Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Miluji tě, ale musím tě zničit (21)

09.03.2011 (16:45) • Veronixika • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1281×

Tajemství

„Co chceš?“ zeptala jsem se naštvaně, i když jsem věděla, že bych mu měla být vděčná, tygr byl teď silnější, byla totiž noc.

„Ty víš, že jsem upír,“ konstatoval.

„Ano,“ odpověděla jsem snažíc se neznít naštvaně.

„A víš to od samého začátku,“ hádal.

„Dá se to tak říct.“

„Takže, už od začátku… mě nenávidíš, že ano?“

„Ne, tedy… vlastně…,“ zamotala jsem se ve vlastních slovech.

„Takže, zítra po setmění s bratrem odcházíte,“ řekl lhostejně, nezáleželo mu na tom.

„Ano,“ řekla jsem smutně. Tak ráda bych mu řekla, že ho miluji, ale nešlo to, nedokázala jsem to, a věděla jsem, že i kdybych mu to řekla, nic by se nezměnilo. On mě nenávidí. Právem. Když Edward zmizel, šla jsem nahoru, za bratrem. Carlisle seděl a něco si zapisoval. Přišla jsem blíže.

„Vypadá to nadějně,“ řekl Carlisle, aniž by se otočil, „nechám vás o samotě.“

„Děkuji.“ Sedla jsem si. Carlisle se vypařil. Ta upírská rychlost mi vadila. Celou noc jsem tam jen seděla. Když vysvitlo slunce, konečně se bratr proměnil.

„Doktore Cullene!“ zavolala jsem na Carlislea. Carlisle se objevil vedle mě. Když jsem mu řekla, kdy zapadne slunce, donutil mě, abych si zašla dolů pro něco k jídlu. Sešla jsem tedy dolů, ale šla jsem rovnou ven z domu. Směrem k lesu. Jen co jsem vyšla ven, protančila kolem mě Alice.

„Nechoďte do lesa,“ varovala jsem ji, věděla jsem, že mě slyší. Když jsem byla dost hluboko, proměnila jsem se, bylo to docela snadné. Ucítila jsem opět volnost. Rozeběhla jsem se. Užívala jsem si sílu a svobodu, kterou jsem jako tygr měla. Po chvíli jsem se zastavila. Napila se vody z potůčku. Zhluboka jsem se nadechla. Losi. Vkradlo se mi do mysli, když jsem zachytila nějaký pach. Moje břicho se ozvalo, a tak jsem se vydala po stopě. Vydala jsem se na lov.

Po dobré snídani jsem měla čas na uvažování. Přehrála jsem si poslední rozhovor s Edwardem.

„Co chceš?“ Teď jsem si všimla, že Edward při otázce změnil svou tvář z usměvavé na neutrální.

Rozhodla jsem se, že si celý ten rozhovor znovu přehraji a podívám se více na detaily, měla jsem pocit, že mi něco uniká.

„Ty víš, že jsem upír,“ řekl docela smutně, ale hned rychle změnil masku na neutrální.

„Ano.“

„A víš to od samého začátku.“ Při těchto slovech si povzdychl, předtím jsem si toho nevšimla.

„Dá se to tak říct.“ Edward zase zesmutněl, ale okamžitě, dřív než bych si toho jako člověk všimla, byl zase lhostejný.

„Ne.“ Když jsem toto vyslovila, na chvíli se usmál, ale moc krátce pro člověka, „tedy… vlastně…,“ Opět na chvíli posmutněl, než si zase začal hrát na necitlivý kámen.

„Takže,“ na chvíli se zasekl, zase moc krátká doba na postřehnutí mými lidskými smysly, „zítra s bratrem odejdete,“ řekl, zase se mu objevil ve tváři smutek, ale jen na chvíli.

„Ano.“ Když jsem to řekla, opět se na chvíli rozveselil.

Co to mělo znamenat? ptala jsem se sama sebe v duchu. Od začátku to vypadalo, že mu na mně záleží, ale nakonec byl šťastný, když jsem řekla, že odejdeme... To mi vrtalo hlavou. Bylo to divné, nechápala jsem to. Proč si nad tím lámu hlavu, vždyť je upír! snažila jsem se sebe přesvědčit, že ho nemiluji, že jej nenávidím, ale bez úspěchu. Za chvíli jsem usnula.

Probudila jsem se a viděla, jak se stmívá, běžela jsem tedy zpět za Cullenovými. Když jsem byla u domu, přeměnila jsem se v člověka, kupodivu to nebylo tak těžké, jak jsem čekala a pak jsem šla nahoru. Bratr se zrovna probral, vypadalo to, že mu tohle místo vadí méně než mně, klidně si seděl na posteli a pil colu.

„Ahoj, Bello,“ pozdravil mě vesele.

„Jsem ráda, že už je ti líp, ale co to tu provádíš?" Podívala jsem se na tác obložených chlebíčků, které ležely vedle něj na stolku.

„Esmé mi něco udělala k jídlu,“ řekl.

„Super, ale my musíme jít, na přátelení s upíry není čas,“ řekla jsem naštvaně, to snad není možné. Z mého bratra je milovník upírů, pomyslela jsem si.

„Nemůžeme ještě zůstat?“ zeptal se smutně. To nemyslí vážně! Už jsem nebyla naštvaná, tohle byla poslední kapka. Zůstat v domě plném těch oživlých kamenů.

„Ne!“ vykřikla jsem ostře a vytáhla ho z postele, bratr jen stěží chodil, a tak jsem ho podepírala.

„Děkujeme, odcházíme a slibujeme, že už se nevrátíme,“ slíbila jsem, když jsme došli dolů. Všichni se s námi rozloučili, ale Edward nepřišel. Vyšli jsme z domu a pak jsme šli směrem domů, po chvíli jsme se proměnili, setmělo se. Bratr tím nabral novou sílu. Rozeběhla jsem se a za chvíli jsem byla doma. Bratr se nakonec také dobelhal a pak šel spát, ale já stále měla nad čím přemýšlet.

Autor: Veronixika (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Miluji tě, ale musím tě zničit (21):