Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Minulost jde s námi... 5. kapitola

06.10.2010 (18:30) • Mystery • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1049×

Bella

(písnička - tu si, prosím, pusťte)

Když jsem je viděla, srdce se mi skoro zastavilo. Dech se mi zadrhl v plicích a připadalo mi, že se každou chvíli rozsypu jako tabulka ze skla. Mrazilo mě v zádech a žaludek se mi nepříjemně přetočil.
Seděli tam. Byli tři.
Alice, Rosalie a on. Moje životní láska a démon v jednom.
Díval z okna do zamračeného dne. V dlaních svíral tužku, která musela každou chvíli pod náporem jeho síly prasknout. A tvářil přesně tak, jak jsem si ho pamatovala, když přemýšlel...
Najednou se ale prudce napjal a otočil se mým směrem.
Vypadal naprosto děsivě. Oči měl černé jako uhel a fialové kruhy pod nimi, mi dodávaly téměř určitou jistotu, že už nebyl několik týdnů na lovu.
„Bello..." zalapal šokovaně po dechu.
Jen moje jméno vyslověné jeho dokonalým, leč ochraptělým hlasem mi způsobovalo nepříjemnou závrať. Tohle jsem nechtěla už nikdy zažít...
Nevěděla jsem, co dělat. Náhlá hysterie mi naprosto zatemnila mozek.

Dva kroky zpět.

Dívali se na mě všichni tři. Pod jejich pohledy jsem se cítila jako svázaná. Jako klaustrofobik v uzavřeném prostoru.

Jako slabý člověk těsně před útokem divého zvířete...

Chtělo se mi utíkat někam daleko. Chtěla jsem zmizet. Chtěla jsem se třeba rozpustit. Jen tu nebýt s nimi!
Místo toho moje nohy udělaly několik kroků vpřed. Nic jsem nevnímala, jen postupovala dál. Teprve když jsem dosedla na židli, něco ve mně se uvolnilo a ledová ruka, která mi vedle Abi, Meg a Dylana držela nitro pohromadě jakoby se rozpadla. Místo ní se vrátila nesnesitelně pálící, rozdrasaná díra. Nedokázala jsem vnímat, co Alice šeptá. Nedokázala jsem vnímat, jak se Rosalie, ta krásná Rosalie, která mě nikdy neměla ráda, na něco zmateně ptá. Nedokázala jsem nic.
Jen jsem seděla a obraz přede mnou se začal náhle rozmazávat.
Nedokázala jsem pochopit, co jsem udělala tak špatného, že mě osud pořád fackuje. Jedna rána za druhou. Žádný oddechový čas. Time out. Prostě nic.
Na zádech jsem cítila jejich pohledy. A nedokázala jsem to snášet. Profesorovi jsem se omluvila, že je mi nevolno a utekla. Jednoduše utekla.
Neveděla jsem proč brečím, ale brečela jsem. Chtěla jsem jít kolej. Déšť mě po cestě celou zmáčel. Byla jsem zoufalá a nakonec jsem před bytem zjistila, že jsem ráno ve spěchu zapomněla klíče. Neměla jsem na to. Prostě mi už došly síly. Na všechno. Na život.
Zlomeně jsem sjela po dveřích na podlahu a čekala, až někdo přijde.

Až mě někdo zachrání...

Edward

Když Alice rozhodla, že se všichni přestěhují do Hanoveru a nastoupí na tmější univerzitu, Dartmouth, Carlisle mi zavolal. Byl jsem zrovna v kanadských lesích. Skrýval jsem se. Carlisle chtěl, abych se vrátil. A i když mi srdce pukalo, nedokázal jsem odmítnout. Ne mého otce. Jeho všudypřítomnou pomocnou ruku. Taky jsem se mu o dva týdny později, snad alespoň trochu, odvděčil. Rozhodl jsem se studovat medicínu. Chtěl jsem posunout své cíle a udělat radost...
Nebyl jsem ale schopný vydržet v jednou domě s tolika šťastnými, otevřenými náručemi, zamilovanými pohledy, letmými doteky...

A pak...

Když jsme nastoupili na univerzitu, připadalo mi, že mě všude obklopuje její vůně, která pro mě byla vždy tak dráždivá. Všude jsem viděl její hluboké, čokoládové oči a jemný úsměv. Její dokonalé rty.

Druhý den už to nebylo zdání. Byla skutečná. Měli jsme mít právě přednášku, když do sálu vstoupila má krásná Bella. Prozradila ji její jahodová vůně. Když jsem se na ni ale podíval, viděl jsem jenom strach. Bála se nás. Mě. Trhalo mi to srdce, ale zároveň jako bych to chápal...

Bella nemotorně přiklopýtala k lavici před námi.
Nedokázal jsem přemýšlet. Byla tu. Zase jsem ji viděl. Doufal jsem v to, ale nečekal jsem, že se to stane. Byla krásná. Trochu jiná, než jsem si ji pamatoval. Měla kratší vlasy a byla štíhlejší. Až to skoro nebylo zdravé.

Vidět ji takhle... Nemohl jsem to unést. Chtěl jsem si ji po přednášce odchytit a všechno vysvětlit, ale nedala mi možnost. Hned ze začátku hodiny se zvedla, omluvila se panu Williamsovi a zmizela. Proklouzla mi mezi prsty.

To jsem ale nesměl dopustit... Ne, když jsem ji zrovna našel!

Upíří rychlostí jsem vyběhl ze sálu na dartmouthské chodby. Šel jsem za její vůní. Ta se ale rozplynula po celém parku díky silnému dešti...

Bella

Nikdo se nezastavil. Všichni se jen koukli a prošli kolem. Kdo by chtěl ale pomáhat zoufalci? Kdo by se tím chtěl zatěžovat? Ale chtěla jsem to vůbec?

Ne.

Zatnula jsem zuby. Uvědomovala jsem si, jak moc jsem ubohá. Každý mi pomáhá, stará se o mě. Z každé strany mě někdo podpírá. A já ani nejsem schopná jim čelit. Radši se rozbrečím a uteču. Měla jsem na sebe příšernou zlost a zároveň jsem si nemohla pomoct. Musela jsem brečet. Chtěla jsem se vztekat, ale neměla jsem sílu.

Nechtěla jsem, aby mě tady takhle Abi, Meg Nebo Dylan našli. Nechtěla jsem jim přidělávat další starosti, zvlášť teď na začátku školního roku, když je učení a práce nejvíc.
Pomalu jsem se zvedla a otřela si mokré tváře. Stejně to nepomohlo. Slzy tam byly znovu.

Chtěla jsem jít za Emmou. Věděla jsem, že se to Joshovi nebude líbit a bude mi možná i nadávat a nesnášet mě ještě víc, ale Emmu jsem potřebovala. Zrovna teď. A bylo mi naprosto jedno, že má bratra, který se mnou má nějaký problém.
Pospíchala jsem. Proplétala jsem se chodbami koleje a následně i Hanoveru. Až jsem stála před kavárnou. V odrazu skleněných dveří jsem viděla samu sebe. Vypadala jsem strašně. Byla jsem zmáčená na kost, rozmazala se mi řasenka a vlasy jsem měla přilepené k obličeji. Vyhublá, tváře propadlé.

Dveře se rozletěly.

„Bello!" vyjekla Emma. „Co blázníš?! Nestůj na tom dešti, pojď dál!" Tahala mě za ruku dovnitř, do tepla. Ve mně se ale opět rozbouřil oceán pocitů. Hrudník se mi stáhl. Musela jsem ji obejmout.
„Emmo, oni se vrátili," brečela jsem jí zoufale do ramene.
„Kdo se vrátil? Bello, ježiši, co je? Co se stalo?!" Pevně mě chytla za ramena a dívala se mi do očí. Nechtěla jsem odpovědět, vyslovit jejich jména, příjmení. Chtěla jsem ta jména vymazat z paměti.

Emma pochopila.

„Pojď, nenechám tě tady sedět. Půjdeš ke mně nahoru do bytu. Tam se vysvlečeš z těch mokrejch věcí a na chvíli si lehneš."

Emma byla ohleduplná, na nic se neptala. Byla jsem jí za to vděčná. Jenom mě uložila a po krk zakryla. Tak jako u malého dítěte.
Potom si ke mně přisedla.

„Nevím, co se stalo a vidím, že o tom ani nechceš mluvit. Ale kdyby sis to rozmyslela, jsem tady, jasný?"

Cítila jsem, jak mi vyklouzla slza. Přikývla jsem.

„Musím teď jít dolů obsluhovat, ale za chvíli se na tebe zase přijdu kouknout, dobře? Nikdo tu není, tak lež a buď v klidu," jemně se usmála a zmizela ve dveřích.

Přetočila jsem se o oknu do klubka. Nohy jsem si pokrčila a pažemi si je přitiskla k hrudi. Zase mi připadalo, že jsem na světě sama.

Zavřela jsem oči a chtěla si vybavit domov. Charlieho. Jakea. Leah. Místo toho se mi zjevily uhlově černé, děsivé oči, mrtvolně bledá tvář, ledové rty a ten pocit, který mnou proběhl pokaždé, když jsem se o ně jen otřela.

Ošila jsem se.

Jacobe, pomoc...

I přesto, že se venku rozpoutala vánice a větve stromů poblíž švihaly do oken, jsem asi usnula. Nebylo to ale na dlouho. V částečném oblouznění jsem totiž zaslechla rozhovor.

„Co ta tady dělá?!" zasyčel Josh. V jeho hlase jsem ale neslyšela obvyklou nenávist. Jako by se jen snažil znít nebezpečně, ale nadařilo se mu to.

„Joshi!" Emmin hlas byl vyčítavý. „To nevidíš, jak vypadá?! Že se jí asi něco stalo?! To ji nemůžeš nechat ani teď?! Jako by nestačilo, že se ji ode mě snažíš odehnat, když je v pořádku!" nadávala tiše.

„Neměla by tu být..." zašeptal.

„Sakra Joshi! Ona mě potřebuje!" stěkala se Emma. Josh si povzdechl.

„Co se jí stalo?"

„Já nevím. Prostě jen došla a byla celá ubrečená. Když jsem ji vedla sem nahoru, tak pořád opakovala jen Oni se vrátili!, Oni se vrátili!," mumlala nechápavě.

Někdo přešel po místnosti blíž k posteli, na které jsem ležela. Dech mi zakolísal. Co když zjistí, že nespím a poslouchám?

Rychle jsem se zavrtěla. Snažila jsem se předstírat, že vstávám. Josh stál přímo nade mnou.

„Ahoj," pozdravil mě. Byl zamračený. Obočí měl vyrovnané v jedné lince, rty tisknul k sobě. A když byl oproti němu jiný, neskutečně mi ho připomínal.

„Ahoj," zašeptala jsem. „Měla bych jít." Zavrtěl hlavou.

„Jestli se na to necítíš, klidně tu zůstaň. Pokud jde o mě, pochopím to."

„Ne, nemůžu. Spolubydlící by měla starost. Půjdu," řekla jsem a zvedala se z postele. Emma ke mně hned přiskočila a začala mi pomáhat.

„Bello, opravdu tu ale můžeš -" začala, ale tichým Ne jsem ji umlčela.

Nasoukala jsem se do svého svetru a bundy a na nohy jsem si nazula promočené botasky. Chtěla jsem odejít, ale Josh mě zastavil.

„Počkej, půjdu s tebou. Nechci, abys někde v uličce omdlela a do rána prochladla."

Z té ochoty se mi nahrnuly slzy do očí. Zvlášť po tom, co mě tak neměl rád. Vlastně jsem si uvědomila, proč je ztovna teď ke mně tak... jiný. Co mu mohlo způsobit za pocity zmizení matky. Cítil se tak, jako teď já? I když... Mě ničí jejich návrat.

Kývla jsem.

„Kdo se vrátil?" zeptal se opatrně Josh. Způsobil tím můj úlek. Nebyla jsem připravená, cestou jsem naslouchala jen našim tichým krokům.

Něvěděla jsem ale jak odpovědět. Kdybych vyslovila jejich jméno, ještě víc bych si rozdrásla nesnesitelně pálící díru v mé hrudi. Víc by pálila, víc by štípala a přivolávala by závrať. Neodpovědět mi ale nepřišlo fér. Ne potom, co pro mě Josh dělá.

„Rodina," zašeptala jsem. Ačkoliv jsem nechtěla, znovu se mi do úst draly vzlyky. „Cullenovi," dodala jsem ještě tišeji. Jen přikývnul a nakrabatil čelo.

Když jsme ale přicházeli ke kolejím, hrudník se mi stáhl děsem. Cítila jsem, jak se mi roztáhly zorničky a srdce najednou ztěžklo a tlouklo pomaleji. U vchodu čekal Edward.

Josh si všiml mé paniky.

„To je jeden z... nich?"

Střelila jsem k němu očima a rychle kývla.

„Neboj," řekl odhodlaně a vzal mě okolo ramen. Snažila jsem se okolo Edwarda projít jako bych ho ani neviděla, ale otočil se po nás.

„Bello..."

Nervózně jsem zatěkala očima mezi Edwardem a Joshem. Beze slov jsem ho prosila o pomoc.

Pochopil.

Postavil se přede mě. Kryl mě.

„Nech ji být, Cullene," řekl klidně. Ale i přesto bylo z jeho hlasu znát, že jakýkoliv protest není možný.

Srdce mi zaburáclo. Bylo mi jasné, že kdyby se poprali, vyhraje Edward. A to mě děsilo. Nevěděla jsem, co po mně chce. Nevěděla jsem, proč tu stojí. Proč čeká.

„Chci si s ní jen promluvit," zamumlal a podíval se po mně tím svým děsivým, černým pohledem. Ustoupila jsem o několik kroků ke dveřím. Natiskla jsem se k nim zády.

Josh se natočil: „Bello, jdi domů. Já to tady vyřeším."

I když jsem ho tu nechtěla nechávat samotného, automaticky jsem se ale otočila a zmizela ve dveřích. Měla jsem šílený strach. Schody do našeho patra jsem brala po dvou a na dveře od bytu jsem bušila jako zběsilá.

Když mi Abi s nadáváním otevřela, spěchala jsem k oknu, abych viděla, co se dole děje. Josh bral zrovna Edwarda pod krkem a něco mu důrazně říkal. Bylo to poznat i na tu dálku. Edward se ale vůbec nebránil. Spíš vypadal... odevzdaně. Pak ho Josh pustil a nabroušeně odcházel. Dívala jsem se, jestli po něm Edward třeba nevystartuje, jestli bych mu neměla jít na pomoc. Ale nic se nedělo.
Edward jen zlomeně klesl na lavičku a hlavu svěsil mezi ramena.

Panebože, kdy tohle skončí?

4. kapitola ¤ 6. kapitola

Autor: Mystery (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Minulost jde s námi... 5. kapitola: