Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Minulost jde s námi... 4. kapitola

02.10.2010 (09:15) • Mystery • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 985×

Bella

Když jsem večer došla domů, bylo mi mizerně. Zbytek dne jsem měla v hlavě jenom Emmu. Její vlasy a její úsměv. Její radost. A pak Joshe.

„Čau, Bello!" přivítal mě v bytě sborový, veselý pozdrav od Abi, Meg a Dylana. Stáli natěšení v řadě jako trpaslíci. Každý měl na hlavě párty špičatou čepku a na stole před nimi stál veliký ovocný dort. Taky skleničky a dětský šampus. Všude okolo létalo plno balónků a okolo stěn byly připevněné girlandy.

„První školní den na univerzitě se musí oslavit!" usmála se na mě Abi a zamávala dalším šampusem v ruce. A já jsem tam stála. Jen tak, jako přikovaná. Po tvářích se mi začaly kutálet slzy. Dnes už podruhé.

„Bello?" ozvala se překvapeně Meg. Nechtěla jsem brečet a kazit jim radost. Opravdu ne. Ale jako by to najednou všechno dolehlo. V duchu jsem si nadávala do hloupých slepic a snažila se uklidnit, ale nešlo to. Prostě nešlo.

„Bello, panebože! Pojď, posaď se a řekni nám, co se stalo," mluvila ke mně opatrně Meg. Abi mě chytla za paži a spolu se mě snažily odvést k sedačce. Dylan zatím odešel do kuchyně. Znechutila jsem ho? Ani se nedivím. Kdo by se chtěl tahat s pošahanou a hysterickou holkou.

„Bello..." Abi mě objala okolo ramen, zatímco mě Maggie chlácholivě hladila po zádech.

„Já... Promiňte," zašeptala jsem a snažila se rychle setřít slzy z tváří. Jako bych ale nemohla polapit všechny. Pořád jsem cítila v očích vlhkost, která se chtěla vydrat ven.

„Neblázni, Bell," usmála se na mě Abi. „O nic přece nejde."

O nic nejde... Jo, akorát vám kazím večer... pomyslela jsem si. A nejradši bych si za to všechno nafackovala. Za celej svůj pitomej život. Za existenci, kterou jsem kdysi po Edwardovi žádala. Teď jsem byla šťastná, že mě jí neobdaroval. Co bych pak asi prožívala, kdybych ho omrzela až jako upírka a on se mě rozhodl opustit. Dlouhá nekončící existence... Teď aspoň vím, že mě jednou všechno přebolí. Přede mnou se zjevil Dylan.

„Myslím, že panákem nepohrdneš, hm?" usmál se na mě schovívavě. Jen jsem k němu natáhla ruce. Pochopil, že teď nechci panáka, ale jeho. Odložil frťana na stolek za sebou a sklonil se ke mně. Okamžitě jsem mu obtočila ruce okolo krku a silně se k němu natiskla. Potřebovala jsem ho. Potřebovala jsem je všechny, i Meg s Abi. Jejich náruč mi brzo poskytla klid a já přestala plakat.

„Povíš nám, co se teda stalo?" zeptala se se Abi ještě opatrněji, než předtím Meg.

„Ale jo," kývla jsem a z úst se mi vydralo ufňuknutí. Přece nejsem žádnej slaboch...

Řekla jsem jim o celém mém dnu. O tom, že jsem poznala profesorku Donnu Murphyovou a její zmatkování, když mi začala tykat. Tomu se všichni tři zasmáli. Prej jim taky tyká. Povzdechla jsem si - čtveřice oblíbených studentů. To se nikomu moc líbit nebude. Proč bych ale měla brát ohledy na lidi? Kašlu na ně! A pak... Pak jsem jim pověděla o Joshovi. O našem rozhovoru, o tom, jak na mě vyjel, když jsem se zmínila o jejich matce. A taky o tom, jak jsem mu musela slíbit, že už Emmu nebudu navštěvovat. Že ji už neuvidím... Měla jsem na mále, když jsem to říkala.


„Víš, Bello..." ozvala se Meg. „My Joshe Stonea známe..."

„Jo, známe," přitakal Dylan. „Přece jen chodíme na univerzitu dýl než vy dvě," kývl na nás s Abi, „a já s ním navíc chodím do ročníku. Oba studujeme doktořinu - stejně jako ty, Bello," usmál se. Dylan byl na mě pyšný. Prý jeden z nejtěžších oborů. Abi ji studovala taky, ale jiné zaměření. A z Meg bude zase právnička.

„On není špatnej," zastával se ho. „Jen je... ač se ti to teďka asi nebude zdát... dost citlivej. A háklivej, když se jedná o rodinu. Celá univerzita si zvykla chodit ke Stoneům na kávu. Jak profesoři, tak studenti. Joshovi, i když je to jejich kavárna a mají z návštěv výdělky, je to proti srsti. Prostě potom, co je opustila matka, se uzavřel, hodně mu to ublížilo, asi," pokrčil rameny. „A když se jedná o Emmu, jakejkoliv kontakt mu vadí dvakrát víc. A jak víš, zrovna Emma dělá v kavárně servírku."

Chvilku jsem měla chuť vstát z gauče a zavřískat, ať z Joshe laskavě nedělají žádnýho opuštěnýho chudáčka. Ale opravdu jen chvilku. Pak jsem si uvědomila, že jsme vlastně stejní. Jen s tím rozdílem, že já už jsem se s jejich odchodem smířila. Kolik milých a hodných lidí opustí jejich milovaní? A kolik jich ještě potkám já? To snad nestačí Leah? I to je moc...

Dylan se zhluboka nadechl a pak dodal: „To ovšem Joshovi nedává žádné oprávnění, aby ti zakazoval stýkat se s Emmou."

„To je pravda," přisvědčila Abi. Megan jenom přikyvovala. Jen jsem zaraženě seděla a těkala mezi těma třema očima. V nitru jsem se hádala sama se sebou. Mají pravdu? Já nevím... Josh si pár ošklivých věcí už jistě v životě prožil, musí tedy vědět, co dělá. Chce jen chránit svou sestru před okolím. Jenže... Jak má Emma vědět, co je správné a co špatné, když se s tím sama nesetká? A já se jí prostě nevzdám! Nejsem zlá a nechci jí ublížit. Je to moje kamarádka. Usmála jsem se.

„Nechcete si zítra zajít na kávu?"

xxx

Ráno jsem měla přednášku na osmou. Na to, že jsem si o prázdninách zvykla vstávat až o půl jedenácté, se mi z postele lezlo dobře. Abi ještě spala. Rozhodla jsem se, že jí trochu zpříjemním ráno a udělám nějakou snídani. Sama jsem měla chuť na něco sladkého, nejspíš rohlík s džemem, ale Abi byla vždycky masová. Sladké po ránu jí nic neříkalo.

Přes ramena jsem si natáhla župan a vklouzla do kuchyně. Na těle mi okamžitě naskákala husí kůže. Dostat se z vyhřáté postele do kuchyně, která je navíc situovaná na sever, bylo jako rána elektrickým proudem. Pomalu jsem se došourala až k lince a dala se do přípravy ranní kávy. A pak i do těch rohlíků a Abiiných vajíček.

V kuchyni bylo šero a chladno. Trochu jsem zatopila, ale rozsvěcovat se mi nechtělo. Jenom by mě řezalo v očích a byla bych dřív čilá. A já mám docela ráda to oblouznění spánkem...

Když bylo všechno hotové a já nasnídaná, šla jsem se osprchovat a probudit Abi. Nechtěla jsem totiž, aby se opakoval včerejší hysterák. Mezitím zachrastily i klíče v zámku a ve dveřích se objevili poslední dva z klanu Fabbriových. Moji Italové... Maminka Abi, Meg a Dylana je Američanka, tatínek Pablo, kterému nikdo neřekne jinak než Paule, zase Ital. Spolu mají v centru New Yorku italskou restauraci. A prý jim vynáší...

„Dobrý ráno, holky," usmáli se na nás Dylan a Meg, když se objevili ve dveřích Abiina pokoje.

„Dobrý," pozdravila jsem s úsměvěm. Abi ale tak nadšená nebyla. Když nás chtěla odehnat polštářem, měla opravdu dobrou mušku. Sejmula mě přímo do hlavy.

„Au!" zakňučela jsem ještě schoulená pod postelí.

xxx

„Hele, Bello, fakt promiň, já jsem opravdu nevěděla, že stojíš tak blízko..." omlouvala se mi už snad po sté Abi cestou do školy. Všichni se na nás otáčeli. Tentokrát jsem měla já chuť praštit něčím ji. Kdyby jsem Abi už několikrát neříkala, že je to dobré, že se nemusí omlouvat...

„Abi, drž pusu, prosím tě!" zvýšila jsem hlas. „Nic se nestalo, tak klid!"

„No, já vím, ale ta boule na tvým čele..." zašermovala mi rukama před obličejem. Radši jsem ustoupila o dva kroky, aby mě zase náhodou netrefila.

„Za to mohla ta podlaha!" poznamenala jsem.

„Jo, jo, jasně. Podlaha!" zamrmlala nešťastně.

Na přednášku jsme dorazily s předstihem. Abi si dokonce stihla sníst i tu velikou obloženou bagetu, co si ráno přibalila. Prý, když nedostane pravidelnej přísun jídla a cukru, je pak nevrlá. Tomu jsem se musela smát. Normální jedlík je to.

Přednáška o genetice začala. A tentokrát jsem neměla štěstí na žádného příjemného profesora nebo profesorku. Slečna Groffová byla už od prvního pohledu hodně ambiciózní a přísná. Ale říkala jsem si, že třeba o to, co je přísnější, je taky spravedlivější a chytřejší. No, uvidíme...

Celou hodinu jsem si pečlivě zapisovala, zatímco Abi vedle mě podřimovala. Když ale začala nebezpečně hlasitě chrápat, musela jsem ji pod stolem kopnout do nohy. Hlasitě zaskučela a to upoutalo pozornost profesorky Groffové.

„Slečno Fabbriová!" otočila se přísně na Abi. Jenom z toho tónu, který použila, mě polilo horko. A to ani nemluvila na mě!

„No?"

„Prosím?" Zvedla obočí. Hlas ještě víc řezal. Ještě jednou jsem Abi pro jistotu kopla.

„Ehm... Chtěla jsem říct, ano?" zkusila to napodruhé. Groffová kývla.

„Nespěte a radši se věnujte učivu!" připomněla ještě směrem k Abi a pak se otočila zpět k tabuli, kam začala znovu cosi vypisovat.

„Kráva!" zašeptala pobouřeně Abigail a zajela hlouběj do lavice.

„S takovou se tady moc dlouho neudržíš..." poznamenala jsem a dál se věnovala hodině.

xxx

Odpoledne jsme se všichni čtyři sešli v parku před věží a společně vyrazili na oběd. K Dylanovi se ale cestou ještě nalepila partička jeho přátel, takže nás bylo celkově devět.

Na tác jsem si vzala jenom salát a sodovku. Nijak moc jsem neměla hlad. Když jsem ale u stolu zasedla vedle Dylana, měl na talíři tři bifteky a ani nemrknul. Hlavou mi problesklo, jestli náhodou někdy v Itálii nežil nějaký kmen měnící se ve vlky, a jestli náhodou právě z něho nepocházeli Dylanovi předci.

Seznámila jsem se se spoustou zajímavých lidí. Mezi nimi byli i Greg s Lily, o kterých už jsem slyšela. A pak taky David, Chris a jeho přítelkyně Miranda.
Celá jídelna praskala ve švech, byli jsme vůbec rádi, když jsme našli jeden velký, z poloviny prázdný stůl.

Docela dobře jsem se bavila, jen jsem nebyla na tolik lidí okolo sebe zvyklá. Nemyslím tím Fabbriovy a jejich kamarády, ale celou tu hladovou sešlost v jedné, i když obrovské, místnosti. Na příště jsme se tedy domluvili, že zajdeme do McDonaldu.
Hned po obědě jsem se zvedla a rozloučila, protože mi akorát vycházel čas na další přednášku.

Když jsem procházela kamennými chodbami, zase a znovu jsem musela žasnout. Celá dartmouthská architektura byla prostě tak skvělá! Cestou jsem se potkala s Donnou. Krátce jsem na ni mávla a pokračovala dál v cestě.
Jenže, když jsem vkročila do posluchárny, zatrnulo mi. To, co jsem viděla, by se dalo nazvat mým osobním peklem. Zatajil se mi dech.

Cullenovi.

3. kapitola ¤ 5. kapitola

Autor: Mystery (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Minulost jde s námi... 4. kapitola: