Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Minulost jde s námi... 9. kapitola

21.05.2011 (19:30) • Mystery • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1162×

Nikdy jsem netušila, že se dá hodinová cesta z Hanoveru do Brattleboro zkrátit ani ne na polovinu. Nebo jsem to spíš zapomněla. Schválně. Na tyhle Cullenovic zvyky jsem si jednoduše zakázala vzpomínat. Alice mi je ale - možná nevědomky - znovu připomněla.

Celou tu dobu, co jsem seděla vedle Edwarda, mi divoce bušilo ve spáncích. Až moc dobře jsem si uvědomovala, kdo vedle mě vlastně sedí. Edward... zrádce. Lhář. Kat. Ruce se mi třásly, a i přesto, že bylo auto příjemně vytopené, měla jsem je jako kus ledu. Pravačkou jsem křečovitě svírala madlo u dveří a celým tělem jsem se snažila vtěsnat do škvíry mezi bezpečnostním pásem a plastovým bokem auta. Nechtěla jsem se ho dotknout. Ani hloupou náhodou. Možná jsem byla hysterická - očima jsem stále hledala něco, čím bych se mohla bránit, kdyby se Edward o něco pokusil. I když jsem věděla, že by mi to ani náhodou nepomohlo. A taky proto, že by se to naprosto rozcházelo s jeho dosavadním chováním. Chováním za poslední dny. Ale přes to všechno... dodalo by mi to falešný pocit bezpečí.

Taky jsem nechtěla, aby se jakkoliv dotýkal on mě. Když mě nesl k autu, přesvědčila jsem se, že na mě jeho metody stále fungují. I přes to všechno. Omamuje mě jeho hlas, jeho vzhled i vůně. Jeho oči. Dokonce i rytmus jeho dechu a jemnost kůže. Nechtěla jsem se znovu zamotat do jeho sítí. Spadnout do propasti, kterou tvořil on samotný. Měla jsem z toho panický strach.

„Bello.“ Trhla jsem sebou. Jeho melodický hlas se v tom napjatém tichu dal srovnat s výbuchem bomby.

Podívala jsem se na něj.

„Měla bys něco sníst…“

„Nemám hlad,“ odpověděla jsem automaticky. Připadalo mi naprosto nelogické bavit se teď o jídle. I když jsem měla pocit, že pravděpodobně každou chvilku omdlím. Byla jsem si ale jistá, že hladem to rozhodně nebude...

„Máš, slyším to.“ Mírně se usmál a ukázal mi na břicho.

Zavrtěla jsem hlavou.

„To je jen... trávení.“

„Bello, jestli nebudeš jíst, zkolabuješ. Celý den jsi neměla ani sousto a jen se stresuješ. Nechci tě brát do nemocnice ještě kvůli podvýživě. Stačí, že jsem nestihl zabánit tomu, aby sis zlomila nohu, natož...“ nepokračoval, jen přejel zmučeným pohledem mou levačku.

„Nechci tě ztratit úplně, Bello...“

Zatnula jsem zuby.

„Přestaň s tím, Edwarde. Já to nechci poslouchat. Nemiluješ mě, vzpomínáš? A já… trvalo mi to dlouho, ale naučila jsem se s tím žít. Nechtěj po mě víc, já to nedokážu. Jsem ráda, že vůbec dokážu jít dál. Dartmouth je moje druhá šance. Vlastně třetí,“ hořce jsem se uchechtla. „Třetí šance se nedávají, ne? Nepokaz mi ji, Edwarde. Už ne, prosím. Jednou to stačilo. Víc nezvládnu.“ Nevím, jestli jsem zněla prázdně jenom sama sobě, ale... ulevilo se mi. Částečně. Chtěla jsem toho Edwardovi říct mnohem víc. Milovala jsem ho, až to bolelo. Ano. Jenže jsem si v sobě za tu dobu, dobu neuvěřitelné ztráty, strachu a zrady, když mě opustil, naučila vypěstovat vůči Edwardovi nenávist. Ne natolik velkou, abych ho přestala chtít a milovat, ale dostatečně na to, aby mi pomohla se přes všechno alespoň částečně přenést. Paradoxně.

Když jsem se Edwardovi podívala do tváře, vypadal jako mučedník.

„Nechtěj, abych se od tebe držel dál...“

„Přesně to chci.“ Přikývla jsem a dívala se mu přitom do očí.

Alice měla vážně skvělé načasování. Její sytě žluté Porsche, o kterém jsem ani nevěděla, že ho vlastní, se vřítilo do zatáčky právě ve chvíli, když už jsem vzdávala veškerou snahu o tvrdý, neprostupný pohled, který mi Edward tak bolestně oplácel.

Alice u mě byla hned.

Drtila mě v objetí a nadávala. Ne mně. Hudrovala na všechno okolo. Měla jsem pocit, že mluví a snaží se svou hlavu zaměstnat jen proto, aby sama sobě nepřipustila, že já o tohle nestojím. O nic. O žádnou lítost - přece jsem si jen zlomila nohu. Staly se horší věci. A ona to věděla. Možná proto se chovala tak přehnaně.

„Nech mě, Alice,“ řekla jsem klidně. Zarazila se. „Prosím...“ dodala jsem. Kývla a odtáhla se. V očích, které začínaly nabírat tmavě hnědý tón, se přitom podivně blýsklo.

„Volala jsem Carlisleovi, bude připravený.“ Otočila se k Edwardovi. Přitom se na něj tak zvláštně dívala, jako by mu v myšlenkách něco sdělovala. Nelíbilo se mi to. Ani trochu se mi to nelíbilo. Znamenalo to, že mu potřebuje říct něco, co nemám vědět.

Nervózně jsem nakrčila čelo.

„Pojedu s tebou, Alice.“

Edward chtěl okamžitě protestovat.

„Ve sporťáku je málo místa...“

„Přesně.“ Kývla Alice. „A právě proto by měla jet Bella se mnou. Neměla bych kam uložit její věci.“ Když to říkala, znovu se tvářila tak vědoucně. Běhal mi z toho mráz po zádech. Něco bylo špatně...


Nakonec jsem skutečně jela s Alicí. A ani to nebylo tak strašné. Mnohem horší bylo, když mě Edward musel vzít do náruče, aby mě přenesl do Alicina auta. Kdyby mi totiž na ledě uklouzla noha ještě jednou, nemuselo by to dopadnout dobře. Vlastně by to dopadlo úplně katastrofálně...

Několikrát během jízdy se se mnou Alice pokoušela zapříst hovor. Většinou jsem jí ale odpověděla jen otráveným citoslovcem, pokrčením rameny, nebo jednoslabičným slovem. Nechtěla jsem se s ní bavit. Všechno, co jsem jí kdy chtěla říct, bylo v těch mailech. Mailech, co jsem jí posílala, aniž bych měla jen malou naději, že mi přijde odpověď. A nejen proto, že jsem pokaždé do kolonky Adresát napsala Alice.

Alice si povzdechla. A zvážněla.

„Měla bys vědět, Bello,“ začala, ale můj přístup ji asi zarazil. Zavrtěla jsem hlavou a stočila oči ke krajině ubíhající za oknem. Tohle prostě nemělo smysl...

„Řekni mi jednu věc, Alice,“ vzdychla jsem a pohledem jsem jako po neviditelné lince sjela zpátky k jejímu dokonalému obličeji. „Proč bych to měla poslouchat? K ničemu to přece nevede.“

„Ty nevíš, jak to ve skutečnosti bylo...“ zamumlala.

„Že nevím?“ Otočila jsem se na ni. „Nevím? Alice, já to vím až moc dobře!“ Naštvala mě. Hodně. Nechápala jsem, jak něco takového může říct. „Edward mě využil, Alice. To se stalo! Dokud to šlo, užíval si. Ale když jsem pro vás začala být nebezpečná, odkopnul mě jako nějakýho čokla a bylo mu úplně jedno, co to se mnou udělá!" křičela jsem na ni. A musela jsem se sakra přemáhat, aby mi do očí nevstoupily ty pitomý slzy. Nesměla jsem brečet. Ne před Alicí. Edwardem.

„Bello...“

„A ty, Alice?“ pokračovala jsem. „Hm?! Jaká ty jsi byla úžasná kamarádka!“ hystericky jsem rozhodila rukama a uchechtla se. „Ani rozloučit ses nepřišla! Ale s čím jsem taky mohla počítat, že?!“

„Prosím tě, přestaň, Bello...“ zašeptala.

„To by se ti hodilo, co? Vám všem. Ale neboj, já se vám na krk podruhé zavěsit nehodlám!“ řekla jsem tvrdě a znovu se otočila k okýnku. Chtělo se mi ječet. Všechny obvinit ze všeho. A stačilo k tomu jenom Alicino ‚Ty nevíš, jak to ve skutečnosti bylo.‘ Nikdo nemohl ani tušit, jak mi bylo, když odešli. A ona se mě snažila obvinit z toho, že jsem jen něco špatně pochopila a za všechnu tu bolest jsem si mohla sama?! Měla jsem pocit, že pokud by Alice nebyla z kamene a já si o ni nezlomila ruku, asi bych ji praštila. Navíc jsem se proti své vůli cítila strašně ukřivděná a... styděla jsem se. Bylo to ponižující.

Že jsme přejely odbočku k nemocnici, jsem si uvědomila až tehdy, když jsem se opravdu podívala z okna.

„Kam mě to vezeš?“ Otočila jsem se chaoticky na Alici.

„Nemáš ráda nemocnice, a tak...“

„Kam mě to vezeš?!“ zopakovala jsem hystericky.

„K nám domů,“ řekla.

Šokovaně jsem vydechla a pevněji sevřela madlo u dveří.

„Nechci k vám...“

Alice jen pokrčila rameny.

„Promiň.“

Autor: Mystery (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Minulost jde s námi... 9. kapitola: