další díl z pohledu Isabelly. původně jsem chtěla nákupy vynechat, ale nakonec to dopadlo takhle..
27.08.2009 (13:00) • Martisek • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2383×
Pohled Isabelly:
,,Issi když tu není Alice, že se mnou půjdeš nakupovat oblečení? Prosím, prosím smutně koukám!´´ žadonila Rose a opravdu přitom udělala psí oči. Nešlo o to, že by to na mě nějak zabralo, ale bylo lepší říct ano, abych od ní měla pak na nějaký čas pokoj. ,,Dobře Rose, ale nebudeme to přehánět!´´ upozornila jsem ji.
Šibalsky na mě mrkla. ,,Vždyť mě znáš.´´ odpověděla mi a na všechny vrhla svůj oslnivý úsměv. ,,No právě.´´ zamručela jsem. Samozřejmě to všichni slyšeli a tak se začali strašně smát. Rose mě uraženě chytila za ruku a táhla k prvnímu obchodu.
Stihly jsme proběhnout snad všechny obchody s oblečením. Kdybych byla člověk určitě bych už nemohla chodit. Vždycky se mi zdárně dařilo vykroutit se z nákupů, ale teď když je Alice pryč a Rose nemá s kým nakupovat, vzpomene si na mě. Nemám ji za zlé, že je pro ni Alice lepší sestra, co se týče nákupů, jen by si mohla najít někoho jinýho.
V kapse mi zazonil telefon. No konečně! ,,Prosím?´´ přijmula jsem hovor. ,,Jak dlouho vám to bude ještě trvat? Docela bychom jeli domů.´´ ozval se Carlislův hlas. ,,Už jdeme.´´ řekla jsem šťastně a tím ukončila hovor. ,,Rose?´´ oslovila jsem pomalu svoji sestřičku, která si zrovna prohlížela červený svetřík. ,,Ostatní už mají nakoupeno, musíme jít.´´ řekla jsem a opatrně ji z rukou brala kus látky.
Rezignovaně si povzdechla, vzala tašky s nakoupenými věcmi a vydala se k východu. Tak tohle šlo nějak moc lehce. Rychle jsem ji dohnala, aby si to náhodou nerozmyslela a společně jsme se vydaly k podzemním garážím.
Za volantem Emmetova auta seděl Edward. To bylo dost divný, protože Emmett nikdy nepůjčuje svoje auto někomu jinému. ,,Ehm...ty budeš řídit?´´ zeptala jsem se Edwarda, zatímco jsem si sedala na místo spolujezdce. Bylo mi jasný, že Rose bude chtít sedět velde svého manžela. ,,Jasně, vadí to?´´ zeptal se naštvaně. Kdo ví co mu zase přelítlo přes nos. Nic jsem mu na to neodpověděla. Jakmile nastoupili i všichni ostatní, vyrazili jsme domů. Celou cestu bylo v autě napjaté ticho.
Po příjezdu nastalo skládání nábytku a stěhování Edwardova pokoje. Když jsme to dodělali, zrovna se rozednívalo. Potřebovala jsem vypadnout pryč a být chvíli sama. ,,Jdu se projít!´´ křikla jsem do domu a vyběhla verandou pryč. Ve vzduchu bylo cítit moře a tak jsem se k němu vydala.
Po chvíli jsem se objevila na opuštěné pláži. Lehla jsem si na písek a zavřela oči.
Takhle to nemělo být. Edward měl zůstat člověkem a já ho neměla jít hledat. Všichni sme teď mohli žít jako předtím a mohlo nám být fajn. Proč jsem to zase všechno zkazila? Teď mi vážně vadilo, že nemůžu plakat. Pomohlo by mi to. Vybrečet se z toho všeho. Upadnout do spánku a na chvíli zapomenout na všechno okolo. Co já bych za to dala...
Když jsem otevřela oči a podívala se na hodinky, trochu jsem se zhrozila. Byly dvě hodiny odpoledne. To jsem tu byla tak dlouho? Sakra. Rozběhla jsem se domů.
,,Jsem v pořádku.´´ řekla jsem hned ve dveřích, aby se o mě nebáli, ale nikdo mi neodpověděl. Šla jsem k sobě do pokoje. Ani nestihly zabouchnout dveře a už v nich stála Rose.
,,Už zase se trápíš.´´ konstatovala. ,,Já? A proč bych se měla trápit?´´ dělala jsem nechápavou. Rozhovory tohohle typu mě začínali unavovat. ,,Proč to prostě mezi sebou provždy nevyřešíte?´´ zeptala se mě a přitom došla doprostřed místnosti a sedla se na zem. ,,Jasně ono je to všechno děsně lehký!´´ odpověděla jsem ji sarkasticky.
,,Proboha co je na tom tak těžkýho? Máš ho ráda a on tebe taky, tak mu to konečně řekni!´´ zasyčela na mě pološeptem. Až teď jsem si uvědomila, že jeho pokoj je kousek od mého a nejspíš tohle všechno slyšel. ,,Nech to plavat Rosalie.´´ řekla jsem ji tvrdým hlasem a doufala, že odejde. Odešla.
Hluboký nádech a výdech. Budu se jí muset omluvit, že jsem na ni tak hnusná. Vím, snaží se mi pomoct, ale já o to nestojím. Zvládám to. Teda alespoň myslím.
Za okny už byla tma a tak jsem se vydala dolů do kuchyně. Doufala jsem, že tam bude Esme. Dlouho jsme si spolu už nepromluvili jako dcera s matkou. Chybělo mi to. I přes to, že jsem svoji matku nepoznala, takže ani nevím jak je to v normálních rodinách. Ne, přestaň na to myslet! Okřikla jsem se a pokračovala v cestě. Jak jsem si myslela Esme seděla za stolem a před sebou měla nejaké papíry.
,,Neruším?´´ zeptala jsem se. ,,Jistěže ne zlatíčko, sedni si.´´ řekla mi a ukázala na židli vedle sebe.
Autor: Martisek (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Minulost a budoucnost se jednou potkají...už zase, Rose?:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!