Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Minulost jde s námi... 7. kapitola

06.12.2010 (16:45) • Mystery • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1166×

Bella

Jacob, Paul a Seth mířili přímo k nám. Všechny svaly na těle jim vystupovaly na povrch. Dlaně si drtili v pěstích. Jake s Paulem navíc vypadali, že snad každou chvíli bouchnou do své vlčí podoby.

Edward se napjal a ještě pěvněji stiskl mou paži. Sykla jsem.

On se ke mně rychle natočil a rychlým pohledem přejel mou vyděšenou tvář. Pak mě schoval za svoje tělo.

„Co to..." Nic jsem nechápala. Co tady dělají vlci? Proč mě Edward brání? A před kým?

„Stůj a ani se nehýbej, Bello!" poručil.

„Ty!" zařval Jacob, když se dostal až k nám. Měla jsem chuť skočit mu okolo krku, jak strašně se mi po něm stýskalo. Ale moje tělo se nechtělo hýbat. Byla jsem úplně strnulá. A snad nějaký pud v těle mi říkal, že tady je opravdu něco špatně.

„Co na ní máš ještě hrabat, ty zrůdo! Nevidíš, jak se tě bojí?! Nevidíš, cos s ní udělal?!" křičel.

„Jacobe, klidni se!" sykl výhružně Edward. „Uvědom si, že nás všichni sledují!"

„Já se nemám co uklidňovat!" řekl Jake tak mrazivým hlasem, že i mě, která jsem ho znala a věděla, že on by nedokázal ublížit ani mouše, přejel mráz po zádech.

„Paule, postarej se o Bellu!" poručil. Hned byl u mě a bral mou drobnou postavu okolo ramen.

„Ne!" ozval se Edward. „Nenechám ji odejít s nevyrovnaným vl -" zarazil se. „S tak nevyrovnanou osobou. Mohl by jí ublížit!" Cítila jsem, jak se začal Paul třást. Hodně třást. A taky vrčet. Nesměla jsem dopustit, aby se tady přeměnil. To prostě nešlo!

„Paule!" stiskla jsem mu ruku. „Pojď!"

„Ne! Nikdo nikam nepůjde!" ozval se znovu Edward. A kolem nás se najednou rozestavěli všichni Cullenovi.

Rychle jsem se otočila na Meg, která všechno zděšeně pozorovala. Těkala po nás očima a její nechápavý, strachy stáhlý výraz mluvil za všechno.

„Meg, odejdi, prosím!" otočila jsem se na ni a doufala, že nemá stejný pud sebezáchovy jako já. Neměla - naštěstí. Jen rychle kývla a poslechla. Když ve spěchu odcházela, několikrát nemotorně zakopla o vlastní nohy.

Otočila jsem se zpátky k mé vrčící skupince. Měla jsem pocit, jako bychom kolem sebe měli jakousi soukromou bublinu. Nikdo jiný než já, kluci a oni. Ovšem až moc dobře jsem si uvědomovala, že je kolem nás dav lidí, který s opravdu živým zájmem sleduje, co se stane. Mezi námi se ale nic odehrát nesmělo...

„Nechte nás v klidu odejít," zaprosila jsem.

„Ne, Bello. Prostě ne! Ty nevíš, kdo ve skutečnosti jsou! Nevíš, jak jsou pro tebe nebezpeční!" Chytil mě za ramena a očima se vpaloval do těch mých, jako by mi ty slova snad chtěl vpálit do mozku. Zavrtěla jsem hlavou.

„A co je tobě do mě, Edwarde!? Proč tě vůbec zajímá, jestli mi ublíží nebo ne?! Může ti to být úplně jedno! Odkopl jsi mě už před rokem, nezajímal ses, jak mi je, žes mi ublížil! Tak proč teď?! Nech mě laskavě žít, nestarej se o mě a nesnaž se z mýho života vytlačit lidi, kteří mi pomohli a který mám ráda!" křičela jsem zoufale. Slzy se mi draly do očí. Edwardova tvář se stáhla do bolestné grimasy. Šíleně mě bolelo vidět ho takhle, ale... Chce mi vzít snad úplně všechno, co mi po jeho odchodu zbylo?

Když jsem se otáčela k odchodu, neunikl mi Rosaliin lítostivý výraz. Tiše jsem si nad tím odfrkla.

„Pojďte," utrousila jsem směrem ke klukům. Vzala jsem Jakea kolem jedné paže, Paula za druhou a opřela si o něj čelo.

„Bello..." zaslechla jsem ještě za sebou, ale neotočila jsem se.

Seth cestou tajtrlíkoval před námi. Smál se a poskakoval.

„Tys mu to ale nandala!" zařehtal se najednou. „Přej: A co ti je do mě? Bello, to znělo skoro úchylně!"

„Sethe, uklidni se, prosím tě..." zabručel Jacob. Seth se zatvářil jako zbité štěně.

„S váma není žádná sranda!" zabrumlal. „Počkej, Bello, na koleji ti vylíčím všechny poslední události La Push!" zasmál se znovu. A já... ač jsem věděla, že se Cullenovi vrátili, že jsou tu znovu a já jim budu muset čelit - mám tu svoje vlky. A oni mi pomůžou.

xxx

Kluci odmítli odjet zpátky do La Push. Netuším, kde na to vzali, ale pronajali si na kraji Hanoveru byt, který svou velikostí připomínal spíš garsonku. Říkali, že mě prostě nenechají samotnou ve městě plném upírů. Kdyby aspoň nekecali!

Často jsem je navštěvovala. Vlastně jsem s nimi trávila veškerý svůj volný čas. S Fabbriovými jsem se v poslední době skoro neviděla. Ale Abi mě pokaždé ráno u snídaně ujišťovala, že to chápou a nemusím se bát, že oni to nezvládnou. Jsou to přece sourozenci Fabbriovi! Nevyhnula jsem se ale otázkám, proč vlastně kluci tolik nesnáší Cullenovi, proč sem přijeli, jak dlouho tu zůstanou... Měla jsem vážně pocit, že jsem u Charlieho na stanici a on mě vyslýchá.

Výčitky svědomí jsem ale dostala kvůli Meg. Ten incident... pěknou část si vyslechla a ten strach v její tváři... Ještě teď jsem si ho dokázala jasně vybavit. Musela jsem ji navštívit. A byla jsem opravdu ráda, když jsem ji na koleji našla v pořádku, živou a zdravou.

Cullenovi si ode mě dali pokoj. Asi se báli vlků, nevím. Ale byla jsem opravdu ráda, že nemusím odrážet útoky, že se nemusím schovávat. Ale i přesto jsem měla pocit, za který bych si nejraději nafackovala. Nechtěla jsem si to přiznat, mysl se mi vzpouzela, rozum velil jinak, ale přesto všechno mi Cullenovi chyběli. Strašně moc. A tady, když jsem kolem sebe měla jen tři vlky, pár kamarádů a jinak jen sebe samu, jsem si to uvědomovala čím dál víc. A nelíbilo se mi to. Už jen proto, že oni mi přece ublížili. Moc ublížili. Tak proč mi připadalo, že kdykoliv by pískli, vrátila bych se k nim jako věrný pes...

xxx

Právě mi skončila přednáška a další měla začít za čtvrt hodiny. Kluci znali můj rozvrh, občas se v přestávce mezi hodinama zastavili, jen aby mě viděli nebo mi zkrátili dlouhou chvíli. Nejčastěji mě ale doprovázel Seth. Z vidiny davů holek o několik let starších, navíc vysokoškolaček si samým nadšením málem učůrnul... Blázen.

Dneska jsem měla mít ale svůj klid.

Nutně jsem si potřebovala odskočit a toalety byly daleko. Musela jsem se proplétat mezi těly studentů a dávat pozor na rovnováhu, protože mi připadalo, že mezi všemi těmi páry nohou sebou snad seknu a rozbiju si hlavu.

Najednou mě ale někdo zatáhl za paži a vtáhl do nějakých dveří. A pak mě na ně natisknul, až jsem se praštila, a rychle zamknul.

„Bello!" vydechl úlevně Edward.

„Edwarde!" vyjekla jsem v šoku. „Co to děláš?!"

„Nesmíš se s nimi stýkat..." řekl naléhavě. „Jsou pro tebe moc nebezpeční. Indiáni z Quileutské rezervace se už po staletí mění ve vlky. Nezahrávej si a neriskuj, prosím tě o to!"

Jeho slova mi v hlavě udělala prázdno. Dokázala jsem se jen dívat do jeho zlatých očí. Očí, které prosily. A pak vnímat to jeho sevření na mých pažích.

„Ale vždyť tohle já už dávno vím..." vydechla jsem nechápavě.

„Víš?" podivil se. Přikývla jsem.

„Od začátku."

Obočí se mu zkrabatilo a on sklopil tvář. Něco pro mě nesrozumitelného zamumlal. Pak se jeho oči vrátily zpět k mé tváři.

Chvíli mě pozoroval. Já zase jeho. Kolena mi vypovídaly službu při pohledu do jeho bledé tváře a rty se mi úžasem a očekáváním pootevřely.

Edwardův výraz se najednou změnil. Zlato v jeho očích se rozhýbalo a rty se zkroutily do jemného úsměvu. Svou mramorovou, ledovou rukou lehce přejel po mé lícní kosti. Ten dotyk ve mně vzbudil elektrické záchvěvy. Měla jsem pocit, jako bych dostala ránu. Znovu po roce... Po roce jsem ho znovu cítila.

„Bello..." zašeptal mé jméno. Tak něžně... „Dovol, abych ti všechno vysvětlil... Dovol, abych ti vysvětlil, proč jsem od tebe doopravdy odešel."

Před očima mi najednou proběhla scéna v lese. Nemiluju tě. Bolest. Strach, zoufalství. A rozedraná pálící díra v mé hrudi.

Zazmatkovala jsem.

Prudce jsem zavrtěla hlavou. Nechtěla jsem nic slyšet. Nechtěla jsem si znovu prožít svoje osobní muka. Už ne!

„Prosím..." Byl vážný.

„Ne!" kníkla jsem. Zmatek. Strach. Moc velký.

„Prosím!" zkusil to ještě jednou. A znovu sevřel mé paže v okovech svých silných stisků.

Moje oči rychle přeletěly místnost, kam mě Edward zavlekl. Pomůcky, plno papírů, velký stůl. Kabinet. Rychle jsem vztáhla ruku k poličce u dveří a doufala, že nahmatám dost velký předmět na to, abych s ním Edwarda dokázala dostatečně dobře udeřit.

Kámen. Hodně těžký. Pevně jsem ho chytla a silně Edwarda praštila do hlavy. Určitě ho to nemohlo bolet, ale pustil mě a couvl o několik kroků. Jeho ruce překrývaly místo, kam jsem ho uhodila.

Lekla jsem se. Co jsem to sakra udělala?!

Můj mozek se ale rychle vzpamatoval. Otočila jsem se a ve zmatku sáhla po klice. Zamčeno. Doprčic!

Klíč! Honem, klíč! Byl ve dveřích. Ještě než jsem stihla odemknout, otočila jsem se k Edwardovi. Už neměl tvář v dlaních. Jen se na mě díval. Zklamaně? Bolestně? Proč, sakra?!

Vyběhla jsem ze dveří, u kterých stál Emmett. On hlídal?! Jen se po mně ohlídnul, ale nezadržel mě, abych neutekla. Musela jsem se schovat. Hodně rychle.

Když jsem se svezla po stěně kabinky dartmouthských toalet na zem, složila jsem si hlavu do dlaní. Už se mi nechtělo brečet. Nechtělo se mi proklínat Edwarda a jeho rodinu za to, že mě opustili. Stále to bolelo, ale někdo už mi dal sílu to zvládnout. Jenže... co znamenaly ty slova? Co mi chtěl vysvětlovat? Vůbec nic jsem nechápala...

Autor: Mystery (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Minulost jde s námi... 7. kapitola: