Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Minulost jde s námi... 6. kapitola

10.10.2010 (17:30) • Mystery • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 981×

Bella

Byla jsem zavřená doma a nechtěla chodit do školy. Charliemu, Jakeovi a smečce jsem nezvedala telefony. Nechtěla jsem s nikým mluvit. Jen být sama. Párkrát se za mnou stavila Emma zeptat se, jestli něco nepotřebuju. Jasně, že výmluva. Prostě mě jen kontrolovala. Abby se mnou často sedávala v pokoji a nemluvila. Prostě jen byla se mnou. Nechtěla jsem ji tu. Potřebovala jsem být sama. Jednou jsme se kvůli tomu i pohádaly a já se potom rozbrečela. Vlastně jsem brečela skoro pořád. Nepomáhalo mi ani moje klubko, ve kterém jsem se často drtila a snažila se tak držet pohromadě. Pálící díra v mé hrudi se každým dnem zvětšovala.

Dylan mě naštěstí omluvil ze školy. Měla jsem být nemocná. Byla jsem mu vděčná, že se o to postaral. Ale moc jsem nevnímala. Před očima jsem měla stále jen je. Ten obraz, když jsem vešla do přednáškového sálu a oni tam seděli. Viděla jsem je znovu po roce. Po šíleně dlouhém roce, který jsem částečně prožila jen v slzách a trápení. A když jsem se konečně díky klukům a Fabbriovým vzchopila... Jsou tu zase.

Už mě to nebavilo. Nebavilo mě předstírat, že jsem v pořádku. Teprve při setkaní s... s Cullenovými jsem zjistila, že jsem nikdy v pořádku nebyla. Že úsměvy, které jsem v La Push rozdávala, nebyly skutečné a od srdce. Možná jsem to tak myslela, možná jsem to tak chtěla... Ale upřímné to nebylo.
Chtěla jsem, šíleně jsem si přála, aby to byl jenom sen. Aby se druhý říjen vyzamal z kalendáře. Nebo abych je tu už nikdy nepotkala.

Cullenovi...

Toužila jsem je vlastně nevidět?

Rok...

Rok jsem o nich neslyšela. Rok jsem o nich nic nevěděla. A právě s nevědomím jakoby z mých citů odplouvala i láska k nim. Aspoň jsem si to myslela. Když jsem je ale znovu spatřila v sále, srdce se mi zastavilo. A smršť pocitů, co mě zaplavila, byla skoro neskutečná. Šíleně mě bolelo je znovu vidět. Proklínala jsem je za to, že mě opustili. Ale co tady ležím na posteli, mám čas přemýšlet. Jistě, každá, byť sebemenší myšlenka na jeho rodinu ve mně vyvolává bolestný pláč a vzlyky, které tiším v polštářích. Ale přesto všechno nedokážu myslet na Megan a další lumpárnu, kterou provedla. I když chci, nejde to. Myšlenky mi zabírají jen oni...

„Bello?" ozval se přes dveře mého pokoje hlas Abby. „Jdu na přednášku. Kdybys měla hlad, udělala jsem ti sendviče. Jsou v lednici, úplně nahoře."

Musela jsem si odkašlat, abych mohla odpovědět.

„Děkuju, Abby."

„Zatím se měj."

„Ty taky," řekla jsem.

„Přijdu v pět!" houkla ještě. Hned na to bouchly dveře. A já jsem byla už doopravdy úplně sama.

Posadila jsem se na posteli, pokrčila nohy a přitáhla si je k hrudníku. Houpala jsem se a dívala z okna. Pršelo. Drobounké kapky spadávaly z šedivého nebe a navozovaly depresivní náladu. Proti světlu jsem viděla i částečky prachu vznášející se vzduchem. Těžkým vzduchem.

Uvědomila jsem si, že už jsem do svého pokoje několik dní nepustila čistou vláhu pro svoje plíce. A teď, když prší, to bude vlastně nejlepší.

Pomalu jsem se zvedla z tvrdé postele na svoje ztuhlé nohy a doklopýtala k oknu. Pořád trochu skřípalo, když jsem ho otevírala. S náhlým závenem větru ke mně ale připlula i bolestivá vzpomínka na Edwarda. Na jeho večerní návštvy doma ve Forks. Vždy chodil oknem...

Svezla jsem se na podlahu a objala si hrudník. Ta vzpomínka mě bodala. Vháněla mi slzy do očí. Ničila mě zevnitř.

Najednou ale bouchly dveře od bytu. Do mého pokoje vpadl Dylan.

„Bello!" zděsil se. Dvěma rychlými kroky zkrátil vzdálenost mezi námi. Svezl se na kolena a pevně mě objal.

„Ježiši, Bello..." vydechl bolestně. „Co to zase vyvádíš?"

Obmotala jsem Dylanovi ruce okolo krku a natiskla se k němu. Z úst se mi vydral srdceryvný vzlyk.

„Dyle... Dylane, já už to prostě nedokážu," plakala jsem. Jeho stisk ještě zesílil.

„Tohle neříkej. Jseš silná holka, ty to zvládneš, ať se ti stalo, co chtělo."

Jen jsem zakroutila hlavou.

Já už nemůžu!

Dylan mě houpal se svém silném náručí. Oba jsme seděli na špinavé podlaze v prachu. Ale to nebylo v tuhle chvíli důležité. Nic nebylo důležité. Prostě jsme jen seděli a věděli, že teď není pro nic jiného čas ani prostor.

Ve mně se v tu chvíli ale něco uvolnilo a já věděla, že je čas se někomu svěřit.

„Dylane," oslovila jsem ho roztřeseným hlasem. Jen mi uhladil mokré vlasy dozadu a podíval se mi do obličeje.

Pochopil.

Začala jsem Dylovi vypravovat svůj příběh. Příběh Isabelly Swanové. Dívky, která se 15. března 2005 stěhovala z Arizony a jejího věčně slunečného Phoenixu do deštěm smáčeného, blátem ušmudlaného městečka Forks ve státě Washington. O tom, jak jsem se hned první den seznámila s drbnou Jessicou, tichou Angelou, baličem Mikem, pařmenem Ericem a protivnou Lauren. Povídala jsem mu všechno. Jak jsem s Edwardem začala chodit, jak jsem se seznámila s jeho rodinou. Praštěnou Alicí a jejím Jasperem. Emmettem a Rosalií, která mě nikdy neměla ráda. A Carlislem, nejlepším doktorem, se kterým jsem měla tu čest navzájem si podat ruku. A že bylo těch doktorů, co si mě mezi sebou vyměnili, už dost! Nakonec jsem si nechala Esmé. Osobu tak jemnou, tak hodnou, se srdcem na dlani, že by byla i pro samotné nebe příliš dobrá.

A pak...

Pak přišel na řadu les. Edwardův odchod. Ztráta. Bolest.

Nevydržela jsem to a znovu se rozplakala. Tohle bolelo, moc. Ubližovalo mi myslet na Alici, na Esmé. Dokonce i na Rosalii. Ale on, jeho odchod a ty dvě slova... Nemiluju tě... To bylo moc.

Dylanovi jsem neřekla, kdo ve skutečnosti Edward a jeho rodina jsou. Samozřejmě, že ne. Nechtěla jsem, aby mě považoval za ještě většího blázna.
Na řadu přišel Jake a jeho parta. Moje smečka. Jejich rozdílnost jsem Dylanovi odůvodnila tím, že mají prostě jen rádi adrenalinové sporty, které se málo komu líbí. Vlastně je většinou všichni zavrhují. Přece mu nebudu povídat o vlkodlacích a lovu Laurenta a potom i Victorie...

Dylan se při mém vykládání o Quileuttech smál a prohlašoval, že s takovejma bláznama by se fakt chtěl jednou setkat. Mně ale do smíchu nebylo. I když mě myšlenky na mé chlupaté přátele těšily, nedokázala jsem se smát. Naopak. Chtělo se mi plakat.

Když jsem dopovídala, v pokoji zavládlo ticho. Slyšela jsem jen tlukot svého srdce a náš, Dylanův a můj střídavý dech. Zabořil mi hlavu do vlasů. Své rty přiblížil až k uchu, překrytému mými kaštanovými vlasy.

„Ani nevíš, co to pro mě znamená. To, že ses svěřila právě mně," zašeptal. Zavrtěla jsem hlavou a položila si ji na Dylovo rameno.

Jemně mě chytl za bradu a natočil si můj obličej k tomu svému.

„Bello, ničeho se neboj. Ochráním tě. My všichni. Ty nám za to stojíš. Nikdo už ti neublíží. To ti slibuju!"

xxx

Probudila jsem se ještě za tmy. Vlastně jsem se budila celou noc. Tentokrát jsem ale odmítala znovu zavřít oči. Nechtěla jsem už vidět divoký pohled predátora. Jeho děsivý výraz, který mě během noci několikrát vrátil do reality noci spolu s hlasitým křikem. Abby už si zvykla. Stejně jako tehdy ve Forks Charlie. Nechodili mě vyděšení utěšovat, brát do svých náručí a kolébat mě. Věděli, že je to zbytečné, že tenhle boj si musím vyhrát sama...

Pomalu jsem se zvedla do sedu. Zády jsem se opřela o zeď za sebou. Nohy jsem si jako obvykle skrčila a přitáhla k hrudi. Očima jsem bloudila do svém pokoji, který byl stále ještě zahalen tmou. V hlavě mi podivně hučelo a měla jsem pocit, že budu zvracet. Šíleně jsem se bála. Dneska jsem měla opět vkročit do přednáškových sálů a věnovat se výkladu profesorů. Měla jsem být zase poctivá studentka Dartmouthu. Usměvavá Bella.

Ale já jsem věděla, že budu jen troska, která bude muset čelit své minulosti.
Vstala jsem. Bolelo mě celé tělo. Nebylo se, co divit. V posledních dnech jsem se skoro nehýbala a pořád jen něco křečovitě svírala, sama sebe jsem drtila stisky. Ve skříni jsem sáhla pro nějaké věci, do kterých se převleču. Na kalhoty jsem jsem se při výběru ani nesoustředila, ale mikina... Vzala jsem tu od Jakea. Tu velikou černou, která je mi skoro až po kolena a do délky rukávů by se moje paže vešly dvakrát. Můj nejoblíbenější kus oblečení, který krásně voněl mým nejlepším přítelem.

V koupelně jsem se nezdržovala. Krátce jsem se umyla a nasoukala se do připravených věcí. S Jakovou mikinou jsem zacházela opatrně. Byla jako můj poklad. Jedna z mála hmatatelných věcí, která mi připomínala chvilkovou šťastnou minulost. Vlastně jediná od Jakea.

Natáhla jsem se pro hřeben a opatrně jím rozčesala své zacuchané vlasy. Pohled do zrcadla na sebe samou mě však vyděsil. Měla jsem oteklé, zarudlé oči od neustáleho pláče. Navíc, jakoby ztratily svou obvyklou jiskru a hloubku. Pleť byla skoro průhledná. Srdce se mi v hrudi skoro zastavilo, když jsem si uvědomila, že se teď víc než kdy jindy podobám právě jim.

Rychle jsem hřeben vrátila na své místo a vytratila se z koupelny. Vlasy jsem si ještě jedním rychlým tahem zachytila gumičkou do neuspořádaného uzlu.

Přešla jsem do kuchyně. Bylo v ní už trochu vidět - venku se začalo rozednívat. Nechtěla jsem jsem tu žádné umělé světlo, proto jsem nerozsvěcovala. Jen jsem si vzala židli a odsunula ji do zapadlého, volného rohu vedle lednice, který byl pořád volný. Abby tam chtěla dát nějakou menší komodu, která by se hodila k nábytku kolem, ale zatím jí ale asi chyběly peníze. Chtěla jsem jí na to něco přispět, ale říkala, že to bych pak musela vybírat taky, a to ona nechtěla.

Sedla jsem si a pozorovala z okna měnící se nebe. Z temně modré se měnilo na temně šedou a dál světlalo.
Abby mezitím zazvonil budík, takže teď přede mnou poletovala, aniž by si mě všimla. Byla jsem úplně v rohu. Zašitá.

Když ale vešla do mého pokoje a chtěla mě vzbudit, hlasitě vyjekla.

„Ježiš, neděs se, Abby! Já jsem tady," ozvala jsem se. Její hlava se okamžitě objevila ve dveřích.

„Víš, jak jsem se lekla, žes třeba skočila z okna?!" nadávala. „Málem jsem dostala infarkt!"

„Všechno zveličuješ," zamumlala jsem.

„Kdyby ses v poslední době viděla," odfrkla si a odešla.

Brzo ji ale nahradila Meg. Do bytu vpadla jako velká voda.

„Tak, kde máme toho maroda?" zahulákala, až se okenní tabulky zatřásly.

„V rohu u ledničky!" žalovala z koupelny Abby. „A málem jsem kvůli ní zkolabovala!"

Meg nad ní zakroutila hlavou. A pak přešla místnot až ke mně. Dřepla si a chytla moje ruce do svých. Zhluboka se mi podívala do očí.

„Dylan mi o tom říkal," šeptla. „Nemusíš se jich bát. Všechno jsme promysleli. Ani na minutu nezůstaneš sama. Na první přednášku tě odvedu já a po ní tě bude čekat brácha. Všechno bude dobrý, postaráme se o to," chlácholila mě. Cítila jsem, jak se mi slzy derou do očí - už zase. Strašně moc jsem jim byla vděčná.

„Díky," kuňkla jsem a pomalu se zvedla. „Abychom šly, ne?" Snažila jsem se znít silně a odhodlaně, ale kvůli knedlíku, který mi narostl v krku to tak moc neznělo.

„Jdeme," kývla Meg.

S Abby jsme se ani nerozloučily. Vlastně jsem na to ani nepomyslela. Bála jsem se. Moc jsem se bála. Netušila jsem, co se mnou udělá jen jediný pohled na jednoho z nich. Jen teď jsem měla šílený strach a pocit mdlob.

Byla jsem vážně ráda, že jsem v posledních dvou dnech nic nejedla. Jinak bych asi musela v nejbližších vteřinách navštívit záchodky. Žaludek mi dělal přemety.

Meg mě musela dovést až k lavici. Pořád jsem se s panikou rozhlížela a vyhledávala je. Neuvědomila jsem si ani, že s někým z Cullenů můžu mít společnou přednášku, a o to byla moje hrůza větší.

xxx

Nepotkala jsem je. Celý den jsem je nepotkala. Abby, Meg a Dylan na mě čekali před posluchárnou po každé přednášce. A když ne oni, tak Greg nebo Lily. Nevěděli, o co jde, ale věděli, že si mají dávat pozor na Cullenovy.

Až když jsme šli z jídelny, něco se zvrtlo...

Abby a Dylan se od nás odpojili a společně šli do budovy na svoje přednášky. Greg zamířil do Éčka a Lily zase čekal výklad profesora v Déčku. Parkem jsem kráčela jen s Meg. A najednou se to stalo.

Edward.

Byl jen na několik kroků od nás. A mířil k nám. Zpanikařila jsem. Chtěla jsem někam prchnout, ale nohy mi ztěžkly. V uších jsem najednou slyšela tlukot svého děsem zpomaleného srdce. Meg poznala můj strach a rychle mě chytila za ruku a pevně stiskla. Zajíkla jsem se a střelila pohledem po Dylanovi s Abby, Gregovi a Lily.

Každého z nich si vzal jeden z Cullenů. Sourozence Emmett, Lily Alice a na Grega použila své ženské zbraně Rosalie.

Ne! Panebože, ne!!!

„Dobré odpoledne," zazněl v mém chaotickém tichu jeho hlas. Trhla jsem sebou.

„Co chceš?" vypálila přímo Meg.

„Promluvit si s Bellou." Jeho hlas zněl prosebně. Jen jsem chaoticky zakroutila hlavou a udělal jeden automatický krok. Tím jsem se schovala za Meganino tělo.

„Já ale nechci," zašeptala jsem.

„Prosím..." zamumlal tiše.

„Neslyšels?" ozvala se zase Meg. „Nechce s tebou mluvit! Odejdi!"

Záporně zavrtěl hlavou. Slabě odstrčil můj jediný štít - Megan. Chytil mou paži.

„Ne, Bello! Ty to nechápeš!" zasyčel bolestně. „Já jsem ti lhal. Šíleně jsem ti lhal! Prosím tě, neodháněj mě..."

V hlavě mi zavládlo naprosté ticho a zároveň hrozný chaos. Dokázala jsem vnímat jen několik věcí. Edwardův dotek a jeho zlatý pohled, od kterého jsem nemohla odtrhnout oči. Meganino nadávaní a snahu o to, aby Edwarda ode mě odstrčila. A pak se najednou můj upír napjal a já zaměřila očima do dálky.

Parkem právě procházeli tři svalnatí indiáni. Vlci.

5. kapitola ¤ 7. kapitola

Autor: Mystery (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Minulost jde s námi... 6. kapitola: