Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Miluji tě takovou, jaká jsi... 5. kapitola

26.08.2010 (09:30) • PlayGirl • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1694×

Minule

„V pořádku. Nechtěla bys mi říci něco o sobě? V tuhle dobu se mi nechce odcházet,“ pronesl tak sladce, že jsem chvílema měla pocit, že se rozpustím jako horká čokoláda. Společne jsme si lehli do trávy vedle sebe.

Přítomnost
„Já jsem Renesmé Sarah Black. Moje máma je Isabella a táta Jacob. Všichni jsme vlkodlaci, jak už sis všiml. Je mi čtyřicet osm let a bydlíme v La Push. Dnes jsme se přistěhovali,“ odpověděla jsem mu a podívala se na něho. Celou dobu mě pozoroval. Ten jeho sladký pohled... Auuu! To je nádhera! 

„Já jsem Edward Anthony Masen Cullen. Mám nevlastní rodiče Esme a Carlislea. Je mi sto – padesát - devět let a celá moje rodina jsme upíři, kteří se živý zvířecí krví. Bydlíme tu podruhé,“ řekl potichu. Jeho oči se upínaly na těch mých. Jakobych mu někoho hodně připomínala.

Ach, jo. Je tak roztomilý, když se mi kouká do očí. Kéž by se stalo něco, při čemž bysme mohli být takhle napořád, říkala jsem si v duchu. On... On je opravdu hrozně hezký. Teď si o mně asi myslíte, že jsem totální cvok a že je v tomto příběhu hrozně urychlené, že jsme se do sebe oba (možná) zamilovali, ale už to tak je.

„Budu už muset... jít. Kdybych o sobě mohl říct, že jsem se otiskl, řekl bych to. Ale jelikož se upír otisknout nemůže, řeknu jenom, že jsem se zamiloval,“ pronesl a ještě si ke mně na chviličku klekl a pohladil mě po hlavě.

Myslela jsem, že ještě na minutku zůstane, ale rozplynul se jako vzduch a už jsem ho ani koutkem oka nezhlédla. Měla jsem pocit, jakoby odcházel i kus mě. Jakoby kus mého srdce putoval s Edwardem a držel se ho jako klíště.

Měla jsem pocit, že nikdo na světě neexistuje. Nikoho jiného nevidím. Jenom Edwarda a sebe. Jako bychom s Edwardem byli dva do sebe zapadající dílky skládačky. Cítila jsem se taková... „necelá“. Opravdu. Jakoby si Edward odnesl to, co jsem mu věnovala, aby na mě nezapoměl. Srdce. 

Usmyslela jsem si, že se na Edwarda půjdu podívat k němu domů. Vždyť moc dobře vím, kde bydlí. Sice nebude dobrý nápad, abych vlezla přímo k nim domů, ale okna mají dostatečně průhledná, takže ho alespoň uvidím někde v domě. Budu si muset taky dát pozor, aby mě neviděli ostatní příslušníci jeho rodiny.

Rychle jsem běžela doprostřed lesa. A jakmile jsem ve tmě zahlédla světlo domu, zpomalila jsem a schovala se za stromy. Z domu se nesla klavírní hudba. Tak jemná a zamilovaná. Opravdu nádherná.

„Edward se zamiloval! Edward se zamiloval!“ prozpěvoval kdosi v domě. Byl to ten svalnatý brunet. Pobíhal po domě a pořád vyřvával jedno a to samé. „Fuj! Co to tady zase smrdí?... Šmírák!“ zaječel poté a zlostně se na mě díval. Dala jsem se na útěk. Bylo mi to ale prd platné. Ve vteřině mě držel pod krkem metr nad zemí.
„Co? Ale to... Sakra!“ vyštěkl a pomalu mě položil na zem. Nic jsem nechápala. Nic.
„Emmette, nech ji být!“ příkazal brunetovi dokonalý Edward.

Na oba jsem nechápavě hleděla.
„Edwarde, víš ty vůbec, kdo to je?“ vyjel na něj podrážděně brunet. Už mu brunet říkat nebudu. Je to Emmett, jak jsem zjistila.
„Jo. Vím a proto jí miluji ještě víc,“ odpověděl mu Edward a pohlédl na mě.

„A víš ty vůbec, že je to prašivej čokl, co tě může každou chvíli zabít?!“ zaptal se znovu s velmi naštvaným hlasem Emmett a hrozivě na mě ukazoval prstem. Každou chvilkou jsem čekala, kdy mi s ním vypíchne oko, proto jsem ho nasupeně odrazila.
„Nikdo mi nebude říkat prašivej čokl!“ zavrčela jsem hrozivě a naštvaně vycenila zuby.
„Táhni za hory, ty blecháči usmrkanej, co se neumí ani prát!“ odpálkoval mě Emmett a ukázal prostředníček, za který jsem ho chytla a lehce mu ho utrhla.

Opravdu velice naštvaně si ho vzal zpět a než jsem se nadála, přirostl mu zpět k ruce.
„Ty mrcho jedna zablešená!“ zařval a připravoval se k boji.

Samozřejmě jsem se už chtěla přeměnit, ale někdo nás zastavil. Elegantní a krásná blondýnka, která si stoupla mezi mě a Emmetta. 
„Emmette, nech ji na pokoji. Jasně jsme si snad doma s ostatními řekli, že když se Edward do někoho zamiluje, nebudeme se s dotyčnou osobou nějak potýkat... Co? Do pr...!“ vyjekla blondýnka, když se na mě koukla. 

Co jim je, sakra? Proč pokaždé, když se na mě jeden z nich koukne, tak se musí zatvářit, jakoby viděli smrt? Asi jsou trochu nemocný na mozek.
Automaticky sem se prohlédla, jestli jsem se třeba někde neušpinila nebo jsem třeba neměla nějak poničené oblečení. Nic. Vše bylo dokonalé.

Edwardova ruka si mě přitáhla k sobě a následně mě objala kolem pasu.

„Edwarde... Ty to...“ Blondýnka nedokončila větu, jelikož ji Edward přikývnutím přerušil.
Nechápavě jsem zavrtěla hlavou a odkráčela si to pryč. Neodpustila jsem si ani vražedný pohled na Emmetta, který mi ho s chutí oplatil.

Došla jsem na louku, kde jsme se s Edwardem poprvé potkali. Začalo pěkně pršet. Tráva se prohíbala pod náporem dešťových kapek a vzduch byl krásně vlhký.
Kapičky deště mi stékaly po obličeji a já jim schválně nastavila tvář. Miluji déšť. Dokážu si při něm krásně ochladit mou rozpálenou kůži.

„Jsi překrásná v tom dešti,“ ozval se Edward a během sekundy stál před mnou.
Jeho rty začaly jemně líbat ty mé. Své ruce jsem mu zarazila do vlasů a s radostí líbání oplácela.
Nakonec jsme se objali a nechali na sebe padat déšť.

„Už budu muset jít domů. Je tma. Mamka bude mít starosti,“ oznámila jsem mu nešťastně. Opravdu jsem ho nechtěla opouštět. Rozhodně ne teď.
„Zítra tady na tebe budu čekat. Slibuji,“ pověděl a dal mi poslední polibek, než jsem se vydala na cestu.
Na kraji lesa jsem se na něj naposledy otočila. Stál na stejném místě s hlavou sklopenou k zemi a pozoroval místo, na kterém jsem stála.

Před domem jsem se rozhlížela do všech stran, jestli někde nejsou rodiče. Co jiného se mi mohlo stát, než další katastrofa.
Před mnou se objevil dřevěný plůtek, který jsem v té rychlosti přelétla hlavou dolů a když jsem chtěla dopadnout na ruce, v té bolavé velice hlasitě křuplo, já zařvala a dopadla na hlavu a následně na záda.

„Ježiši marja, Ness!“ zařvala Emily a přihnala se ke mně.
„Já jsem v pořádku,“ ujišťovala jsem ji. Opatrně jsem vstala a udělala bolestnou grimasu. Ruka bolela mnohem víc než předtím.
„No, to vidím, jak jsi v pořádku. Pojď. Ošetřím ti to,“ pobídla mě a vzala kolem ramen.
„Dobrá. Moc vám děkuji,“ poděkovala jsem a vydala se s ní na cestu.

Emily mě usadila ke kulatému stolu v kuchyni, vytáhla velkou mísu a nalila do ní horkou vodu. Poté přidala bobkový list a čokoládu. Potřela mi citrónem ruku a do mísy nasypala led. Usoudila jsem, že to je ten hnus, co mi radil Seth.

Překvapivě to dobře vonělo. Emily odlila tu tekutinu z misky do skleničky a podala mi jí. Ta vůně mě tak táhla, že jsem po skleničce chňapla a vypila až do dna. Bylo to velice lahodné a sladké. Emily mi zabořila ruku do ledu a usadila se vedle mě.
„Znáš tenhle recept také? To je tak známý?“ ptala jsem se, protože bolest začala ustupovat.
„Nedávno jsem dodělala školu. Chodí tam skoro každý vlkodlak. Na věku nezáleží. Chodí jich tam poměrně dost ve stejném věku, jako jsem já,“ odpověděla. 

„Jak vůbec znáte se Samem mé rodiče?“ optala jsem se jí.
„Tvůj táta tady dřív bydlel. Se Samem se stali nejlepší přátelé a já už tehdy byla Samova přítelkyně. A tvoje mamka se sem přistěhovala za svým tátou, no, vlastně tvým dědou. A s tvým tátou se znala od malička. Jacob nám vždy říkal, že když byli malý, tak si spolu hráli,“ odpověděla mi se zamyšleným úsměvem.
„A to se do sebe mí rodiče jen tak zamilovali?“ vyptávala jsem se dál.
„To ti nepovím. Sice to vím, ale povědět by ti to měli právě oni,“ odporovala. Nahodila nepřístupný pohled.