Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Místo pěstounů teta? To bude ráj! Anebo ne? - 24. kapitola

03.09.2012 (12:45) • Sundance • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1872×

Podívala se na nás rudýma očima a nejdřív natáhla ruku ke Chrisovi. S váháním se jí dotkl. Chvíli se nic nedělo, ale potom klesl na kolena. Stejně jako já před chvíli. „Lexie,“ hlesl, když jsem se mu podívala do očí. Já si pořád nic nepamatovala. Vstal a vydal se za mnou, ale Embry mu to nedovolil. Zavrčel a stoupl si přede mě. Vyhrabala jsem se na nohy a snažila se uklidnit.

Chris se usmál, ale dál nešel. „Chrání tě, jako kdybys byla jeho,“ konstatoval. „Ty ses do něj otiskla?“

Jen jsem zavrtěla hlavou.

Můj bratr se tedy zaměřil na Embryho. Ten přikývl. Chris se nad tím zamyslel, ale já na to neměla čas. Ariel se vydala za mnou. Vlk, který mě chránil, zavrčel znovu a vykročil dopředu.

EDIT: Článek neprošel korekcí.

„Jestli si chceš na svého bratra vzpomenout, musím se tě dotknout,“ řekla mi, když Embry nechtěl uhnout. Zamyslela jsem se nad tím. Když mu řeknu, aby uhnul, možná si vzpomenu na to, co mi z hlavy ukradli. Když to ale bude past a já do ní spadnu, možná mě nebo Embryho zabije. Rozhodla jsem se, i když ne moc rozumně.

„Nech ji, ať přijde blíž,“ poprosila jsem svého bratra. Nejdřív se zarazil, ale potom si šel stoupnout vedle mě. Dotkla jsem se ho jednou rukou a druhou jsem natáhla k přicházející upírce. S úsměvem se jí chopila a zavřela oči. Nejdřív jsem necítila žádnou změnu, ale potom se mi v hlavě začaly objevovat neznámé vzpomínky. Byla jsem na hřišti s Chrisem a hráli jsme si na písku. Šli jsme do aquaparku a plavali ve vodě. Množily se a já si začala uvědomovat, že tohle jsem v hlavě ještě před osmi lety měla, ale někdo mi to z ní násilím vyrval.

Pustila mě a odstoupila.

Na kolena jsem jako Chris neklesla, ale asi jsem Embrymu vyrvala na jednom místě všechny chlupy. Ale on ani nemukl.

Vzhledla jsem a usmála se na Chrise. „Jak jsem na tebe mohla zapomenout?“

Zasmál se a běžel ke mně. Embry zavrčel. „Klid, vlku, neboj, nehodlám jí ublížit nebo ti ji přebrat. Jen chci obejmout svou sestřičku,“ vysvětlil a oběhl ho. Popadl mě do náruče a zatočil se se mnou. Smála jsem se jako pominutá.

„Přidávám se k vaší smečce, ale támhletěm páprdům ani slovo,“ ozval se mi jeho hlas v hlavě a já strnula. Chce je snad zradit? „Přesně tak, sestřičko.“ Z toho bude mega průser.

Pustil mě a odstoupil o pár kroků. Pak se přeměnil. Byl z něj bílý vlk.

„Hele, kdo mi tu krade kožich,“ zasmála jsem se v hlavě a zase se nalepila na Embryho.

„Hele, já jsem nikdy nic neukradl. No dobře, možná Arovu hrdost, ale to se nepočítá,“ dodal se smíchem, ale potom zvážněl. „Kámo, jestli to svoje ochraňování mojí ségry myslíš vážně, tak jí pak neubliž ty sám – mohlo by se ti něco stát,“ varoval ho a já si kysele pomyslela: „Pozdě.“

Chris se na mě zmateně podíval a snažil se to vydolovat z mé nebo Embryho hlavy, ale nic nezjistil. „Potom to probereme.“

„Jo, celá žhavá,“ zašklebila jsem se a zaměřila svou pozornost na mluvícího Ara. Chris se jen krutě zasmál.

„…šel sem, abych se mohl zeptat Alexandry, jestli se nechce přidat k mé rodině. Mohla by být se svou maminkou, tatínkem, bratrem… Měla by všechno, o co by si požádala. Nemusela by chodit do školy. Co ty na to?“ Svoje poslední slova směřoval už přímo na mě. Byla to lákavá nabídka, která zahrnovala spoustu bonusů. Být s mou rodinou, žít na hradě, nechodit do školy… Lákalo mě to, ale něco jsem si uvědomila. Něco, čeho se vzdát nehodlám. Něco, kvůli čemu dokážu tohle odmítnout.

„Je to velmi lákavá nabídka a ráda bych ji přijala...“ Odmlčela jsem se, až si někteří začali říkat, jestli to nejsou má konečná slova. „Ale neudělám to. Moji rodiče tě mohli kdykoliv poprosit, jestli by mohli z gardy odejít, věřím, že bys jim vyhověl, ale neudělali to. Tak proč bych měla jít s nimi, když tu můžu zůstat se svou vlčí rodinou? Mají mě všichni rádi a dokonce sem přišli, i když věděli, že chcete mluvit jen se mnou a oni tu umřít nemusí. Přesto tu jsou se mnou a chtějí mě obhajovat,“ pokračovala jsem se zápalem a jen mlhavě si uvědomovala, k čemu se kluci chystají. Je to proti pravidlům, které jsme si stanovili, ale já i Sam jsme s tím souhlasili, tak jsme je nechali.

Začali se jeden po druhém přeměňovat a vycházet na louku. Stavěli se kolem mě a dávali mi své ruce na ramena. Embry taky odběhl, a když se vrátil v lidské kůži, kluci mu udělali místo po mé pravici. Chytil mě za ruku a propletl si se mnou prsty.

„Tahle smečka,“ Sam obsáhl rukou nás všechny a nakonec ji položil na Chrisovo rameno, „by nikdy žádného svého člena neopustila v nouzi,“ dopověděl to.

Aro nás jen zaraženě sledoval a pak se zrazeně podíval na mého bratra. „Tak takhle si volíš stranu? Za mými zády? Zklamal jsi mě. Takhle ses mi odvděčil za to, že jsem se o tebe osm let staral a nezabil tě?“ povzdechl si. „Nechtěl jsem to říct, ale nemám jinou možnost. Když s námi nepůjdeš dobrovolně, budeme tě muset dostat násilím. A věř mi, že tě ani vlci nezachrání,“ dodal a pobaveně mě a ostatní sledoval. Když nepůjdu, kluci umřou, když půjdu, nechá je na pokoji. Nemusela jsem se rozhodovat dlouho.

„Alex, nedělej to, nějak to vyřešíme a ty nebudeš muset jít s nimi,“ šeptal ve své mysli Embry. „Jestli máš nějaký pud sebezáchovy, tak tam nepůjdeš. Ty přeci vždycky věříš v nemožné, tak proč bychom teď nemohli vyhrát? Někdo tam nahoře tě má rád a nikdy by nedovolil, aby se ti něco stalo, tak tomu druhému, zlejšímu, nenahrávej do karet,“ prosil a ruku mi stiskl o něco víc. „Proč si myslíš, že nám tím, že se obětuješ, zachráníš život? Snad o nich víš, že moc často nedodržují slovo, které dají, tak proč jim zrovna tohle věříš?“ vyptával se. Hrubě mě chytil za ramena a otočil k sobě.

Chris k němu okamžitě přiskočil a svou ruku položil na jeho. „Kámo, svoje slova jsem myslel smrtelně vážně. Zkřivíš jí jeden jedinej vlas nebo jí ublížíš citově, tak mi věř, že z toho ve zdraví nevylezeš. Snaží se nás chránit, tak jí to nezazlívej,“ doporučil mu a jeho ruce sundal z mých ramen.

Embry se zhluboka nadechl a smutně se na mě usmál. Už se nechystal mluvit ve své hlavě, jak jsme to doteď všichni dělali. „Máš pravdu. Máš pravdu, Chrisi, a já se moc omlouvám, jak jsem se choval. Chtěl jsem tě jenom ochránit a nepřijít o tebe. Všichni kolem tebe byli do tvého příjezdu jako roboti. Škola, hlídka, postel, škola, hlídka, postel… Takhle se to u každého z nás točilo. I u těch, co už byli otisklí. Nikdo z nás přesně nevěděl, co znamená radost nebo zábava, ale když ses objevila… Ne jenom, že jsem se otiskl, ale i jsme zjistili, co ta dvě slova znamenají. Všechny jsi nás změnila. K lepšímu. A hlavně mě. Všichni kolem tebe mají pravdu, když říkají, že tě miluju. Miluju tě,“ vydechl a já celá zkameněla.

Žila jsem v domění, že mě tehdy odmítl nadobro a nic víc už nebude, ale on mě má pořád rád. Ne, on mě dokonce miluje. Celou tu dobu jsem si myslela, že tehdy jsme to celé skončili, ale ono to bylo přesně naopak. „Ale nemůžeme být spolu,“ dodal. A je to tu. Já věděla, že bude nějaké „ale“. Vždycky bylo, tak proč ne teď? No, je pravda, že jsem tajně doufala, že by už nic víc nedodal, ale tohle mě odzbrojilo.

Vzhlédla jsem k němu. „Nevím,“ řekla jsem. Všichni se na mě překvapeně podívali, co to melu za nesmysly. „Nevím, proč jim tohle věřím. Možná chci zkusit všechny možnosti, jak vás z toho dostat. Tohle není váš boj, tohle je problém, u kterého byste vy neměli být. Chtějí si s sebou vzít mě, tak proč do toho plést vás?“ ptala jsem se tiše a do pláče neměla daleko. Sakra, tohle se musím odnaučit. „Nehodlám tu rozpitvávat předchozí téma ani důvody, proč jsi řekl poslední větu. Prostě jen chci, abyste odešli do La Push a já s nimi do Volterry. A ty, Chrisi, jdeš se smečkou,“ rozkázala jsem mu hlasem alfy a doufala, že to zabere.

„Sestřičko, jsme sourozenci, takže máme stejné geny, tím pádem jsme oba tři alfy,“ usmál se na mě sladce a bylo mu jedno, že to jeho „oba tři“ nedává smysl. Najednou zvážněl. „Víš, Embry má pravdu. Jak jim tohle můžeš věřit?“ zeptal se. Nebrala jsem jeho otázku na vědomí, když jsem na ni vlastně už odpověděla, a úplně ignorovala všechno, co řekl.

„Půjdu s vámi, ale chci, abyste propustili mou mamku s taťkou a Edwarda s Rose a Nessie. Necháte je jít a já s vámi půjdu.“ Byla jsem tak rozhozená a nervózní, že jsem se k téhle dohodě málem ani nedokopala.

Tři vládci stojící v čele jejich „průvodu“ se zatvářili tak překvapeně, jak jen to bylo možné. „Proč bychom ti měli vyhovět?“ zeptal se posměšně Aro.

„Protože když nevyhovíte, nikam nejdu,“ odvětila jsem a založila si ruce na hrudi.

„Sakra, kdy pobrala tolik odvahy?“ Otázka byla od mého bratra. Pamatoval si mě jako malou a věčně vyděšenou holčičku, která se bála jít potmě na záchod, ale z té jsem už dávno vyrostla.

„To víš, když tě v osmi letech pošlou k pěstounům, kteří tě den co den bijou a týrají hlady, musíš se naučit bránit, i když si myslím, že ona se nebránila. Nechala po sobě šlapat a většinu téhle odvahy získala až v době, kdy přišla sem. Ve škole se postavila největším potvorám, vyrovnala se s tím, co jí provedl Embry a ani nemukla, dokázala nespat tři noci… Na tohle všechno potřebuješ mít aspoň špetku odvahy a vytrvalosti. Nehledě na to, co si prožila před tím, než sem přišla.“ Nikdy jsem nevěděla, jak moc mi Jared rozumí, zjistila jsem to až v tuhle chvíli.

Překvapeně jsem na něj vyvalila oči.

„A ty jsi její…?“

„Kamarád. Jeden z mnoha,“ odpověděl Chrisovi a na mě se usmál.

„Páni, nevěděl jsem, že si toho tolik vytrpěla,“ řekl můj bratr a omluvně se na mě podíval. „Kdybych si tě pamatoval, přišel bych si pro tebe. Věř mi.“

„Věřím,“ ujistila jsem ho nahlas a otočila se na ty tři upíry.

Celou dobu nás jen sledovali, ale teď Caius promluvil. „Zapomněla jsi dodat, že dobrovolně nikam nejdeš. Inu, jestli to jinak nejde, tak tedy dobře. Přátelé, všechny je zabijte, ale naši odvážnou Alexandru nechte žít, tu odvedeme na hrad a tam ji budeme pozorovat,“ rozhodl a krutě se na mě ušklíbl. „Zabijte je!“ zvolal hlasitě a my se napjali – je to tady. 

A teď všichni víte, co se bude dít v další kapitole. :D Prosím o komentáře, nějak jich ubívá. ;)

Sun

Autor: Sundance (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Místo pěstounů teta? To bude ráj! Anebo ne? - 24. kapitola: