Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Minulost jde s námi... 10. kapitola

25.05.2011 (13:30) • Mystery • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1071×

Všechno ve mně se stáhlo. Jejich dům vypadal stejně jako ten ve Forks. Na chvíli mě napadlo, že musí být nechutně zvrácení. Tohle už si přece nikdy neměli připomínat. Místo toho si ale postaví dům, který vypadá skoro identicky. Pak jsem si ale uvědomila, že je to hloupost. Neudělali to kvůli mně. Kvůli tomu, aby si připomínali dobu, kterou strávili s jednou bezvýznamnou holkou, ať už byla jakkoliv dlouhá. Oni měli jednoduše svůj styl.

Alice mi pomohla vystoupit z auta. Že nebude návštěva Cullenových jednoduchá, jsem ale poznala už ve dveřích.

Esme se na mě natiskla tak silně, že jsem na chvíli musela přestat dýchat. Nemohla mě obejmout kolem pasu, místo toho ale hrozilo, že mi každou chvíli rozdrtí žebra.

„Esme...“

„Jsi v pořádku?“

Bylo to zvláštní. Strašně moc. Mísila se ve mně touha Esme obejmout, pevně se k ní natisknout. Říct, že jsem v pohodě. Protože ona byla neskutečně vřelá a jestli teď byl někdo z Cullenových, komu bych byla schopná aspoň trochu věřit, byla by to Esme. Jenže pořád byla Cullenová. Zrádce. Patřila k těm, kteří mi tolik ublížili. Co záleželo na tom, že mě objímala a měla o mě strach? Opustila mě. Stejně jako Alice. Stejně jako Edward...

„Jsem. Já... Esme, prosím, nech mě.“ Chytla jsem ji za paži a snažila se odtáhnout. Musela jsem uhnout očima před jejím výrazem. Ten pohled mi nedělal dobře. Nechtěla jsem ji zraňovat. Ale musela jsem. V pudu sebezáchovy.

Nakonec přikývla, ale úplně mě nepustila. Pořád mě přidržovala za loket, abych neupadla.

Carlisle stál u paty schodiště. Lehce se usmíval a když si všiml, že se na něj dívám, kývl mi na pozdrav.

„Jasper, Rosalie a Emmett radši odešli, kdyby bylo nutné něco šít. Nechtěli jsme...“

„Chápu,“ přerušila jsem ho.

Proč nepředejít nepříjemnostem... Když mě ve Forks Jasper málem napadl, litovala jsem toho, že se něco nestalo. Chtěla jsem být jako Edward. Opravdu jsem po tom toužila, i když to nedokázal pochopit. Jenže teď už nebyl žádný důvod k tomu, abych se stala upírkou. Vůbec žádný.

Carlisle trval na tom, že mě do své pracovny odnese. Neměla jsem proti tomu žádné argumenty, kromě toho, že mi to bylo nepříjemné. Ale nechtěla jsem být nezdvořilá a navíc to byl Carlisle. Doktor. Šlo mu přece jen o moje zdraví, ne?

Ani jsem nebyla překvapená, když jsem uprostřed jeho vyklizené pracovny, kde stálo jen vyšetřovací lůžko, uviděla rentgen. I když by zlomeninu jistě rozpoznal pouhým hmatem. Carlisle byl zkrátka vždycky precizní. Ve všech směrech.

Cítila jsem neuvěřitelné dejà vu. Všechno bylo jako tenkrát. A já jsem věděla, že oni si to uvědomují taky. Všechno bylo špatně. Takhle to nemělo být. Neměli jsme se znovu potkat. Chtělo se mi řvát. Neskutečně moc. Místo toho jsem si ale jen na Carlisleovo požádání vyhrnula nohavici, aby mi mohl zrentgenovat nohu.

„Proč to děláte?“ zeptala jsem se, i když jsem doufala, že mi neodpoví, protože žádný důvod nemohl být tak dobrý, abych je pochopila. Nic nedávalo smysl, oni mi nedávali smysl. Ale i přesto jsem to řekla, zeptala se. Ta otázka byla až příliš palčivá.

„Patříš k nám,“ řekl Carlisle prostě.

Zavrtěla jsem hlavou.

„Ne, nepatřím. Patřila jsem, ale už ne.“

„To si myslíš ty, Bello.“ Znělo to, jako by to, co říkal, mělo mnohem hlubší smysl, než jsem dokázala postřehnout a pochopit. „Chybělas nám.“

V krku jako by se mi udělal knedlík. Polkla jsem a zavrtěla hlavou.

„Ne, nechyběla.“ Jako bych se ho snažila přesvědčit. Nedokázala jsem pochopit nic z toho, co mi říkali, ani proč to dělali. Muselo je to bavit. Možná se vyžívali v tom, když viděli lidi trpět.

Najednou se mi udělalo špatně. Nechtěla jsem nic poslouchat, bylo mi zle. Carlisle mi oznámil, že si potřebuje dojít pro obvazy. Pochopila jsem, že si je sem během té chvíle, co jsme přijeli, nestihl donést. Nebo na to prostě zapomněl.

To byla moje šance. Jen co za Carlislem klaply dveře, rychle jsem se natáhla po svojí tašce. Teprve v tu chvíli jsem si uvědomila, jak se mi klepou ruce. Byla jsem strašně nervózní a bála se. Uvědomovala jsem si, jak strašně moc mají všichni citlivý sluch a pokud bych udělala chybu, bylo by všechno v háji.

Když jsem konečně našla mobil zatajila jsem dech. Na rychlé předvolbě jsem zmáčkla dvojku. Jacoba. Přitom jsem očima stále kmitala ke dveřím.

„Bello?“

Úlevou mi do očí vstoupily slzy.

„Jakeu?“ kníkla jsem. „Jakeu, musíte okamžitě přijet. Jsem u Cullenových, mají vilu za městem, prosím tě, prosím tě, přijeď!“ Rozbrečela jsem se. V tu chvíli mi někdo vytrhl telefon z ruky. Lekla jsem se a vyděšeně se podívala do Edwardovy tváře.

Tvářil se zuřivě. Zamračeně si měřil telefon, ze kterého se ozýval Jakeův zmatený chraplák.

Celá jsem se třásla. Jen jsem čekala, kdy se na mě Edward otočí a třeba mě uhodí. Nakonec jsem jen zaslechla nadávku a vysoký tón ohlašující konec hovoru.

Podíval se na mě. Najednou ale vypadal úplně jinak.

„Proč zrovna on, Bello?“ V jeho hlase bylo tolik bolesti, že jsem měla pocit, jako by mě to mělo roztrhat. Dívala jsem se do jeho zčernalých očí a celá jsem se třásla.

„Proč zrovna on?“ zopakoval. „Když jsem tě opouštěl, bylo to proto, abys mohla prožít plnohodnotný život s normálním lidským mužem. Chtěl jsem, abys měla všechno. Všechno, o co bys se mnou přišla. Děti, práci, pomalé stáří. A ty si místo toho vybereš další stvůru. Proč, Bello, řekni, proč?“ Naprosto nelogicky si ke mně klenul. I přesto, že jsem seděla na Carlisleově vyšetřovacím lůžku, měl hlavu skoro v mé úrovni. Objal mě kolem stehen a hlavu mi položil do klína. A já jsem brečela. Prsty jsem mu zapletla do vlasů a sklonila se k němu. Dýchala jsem jeho vůni s překvapením zjišťovala, že je pořád stejná. Cítila jsem chlad jeho kůže a vnímala třas v ramenou. Uvědomila jsem si, že pláče.

Neobratně jsem ho objala okolo ramen. Potřebovala jsem to.

„Proč mi pořád ubližujete?“

Nečekala jsem odpověď. Jen jsem mezi prsty pevněji sevřela jeho košili.

Jenže pak to řekl.

„Miluju tě, Bello.“

A v tu chvíli se rozrazily dveře. Jake se strašně třásl. Trvalo jen okamžik, než zkrátil vzdálenost mezi mnou a Edwardem. Ten se mezitím stačil postavit, byl to jeden z těch jeho neskutečně rychlých pohybů. Zalapala jsem po dechu.

„Vypadni od ní, pijavice!“ zavrčel Jake. Chtěl mě vzít do náruče, ale Edward mu zastoupil cestu.

„Neodejde s vámi!“

Zmateně jsem je pozorovala. Uvědomovala jsem si vrčení, které se ozývalo zezdola, i Esmein tichý hlas, jako by se snažila všechny uklidnit. Jenže všechno tohle bylo strašně vzdálené. Před očima jsem měla jen chvějícího se Jakea a Edwarda. Věděla jsem, že musím aspoň něco udělat.

„Nechte mě odejít. Prosím...“

Edward ztuhl, ruce zaťal v pěsti. Čelist se mu napjala.

„To po mně nemůžeš chtít, Bello...“

„Ne, Edwarde, to ty...“

Jacob už na nic nečekal, jen se protáhl kolem Edwarda a vzal mě do náruče. Když mě konečně držel, hned jsem se k němu natiskla. Jake byl moje jediná jistota. Můj nejlepší přítel. Nikdy mě nezradil. Obtočila jsem mu ruce okolo krku a nos mu zabořila do jamky pod klíční kostí.

„Neopouštěj mě, Bello...“ Edwardovu tichou prosbu jsem sotva zaslechla. Co řekl potom, jsem ale vnímala naprosto dokonale. „Miluju tě.“

Trhaně jsem se nadechla, nehty jsem přitom nevědomky zaryla do Jakeovy kůže. Znovu mi zasadil nelítostnou ránu.

„I kdyby to byla pravda, Edwarde, už dávno bylo pozdě...“

Autor: Mystery (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Minulost jde s námi... 10. kapitola: