Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Miracle or lie 1. díl

04.12.2009 (15:45) • Sunny • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1072×

1. Část

Skotsko

Ani nemůžu uvěřit tomu, že jsem to skutečně udělala. Opustila jsem svůj domov a prostě odjela. Už je to msíc co jsem doma nechala jenom dopis s tím, že se omlouvám ale už víc nevydržím. S rodiči jsem se za posledních dobu hodně odcizila. Před rokem jsem se od nich odstěhovala. Nikdy nepochopili jak moc jsem ho milovala.

A teď jsem tu. Sedím v Old Gaelic churých ve městě Inverness, popíjím silnou kávu a k tomu si dopřávám cigaretu. Už si ani nepamatuji kdy jsem s tímhle zlozvykem začala. Bylo to přeci proti všem mým přesvědčením. Proti stylu života co jsem si vybrala. Jenže od té doby jsem se změnila i já. Pohled mi opět dopadl na malou knížku na mém stole. Byla jsem hrdá na to co vše jsem za ten měsíc zvládla. Ale asi nejpyšnější jsem byla na své nové jméno. Jakoby ze mě smylo alespoň část té tíhy minulosti.

Opatrně jsem vzala knížečku do ruky. Tak abych ji neušpinila nebo neponičila o cigaretu a rozevřela na poslední straně.

Carolin White

Tak se teď jmenuji. Už nebude žádná Karolína Bílková. Ta zemřela spolu s ním a já se teď musím naučit přežívat jako Carolin. Odložila jsem svůj pas a znovu se zavzpomínala na jeho krásný úsmev. Byl to jeho nápad, že spolu utečeme do Skotska. Říkal, že se vydáme po stopách bájné Lochness.

Je zajímavé jak mě tohle rozhodnutí osvobodilo. Ta bolest tu byla pořád. Stále stejně silná. Vzpomínka na něj mě však již neničila, přiváděla mě spíše do jakési sentimentální apatie. Tak nějak jsem se se vším smířila. Byla jsem schopná normálně fungovat ale tuším, že kdyby někdo namířil zbraň mým směrem, ještě bych ho prosila ať to zmáčkne. Jenže na mě nikdo nemířil a já sama nemám sílu sprovodit se ze světa. Tudíž mi nic jiného nežli naučit se přežívat nezbývá. Jednou tak jako tak umřu a budu moct být s ním.

Típla jsem cigaretu a už asi po stý si slíbila, že s tím skončím. Rozevřela jsem si dnešní noviny na stránce s inzeráty a pustila se do hledání práce. asi jsem se do toho nějak začetla, protože když jsem zvedla hlavu venku už se stmívalo. Další den končil a mě čekala noc plná děsivých snů. S povzdechem jsem si naházela věci do tašky na stůl položila pětilibrovku a zamířila k východu.

Pomalu jsem procházela ulicemi Invernessu. Ještě stále mě nepřestali ohromovat budovy v nádherném viktoriánském slohu. Zahnula jsem doleva směrem ke katedrále a odtud jsem pokračovala k Dunbersově nemocnici. Hned naproti se nacházela moje malí podkrovní garsonka. Moc se mi tam ještě nechtělo a tak jsem přešla přes jeden z mostů, vedoucích nad řekou Ness. Zamířila jsem si to rovnou do místního parku a na svou oblíbenou lavičku s výhledem na pevnost Fort George.

Automaticky jsem vytáhla krabičku cigaret a zapálila si. Zhnuseně jsem se podívala na tu doutnající tyčinku. Neslíbila jsem si před chvílí, že s tím skončím? Tak dobře tohle už je vážně poslední. Ani jsem netušila jak pravdivá ta slova byla. Pomalými doušky jsem si dopřávala svou dávku nikotinu a při tom studovala kamenné zdi pevnosti.

V jednu chvíli mi přišlo, jakoby se nějaký stín mihl po hradbách, ale to se mi asi jen zdálo. Chtěla jsem se znovu ponořit do minulosti, když za mnou křupla větvička. Reflexy, které jsem pohřbila hodně hluboko, se probudily opět k životu. Pozorně jsem naslouchala okolí ale už jsem nic nezaslechla. Což mi bylo ještě podezřelejší. Nezpívali tu před tím ptáci?

Opatrně jsem se tedy otočila a ztuhla. Asi dva metry za mnou stál nějaký chlápek. Nebyl nějak vysoký ale byl až moc hezký. Když se na mě díval, tvář mu zdobil takový lačný úsmev. Do očí jsem mu skrz sluneční brýle neviděla. Už samotné ty brýle byly divné. Jsme přeci v severním Skotsku a to na začátku jara. Tady slunce jen tak nesvítí, ještě k tomu večer. Na slepce taky zrovna nevypadal.

Začal se pomalu přibližovat. Přemýšlela jsem jak co nejlépe odrazit jeho případný útok. Nejlepší asi bude mu otevřenou dlaní vyrazit dech. Vzhledem k tomu, že má konvička je téměř na nule, je to nejjistější a nejrychlejší možnost.

“Nemusíš se mě bát drahoušku.” Promluvil perfektní angličtinou postrádající jakýkoli skotský akcent. Jen na okamžik jsem zadoufala, že je to třeba jen turista co se tu ztratil. Mé domněnky se však rozplynuly v momentě kdy si sundal ty brýle. Snažil se mě spoutat svým karmínovým pohledem. Možná by se mu to i podařilo, kdyby mé smysly nebyly vyburcované na maximum. Netrpělivě jsem očekávala jeho první výpad, abych ho mohla vykrýt.

Hned na to jsem se však uklidnila a zkoumavěji se zahleděla do jeho očí, které mi slibovaly smrt. Proč bych se mu měla bránit? Vždyť já přeci chtěla umřít. Ušklíbl se nad změnou mého postoje. Zřejmě si myslel, že mě konečně polapil jeho pohled. Vlastně měl i pravdu, mě polapila ta smrt, která z něj vyzařovala. Odevzdaně jsem tedy čekala na svůj konec. Zničil vzdálenost mezi námi a položil mi ruku na šíji. Jeho dotek byl tak chladný, jakoby mi někdo hodil hromadu sněhu za krk.

“Neboj nebude to bolet.” Pronesl slaďoučkým hlasem a jeho ledový dech mě pohladil na krku. Měl pravdu nebolelo to. Jen bylo lehce nepříjemné, když mi jeho ostré zuby prořízly krční tepnu a já cítila jak mi začíná sát krev.

Vážně už asi nejsem normální. Doopravdy mám teď upíra přisátého na krku? Vlastně to je jedno. Důležité je, že cítím jak ze mě pomalu vyprchává život a za chvíli už se shledám se svou láskou. To sis ten nový život moc neužila Carolin White, řekla jsem si těsně před tím než jsem ucítila, že ztratím vědomí. Už jdu za tebou Marku.

V tu samou chvíli ten nepříjemný tlak na krku ustal a já hlavou narazila do tvrdého betonu. Tupě jsem zírala na nebe plné hvězd a čekala na chvíli kdy už to konečně usnu na věky. Jenže ten milosrdný spánek vystřídala šílená bolest rozrůstající se od rány na krku a zachvacující celé mé tělo. Neříkal snad, že to nebude bolet?!?

Celé tělo mi spalovaly neviditelné plameny a já jen prosila ať už to skončí. Jedině Markova tvář mě držela od toho abych začala vřískat bolestí. Co kdyby mě někdo našel a stihl zachránit? Toto přání se mi stejně nesplnilo a já zaslechla hlasy těsně u mého těla. Netrvá to umírání nějak dlouho?

“Hele někdo si tu zapomněl svačinku” Nechápala jsem o čem to mluví.

“Jau.” Plesklo cosi vedle mě. Spíš to znělo jak kdybyste kamenem hodili do zdi.

“To máš za to. Dobře víš, že takhle se o lidech nemluví.” zazněl andělsky krásný hlas.

“Tak promiň. Co s ní uděláme? Vypadá to, že jed už začal působit.” Ozval se znovu ten první. Co takhle mě tu prostě nechat umřít? Chtěla jsem mu odpovědět, ale nedokázala jsem pohnout jedinou částí svého těla, natož pak přijít na ten záhadný způsob jak se používají moje hlasivky.

“Tady ji nechat nemůžeme.” Přijít na to jak se mluví tak bych se hádala. Smrt jsem si tedy představovala již hodně krát, ale nikdy to nebylo takovéto. Čekal jsem tmu, tunel se světlem na konci, svatého Petra s Ďáblem, ale nikdy jsem si nepředstavovala, že to bude tolik bolet.

“Vezmeme ji k nám domů.” Rozhodl ten ženský hlas. Zajímalo by mě kdo je tak morbidní a tahá si domů skoro mrtvolu. Normální člověk by mě vzal do nemocnice. No ještě, že normální není. Ucítila jsem jak pode mnou mizí pevná zem. Potom lehký vánek kolem mého těla. Oheň, který mě spaloval opět zesílil. Chtěla jsem křičet, bránit se, umřít ale ani jednoho z toho jsem nebyla schopná dosáhnout. Poddala jsem se tedy té bolesti a upnula své myšlenky k počítání vteřin. Třeba někoho tam na hoře bude zajímat jak dlouho vlastně trvá smrt.

Přesně o dvě stě padesáti devíti tisících a pěti vteřinách bolest konečně začala ustupovat a stahovat se k srdci. To ovšem neznamenalo, že by se nějak zmenšila. Čím blíže byl neviditelný oheň srdci tím rychleji tlouklo, až ho nakonec sežehl a ono utichlo.