Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Miluji tě, Bree - VII. kapitola - Fred se loučí

13.11.2010 (11:15) • Texy • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1317×

VII.

Fred:

Začalo něco neskutečného. Tmavé pláště vyslýchaly Nahuela a Huilen, všichni zlatoocí byli nervózní, vlci přešlapovali z jedné tlapy na druhou, upír s bronzovými vlasy co chvíli měnil svůj výraz. Nejvíce mě ale dostávali nějací dva muži. Byli si strašně podobní a mnuli si ruce ve vítězném gestu. Co to jako mělo znamenat?

Opatrně jsem se otočil na tu, jenž mě zajímala nejvíce. Snažil jsem se být co nejmíň nápadný, proto jsem hlavu jejím směrem otáčel neskutečně dlouho. Jeden kousíček, druhý. Bylo mi jasné, že v konečném výsledku to stejně bude jedno, ale nikdo nemusel vědět, že se chci otočit na ni. Mělo to vypadat, jako bych se díval po všech, a pomalu tak svou hlavu otáčel až k ní.

Slyšel jsem hlas vysoký, hlas hrubý, ale i příjemný, ale netušil jsem, kdo s kým a o čem mluví. Registroval jsem okolní lidi, ale přednější pro mě byla jen ta jedna. Ta jedna, která stála tak daleko ode mě…

To ona pro mě byla sluncem na nebi. To ona způsobovala, že jsem měl problémy s dechem, i když to bylo velmi zvláštní. A to ona mě donutila běžet přes celý kontinent, jen abych ji mohl spatřit. A to jsem ani nevěděl, jestli ke mně alespoň něco cítí. Kéž by, dal bych za to cokoliv.

Uslyšel jsem tiché zasmání a otočil jsem se tím směrem. Jakékoliv moje dosavadní snažení vypadat nenápadně, bylo v tu chvíli pryč. Vyhledal jsem toho, jenž mi překazil můj plán, a spatřil toho rusovlasého. Úsměv od ucha k uchu a jiskry v očích. Vypadal tak přátelsky. Naznačil rukou, abych se zase otočil zpátky, a já to opravdu udělal. Neobtěžoval jsem se s nějakou rychlostí, prostě jsem se otočil a mé oči spočinuly na ní.

Stála mírně přikrčená, soustředěný výraz, rty v úzké lince a černé vlasy jí splývaly podél hlavy a lehce se pohupovaly, jak profukoval větřík. Ostražitě sledovala, co se dělo před námi. Byl jsem si jist, že jí neuteklo ani jedno jediné slovo, kdežto já o ničem nevěděl. Byla jen ona.

Jako by věděla, že ji někdo pozoruje, přesunula své soustředění směrem, odkud si myslela, že ji někdo pozoruje. Netrvalo ani vteřinu a její oči se střetly s těmi mými. Neuhnul jsem pohledem, nešlo to. Dokonale jsem se do těch její upoutal a odmítal se pustit. Bylo mi jedno, že jsou rudé, byly její.

Bál jsem se, že se zamračí. Připadal jsem si jako šmírák, který je nachytán při činu. Ale ona se usmála a odhalila tak své dokonalé vraždící nástroje. Chtěl jsem za ní jít a překonat tu neskutečnou vzdálenost, ale přišlo mi, že by to nebylo vhodné v tuhle chvíli. Zrovna se řešilo něco o superrase. Přilákalo to i její pozornost.

„Vaše dcera, je jedovatá?“ zeptal se tvrdě muž s blonďatými vlasy.

„Ne,“ odpověděla upírka, která stála u velkého vlka, jenž měl na zádech to dítě.

„Postaráme se o anomálii tady, pak na jihu,“ zavrčel znovu blonďák po chvíli a já se zarazil. Jaká anomálie tady a jaká na jihu? Možná bych měl příště lépe poslouchat. Trochu jsem se zastyděl.

„Bratře,“ řekl mile ten s těmi dlouhými černými vlasy, „nezdá se, že by tady bylo nebezpečí. Je to neobvyklý vývoj, ale já nevidím žádnou hrozbu. Toto poloviční upíří dítě je nám tolik podobné, zdá se.“

„Je to tvoje volba?“ zeptal se blonďák a všiml jsem si, že se všichni obrátili jeho směrem.

„Je," odpověděl stručně ten druhý. Uslyšel jsem tiché oddechnutí někoho z našich řad.

„A co Joham? Tento nesmrtelný, který tak rád experimentuje?“ zeptal se po chvíli blonďák a já ztuhl. Kdo je Joham? Jak dlouho jsem se snažil nenápadně sledovat Zafrinu? Nemohlo to být přeci tak dlouho, ne? Nebo jo? Vedle mě se zase ozval tichý smích. Raději jsem se ani neotáčel. Už tak jsem musel být za pěkného hlupáka.

„Možná bychom měli s ním promluvit,“ souhlasil druhý a důležitě pokýval hlavou a přes obličej mu přelétl zvláštní úsměv.

„Zastavte Johama, jestli chcete,“ řekl Nahuel nevýrazně, „ale moje sestry nechte být. Jsou nevinné." Černovlasý přikývl a všichni od nás sledovali Nahuela.

Najednou se ten černovlasý obrátil ke svému početnému doprovodu a promluvil: „Mí drazí, dnes nebudeme bojovat!“ V davu to zašumělo, všichni přikývli a vydali se pryč. Černovlasý se na nás ještě usmál a otočil se, aby také mohl odejít. Ten blonďák se zatvářil naprosto znuděně a byl jsem si jist, že by si nejraději nudou začal kousat nehty. Ale bez jakékoliv připomínky se otočil a následoval ostatní.

Když už byli všichni téměř pryč, ten černovlasý se otočil a usmál se. Ale jeho úsměv byl divný. Bylo v něm tolik negativního, až jsem se otřásl mrazem, který mi v tu chvíli přeběhl po zádech. Pak ale pokračoval v cestě.

Stáli jsem ještě pár vteřin jako sochy, ale pak se stalo něco, s čím jsem nepočítal. Všichni se začali veselit, skákali, objímali se, vyznávali si lásku a na jejich tváři byl úsměv, který značil jediné – výhru. Jen ti dva, kteří si mnuli ruce, byli naštvaní a opatrně se oddělili a nenápadně se vytratili do lesa. Vlci vyli a ten, který měl na zádech dítě, kvůli kterému byl spor, běžel do lesa. Proč?

Otočil jsem se a viděl, že rusovlasý tiskne v náručí tu malou holčičku s batůžkem a krásnou upírku s hnědými vlasy. Usmál jsem se nad tím a intenzivně vnímal všechnu tu radost okolo. Nezáleželo na tom, jestli jste na lidské či na zvířecí krvi, jestli jste vlk nebo upír, všichni tu táhli za jeden provaz.

„Mimochodem, Frede, já jsem Edward. Tohle je Bella, má manželka a to je Renesmé, naše dcera. Jsem rád, že jsi tu byl, i když jsi přišel později. I to nám velmi pomohlo,“ řekl ten, jenž se představil jako Edward. Čtenář myšlenek.

„Taky mě těší. Nevěřil jsem tomu, že kdy potkám ty, jenž ušetřili Bree a Diega, ale stalo se. Chtěl bych vám za to poděkovat,“ řekl jsem a Edward i Bella se na mě usmáli.

„My nejsme jako Volturiovi. Nezabíjíme nevinné, to není nic pro nás,“ vysvětlil a v tu chvíli se jeho dcera usmála jako andílek a natáhla ruce kamsi za mě. Otočil jsem se a spatřil kluka, který byl stejně vysoký jako já. Na tváři mu hrál úsměv, vypadal jako indián a dlouhými kroky šel k nám.

„Renesmé!“ zvolal a prošel kolem mě, aby ji mohl vzít do náruče. Ta se k němu přivinula a položila mu svou malou hlavičku na rameno. Tak tohle byla další věc, co jsem nechápal.

„Neboj, všechno ti vysvětlíme, jsi k nám zván. Máme to trošičku složitější,“ řekl se smíchem a přitáhl si k sobě Bellu a pohladil ji po tváři. Ten jeho láskyplný pohled mě donutil se otočit. Ale v tu chvíli jsem ucítil náraz, něčí ruce kolem svého krku a v neposlední řadě rty, které se přitiskly na ty mé.

A Fred se loučí:

Vyšel jsem před dům a naposledy si ho prohlédl. Strávil jsem tu měsíc, ve kterém jsem se dozvěděl vše, proč se stalo to, co se stalo. Snažil jsem se to pochopit z obou stran, ale stále jsem měl problémy s tím, abych pochopil stranu Volturiových. Vždyť ta malá dokonalá holčička nemohla být hrozbou!

Ale oni si to nejspíše nemysleli. Edward si je naprosto jistý tím, že Volturiovi znovu přijdou a pokusí se je zničit kvůli něčemu jinému. Ale budou o tom vědět, Alice je upozorní. Ano, Alice, ten malý ďábel, který mi nakoupil snad tři kufry plné oblečení, i když nechápu proč – co jsem komu udělal?

Esmé s Carlislem si se mnou nejčastěji povídali, jsou to vážně správní lidé. Neustále se mě ptali, jestli se mám dobře, jestli něco nepotřebuju… a ptali se, jak jsem se poznal s Bree a Diegem. To zajímalo všechny. Řekl jsem jim, jak to u nás chodilo, Bree a Diego mě doplňovali o své vlastní poznatky. Cullenovi poslouchali a byli neskutečně překvapeni. Sice věděli, kdo stvořil armádu novorozených, ale neměli tušení, jak to u nás chodilo.

Teprve u tohoto vyprávění jsem zjistil, že Emmett je bojovník srdcem i duší, že to on nás chtěl nejvíce rozprášit, za což se nám třem omluvil, i když nemusel. Ale nedal si to vymluvit, tak si před nás klekl a s mučednickým výrazem nás prosil o odpuštění. Všichni se smáli, ale on to nejspíše myslel smrtelně vážně. Komediant.

A také jsem se dozvěděl, že Jasper vnímá emoce ostatních, že cítil strach všech, kteří proti nim bojovali, ale především cítil to, co jsem věděl. Cítil, že miluji Zafrinu. A řekl mi, že ona je na tom stejně. Jen díky němu jsem zahodil všechen svůj strach a jednou večer Zafrině řekl, co k ní cítím. Po našem prvním polibku ihned po odchodu Volturiových se ke mně totiž nepřiblížila a vyhýbala se mi.

Ale pak jsem jí odchytil, vyznal jí lásku a od té doby jsme jak jedno tělo. Nehneme se od sebe na krok, když už se musíme rozdělit, snažíme se být u sebe co nejrychleji. Cullenovi říkali, že jsou rádi, že to takhle dopadlo. U nich je láska něco neskutečného a intenzivního.

Bree s Diegem se vrátili domů po pár dnech, kdežto já chtěl zůstat. Snažil jsem se pochopit život Cullenových a doufám, že se mi to i podařilo. Vím, jak těžké pro ně je odolat lidské krvi, ale Edward to zvládl, má skvělou dceru, do které se otiskl vlk, což jsem nejdříve nedokázal pochopit, ale po nějaké době se mi to podařilo. Je až neskutečné, co všechno se na tom světě děje.

Uslyšel jsem tiché kroky a otočil se. Šla tam malá Renesmé, která ale během měsíce hodně vyrostla. Na tváři jí hrál úsměv, pro ni tak typický.

„Strejdo Frede, ty už odjíždíš?“ zeptala se smutně a natáhla ke mně ruce. Vzal jsem ji do náruče a podíval se na ni. Taková princezna.

„Ano, Renesmé. Ale víš, jakou máme dohodu,“ připomněl jsem jí a ona se opět rozzářila.

„Budeme si volat a budeme se navštěvovat! A až ti zavolám, že se mi stýská, ty co nejrychleji přijdeš! Slíbil jsi to, takže s tím počítám,“ řekla a usmála se vítězným úsměvem.

„Máš pravdu, tak zněla dohoda. Ale i ty jsi slíbila něco,“ upozornil jsem ji a ona se podívala kamsi nad nás.

„No… Nebudu zlobit rodiče, budu poslouchat babi i dědu, strýčka Emma i Jazze a tetičky Rose a Alice. A budu se učit a nebudu odmlouvat,“ tahala to ze sebe jak z chlupaté deky. Zasmál jsem se a přitiskl ji k sobě. Bude mi chybět, neskutečně mi přirostla k srdci.

„Nemusíte odcházet,“ řekl Edward, který vykoukl z domu.

„Musíme, překáželi bychom. Budeme vás navštěvovat, jelikož jste skvělá rodina,“ řekl jsem a Edward se usmál. Sešel k nám schody a za ním se objevila i Bella.

„Frede, vážně. Edward má pravdu. Nepřekážíte. Místa tu máme dost, když bydlíme s Edwardem a Nessie jinde. My vás nevyháníme,“ podporovala Edwarda, ale zavrtěl jsem hlavou. Byl jsem rozhodnutý a navíc, nebudeme zas tak daleko.

„Bello, vždyť víš, že to nejde. Jsme tu rádi, ale nejsme vaše rodina. Jen známí. Každopádně mi to nemusíte stěžovat.“

„To je náš plán,“ zakřenil se Edward a Bella mu dala pohlavek.

„Fajn,“ zasmál jsem se, „už se půjdu rozloučit a vyrazíme,“ řekl jsem a i s Renesmé v náruči vběhl do domu. Zafrina se loučila s Alice a Rose, Esmé ji objímala a mužská část domu stála opodál. Usmál jsem se a šel k nim. Renesmé jsem posadil na stůl a čekal, až se Zafrina dostane ke mně.

„Frede,“ řekla zvesela, když mě uviděla. Usmál jsem se na ni a ona ke mně přišla. Ale než ke mně stačila dojít úplně, kolem krku jsem měl Alice a poslouchal její štěbetání o tom, že všechno bude v pohodě. Raději jsem vypnul mozek a doufal, že mě brzy pustí.

Loučení nakonec bylo hodinové. Každý nám potřeboval něco říct, zdůraznit, že jsme tu kdykoliv vítaní. Val jsem Renesmé do náruče a ona se ke mně pevně přitiskla.

„Neodcházej, prosím,“ žadonila a ucítil jsem, jak jí po tváři stékají slzy. Odtáhl jsem ji od sebe a ty neposedné kapky setřel.

„Vždyť nebudeme daleko, zítra se můžeš stavit a omrknout naše bydlení,“ řekl jsem a ona se lehce usmála. Políbil jsem ji do vlasů a postavil na zem. Vzal jsem Zafrinu za ruku a společně jsme šli k autu, které nám Cullenovi věnovali a které bylo plné kufrů. Posadili jsme se, naposledy se ohlédli a vyjeli směrem nové bydliště.

Měli jsme postavený dům na půli cesty mezi Cullenovými a sestrami Zafriny. Bylo to takové správné řešení. Znovu jsem vzal Zafrinu za ruku a propletl naše prsty. Podíval jsem se jí do očí a byl si jist, že jsem si nemohl vybrat líp. Naše láska byla silná, intenzivní a krásná a věděl jsem, že nás budoucí život bude stejný. Pohled do jejích nazlatovělých očí mě v tom jenom utvrdil.

VI. kapitola - Shrnutí

Chtěla bych vám poděkovat. Nečekala jsem, že bude tolik lidí číst moji tvorbu. Je mi velkou ctí, že jsem pro vás mohla psát a doufám, že nejste naštvaní, že povídka už končí. Jak jistě víte, to vy jste mě donutili psát a vaše nápady jsem do této povídky zpracovávala. Jen tato kapitola je čistě moje.

Každý váš komentář pro mě byl hnacím palivem, a proto bych se chtěla omluvit za takové prodlevy, ale nebyl čas psát, což mě mrzelo. Ale někdy nebyla ani chuť. Každá autorka o tom ví své. Ale když jsem na shrnutí našla komentáře, které chtěly jediné – MTB – psala jsem i přesto, že to nešlo. Ale snažila jsem se.

Ještě jednou vám děkuji a budu vděčná za jakýkoliv poslední komentář k této povídce.

Texy

Autor: Texy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Miluji tě, Bree - VII. kapitola - Fred se loučí: