Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Miluješ mě ještě? - Kapitola 4.

13.07.2010 (12:00) • PeTi • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4211×

4. Nedosažitelný polibek?

Z fontány jsme se zvedli nastejno. Edward mě objal a lásky plně se na mě podíval. Následně mě políbil do vlasů.

„Díky, že to chceš se mnou zkusit. Ani bych v to moc nevěřil, ale hrozně moc díky,“ zamilovaně mi vrněl do ouška a já se té chvíle nemohla dostatečně nabažit. Nikdy jsem nic podobného neprožila.

„Já, ač si to nejspíš nechci přiznat, tak jsem za tohle taky ráda. Nikdy jsem nic podobného neprožila. Máma mě vždycky hlídala, abych někam nezaběhla. Nechtěla, abych měla s někým vztah do svých devatenácti let. Je v tom hodně staromódní,“ pověděla jsem mu šeptem události, které mě tížili a do téhle doby jsem je neměla komu říct.

„Tak to znám taky. Otec s máti docela dost dbají na to, abych udělal školu a byl bohatým. Pak si vzal taktéž dívku z bohaté rodiny. Jenže já potom nikdy netoužil. Hrozně rád mám svobodný život, ve kterém si dělám věci podle svého uvážení. Miluji tu svobodu. Ta svoboda mě zavedla až k tobě. Vím, že kdybych měl bohatou dívku, tak bychom neprohodili ani slovo. Každý by si hleděl svého. Takže jsem hrozně moc rád, že tu jsi semnou. Že mám někoho, komu můžu plně důvěřovat, milovat a být s ním každou mou volnou minutu.“ Tyhle slova mě utvrzovala v tom, že Edward bude jeden z výjimečných kluků, kteří splní pro svou milovanou první poslední.

Krásně jsme se na sebe usmáli a já jsem pomalu snižovala rychlost kroku. Protože jsem něco chtěla zkusit. Něco, co mělo nejspíš posunout náš vztah o krok dále.

„Prosím tě, zastav,“ něžně jsem na něj promluvila, ale pořád jsem ho držela pevně za ruku. Jak se má slova dostala k němu, okamžitě zastavil a čekal, s čím přijdu tentokrát.

„Chtěla bych něco zkusit, tak se nelekni. Zavři, když tak oči,“ poradila jsem mu, aby neodhadl, co chci udělat nebo, aby neutekl ode mě. Zlehka zavřel oči.

„Jestli se na to necítíš, tak to nedělej, Belli. Kvůli mně to dělat nemusíš. Já si vždycky počkám, až budeš připravená a do ničeho tě nikdy nutit nebudu. To ti slibuji na tomhle místě.“ Odhadl velice dobře, co chci udělat. Naopak jsem byla ráda, že mě do ničeho nechce nutit. Ale já to potřebovala udělat, a to nutně. K téhle situaci se to tak náramně hodilo.

„Nemůžeš vědět, co chci udělat. Třeba ti dám facičku a ani nemukneš. Nepředbíhej situaci ano? Díky.“ Musela jsem si do něho jemně rýpnout. Teď mě to k tomu neuvěřitelně táhlo udělat si z něho pravdivou srandu.

„Ale tohle bys nikdy neudělala.“ Nevěřil mi a já hodlala udělat rovnou dvě věci najednou.

Co nejblíže jsem k němu přistoupila a vymanila svou ruku z našeho pevného sevření. Namáčkla jsem se na něho. Vztáhla jsem ruku a něžně ho poplácala po jeho neskonale hladké tváři, která byla jemná a bezchybná. Pak jsem se chystala udělat onen další krok. Stoupla jsem si na špičky, přeci jen byl o nějakých dvacet centimetrů vyšší než já. Jedna ruka si našla místo za krkem a ta druhá si to cestovala po jeho zádech.

Jak jsem stála na těch špičkách, vzala mě do nohy hrozná křeč. Neudržela jsem se na nohou a pomalu jsem se spouštěla k zemi. Ale pořád jsem se držela Edwarda. Ten velice rychle otevřel oči a chtěl mi pomoci na horu. Jenže jsem se neudržela ho objímat, a tak z poloviny přenášet moji váhu na něho. Pomalu jsme se svezla k zemi.

Automaticky jsem se chytla za nohy a začala jsem si ji masírovat, ale vůbec to nepomohlo. Edward si ke mně přiklekl. Sundal mi botu. Já se na něho omluvně podívala, protože mi z ní muselo neuvěřitelně táhnout. Pak sám od sebe mi začínal prohmatávat chodidlo. Něžně se ho dotýkal. Od něho to pomohlo. Během chvilky byla křeč ta tam.

„A všechno už zmizlo,“ povzdechla jsem si nahlas a pořád seděla na zemi. Edward mě nejspíše uslyšel, a tak hned reagoval.

„Co myslíš tím, že všechno zmizelo?“ zeptal se mě, protože nepochopil, co jsem měla na mysli. Bázlivě jsem se na něho podívala.

„Předešlá situace, nejspíš asi nikdy neudělám to, co jsem chtěla a všechna ta atmosféra už zmizne. A k tomu ty boty, jak musely zavánět. O nohách už nemluvně, ale díky, že si mi pomohl od bolesti. Když si tak matně vzpomínám, tak každým dnem mi pomáháš od bolesti. Vždy postačí, když tě jen uvidím a hned mi je lépe.“ Sedl si na zem a pečlivě mě poslouchal. Byl prostě dokonalý. Nikdy mi neskočil do řeči. Věrně čekal, až skončím.

„A nechceš to zkusit znovu? S plnou jistotou nevím, co chceš udělat. Takže zavírám oči a opět čekám.“ Bylo mi jasné, že musel vědět, k čemu se chystám. Ale byl tak vnímavý a věděl, že mi s tímhle udělá mega radost. Měl natažené nohy, přímo vybízely k tomu, abych se na ně posadila. Jak sem nad tím přemýšlela, tak jsem i učinila. Sedla jsem si do jeho klína a Edward vzdychl.

„Pane Bože, neudělala jsem ti nic? Nebolí tě něco? Vím, jsem tlustá. Promiň,“ strachovala jsem se o něho. Sice měl pořád zavřené oči, ale bylo mi jasné, že by je nejraději otevřel. Měl až moc dobré sebeovládání.

„Ne, neudělala. Jen jak si na mě dosedla, tak to ze mě vyjelo. Nemohl jsem si pomoct, ale byl to jen bezvýznamný povzdech. Navíc tlustá nejsi, o to bych se být tebou ani nestrachoval. Pokračuj dál,“ ujasňoval mi situaci. Já tedy pokračovala dále.

Zamotala jsem mu velice pomalu prsty do vlasů a hrála si s nimi. Ale přitom jsem se nenápadně přibližovala k jeho rtům. Jenže opět nás něco přerušilo. Zazvonil mu telefon. Co nejrychleji jsem z něho vstala a čekala, až to zvedne.

Zvednul telefon a já zachytila pár slov:

„Cože?“

„Ne, nemám. Nechci tě!“

„ Ale, jdi ty! Chápej, už mě neotravuj! Jen mě neustále otravuješ a já nemůžu mít od tebe na jeden den pokoj.“

„Ne, nenechám. Zítra si nechám vytvořit nové číslo, abys mě už neotravovala.“

„Sbohem.“

Čekala jsem, až si to vyříkají. Trvalo to sice delší dobu, ale já v klidu počkala. Nechtěla jsem ho rušit. Ale chtělo se mi hrozně na malou. Na ruku jsem naškrábala, že si odběhnu za strom. Automaticky kývnul. Po mé potřebě jsem se vrátila na ono místo. Jenže on už tam nebyl. Dívala jsem se snad všude, až jsem ho našla, jak sedí pod listnatým stromem.

Rychle jsem k němu došla a posadila se vedle něho. Zvědavost mi nedala a já se ho musela, kdo mu volal.

„Kdo ti volal,“ zeptala jsem se normálním hlasem. Podíval se na mě, jako když si dělám z něho legraci.

„Ty to nepoznáš?“ zeptal se trochu ostřeji než normálně. Já nevěděla, co si o něm mám myslet. Najednou se po tom telefonátu hrozně moc změnil.

„Tak to promiň, že jsem se vůbec ptala,“ odvětila jsem naštvaně. Rychle jsem se vymrštila ze země. Jen jsem na něho nevěřícně pohleděla. Chtěla jsem se z té atmosféry vytratit. Jenže někdo mě zastavil, jak na mě mákl. Zprudka jsem se otočila. Přede mnou stál Edward.

„Co je?“ optala jsem se zostra. Edward se smutně na mě zahleděl.

„Bellinko, promiň, že jsem na tebe tak vyjel. Jenže mě Sade, otravuje každej den. Ptá se mě, jestli už ji miluju, jenže každej den od té doby, co jsem tě potkal už jí říkám, že ne. Předtím, jsem jí to jen típal. A zítra si nejspíš půjdu vyměnit SIM kartu. Miláčku odpustíš mi to? Nebo víš co? Počkej tady. Nic neříkej! Do deseti minut jsem tady,“ neustále se mi omlouval. Přišlo mi, že i já se k němu chovala dosti nefér.

Nevěděla jsem, kam odešel. Ani jsem nekoukala, jakým směrem šel. Myslela jsem si, že se tak nudou ukoušu, protože to bylo opravdu hrůzných deset minut. Avšak se vracel přes celý park a za času.

Stoupl si elegantně přede mne. Já jen čekala, s čím přijde. Nebo pro co tak nutného musel jít. Nad námi proletělo hejno vrabců. Edward vytáhl zpoza zad velikou kytici namodralých lilií. Chtěl promluvit, ale jak letěli ty ptáci. Tak jeden to neudržel a „nádrž“ pustil na Edwarda. Jeho výkal se mu rozprostřel na rameni.

„Vezmeš si od posranýho kluk-ptáka?“ pověděl a podával mi květinu a já se musela pozastavit nad tím, co řekl.

„Cože? Kde v tom případě máš toho ptáka?“ zeptala jsem se ho legračně. Šlo vidět, jak si oddechl, že už nejsem naštvaná.

„Promiň, nad něčím jsem přemýšlel. Tak tedy znovu.“

„Vezmeš si ode mne květinu na udobřenou.“ Podával mi překrásnou kytici voňavých lilií. S úsměvem na tváři jsem přijala.

„Velice ráda si od tebe vezmu květinu.“ Usmála jsem se na něho a chytla ho jemně za ruku. Přijal ji bez problémů a my si vyšli jen tak na procházku.

Nad námi se shromažďovaly dešťové mraky. Šli jsme, co nejrychleji ke staré farmě. Byla však dávno opuštěná. Ale byl tam přístřešek, abychom se tam mohli ukrýt. Za necelou půl hodinku jsme tam došli. Sice jsme byli více méně zmoklí, ale stáli jsme pod přístřeškem. Pak mě něco osvítilo.

Zatahala jsem Edwarda za rukáv a vyšla s ním na déšť. Jen se zmateně rozhlížel okolo.

„Zavři oči. Plně si vychutnávej tento okamžik. Zaposlouchej se do klapajících kapek a odreaguj se!“ jemně jsem mu poručila. Jak jsem řekla, tak i učinil.

Pravá ruka se zavrtala do jeho mokrých vlasů. Levá ruka se ho přidržovala za rameno. Svým obličejem jsem se přibližovala jeho krásně růžovým rtíkům. Zlehounka jsem se o ty jeho otřela. Zareagoval stejně. Chvíli se o sebe jen tak bezvýznamně otírali. Pak jsme se do toho plně vžili. Začali jsme se líbat v dešti. Zdálo se mi to, jako by to osud chtěl a tohle všechno bylo o dost romantičtější, jak v parku. Pootevřela jsem svá ústa. Edward mi jemně vnikl svým jazykem do úst. Sice jsem to nečekala, ale snažila jsem se ho napodobit. Začala tak skoro nekončící souhra našich jazyků a vzdechů. Pak jsme se nastejno odtáhli. Potřebovali jsme kyslík. Zhluboka jsme se nadechli a přiblbě se na sebe usmívali.

Pak mě jen zlehounka políbil. Položila jsem si na něj svou mokrou hlavu. Stáli jsme na sobě přimáčknutí v objetí. Z nenadání přestalo pršet, ale jen slabounce poprchávalo. Na západní straně vysvitlo Slunko. Před námi se objevila jasná duha. Tento okamžik byl tak zvláštní. S Edwardem jsme se na sebe s láskou podívali a vpíjeli se do očí.

„Hrozně tě miluji,“ pověděl lásky plně Edward.

„Taktéž tě nehorázně moc miluji,“ odvětila jsem zamilovaně.

Kapitola 3. Δ Kapitola 5.