nemusím. Ach!

„Lex, prosím, probuď se,“ žadonil jsem. Tělo se mi otřásalo vzlyky. A i když se mě kluci snažili uklidnit a donutit mě znovu bojovat, já nemohl. Nemohl jsem ji tam nechat. Musel jsem ji chránit, aby se jí nic nestalo. Vím – už není mezi námi, ale co když? Ne, to nemůžu dovolit.

„Lexie, prosím, Lexie, prober se.“ Z Chrisova hlasu byla slyšet taková bolest, že mě to dostalo do kolen. Cítil se stejně jako já. Měl ji moc rád a klidně by pro ni umřel, ale vyrovnat se s její smrtí? To bylo nad jeho síly. Stejně tak nad moje. Ale na rozdíl ode mě měl sílu bojovat. Dělal to jen proto, že by to chtěla ona. Věděl, že by určitě nechtěla, aby kvůli ní přestal bojovat a oplakával ji. Samozřejmě že i to se chystal dělat, ale až rozcupuje Volturiovy na kousíčky – všechny.

„Embry, ona by chtěla, abys bojovat. Chtěla by, abys je všechny zabil a my byli v bezpečí,“ promluvil na mě opatrně Jared a zadržoval bolest, kterou pocítil. Soustředil jsem se jen na jeho slova. Doopravdy by to chtěla?

„Ale já ji nemůžu nechat samotnou. Musím tu s ní zůstat,“ prohlásil jsem nejistě a pohled stočil na bitevní pole. Srdce se mi zastavilo a já ztuhl. Bylo to hrozné.

Všude se pohybovaly bojující páry a plály tu čtyři obrovské hranice. Některým se už staly osudnými, jiným se jim ještě podařilo unikat. Bylo to jasné – jestli to takhle půjde dál, tak všichni zemřeme.

„Prosím, udělej to pro ni. Chtěla by to. Přála by si, abys šel pomlátit tolik upírů, kolik jen dokážeš, a osvobodil její rodiče. Ona moc dobře věděla, že je Volturiovi jen tak nepustí. Jsou pro ně moc cenní. Embry, já tě prosím,“ propadal hysterii Jared a rozsápal Alecovi hrdlo a následně ho hodil do ohně poblíž.

Vedl jsem vnitřní válku. Buď půjdu a zabiju Ara, Caia a Marca, nebo zůstanu bezmocně sedět u Lex a budu si přát, aby se probrala. Nebylo moc těžké se rozhodnout, těžké bylo od ní odejít.

Odnesl jsem ji do bezpečí lesa a opatrně položil na mechový porost. Ruce jsem jí složil na hruď a dal jí pusu na čelo. „Brzy se vrátím,“ slíbil jsem jí ještě a rychlým krokem se vrátil zpět na louku. Neotočil jsem se, jenom pokračoval dopředu a na kraji mýtinky se ve skoku přeměnil.

Byl jsem jako robot. Chtěl jsem, aby všichni Volturiovi byli mrtví. Aby už nemohli nikomu ublížit. Vždyť Alex kvůli nim trpěla půlku svého krátkého života a jen díky komu? Ano, kvůli těm upířím hajzlům, kteří si usmysleli, že její rodiče budou dobrou součástí jejich gardy. A její bratr? Tomu vymazali vzpomínky, aby se za ní nemohl rozběhnout. A já věřím, že by to udělal.

Můj žal i bolest se přetavily ve vztek a já bez milosti zabíjel každého, kdo byl na opačné straně. Trhal jsem, kousal, skákal a vraždil. Nebylo nikoho, komu bych udělil milost. Kolem mě to byl nadále chaos, ale díky našemu vzteku a bolesti jsme byli tak nabuzení adrenalinem, že by lidé kolem nás potřebovali plynové masky. Všemi z nás otřásla smrt Lex, ale každý věděl, že kvůli ní musíme bojovat dál. Ona by to chtěla. Tahle věta tu za poslední hodinu zněla nějak moc často.

„Myslíte, že se nám můžete postavit?“ poškleboval se Aro, který stál chráněný za masivní kupou upírů. Dal bych krk za to, že jsou to ti, co mají nejlepší dary v gardě.

„Bože, tak rád bych ho rozcupoval na kousíčky,“ zavrčel Jared a odhodil nějakou drobnou upírku od Esmé. Letěla tak úžasně, až skončila přímo v rozdělané hranici. Nestihla plamenům utéct. Dostihly ji ve chvíli, kdy si uvědomila, že to pálí.

„Jo, já taky, ale nejdřív bych mu udělal horší věci, než ho jenom rozcupoval na kousíčky,“ odvětil jsem chladným hlasem a probojovával si cestu k němu. Bylo mi jedno, že mě možná zabijí jeho poskoci. Možná taky budu mít štěstí a povede se mi zabít aspoň jednoho z nich. Kluci se ke mně později přidali a šli jsme do nich.

Každý skočil na jednoho z upírů, kteří stáli v kroužku kolem tří vládců. Já jsem měl být hlavní část tohohle plánu – mám je zkusit zabít. Cullenovi nevěděli, o co se snažíme, takže dál zabíjeli ty méně cenné upíry, kteří byli určeni jen k boji proti nám. Vsadil bych krk, že nikdo z nich tu není dobrovolně. Prostě jim to páni upířího světa nařídili, tak oni to - jako dobří poskoci - udělají.

Rozeběhl jsem se a přeskočil Jakea bojujícího s Demetrim. Letěl jsem vzduchem jako volně žijící pták a přistál tak dokonale, že jsem si to lépe snad nemohl ani přát. Předními tlapami jsem srazil k zemi Ara, ale já sám zůstal na nohou.

Vrčel jsem na něj tak hlasitě, jak jen jsem dokázal, a možná se mi ho i povedlo zastrašit. V očích se mu zaleskl hněv se strachem, ale druhá emoce byla brzy z jeho skoro černých očí vymazána.

„Ale, Embry, proč bys mě zabíjel? Alex je sice mrtvá, ale nechtěl by ses ty přidat k mé rodině? Nikdo ti tam nebude připomínat Alex a ty budeš o moc šťastnější,“ přemlouval mě. Nejdřív jsem se zarazil nad tím, jak zjistil, že Lex už není, ale pak mi to došlo. No jistě, vždyť on má taky dar. Super, aspoň se nemusím přeměňovat. Stačilo to, že jsem se ho dotýkal.

„To si děláte prdel?!“ vyjekl jsem. „Vždyť vy můžete za to, že je mrtvá! Jestli jste na to ještě nepřišel, tak já jsem se do ní otiskl! Proč si, pro Krista pána, myslíte, že přesedlám do vaší rodiny? Ta vaše zdaleka nepřipomíná tu naši. My držíme spolu a neposíláme jen některé své členy do boje. Jestli už tam máme jít, tak jdeme všichni a bojujeme všichni,“ vysvětlil jsem mu pohrdavě a odtrhl mu jednu ruku. Zařval, ale hned zase nasadil umělý usměv, který mu vydržel, i když jsem ji házel do ohně.

„Proč taková hrubá slova? Můžeme to probrat v klidu a nikdo nemusí křičet. Ano, vím, že jste s Alex byli otisklí, ale ona už není. Stejně za moc nestála, asi by ani…“ Nenechal jsem ho to dopovědět a rovnou mu ukousl hlavu. Nechtěl jsem to poslouchat. Nechtěl jsem si Alex pamatovat tak, jak mi ji do hlavy natluče tenhle… Chtěl jsem si ji pamatovat jako veselou, energickou, optimistickou a krásnou dívku, která nechtěla vidět bolest a smutek.

Otočil jsem se a skočil po prchajícím Caiovi. Tenhle dopad se mi až tak nepovedl, ale rozhodně už nemohl utéct. Přimáčkl jsem ho obličejem do hlíny a odtrhoval mu jednotlivé končetiny. Pohánělo mě slepé šílenství po pomstě, stejné, jaké pohánělo upíra Jamese, když Lex zabila jeho staletou milenku. Viděl jsem rudě, ale to mi nezabránilo, abych rozsápal Caiovo tělo na kousíčky. Hodil jsem je do ohně a vydal se zabít posledního z těch tří mučitelů.

Už se kolem něj shlukla celá naše smečka. Ne, vlastně ne celá. Alex chyběla a… Ne!

Jared ležel na zemi ve své vlčí podobě a nehýbal se. Myslel jsem si, že se všichni sešli kolem Marca, ale ten tam byl jenom jako pták v kleci. Všichni měli upřený pohled na našeho kamaráda. Každý z nás byl ztuhlý a mysl jsme měli prázdnou, ale později jsme se probudili. Všichni jsme začali výhružně vrčet na upíra v prostředku našeho kroužku a Quil se Sethem se přeměnili a odnesli Jaredovo tělo k tomu Alexinu. I když se nestihl přeměnit do lidského těla jako ona, my jeho pravou tvář viděli a nemuseli jsme ho mít před sebou jako člověka. Každý z nás má nějakou tvář… I když je zvíře.

Collin se rozhodl, že se přemění a pěkně to Marcovi vytmaví. Měl Lex hodně rád a teď by dal cokoliv za její pomstu. Dokonce mu bylo jedno, že bude mezi námi všemi stát nahý.

„Ty! Jenom ty víš, jaký k sobě ve smečce máme vztah. A stejně jsi to dovolil! Moc dobře víš, jak nás tahle ztráta všechny zničí. Už nikdo z nás neuslyší jejich myšlenky, nikdo je nebude moci uklidňovat, nikdo jim neřekne, že všechno bude dobré, nikdy jim už nemůžeme pomoc… A ty dobře víš, jak nás to ničí! Nenávidím tě!!!“ křičel a chtěl na něj skočit, ale já ho zarazil. Nepřekvapil jsem tím jenom ostatní, ale i sebe.

„Colline, nedělej to. Vyslechni si, co ti chci říct a potom udělej, co uznáš za vhodné,“ pověděl jsem mu a postavil se před něj. Nevěděl jsem, co mu chci říct, ale potom jsem ucítil něco jako dotek studené ruky na hlavě, ale když jsem zvedl hlavu, nic tam nebylo. Nevím, co za to mohlo, jestli ten ledový dotek nebo můj poblázněný mozek, ale najednou jsem ze sebe všechno vychrlil, a to jsem to do teď vůbec netušil. „Co se stane, když ho zabiješ? Kdo potom bude vládnout upířímu světu? Nikdo. Pak tedy co? Všechny klany se začnou prát o vládu, ale nikdo je nerozsoudí. Bude to jen nekonečná bitva – stejná, jako je tahle. Nikdo nevyhraje, ale každý se o to bude snažit. Když ho necháš žít, pořád bude nějaký Volturi, který by mohl dál vesele komandovat ostatní. Důležité ale je, že když ho necháš naživu, možná se upíří svět zlepší. On mi přijde trošku normálnější než tamti dva. Já ti dal jen návrh, konečný rozsudek je na tobě, ale něco mi říká, že Lexie by chtěla, abys mu neubližoval.“

Asi ještě nikdy jsem neměl takovýhle proslov. Zdál se mi docela dobrý a rozhodně to ale nebyl můj nápad. Mě by nic takového nenapadalo. Připadalo mi to jako osvícení. Možná se mi Alex snažila pomoc, když už je v nebi. Nevím, ale to není tak důležité.

Collin na mě jenom čuměl, ale potom svěsil ramena a vydechl. „Máš pravdu. Alex by to tak chtěla… a Jar určitě taky.“ Otočil se na Marca. „Nezabiju tě, ale rozhodně tě varuju – jestli uděláš něco, co by mohlo ostatním lidem, upírům, měničům nebo i zvířatům ublížit, nikam přede mnou neutečeš. To mi můžeš věřit.“ Napjal svaly a přeměnil se. Rychle se zapojil do boje, který bez přestání pokračoval dál. Kdyby tu ještě chvíli zůstal, asi by se neudržel a skočil po něm.

Marcus na nás zmateně valil oči, ale skoro hned se vzpamatoval a svou smrtelnou rychlostí zmizel v lese. Běžel opačným směrem než Edward s Rosalií a Renesmé.

Rychle jsem se taky zapojil a zabíjel jako o život. No, ono to vlastně bylo o život, jenom se mi to tak nezdálo, když tady vedeme debatu o tom, kdo by měl sedět na trůně.

Nevím, jak dlouho jsem bojoval, ale najednou se někdo přeměnil do vlka. A ještě někdo se k nám přidal. Všichni vlci ztuhli a otočili pohled ke dvěma ležícím tělům na mechu nedaleko louky. Pár minut se nic nedělo, ale pak se oběma tělům začal nadzvedávat hrudník. 

Řeknu to narovinu - tahle kapitola se mi docela líbí. Myslím, že by tam bylo mnoho chyb, které bych mohla zlepšit, ale i takhle mi to připadá jako povedená kapitola. ;) 

Komentáři nepohrdnu. 

Sun

Autor: Sundance (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Místo pěstounů teta? To bude ráj! Anebo ne? - 26. kapitola: