Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Minulost jde s námi... 3. kapitola

29.09.2010 (10:15) • Mystery • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 927×

Bella:

Ráno to bylo doslova šílenství. Abi chytla hysterák, že nic nestíháme, že Dylan s Meg jsou naprosto děsní, když jí neřekli, že na přednášku, kterou máme na devátou, musíme vstávat už v šest, abychom se stihly nachystat, a nakonec, že ona vypadá naprosto hrozně, na hlavě má jen debilní seschlý hnízdo, se kterým se nedá nic udělat. Musela jsem za ní neustále chodit a ujišťovat ji, že je naprosto skvělá, vlasy má nádherný a se zdravým leskem, načež se Abi ještě zhrozila, jestli si umyla hlavu a nemá ji mastnou.

Prostě blázinec...

Zato Dylan s Maggie, kteří všechno sledovali z pohovky, se skvěle bavili. Na jednu stranu jsem měla chuť někomu zarazit sekeru do hlavy, ale bez toho blázince jsem už jednoduše nedokázala žít. Milovala jsem to.

„Hej, Bell, a ty už jsi úplně v pohodě, jo?" zeptal se mě Dylan. Unaveně jsem klesla vedle něj na křeslo.

„Ale jo, dneska už dobrý. Jen ona." Ukázala jsem na Abi, která hystericky lítala po pokoji, a pak na hlavu, kde jsem prstem udělala několik koleček - jasné znamení pro magora...

V tu chvilku Megan vdechla od smíchu křupky, které pojídala, Dyl vykulil oči a Abi se zastavila v polovině pohybu.

„No dovol!" vyjekla. „Akorát chci mít nějakou úroveň a ne jak ty!" Pohodila ke mně rukou.
Sjela jsem se pohledem. Potrhaný rifle, tričko s pohádkouvou potvůrkou, mikina a tenisky. To je móda dnešních mladých, nebo ne?

Meg se od smíchu zajíkla: „Ty chceš spíš udělat dojem na toho mladýho Sheparda, než cokoliv jinýho!"

„Balit profesory se ale nevyplácí..." smál se Dylan.

„A to jako proč?" zajímala se rozčíleně Abi.

Megan s Dylenem už otvírali pusy, ale já jsem nad tím jen mávla rukou a řekla jí, aby se radši připravovala.

xxx

Na první přednášku jsme to stihly jen tak tak. Měly jsme ji s Abi společnou. Psychologie byla zajímavá. A taky jsem poznala profesora Sheparda. Byl to mladý, pohledný muž. Měl krátce střižené, světle hnědě vlasy. Oči jsem tipovala na šedomodrou, ale nebyla jsem si moc jistá. S Abi jsme seděly na celý přednáškový sál daleko, moc dobře jsem na něj neviděla. Ale byl mi sympatický. A co bylo důležité, uměl dobře přednášet. Ani bych nezaregistrovala, že už je konec, kdyby do mě Abi nedrkla.

„Je úžasnej, co?" rozplývala se tiše, když Shepard odcházel a my měly skvělý výhled na jeho pozadí.

„Hm, dobře přednáší," přitakala jsem se smíchem.

„Taky si myslím, že ten zadek... Ehm, cože? Seš blbá, Bello!" durdila se.

„A co? Já jsem nic špatnýho neřekla!" smála jsem se. Jen mě s brbláním přetáhla sešitem po hlavě a odcházela se slovy, že už jsem stejná jako Dylan s Meg.

Na udobřování Abi nebyl čas. Od profesora Sheparda jsem letěla na další přednášku.

Jen co jsem se posadila do poslední lavice v posluchárně, vkročila dáma v úctyhodném věku. Na nose měla malé brýlky a celá byla taková... mile kulaťoučká. Představila se nám jako profesorka Donatella Murphyová, načež prohlásila, že byli pravděpodobně její rodiče sjetí, když pro Dantellu vybírali jméno. Celá posluchárna vyprskla smíchem. Byla skvělá. A když nám přednášela, bylo vidět, že ví, o čem mluví. To se mi líbilo. Občas si na dané téma vzpomněla na nějaký vtip, tak nám ho s nadšením povyprávěla. Byla šťastná, když viděla, že se bavíme. Mezi povídáním si taky uvědomila, že nás zapomněla požádat, abychom jí všichni říkali Donno, že to tak má radši. Byla nekutečná. Z přednášky jsem odcházela s řasenkou rozmazanou po celém obličeji.

„Zlatíčko?" ozvalo se, když už jsem chtěla jít. Celá místnost byla vyprázdněná.
„Ano, paní proseforko?"

„Donno," opravila mě. „Myslím, že vy jsme se mi nepředstavila, je to tak?"
Jistě, na začátku jsme se všichni představili. Na mě ale nebylo vidět. Seděla jsem úplně vzadu v rohu. Navíc přede mnou byl jakýsi hromotluk, takže se ani nedivím, že si mě Donna nevšimla. A sama jsem na sebe upozorňovat nechtěla.

„Ano, paní pro -"

„Donno!" zasmála se.

„Promiňte, Donno. Jsem Isabella Swanová," představila jsem se.

„Oh, říkala jsem si, že mi tu chybíte, Isabello. Už jsem se lekla, že s vámi není něco v pořádku. Myslím tím, že jste třeba onemocněla."

„Nebojte se, jsem v pořádku. Můžete mi ale, prosím, říkat Bello? Je to kratší," usmála jsem se.

„Ale zajisté. Taky mám radši tu Donnu," zachichotala se. „No pověz, není Donatella příšerné?"

„Ani ne," uvažovala jsem. „Sedí to k vám. Je to takové... vznešené. Sluší vám," usmála jsem se. Donna malinko zrůžověla.

„Děkuji," pípla. „Co máš teď za hodinu? Nezdržuji tě od nějakých povinností, drahoušku?" ptala se poplašeně.

„Ne, nezdržujete. Teď mám volno. Další přednášku mám až o půl jedné. Nepotřebujete s něčím pomoct?" Ukázala jsem na kupy papírů, které ležely na stole a další, co Donna jen tak tak udržela v rukou.

„Ou!" vypískla. „Byla bys tak hodná? Na začátku roku je toho vždycky strašně moc," hudrovala.

„Samozřejmě," usmála jsem se a shrábla z katedry všechny papíry a desky, které potřebovala Donna odnést.

„Jejda!" vyjekla najednou. „Ani jsem si neuvědomila, že jsem ti začala tykat! Nevadí ti to, Bello?"

„Jistě, že ne," zasmála jsem se. Donna byla svou roztržitostí občas k smíchu. I během přednášky často zabíhala myšlenkami úplně jinam, než měla v plánu. Prostě taková malá, milá popleta.

„Tak tedy dobře," oddechla si. „Pojď za mnou."

Profesorka Murphyová mě vedla dartmouthskými chodbami ke svému kabinetu. Měla jsem čas a prostor se na chvíli uvolnit a žasnout. Ráno jsem spěchala na přednášky, ani mě nenapadlo si něco prohlédnout.

Dartmouth se mi během jediného pohledu dostal pod kůži.
Z vysokých kamenných chodeb mě mrazilo v zádech. Občasný akcent dřeva nebo železa v podobě dokonale jemně vytepaného zábradlí byl jen třešničkou na dortu.

„Tak, Bello. Ta lejstra mi můžeš položit na stůl, děkuji. A víc tě už asi zdržovat nebudu. Mám totiž před sebou další přednášku, tentokrát u třeťáků, která mi začíná už za čtvrt hodiny." Přikývla jsem, položila věci tam, kam mi Donna řekla a s tichým Na shledanou odešla.

Další školní povinnosti na mě čekaly až za hodinu a půl. Měla jsem plno času a nenapadalo mě nic, čemu bych se měla věnovat. Abi, Meg i Dylan byli jistě na svých hodinách, nebo s přáteli. Nechtěla jsem za nimi chodit. Měli právo se chvíli bavit i beze mě.

Vyšla jsem ze školních budov Dartmouthu do parku k němu přiléhajícímu a usadila se na jednu z kamenných laviček. Foukal jemný, teplý větřík. Nebe bylo zamračené a vypadalo to, že se každou chvíli rozprší. Vzduchem poletovaly barevné listy javorů a kolem mě chodily skoro v pravidelných intervalech party studentů. Přednáška střídala přednášku - a každý spěchal na tu svou. Jen já jsem s klidem seděla a pozorovala dění okolo sebe. Připadala jsem si zvláštně. Jako by mě nikdo neviděl, jako by na mě nečekal. Jako bych snad ani neexistovala. A zároveň mě do svých spárů polapoval nesnesitelně tíživý pocit.

Kdybych byla ve Forks, šla bych teď za Leah.

Leah...

Vzpomněla jsem si na naše časté procházky La Push a jeho okolí. Na lesy, ve kterých jsem se tak ráda procházela, ale moje nešikovnost vždy zapříčinila, že jsem si zpátky do Forks odnesla několik odřenin nebo modráků. Ale vždycky jsem dojela uvolněnější a... s chvilkovým pocitem, že všechno bude zase jednou dobrý.

Taky jsem si vzpomněla, jak se mi Leah na jedné z procházek svěřila, že už prostě neví, jak dál. Kluci ve smečce se jí radši vyhýbali, protože věděli, jak to mezi ní a Samem je. A i přesto, že někdy dokážou být chlapi neskuteční ignoranti, vlci to vnímali až moc dobře. Možná nevědomky a nechtěně, ale vylučovali ji z kolektivu. Navíc když se začala měnit v tu nádhernou, sněhobílou vlčici, jejíž srst jsem častokrát fascinovaně projížděla prsty, na krátký čas, který se tehdy vůbec krátkým nezdál, se neskutečně vzdálila své rodině. Harry Clearwater, její táta - ten jediný mohl tušit, proč ruce Leah najednou i v letmém dotyku tak pálí. Proč každou chvíli tajemně mizí z domu a vrací se až za pár hodin naprosto vysílená. A to všechno bez jediného smysluplného důvodu či nějakého vysvětlení. Jenže Harryho zabila Victoria. A to všechno se zametlo pod koberec s tím, že dostal infarkt. Sue nic netušila, byla jen zoufalá, co se s Leah děje. Taky Seth byl docela vedle, ale sám měl chvilky, kdy se někde zavřel, protože potřeboval být sám. Vypořádat se se vším po svém.
Pak se ale začal měnit i on. A bylo jasné, že se to Sue bude muset říct. Rada starších tak rozhodla - když to můžu vědět já, člověk naprosto obyčejný, co nemá s Quileuty co společného, proč by to neměla vědět Sue, manželka jednoho ze starších, navíc matka dvou vlkodlaků?

Všechno se vyřídilo u obvyklého, středečního táborového ohně, který samozřejmě nemohl chybět jediný večer, kdy aspoň nemžilo. Vlci prostě milovali opékaný maso. A Sue vzala všechno v pohodě - dokonce byla ráda. Přiznala se nám totiž s tím, že se bála, jestli se Leah - a později i Seth - nedostala do nějaké z pochybných skupinek, u kterých jsou normální drogy, alkohol, sex a vandalství.

Leah to hodně pomohlo. V matce má vždycky dcera největší oporu.

„Smím si přisednout?" ozval se vedle mě hlas, který jsem matně poznávala, ale nemohla jsem si ho k nikomu přiřadit. Mužský hlas. Otočila jsem se po něm.

Panebože... Josh?

„Jistě." S přitakáním mi z úst ale nechtěně vyjelo i hysterické vyjeknutí. Šlehnul po mně pohledem.
Joshe samotného jsem se nebála. Proč bych měla? Nemám s ním nic společného, ale...

Bála jsem se jeho nenávisti vůči mně.

„Ty jsi Bella, že?" zeptal se odměřeně. Ani se na mě nepodíval.

Přikývla jsem.

„Josh," řekl jen tak.

I když jsem si nebyla jistá, cenila jsem si toho, že ani v situacích, jako byla tahle, nezapomínal na slušné vychování.

„Já vím."

Krátce se na mě podíval.

„Jistě tedy víš i to, že jsem brácha Emmy," pokračoval a pohledem se vrátil k okolí.

Hodiny na věži odbily jedenáctou.

Teda neodbily. Dartmouthská věž v sobě musela mít zabudovanou zvonkohru. Celým areálem se rozezněla jemná melodie, která skoro až vybízela zastavit se v pohybu a na krátkou chvíli se zaposlouchat.

„To máš pravdu."

„Nechci, aby ses s ní stýkala," vypálil ze sebe tak rychle, že jsem mu skoro nerozuměla.
Zmateně jsem zakroutila hlavou.

„Proč?" zeptala jsem se nechápavě.

Zase se na mě podíval. Připadalo mi to, jako by si se mnou hrál. To ale nebylo možné. Proč by to dělal...

Nejen já, ale připadalo mi, že i on není ve své kůži. Běhal mi mráz po zádech. A neušila jsem, jestli to bylo malými kapkami deště snášející ho se z nebe, nebo tím divný pocitem, který nutil můj žaludek k nervóznímu chvění.

„Hele, Bello." Otočil se na mě najednou. Byl naléhavý. „Já znám takový, jaká jsi i ty. Probudíte v člověku důvěru, chvilku na něj hrajete divadýlko, ve kterým jste hodní, každýmu pomůžete. A pak frnknete. Já tohle pro Emmu nechci!"

„Joshi," oslovila jsem ho. Opatrně, vlastně jsem ani nevěděla, co to dělám, jsem mu položila ruku na koleno. „Já... Já Emmě neublížím. Chci, aby byla šťastná, stejně jako ty. Prosím tě, neodháněj mě od ní. Já vím, že když vás opustil tak blízký člověk, jako je vaše matka, tak-"

„O naši matku se neotírej!" zahřměl a prudce se zvednul ze sedu. „Ani ty, ani Emma nevíte, co si musela prožít!"

Josh si nešťastně projel rukou vlasy.

Pak se na mě znovu otočil.

„Nechoď za Emmou, Bello. Prosím tě o to."

Byla jsem zaskočená. V krku se mi udělal knedlík. Nebyla jsem schopná slova. Jen jsem nehybně seděla a koukala Joshovi do tváře. Do jeho nebesky modrých očí.

„Slib mi to," zaprosil.

Proč mi tahle slova, ksakru, byla tak povědomá? Proč?

Němě jsem kývla.

Musela jsem zavřít oči. Draly se mi do nich slzy. Teprve když jsem slyšela Joshovy vzdalující se kroky, dovolila jsem si je otevřít. Marně jsem se snažila namluvit si, že za vlhkostí mých tváří stojí déšť...

Křečovitě jsem svírala okraje lavičky. Vítr mi foukal vlasy do tváře. A já jsem se cítila zrazená.
To bylo podruhé, co mě od sebe někdo odháněl... Podruhé, kdy mě někdo odmítl.

Další hořká pilulka, kterou jsem musela spolknout.

2. kapitola ¤ 4. kapitola

Autor: Mystery (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Minulost jde s námi... 3. kapitola: