Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Miluji tě, Bree - V. kapitola

04.10.2010 (09:30) • Texy • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1142×

Tuto kapitolu věnuji Crystal.

V.

Diego:

Od té události na útesech jsem byl nějak mimo. Ale nebyl jsem mimo kvůli sobě, což by bylo naprosto normální, ale byl jsem mimo kvůli Fredovi. Když pominu jeho cestu domů, kdy doslova prošel několika stromy a jen taktak se trefil do dveří, tak jsem byl v šoku z toho, co následovalo.

Lehl si do postele, očima visel na stropě a mlčel. Nehýbal se, neodpovídal, nedýchal, nemrkal. Bylo mu úplně jedno, že se střídala noc se dnem, z jeho transu ho nevyrušily ani mé nápady, jak ho probrat.

První, co jsem zkusil, byl křik. Stoupl jsem si k němu, nadechl a zakřičel jeho jméno. Každý normální člověk, popřípadě upír by nadskočil a seřval mě. Ale on? Ležel. Podruhé jsem vzal megafon, který jsem kvůli tomu speciálně koupil. Přiložil jsem mu ho k uchu a začal mluvit. Zase nic. Stále hypnotizoval strop.

Pro třetí pokus jsem si pořídil takovou tu houkačku, kterou nosí holky v kabelkách, kdyby je někdo přepadl. Řeknu vám, strašný randál z toho. Ale Fred si toho ani nevšiml. Přemýšlel jsem nad tím, že snad zavolám doktora, ale hned jsem to zavrhl. Co bych mu řekl?

„Pane doktore, tady můj přítel již pár dní nereaguje na okolní svět, nechodí na lov, nedýchá, nemrká. Nelekejte se, že mu nebije srdce a je tak studený, to je náš problém.“ No, tak to asi ne. Musel jsem vymyslet něco lepšího. Pro inspiraci jsem se vydal do blízkého města, ale když jsem se vrátil, vše bylo jinak.

Fred seděl u televize, kolem sebe rozházené obaly od filmů z levého sloupečku. Bree před pár dny všechny filmy roztřídila. Na romantické, komedie, akční, horory, dokumenty… a romantické nechala v tom sloupečku nalevo. Fred tam seděl, oči upřené na obrazovku a já nic nechápal.

Do domu vstoupila Bree a usmála se na mě. Naznačila mi, abych šel za ní. Chtěl bych vědět, jak to udělala. Ona nemůže být pouhá upírka, ale nějaká čarodějnice. Byl jsem pryč sotva dvě hodiny, ale Fred už je venku z postele a kouká na televizi.

„Bree, co to?“ zeptal jsem se, když jsme společně vyšli před dům.

„Řekla jsem mu, že by měl jít na lov. Poslechl. A pak mi řekl vše, co se stalo. Ale nedokázal si to vysvětlit. Poslala jsem ho proto pro filmy z levé kupičky a světe div se, on se kouká na televizi,“ odpověděla a zasmála se. Proto ty filmy přerovnávala, plánovala to!

„Ty! Všechno jsi plánovala,“ obvinil jsem ji naoko naštvaně. Vzala mě za ruku a podívala se mi do očí.

„Samozřejmě, na chlapa se musí jinak. Přeci na něho nebudu křičet nebo mu megafonem mluvit u hlavy. Stačilo ho nalákat na jídlo a bylo to,“ vysvětlila a já se musel zasmát. Někdy je opravdu o krok napřed. Pak mi ale došlo, že nevím, proč kouká na ty filmy.

„Bree, proč Fred kouká na ty filmy?“ zeptal jsem se, ale ona si zaťukala na čelo.

„Prosim tě, netvrď mi, že ti to nedošlo.“ Zavrtěl jsem hlavou. Opravdu jsem tak natvrdlý?

„Cožpak jsi neviděl jeho výraz, když odcházel od těch dívek? Když se díval celé dny na strop? Ten poťouchlý úsměv na jeho rtech? Poslala jsem ho, aby se podíval na filmy a došlo mu to, ale tobě to raději řeknu. Fred se do jedné z těch žen zamiloval,“ řekla a mně to v tu chvíli došlo.

U mě to tak nevypadalo. Já když se zamiloval do Bree, byl jsem realista, nelétal jsem v oblacích. Strach ze smrti byl příliš velký, než abych si mohl v klidu nasadit růžové brýle. Ale Fredovi žádné nebezpečí nehrozí, proto se může naprosto odpoutat od reality.

Když jsem nad tím tak přemýšlel, došlo mi, že Bree neskutečně miluju. Kvůli ní bych položil život, kvůli ní bych dokázal snést modré z nebe. Moment, to nejspíš ne, ale říká se to. A jako by věděla, nad čím přemýšlím. Přitáhla si mě k sobě a lehce mě políbila. Miluju ji!

„Miluju ji!“ vykřikl v tu chvíli Fred a já se lekl. Snad neumí číst myšlenky! Bree se tiše zasmála.

„Konečně mu to došlo, třeba už od něho budeme mít pokoj a on začne zase normálně žít,“ zašeptala a podívala se k domu, ze kterého vycházel Fred a mířil přímo k nám.

„Bree! Děkuju! Děkuju!“ křičel a vytrhl mi ji, aby se s ní mohl zatočit dokolečka. Možná bych měl žárlit, ale byl jsem rád, že je Fred šťastný a zpátky na Zemi.

„Frede, jsem tak ráda,“ řekla Bree, když ji postavil zpátky na zem.

„Já taky. Jen… kdy ji znovu uvidím?“

Zafrina:

Od toho střetnutí na útesech jsem nemohla normálně myslet. Ten muž mi tak uvázl v hlavě, že jsem zapomínala na svět okolo. Nebýt Kachiri a Senny, nejspíš bych i vyhladověla. Tak špatně jsem na tom byla. Jen jsem nervózně chodila, narážela do předmětů, které se nacházely v mé cestě, nemluvila.

Jednoho dne se ale Kachiri naštvala.

„Sakra, Zafrino! Tak už se vrať mezi nás! Kde pořád bloudíš?“

„Ale vždyť já tu s vámi jsem,“ odporovala jsem překvapeně. Kachiri si povzdechla, přešla ke mně a silně se mnou zatřásla. Proč?

„Zafrino, kdy jsi byla naposledy na lovu? Kdy jsi naposledy prošla lesem, aniž bys porazila strom? Kdy jsi naposledy řekla kloudnou větu?“ ptala se a já se poprvé zamyslela. Měla pravdu, jsem mimo a v krku mě pálí, ale snad to nebude tak hrozné.

„Jak dlouho?“ zeptala jsem se.

„Deset dní,“ informovala mě a já se lekla. Deset dní v tomto stavu? No, pěkné. Ihned na to jsme se vydaly na lov. Štěstí, že jsme po pár kilometrech narazily na těžaře dřeva. Pomůžeme přírodě a ještě se najíme. Skloubily jsme užitečné s prospěšným.

Druhý den už jsem normálně fungovala. Opravila jsem si oblečení, které utrpělo velké ztráty při mém zvláštním stavu, začala číst další knížku a pohrávala si se svým darem. Celý den se zdál naprosto v pořádku, ale večer jsme měly návštěvu.

„Zafrino! Kachiri! Senno!“ ozval se zvonivý hlásek, který nemohl patřit nikomu jinému než…

„Alice?“ zeptala jsem se, než jsem vyběhla před náš stromový přístřešek. Opravdu tam stála ona s jejím manželem.

„Zafrino! Tak dlouho jsem tě neviděla! Kde máš sestry?“

„Tady jsme!“ ozvaly se za mnou a postavily se vedle mě. Bylo zvláštní, že se tu Alice ukázala. A ještě sama se svým manželem. Většinou se tu objevoval Carlisle…

„Co tě k nám přivádí, Alice?“ zeptala jsem se a ona se usmála.

„Máme problém. Nemáme dost času na vysvětlování. Musíme pospíchat, všichni. Potřebuji, abyste běžely do Forks, tam má rodina teď bydlí. Vše vám tam vysvětlí. Ale mám ještě jednu prosbu,“ řekla tiše a nejistě se na nás podívala.

„Ano, Alice? Víš, že pro vás uděláme cokoliv. Poběžíme do Forks, i když nevíme proč. Ale jsme vám zavázané, jste naši přátelé. Co je ta prosba?“ zeptala jsem se a vyčkávala. Proč je Alice nervózní? Cožpak nezná naši odpověď? Musela vědět, jak odpovíme.

„Potřebuji, abyste se rozdělily. Ty, Zafrino, bys běžela se Sennou do Forks, ale Kachiri musí jít s námi. Všechno jí vysvětlím cestou,“ řekla a podívala se po nás. Není lehké se odpoutat od někoho, s kým žijete čtyřiadvacet hodin denně, ale pokud je to potřeba…

„Kachiri?“ otočila jsem se na tu, které se to nejvíce týkalo. Naše oči se střetly. Souhlasí.

„Dobře, Alice. Vydáme se na cestu po západu slunce. Kachiri půjde s vámi,“ informovala jsem ji a ona si viditelně oddechla. Nejspíše se bála, že se nebudeme chtít rozdělit. Ale pro přátele uděláme cokoliv.

„Děkuji, Jazzi, Kachiri, my vyrážíme ihned,“ řekla a pár vteřin na to odběhli. I my jsme se chystaly k odchodu. Opravdu by mě zajímalo, co se děje, že pro nás Alice došla. Nu což, brzy se to dozvíme. Ale co Fred?

IV. kapitola - Shrnutí - VI. kapitola

Autor: Texy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Miluji tě, Bree - V. kapitola: