Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Miluješ mě ještě? - Kapitola 9.

28.07.2010 (08:15) • PeTi • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3246×

9. Důvod chování 1/2

Byla to zrovna středa. Pilně jsem se učila na maturitu. Edward neustále a nervózně chodil po domu s knížkou. Taktéž se musel poctivě připravovat. Nešla mu matika. Nechápala jsem, proč si aspoň nesedne. Pokaždé, když jsem mu domlouvala, aby si sednul, tak mi jen odsekl. Poslední dny se choval převelice divně. Byl nervózní, ustaraný. Skoro semnou nemluvil. Každou změnu jsem si na něm všimla. Když jsem se ho ptala, jestli někoho má… Tak na to už neodpovídal. Ano, ptala jsem se ho neustále, co se to s ním děje. Přemýšlela jsem nad tím, že bych tu přeci jen měla raději Charlieho… Vždyť po jeho odjezdu to bylo s Edwardem k nevydržení.

Venku bylo krásně. Edward chodil jen ve stejné trajektorii. Nehodlala jsem to nadále řešit. Šla jsem si lehnout na houpací lavici. Když jsem tam tak seděla a nechala se ovíjet vánkem. Myslela jsem na náš první společný sex. Od té doby padla někdy jen nějaká ta pusa, dotyk, aby se neřeklo. O nic víc… O nic míň…

Zazvonil mi telefon. Zvedla jsem ho. Byl to Charlie. Říkal, že se mu něco přihodilo na službě. Prý už nemohl dělat svoji práci. Nejspíš to bylo z vyčerpání. Neklidně jsem se položila na houpačku.

Ležela jsem si tam v klidu. Přes tvář jsem měla položenou knihu, aby na mě nesvítilo Slunce. Když se z domova ozval křik. Sotva jsem ho zaslechla, protože se mi chtělo hrozně moc spát. Bylo kolem čtvrté odpoledne.

„Bello… Bello… Kde si… Já… Chtěl jsem se jen… Tak kde jsi? Tohle mi nedělej, vždyť víš, že jsem to tak nemyslel. Ozvi se. Třeba jen houkni,“ ozýval se Edwardův zoufalý hlas, který mě naléhavě hledal. Avšak já odpovědět nemohla, neboť jsem na to neměla sílu. Chtělo se mi ohromně moc spát.

Hlasitý křik se neustále přibližoval až k místu, kde jsem odpočívala. Pak mi někdo velice pomalu odhrnul knihu z obličeje. Podívala jsem se na toho ´zločince´, který mě probudil. Promnula jsem si oči. Nejistě jsem se na něho podívala.

„Co je?“ zeptala jsem se docela nepříjemně. Bylo to z více důvodů. Zamračila jsem se na něj… Začal mi jeho palcem vyhlazovat vrásky na čele.

„Tak prr… Jestli si takhle budeš chtít vyžehlit svoje chování… Tak s tím nepočítej,“ vypovídala jsem k jeho osobě. Mírně pokrčil čelo. Chytil jednu moji ruku do té své, zahleděl se mi smířlivě do očí a začal jeho omamující řeč.

„Prosím, Bell, jsem ze všeho toho natolik nervózní. Nejsem na to zvyklý. Teď se učit nebudeme, co kdybychom zajeli na večeři někam do města? Co říkáš?“ ptal se mě a snad v něco i doufal. Zkroutila jsem negativně hlavou, ale řekla ano. Krásně ho to zmátlo.

„Tak se lépe obleč a tak do půl hodiny bychom vyrazili.“ Začínalo se mi to zamlouvat. Co nejrychleji jsem se vrhla na různá líčidla a společenské oblečení. Nakonec jsem si vybrala normální černou látkovou sukni a bílou košili.

Edward už na mě čekal pod schody. Měl na sobě lepší neoprané Jeany a kostkovanou modrou košili. Když jsem stála skoro u něho, podal mi ruku. Ochotně jsem si ji vzala a odcházela s ním ruku v ruce.

Nasedli jsme do jeho auta. Tam jsme pořád mluvili o maturitě, když jsem zavedla řeč na jeho chování… Tak řekl, že toho mám už nechat… Vážně, kdybych mohla, majzla bych ho třeba mačetou po hlavě… Jenže jsem mu na doživotí odvázána. Tak jsem to raději přešla mlčením.

Když zastavil na parkovišti před restaurací, tak mi pověděl, abych neotvírala dveře od auta. Sám oběhl auto a otevřel mi je. Nastavil mi i rámě.

„Co se to s tebou k sakru děje? Vůbec už tě nepoznávám. A jestli se chceš rozejít, tak mě nemusíš zvát na večeři… Šlo by to i jinde… Nechci dělat scény na veřejnosti,“ nevrle jsem se ho zeptala, protože ta jeho neústupnost z jeho strany byla hrozná.

„Nic se neděje, co by se mělo pořád dít? Navíc scénu děláš i teď. Tak prosím tě na chvíli mlč.“ Tak tohle bylo na mě moc. Chtěla jsem mermomocí utéct… Celkem se mi ten nápad líbil. Ale moje povědomí mi radilo mlčet a být na místě.

Šla jsem tedy vedle něho. Hrála jsem si na nedostupnou. Když mlčet… Tak mlčet… Nenechám se přeci přemlouvat. Když jsme se usadili, nasadila jsem obyčejnou masku manažera. Nedala jsem na sobě znát žádné emoce. Po příchodu číšníka jsme si měli vybrat jídlo.

„Co si dáte, pane?“ zeptal se normálně Edwarda. Podíval se krátce do lístku.

„Dal bych si Vepřový steak s přílohou,“ odpověděl a podával číšníkovi lístek.

„A vy, slečno?“ zeptal se velice mile a usmál se na mě. Taktéž jsem se na něho krásně usmála… Podívala jsem se do lístku a šmátrala prstem po ploše lístku. Poklepala jsem na číslo šest. Pod ní se ukrývala italská šunková pizza.

„Slečno, sníte to?  Průměr má okolo třiceti centimetrů.“ Podivně se na mě díval, ale měl jiskřičky v očích. Pokývala jsem hlavou a obdařila jsem ho mým širokým úsměvem, který odhaloval i zuby. Pokýval hlavou a odešel. Nastala ta trapná chvilka ticha. Až se Edwardovi něco nezdálo.

„Proč ses na něho tak dívala? A tak krásně ses usmívala? Tenhle úsměv si mi naposledy darovala někdy v dubnu,“ lítostivě hovořil… Žárlil. Neodpovídala jsem. Dělala jsem ze sebe blbku. Jen jsem se upřeně dívala na nůž a přemýšlela nad tím, co by se s ním tak dalo provédst. Jen jsem vyzvedla ramena, že nevím.

„Ty se semnou nebavíš?“ Kápnul konečně na pravý bod. Zakroutila jsem nedativně hlavou. A odešla na záchod… To ovšem on nevěděl. Musela jsem si odskočit, protože před odjezdem jsem měla Colu a ta jaksi odvodňuje.

Když jsem přišla zpět, Edward seděl napřímeně a nepohnutě na svém místě. Jakmile mě zahlédl, tak se uvolnil. Před sebou měl talíř s jídlem.

„Kampak jsi šla?“ vtíravě se zeptal… Poukázala jsem na ceduli s ženskými WC záchody.

„Dneska už semnou už nepromluvíš?“ Negativně jsem zakroutila hlavou.

„A když ti podám tužku a blog… Vysvětlíš mi to na několika řádkách?“ Vyjednával. Pokrčila jsem jen mírně rameny. Přede mne postavil blok i tužku.

První otázka byla: Proč semnou nemluvíš?

Odpověděla jsem: Protože jsi mi to zakázal, dneska už nic ode mne neuslyšíš. A nemysli si, že to všechno dneska urovnáš. To se budeš chlapečku muset taky trošku snažit.

Druhá otázka: Promineš mi to tady a teď, když ti ukážu, co mám?

Odpověděla jsem: Ne, nemám náladu koukat se na to. Připadá mi to, jako by ses tím chtěl chlubit. A tímto už končím. Dneska se mnou nepočítej.

Po přečtení pokýval hlavou a pustil se do jedení. Nechtěla jsem být pozadu, tak jsem taktéž jedla. Když přišel číšník, tak jsem mu s úsměvem ukázala, co budu platit Edward to jen tak nenechal být, ale když jsem po něm vrhla smrtelně zabíjející pohled… Stáhnul se do ústraní. Tak jsem si zaplatila svoje jídlo.

Nikdy jsem nedoufala, že se dožiji tak děsného dne, jako byla ta středa. V autě jsme zajisté neprohodili ani jedno slovo. Domů jsme odjeli v poklidu. Co nejrychleji jsem udělala hygienu a pak jsem se odebrala do své prázdné postele. Nevím, kde se coural Edward. Během pár minut jsem to zařízla a klidně spala až do toho divného rána.

Edward:

Celý volný týden jsem se choval velice chladně a odměřeně. Chystal jsem se udělat jednu zásadní věc v našem vztahu. Chápal jsem, proč se Bella pořád vyptávala na jednu a tu samou věc. Na parkovišti jsem jí přikázal celkem hnusnou věc. A to aby mlčela. Nemyslel jsem to doslovně, ale ona to tak vzala. Na večeři nepromluvila ani slovo. Začala dokonce koketovat s číšníkem. Hrozně mě to naštvalo. Žárlil jsem to ano a ona mě více provokovala. Dokonce i číšník koketoval. Štvalo mě, že jsem se tak musel chovat, ale k následující situaci se to náramně hodilo.

Odvážel jsem nás domů. Bella si šla okamžitě lehnout bez rozloučení. Byla pořádně nakrklá. Takovéhle chování jsem u ní neviděl. Ale bylo to díky mé provokaci. Něco málo na tom přidala i má nervozita, takže se to zdálo daleko reálnější.

Počkal jsem, až usne. Tu noc jsem s ní nechtěl ležet v posteli. Připravoval jsem se k osudovému okamžiku. Zašel jsem si do auta a z jedné přihrádky jsem vytáhl tmavě modrou sametovou krabičku. Tu jsem si následně dal do kapsy. Došel jsem do jejího pokoje. Vytáhl jsem krabičku z kapsy a následně ji otevřel. Vyjmul jsem z ní danou věc a tu položil na polštář vedle Belly. Doufal jsem, že ji snad dojde, co jí tím chci nabídnout.

Na posteli ležel zásnubní prsten s modrými kamínky. Ano… Chtěl jsem si ji vzít… Byl to velice těžký klamací trik, který mě i ničil, ale za to její vyjevení to bude určitě stát. Věděl jsem, že se chystala na úklid domu a jako poslední brávala svůj pokoj. Bylo se rozhodně na co těšit. Po té jsem si šel ustlat na pohovku, která byla v obývacím pokoji.

Vzbudil jsem se dříve, jak Bella. Nestačil jsem se ani nasnídat a z koupelny se ozval pláč. Nevěděl jsem, co zase provedla. Tak jsem se tedy rozhodl jít za ní. Pořádně jsem zaklepal na dveře.

„Vypadni!“ zařvala ztěžka. Nechápal jsem, co se jí tak mohlo stát. Vždyť bylo ráno a já nic neprovedl.

„Bell, otevři! Co se ti stalo?“ ptal jsem se se starostí v hlase.

„Spíš, co se stalo tobě… Vypadni a nech mě na chvíli o samotě. Jen, co uklidím dolní patro, tak přijď do pokoje… Potřebuji si s tebou nutně promluvit,“ zmučeně promluvila. V hlavě jsem začal zpytovat, co jsem to vlastně v poslední době prováděl. Docela mi dělalo starosti, jestli si někoho nenašla a mě nechtěla dát teď košem. To by byla opravdu blbá chvilka.

Šel jsem si sednout do zahrady. Casidy ke mně ihned přikráčela. Ptal jsem se jí na různé otázky. Věděl jsem, že to jsou velice inteligentní a intuitivní zvířata. Občas dávala na mé otázky odpovědi v podobě pokývání hlavou.

Tak po hodině jsem se rozhodl jít za Bellou do jejího pokoje. Právě oprašovala poličky. Všimla si mě až tehdy, kdy začala s urovnáním peřin.

„Co máš na srdci má milá?“ zeptal jsem se raději normálně, ale nevím, jestli to oslovení bylo zrovna na místě.

„Tak zaprvé mě tak neoslovuj. Nevím, co se to s tebou poslední dobou děje. Myslela jsem si, že kdybys třeba jen spal vedle mě… Tak se to udobří… Jenže takhle si myslím, že někoho máš a mě vynecháváš… Není to jako dřív… Odlehčené a perfektní,“ povídala a přitom rovnala peřiny. Chtěl jsem jí odpovědět, jenže ona cosi zahlédla v peřinách.

Divně se na to dívala a pořád to překrucovala v ruce. Pak s naštvaným pohledem mi to předávala. Zajisté, že to byl ten zásnubák.

„Nelíbí se ti?“ udiveně jsem se zeptal. Vrhla po mě vražedný pohled. Odfrkla si.

„Hezkej by byl, jenže není pro mě… Něco ti zřejmě vypadlo. Tak si to dej tý tvý a mě už nech bej… Máš volnost.“ Tak tohle mě dorazilo. Já blbec si myslel, že bude ona někoho mít a nakonec jsem to já.

Musel jsem se tomu pousmát… Avšak mé ego o něco kleslo. Nemohl jsem to teď na ní vybalit. Nechal jsem ji tam samotnou. Odešel jsem do auta a odjel s ním pryč.

Nikdo:

Za mladíkovým autem se jen zavířil prach. On si to mířil pryč do města. Avšak nechal svou dívku samotnou v jejím pokoji. Ona se cítila velice zrazená. Po jeho odchodu se jí podruhé zhroutil svět. Objala si nohy a tiše plakala. Nevěděla, jak to s ní bude dál. A to teprve nevěděla, jaké události se odehrají v příštích hodinách.

Konec první části

Kapitola 8. Δ Kapitola 10.

Snad se díleček líbil. Zkuste si tipnout, kam jel Edward... Díky za minulé komentíky, snad tu i dnes zenecháte nějaký. PeTi

Autor: PeTi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Miluješ mě ještě? - Kapitola 9.: