Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Miluješ mě ještě? - Kapitola 5.

17.07.2010 (17:45) • PeTi • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 3588×

5. Otravná Sade

Ruku v ruce jsem s ním odcházela pro auto na školní parkoviště. Tam jsme se od sebe odloučili a řekli si: Sbohem, má Lásko!

Na hlavní křižovatce jsme se rozdělili a jeli každý jiným směrem, ke svému domovu. Domů jsem přijela celkem pozdě. Taťkovi to bylo celkem jedno, hlavně, že jsem se v pořádku vrátila domů. Mokrou bundu jsem položila na topení. Pak jsem se šla do svého pokoje převléknout. Sundávala jsem si jeany. Pokaždé si makám do kapes. Dnes tomu nebylo jinak. Mákla jsem do jedné ze čtyř kapes. V té jsem našla nějaký hladký obdélník. Danou věc jsem vyndala a více se na ni zaměřila. Byla to fotka a na ní Edward. Divila jsem se, jak se tam dostala, ale pak mě napadlo, že mi ji tam dal, když jsem nedávala pozor.

Fotečku jsem si ihned dala do své peněženky vedle té mé. Stále jsem nemohla uvěřit tomu, že s někým dokážu chodit.

Po dnešním náročném dnu jsem se šla raději uložit do postele, protože jsem si to všechno musela urovnat v hlavě.

Ráno jsem se po dlouhé době probudila s úsměvem na tváři. Podívala jsem se na hodinky. Měla jsem celkem veliké zpoždění, ale hygienu a snídani jsem přeci jen stihla. Poprosila jsem Charlieho, aby mě odvezl do školy. Sice policejním autem, ale takhle jsem to stíhala. Před vstupem do školy, jsem z auta zahlédla netrpělivého Edwarda. Různě se ošíval a někoho vyhlížel. Mohla jsem jen hádat koho.

„Bello, vidíš tamhle toho mladíka,“ zeptal se Charlie a poukazoval na Edwarda. Němě jsem přikývla.

„To bude určitě záškolák. Čeká, až zazvoní a hned zmizne. Protože na koho by mohl tak dlouho čekat?“ mluvil nic nechápaje. Čekala jsem, jestli mu to dojde. Ale stejně bych mu to musela v ten den říct. Protože mě vždy pozoroval, jestli jdu do školy.

„Tatí, ten čeká na mě,“ nesměle jsem mu pověděla. Otočil se na mě a vytřeštil oči.

„Jak jako čeká na tebe?“ Nepochopil mé vysvětlení.

„My spolu včera začali chodit. A upozorňuji předem. Nevyšiluj a nic neříkej ano? Je to teprve v začátcích. Byla bych nerada, kdybys mi něco zkazil. Tak mi drž palce, ať nám to vyjde. Zatím Ahoj!“ křikla jsem, když jsem vystupovala z auta. Mířila jsem si to rovnou k Edwardovi, který se na mě s údivem díval. Charliemu jsem stihla zamávat. Pak už odjel.

„Co se děje?“ vyzvídala jsem, když se k ničemu neměl. Po delší době se hlásil o slovo.

„Tys… Tys… Přijela policejním autem a nejsi zločinec. Dokonce si sedíš na přední sedačce. Jak to?“ Musela jsem se tak pořád na něj uculovat.

„Když je to můj táta, který dělá policejního náčelníka. Tak proč bych se nesvezla, když jsem zaspala a sama bych to rychleji nezvládla,“ objasňovala jsem to všechno Edwardovi. Táhla jsem ho po chodbě, protože do začátku první hodiny scházely minuty. Co nejrychleji jsme vtrhli do třídy. Naštěstí tam nebyl učitel.

První hodiny do oběda probíhaly v klidu, jenže samotný oběd už nebyl natolik fajn.

S Edwardem jsme si sedli spolu ke stolu. Bylo to poprvé za celou dobu. Každý do nás zasekával svůj pohled. Pak k nám došla blonďatá Sade a tvář měla v podobě Boha pomsty.

„Edwardku, ty si dal přednost tomuhle koštěti přede mnou? Ale to se nedělá, ty nejsi přeci zlobivý chlapeček,“ vtírala se k Edwardovi přeslazeným hlasem. Sedla si na něho a poplácávala ho po tváři. Už jen ta narážka mě nakopla k tomu, abych se zvedla. Jenže jsem se pořád přemlouvala, že snad zmizí. Nezmizela, tak jsem to raději aplikovala sama.

Pomalu a sklesle jsem odcházela z jídelny. U jejích vstupných dveří jsem se podívala na Edwarda. On se na mě koukal zvláštním pohledem. Sade mu pořád seděla na klíně, ale jemu se to nelíbilo. Zahlédla jsem, jak se snaží ji setřást, ale ona se držela jako klíště.

Předem jsem věděla, že boj mezi mnou a Sade, vyhraje jedině ona. Co já?

Odešla jsem pryč. Nejspíše do školních skladů. Byly to veliké hangáry s dvěma okny. Posadila jsem se doprostřed a začala si všechno v hlavě rekapitulovat. Ohledně Edwarda a mě. Hledala jsem důvody, proč nebýt spolu. Bylo jich opravdu mnoho. Z přemýšlení mě vyrušil zvonek, který přivolával žáky na začínající hodinu.

Upřímně, co si budeme povídat? Já se na to vybodla. Nechtělo se mi do třídy, kde je ona. Blonďatá mrcha. A ani Edwarda jsem nemohla v tuhle chvíli vidět. Nebylo to kvůli tomu, že po něm lezla Sade. Ale protože jsem se už radikálně rozhodla. Můj první instinkt měl pravdu. Neměla jsem se hned vrhat do vztahu s hezounem, když vím, že o něho stojí větší krasavice, než jsem já.

Jasně, žárlila jsem, co si budeme povídat. Nebyla jsem na to připravená a nevěděla jsem, jestli se na to někdy připravím. Z pochodu mých myšlenek mě vyrušil až běh nějakého člověka. Neotáčela jsem se, ale jen tiše čekala, co se dále stane.

Dotyčný přistoupil ke mně a máknul mi na záda. Nijak zvlášť jsem nedala vědět svoji reakci.

„Belli, proč jsi tak rychle utekla? Hledal jsem tě skoro všude a s nadějí, že někde budeš. Ani jsem nedoufal v to, že tě najdu ve školním skladu.“ Zjevně si oddechnul, když mě viděl. Nedalo mi to. Musela jsem se na něj otočit.

„Nevím, ta atmosféra mi tam neseděla. Víš, přemýšlela jsem nad námi, jak to bude dál,“ naznačovala jsem tajemně svoji myšlenku. Edward se plně nadechl.

„Jak co dál? Říkáš to tak, že by se mělo stát něco, co se mi nebude líbit. Bell, jestli jde o to divadlo, co předvedla Sade. Tak si to neber k srdci prosím. Chápu, že tě to muselo rozhodit. Já se ji snažil shodit, jenže ona se na mě lepí, jak mouchy na flus.“ Dřepl si přede mě. Upřel na mě svůj zrak, chytl mé ruce do těch svých.

„Když já ti nevím,“ zaváhala jsem. Přitom jsem se podívala do jeho zeleně pronikavých očí, které doufají jen v jedno. Pokračovat dál, tam kde jsme přestali.

„Bell, vždyť to nemá cenu to ničit kvůli jedné blbé blondýně, která stejně neví, co chce. Kdybych ti něco provedl, tak bych to pochopil, ale takhle? To nechápu. Vždyť je nám spolu dobře. Nevím, jestli bych to bez tebe vydržel,“ mluvil tak procítěně a smutně. Nějak se mě to dotklo a začala jsem plakat. Edward mi setřel slzy pomocí jeho jemných prstů a nadzdvihl mi bradu palcem. Můj obličej si vzal následně do jeho rukou. Nejspíš chtěl, abych se mu stále dívala do obličeje.

„Bell, neplakej. Jen si neustále pamatuj, že já tě budu milovat a na tom se nic nezmění. Když tu nebudu, pamatuj si má slova tak živě, jako jsem ti je dnes říkal. Miluji tě, Lásko.“ Po doznění jeho slov mě jemně políbil na rty. Zajisté, že jsem mu to oplatila. Své ruce jsem mu dala za krk a tak polibek prodloužila. Jeden z nás se musel každou chvílí odtrhnout. Byla jsem to já, protože jsem neměla dostatek kyslíku. V pravidelných intervalech jsem se zhluboka nadechovala. Pak jsem si opřela svou hlavu o jeho mužnou hruď.

Hladil mě po zádech a vychutnával si tu chvilku samoty. Pak si mě přemístil do jeho náruče a kolíbal s mým tělem. Znenadání začalo zvonit na přestávku. Byla jsem zvědavá, jak tohle Charliemu vysvětlím, ale nechtěla jsem to řešit, dokud nenastala ta chvíle.

S Edwardem jsem se ruku v ruce vydala na poslední nudnou hodinu tělocviku. Celkem jsem si ho užívala. Zajisté, že jsem občas sletěla a pohmoždila si ruku. Ale říkala jsem si: „To k tomu přeci patří, když děláš sport, tak se neobejdeš bez úrazu.“ Tím jsem se vlastně uklidňovala, že nejsem nemehlo. I když já vždycky věděla, že ano. Na rovince jsem byla schopná zakopnout i o své vlastní nohy.

Při dnešním tělocviku se hrál baseball a ringo. Baseball jsme měli natrénovaný, takže to nebyl problém. Jenže ringo byla celkem nová hra, kterou jsme hráli poprvé. Je to hra o tom, že máte nataženou síť a přes ni si přehazujete gumové kroužky. Musí se ovšem chytit, jinak se soupeři přičítají body. Mně se ta hra celkem zamlouvala.

Po skončení tělocviku jsem se vydala domů přes školní parkoviště. Procházela jsem okolo Edwarda a řekla mu Ahoj. Jen se na mě tak divně díval, nejspíš mu nešlo do hlavy, že jdu dnes pěšky.

„Bell, ty jdeš dneska pěšky?“ zeptal se udiveně. Blíže jsem k němu přistoupila a zpříma se na něho podívala.

„Ano, dnes jdu pěšky. Nechci otravovat Charlieho a ujít ty tři kilometry přes město, je pro mě hračka,“ odpovídala jsem mu, ale pořád se mu něco nezdálo.

„A co kdyby si otravovala mě? Mile rád bych tě odvezl domů. Přece tě nenechám jít takovou dálku pěšky,“ hovořil laškovně a přitom se na mě usmíval.

„Ty jsi ale zhýčkanej. Mě ta chůze nic neudělá, ale když se nabízíš, tak proč ne. Ostatně blbej, kdo dává, blbější, kdo nebere. Jo, jedu s tebou.“ Za těchto slov jsem s ním odcházela k autu.

Sedla jsem si na místo spolujezdce. Edward zajisté řídil.

„Máme tu, ale menší problém,“ informoval mě o nějakém nevědomí.

„Jaký problém?“ zeptala jsem se se zvědavostí. Více se ke mně natočil. Uchopil jednu mou ruku a zahleděl se mi do očí.

„Když já nevím, kde vlastně bydlíš. Mohla bys mě navigovat?“ Šlo na něm vidět, jak ho to mrzí. Musela jsem se nad tím pousmát. Kývla jsem, že ho tedy budu navigovat. Rozjel se tedy celkem slušnou rychlostí. Po delší době přišla hlavní křižovatka a já musela navigovat.

„Miláčku, nyní prosím odboč doprava.“ Jenže nejspíš nad něčím přemýšlel a jel pořád rovně. Pohladila jsem ho po tváři a mírně se na mě podíval.

„Kam dál?“ optal se po delší době. To už tak projel tři další křižovatky.

„No, už si to dávno projel. Měl jsi odbočit na hlavní křižovatce doprava, ale nějak ses nad něčím zamyslel a projel si to,“ vypovídala jsem s úsměvem na rtech, aby si nemyslel, že mu to dávám za vinu.

„A jéje, promiň. To jsem opravdu nechtěl. Tak já to stočím na támhle tom odpočívadle a hned to všechno napravím.“ Jak řekl, tak taky učinil.

„Nevadí ti to, že jsem tě o nějakou chvíli zdržel?“ vyzvídal s vinou v hlase. Musela jsem se nad tím pousmát a pohladit ho po hlavě.

„To víš, že mi to nevadí. Aspoň jsem s tebou o něco déle, za což jsem hodně ráda.“ Zdálo se, že se dostatečně uklidnil. Chytl moji levou ruku a nevypadalo to, že by ji chtěl pustit.

Na hlavní křižovatce opravdu odbočil, tak jak měl. Dojeli jsme před náš dům. Edward na něj zíral, jako na zázrak světa.

Kapitola 4. Δ Kapitola 6.

Doufám, že se vám aspoň trochu líbil dnešní díleček a těšíte se na další. byla bych vděčná za vaše komentáře. Díky moc. PeTi

Autor: PeTi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Miluješ mě ještě? - Kapitola 5.: