Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Miluji tě, Bree - II. kapitola

22.08.2010 (09:00) • Texy • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1749×

II.

Fred:

Díval jsem se za Diegem, jak odchází do noci, aby mohl Bree popřát k jejím prvním narozeninám, na které bych úplně zapomněl, pokud by tu Diego nebyl. Nevěděl bych o tom, ale Diego pořád někam volal, s někým se dohadoval po telefonu, dokud před náš domeček nedovezli velikánskou krabici ovázanou rudou mašlí.

Ten chlapík, co ji dovezl, ji nemohl ani vyndat z náklaďáku, jak byla těžká. Raději jsem mu pomohl a Diego zatím počítal peníze, které mu měl zaplatit. Nebylo to zrovna nejlevnější, ale viděl jsem na Diegovi, že to dělá rád. Měl Bree vážně rád a hodně si jí cenil.

Chlapík vlezl zpátky do náklaďáku, nastartoval a odjel. Dívali jsme se za ním a já si četl nápis, který měl napsaný zboku. „Dárky všeho druhu až do domu!“ Tak to všechno vysvětlovalo. Zakroutil jsem nad tím hlavou a viděl Diega, jak krabici vzal do levé ruky a pravou si otevíral dveře.

Hlasitě jsem se zasmál. Diego se na mě nechápavě podíval, ale pochopil. Krabice se do dveří nemohla vejít.

„Frede, jsem dneska nějak duchem nepřítomný. Myslíš, že byl dobrý nápad poslat Bree samotnou do města pro další filmy? Není tak dlouho na zvířecí stravě. Mám celkem strach, že by se mohlo brzy vylidnit to malé městečko,“ řekl starostlivě.

„Diego, klid. Při nejhorším se budeme muset odstěhovat. Ale zkus jí věřit a hejbni sebou, ať ten dárek Bree nevidí!“ popoháněl jsem ho. Souhlasně kýval hlavou a spěchal k proskleným dveřím v obýváku, které byly přeci jenom větší. Zamířil si to rovnou k mé posteli. Dovolil jsem mu, aby si dárek schoval u mé postele pod dekou, protože věděl, že tam se Bree nepůjde podívat. Obzvláště ne, pokud si budu hrát se svým darem.

Vešel jsem do domu vchodovými dveřmi a čekal, dokud Diego dárek dostatečně neskryje a já se budu moci vrátit do svého jediného útočiště, které jsem tu měl. Ale byl jsem rád, že jsem na Bree ve Vancouveru počkal. A také jsem byl rád za to, že Bree s sebou přivedla Diega. Už na první pohled to byl příjemný chlapec, ale stačilo ho poznat a došlo vám, že je ještě mnohem lepší.

Diego nebyl ten typ, který by se staral jen sám o sebe a o to, jestli přežije. Takhle se chovali všichni z Rileyho dětí, jak nás sám Riley nazýval, ale Diego ne. I když podle nás byl Diego Rileyho pravou rukou, sám se tak necítil. Byl prostě jenom starší. To bylo vše.

Když mi Diego s Bree vyprávěli, co se stalo, a Diego vyprávěl o tom, jaký s ním vedl rozhovor Riley, byli jsme s Bree v šoku. Ona to také slyšela poprvé a také to pro ni byl šok. A když pak vyprávěla Bree, byl v šoku ještě Diego. Pak mi to dovyprávěli společně, takže největší šok jsem z toho měl já. Byl jsem v tu chvíli zatraceně rád, že jsem včas odešel a neuvěřil Rileyho řečičkám.

Ale tolik k minulosti, nerad se k ní vracím, protože si pamatuji jen upíří minulost a z lidské mi mé vzpomínky jaksi zmizely. Jediné, co vím, je, že se jmenuji Fred, je mi kolem dvaceti třech, naši mě vyhodili z domu a jen jsem se potloukal po ulicích Seattlu. Měl jsem štěstí, že jsem za lidského života chodil na box, takže v ulicích se mě po čase báli, ale stejně jsem se tam necítil dobře.

No, kdo by se na ulici cítil dobře? Přes den jste se potloukali u obchoďáků nebo na nádražích, aby se nad vámi alespoň někdo slitoval a dal vám nějaké peníze nebo něco k jídlu. A k večeru jste chodili spát buď pod most nebo do metra.

Ten večer, co mě našel Riley, jsem šel do metra. Ležel jsem na jedné lavičce, kolem dokola nikdo, jen někdy projela nějaká souprava. Už jsem si myslel, že to bude klidná noc, když ke mně přistoupil muž se slunečními brýlemi. Přišlo mi to zvláštní, ale mohl mít třeba zánět spojivek, co já vím.

„Líbí se ti tu?“ zeptal se mě na kluka celkem vysokým hlasem.

„Co myslíš?“ zahuhňal jsem mu odpověď přes lem kabátu, který jsem našel v popelnici. Vůbec se mi nelíbilo, že se mnou chtěl mluvit.

„No… já bych tu rozhodně nepřespával. Chceš novej domov?“ Prostě se mě na rovinu zeptal, jestli chci nový domov. Přišel mi zvláštní, ale něco mi říkalo, abych mu věřil. A tak jsem taky udělal. Ale novým domovem se mi stal rozpadlý dům, kde se všichni snažili navzájem zabít.

Hlasitě jsem si povzdechnul a podíval se oknem ven do lesa. Slyšel jsem tiché kroky a hlasy. Diego s Bree se vraceli. Úplně jsem vypnul svůj dar, který jsem zatím nepojmenoval. Prostě to byl dar nebo schopnost, jak kdo chtěl. Sledoval jsem blížící se postavy, jak šly pomalou chůzí ruku v ruce k domu. Oba se usmívali a Bree se pořád ptala, proč nemohla zůstat na útesech, když se jí tam tolik líbilo. Jo, jenže to by holka neviděla tu obří krabici, která byla jen a jen pro ni!

Vstoupili do domu a Diego na mě mrkl, což byl můj signál k tomu, abych se zvedl a odhalil krabici. Diego však ještě předtím dal Bree před oči ruku, aby to bylo opravdové překvapení. Dovedl ji až ke mně a já sundal deky.

„Můžeš, Bree!“ řekl zvesela Diego a pustil svou ruku dolů. Měli byste to vidět. Když Bree zpozorovala tu obrovskou krabici, v očích jí úplně hráli malí čertíci, po tváři se jí rozlil obrovský úsměv a štípla se do ruky, aby tomu opravdu uvěřila.

„Wow,“ zašeptala a pozorovala svůj dárek. Nejspíše tomu nemohla stále uvěřit. Z její minulosti jsem věděl, že neměla zrovna šťastné dětství, ale až takovouhle reakci bych nečekal.

„A to je jako… jako moje?“ zeptala se, jakoby se musela přesvědčit, že si z ní neděláme legraci.

„Ano, Bree. Tvůj dárek k dnešním narozeninám. Snad se ti bude líbit,“ řekl Diego a usmál se na ni.

Bree ještě chvíli krabici pozorovala, ale nevydržela to moc dlouho. Opatrně rozvázala velkou mašli a zvedla víko krabice. Sám jsem nevěděl, co tam najde, ale její reakce mě přesvědčila o tom, že jí se to rozhodně líbí. Vyskočila do vzduchu tak, div neproskočila až k nim do patra, zavýskala a neskutečně se usmívala.

„Děkuju, strašně moc děkuju!“ křičela veselým hláskem a já se nad tím musel usmát. A Diego na tom byl podobně.

Nahnula se přes okraj krabice, až jsem se bál, aby nespadla dovnitř, ale naštěstí se udržela na nohách a vytáhla z krabice ten svůj dárek. Byl to… obří cheesburger? Viděl jsem dobře? Brada mi z toho šoku spadla, ale pak mi došlo, že Riley dostal Bree právě na cheesburger.

„Teda, od koho to je?“ zeptala se a posadila se na cheesburger.

„Od nás obou,“ odpověděl jí Diego a mrkl na mě. Horlivě jsem zakýval hlavou na souhlas. Ještě že toho Diega mám. Až teď mi došlo, že je to křesílko, které jako cheesburger vypadá. Takže Diego byl ještě vtipálek?

„Sedí se na něm dobře, děkuju vám,“ řekla a vrátila se zpět ke krabici, ze které vytáhla dvě menší krabice. Ten Diego se asi zbláznil. Bree se po nás nechápavě podívala, ale oba jsme pokrčili rameny. Já proto, že jsem o tom neměl ani tušení. Diego z důvodu, že dělal, že o tom nic neví.

Bree oběma krabicemi zatřásla, ale jen v jedné něco rachtalo. Rozhodla se tedy, že otevře tu, ze které nevyšel žádný zvuk. Pomalu se probojovala dovnitř krabice a vypadlo na ni oblečení. Taková hromada se do té krabice nemohla vejít! Spousta triček, kalhot a mikin. Bree nad tím jen zakroutila hlavou a řekla to co vždy.

„Vždyť víte, že to oblečení neunosíme.“ Opravdu to řekla vždy, když jsme si donesli nějaké nové oblečení. Museli jsme být zvláštní rodinka, jestli bych nás tak mohl nazvat, protože u nás nakupovali oblečení muži, kdežto jediná holka nad tím hudrovala.

Raději jsme to přešli bez komentáře a upřeli zrak k poslední krabici. I já byl zvědavý, co si pro ni Diego přichystal. Ještě jednou krabicí zaklepala a pak zvedla víko, aby se mohla podívat dovnitř.

Krabice byla plná papírků a na každém bylo něco napsáno. Musel jsem si stoupnout blíž k nim, abych to vůbec dokázal přečíst. Na všech stálo jediné: Od Diega. Podíval jsem se na něho a všiml si toho upřímného úsměvu. Vypadal šťastně. Bree se na něho podívala překvapeně a pak rukou zajela dovnitř, aby zjistila, co vydávalo ten zvuk.

Stačila chvilka a její ruka byla venku a svírala malou černou krabičku. Okamžitě mi hlavou prolétlo množství myšlenek, co by krabička mohla schovávat. Bree na tom byla podobně, tipuji, protože si lehce skousla ret, což dělávala jen když přemýšlela. Nejistě se na nás podívala a zvedla malé víčko, které ji dělilo od překvapení.

V té malé černé krabičce, na černém saténu, ležel tenký stříbrný řetízek s přívěskem písmene D. Nevěděl jsem, kdo je víc překvapený. Jestli já nebo Bree. Strašně moc mě překvapilo, jaký dárek jí vybral. Bylo to od něho opravdu hezké. Bree vzala řetízek s přívěskem do ruky a s úsměvem si ho prohlížela.

Najednou doslova skočila Diegovi kolem krku. Popadl ji do náruče a přitiskl si ji k sobě. Párkrát se spolu zatočili a pak se políbili. Naprosto přirozeně. Nechtěl jsem tam být, a proto jsem vyběhl z domu.

„Frede! Kam běžíš?“ volal za mnou vyděšeně Diego.

„Potřebuju na čerstvý vzduch!“ zavolal jsem na něho zpátky a uháněl lesem, co mi nohy stačily. Chtěl jsem být sám a jen les mi v tom mohl pomoci. Vítr, který kolem mě vanul, mi dokonale pročistil hlavu, takže jsem po pár minutách byl schopný zastavit a začít přemýšlet.

Poslední dobou mě sžíral nějaký vnitřní pocit, ale až teď jsem přišel na to jaký. Závist. Záviděl jsem Diegovi a Bree, že mají jeden druhého. Záviděl jsem jim, že se mají o koho opřít, s kým si popovídat, s kým sdílet jedno patro a s kým trávit noci v přírodě.

To já byl sám. Sice se mi snažili věnovat, ale čas trávili většinou spolu, takže já už tak nějak do jejich harmonogramu nepatřil. Nevyčítal jsem jim to, to ne, ale věděl jsem, že takhle už to dál nepůjde. Nemusel bych to vydržet. Dívat se na tu jejich lásku a být přitom sám? Ne, chtěl bych změnu. Jenže kde k takové změně přijdu?

I. kapitola - Shrnutí - III. kapitola

Pomožte Fredovi najít změnu, vymyslete pro něho způsob, jak by se mohl přestat trápit. Přeci ho nenecháme, aby se trápil!

texy

Autor: Texy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Miluji tě, Bree - II. kapitola: