Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Miluješ mě ještě? - Kapitola 3.

09.07.2010 (14:45) • PeTi • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 4415×

3. Nový přítel

Po škole jsem se zastavila na plném parkovišti. Otáčela jsem se stále dokola, ale nikoho neviděla. Myslela jsem si, že si ze mě udělal před tím srandu a takhle mě napálil.

Jenže když jsem stála na místě a zírala do blba. Tak mi něco přerušilo moje vidění. Nějaký srandista mi zakryl oči jeho rukama. Raději jsem se nehýbala a čekala, jaký mi dá pokyn. Jenže nic se neozývalo. Najednou jsem se mohla svobodně podívat po okolí.

Přede mě se postavil Edward. Vzal mě za ruku, ale já nevěděla, jestli to chci. Pořád ve mně hlodal červíček pochybností.

„Nevadí, že jsem tě vzal za ruku?“ zeptal se opatrně Edward. Jeho jsem se ani už tak nebála, ale stoprocentní důvěra v tom taky nebyla.

„No nevím, zkusit to můžeme,“ jednoduše jsem odpověděla. Pevněji ji uchopil, aby mu moje ruka nevyklouzla z té jeho.

„Půjdeme do parku, tam je více kliku, ale jsou tam i lidi. Není se čeho bát,“ řekl klidným hlasem. Přikývla jsem a šla s ním za ruku.

Dosedli jsme na lavičku a já Edwarda vyzvala k tomu, aby pokračoval.

„Skončili jsme u toho, že jsem se naučil neodmlouvat. Když jsme se stěhovali sem, je to tak víc jak tři měsíce, tak jsem se cítil prázdný. Nic ve mně nebylo. Pak jsem potkal tebe na silnici a zeptal se tě na cestu. Vůbec jsem nečekal, že bys mi mohla odpovědět, ale stalo se. V tu chvíli jsi vypadala tak šťastně. Nic ti nebránilo jen tak se sebrat a odejít si na chvíli pryč. Po cestě jsem přemýšlel o tobě. Jak si asi tak někdo jako ty může žít. Bezstarostným a volným životem.

Jenže potom, co jsem se vracel, jsem tě opět zahlédl. Byla jsi jiná něčím pozměněná, ale nevěděl jsem, čím to mohlo být. Hrozně moc jsem ti chtěl pomoct. Nevěděl jsem jak, protože si skoro nekomunikovala. Pak mi došlo, co se nejspíš stalo. Hrozně mi tě bylo líto a pořád jsem měl strach. I když jsem věděl jen tvé jméno, hned jsem si uvědomil, že tě chci aspoň jednou vidět. Měla si bydlet v tomhle městečku, ale nikdy jsem tě nepotkal. Hodně mě to mrzelo. Ale pak ses tu dneska objevila a já se začal znovu smát. Nikdo mě nezná z té veselé stránky. Pamatují si mě, jako toho kluka, co s nikým nemluví a je uzavřený sám v sobě. Dneska jak si přišla… ožil jsem a vzbudil se. Uvědomil si, co je to život.“ Jeho řeč se hrozně krásně poslouchala. Nemohla jsem mu do ní skákat, protože mluvil tak procítěně a za všechno mi děkoval, přičemž bych měla já jemu děkovat.

„To, co jsem odposlechla, tak si taktéž neměl jednoduchý život. Když jsem tě zahlídla poprvé, tak jsem si myslela, že budeš nějaký zazobaný rozmazlený děcko, ale pak si mě oslovil a já změnila ihned názor. Že nebudeš myslet nejspíš sám na sebe, že ti záleží na druhých. Když se mi stalo tamto, nevěděla jsem, jak se mám dobelhat domů. Do nemocnice bych nikdy nešla. To tys mě tam dokopal. Potom víc jak měsíc, jsem po tobě pátrala. Tenkrát na tom parkovišti jsem si zapamatovala tvojí SPZ. Můj táta dělá u policie, takže nebylo nijak zvlášť těžké tě najít. Viděla jsem, že chodíš na školu, na kterou jsem vždycky chtěla jít. Tak jsem si zařídila přestup. Chtěla jsem ti ještě jednou a více poděkovat, za to co jsi pro mě udělal. Navíc jsem tě chtěla poznat v jiném prostředí a za jiných okolností. Když si byl se mnou, vždycky ses tak krásně usmíval nebo smál. Nedávalo mi to smysl, proč se pořád směješ, ale nyní jsem to už pochopila,“ dořekla jsem svou řeč a odhodlávala jsem se k větší věci než držení za ruku. Pomalu jsem se k němu přiblížila a políbila ho na tvář.

„Díky,“ slušně jsem znovu poděkovala a položila si pomalu hlavu na jeho rameno. Edward se krásně usmál a chtěl mě pohladit. Ale já automaticky uhnula.

„Promiň, ještě to nějak ve mně je. Zkus to prosím znovu. Je to pro mě trochu těžší, ale zkusím to neuhnout ti,“ nabádala jsem Edwarda. Edward to tedy zkusil podruhé. Pohladil mě po tváři. Chtěl s rukou uhnout, ale já si ji tam přidržela.

Byla krásně teplá. Otočila jsem se k němu a vpíjela se do jeho zelenkavých očí. Měl je nádherné. Nikdy jsem nikoho se zelenýma očima neviděla. On se mi taktéž díval do očí. Díval se na mě s… láskou? Blbost, to určitě ne.

„Belli, chtěl bych ti něco říct. Jestli tedy mohu,“ stydlivě se zeptal a začervenal se. Čekala jsem, s čím přijde.

„Vím, že se neznáme dlouho a je to třeba pro tebe k nepochopení. Ale já si nemůžu pomoct. Já to tak cítím. Dneska jsem si po výměně naši příběhů něco uvědomil. Víš, já tě asi…“

„Neříkej to, prosím. Teď to neříkej a nedoříkávej.“ Položila jsem mu prst na pusu, ale nedal si říct.

„Asi tě, Miluju.“ Po zaznění věty, jsem se pomalounku zvedla. S pláčem jsem se na něho podívala a nemotorně odcházela pryč. Zahlédla jsem, jak Edward sedí na lavičce s nohama u brady a objímá si je rukama.

Nemohla jsem uvěřit, co mi řekl. Protože já po té nehodě nejspíš nebudu fungovat, jako dříve. Nečekala bych, že to řekne tak brzo. Domů jsem dojela velice pozdě odpoledne. Táta se o mě strachoval, že se mi něco stalo. Jen jsem nad tím zakroutila hlavou. Udělala si jídlo a šla přemýšlet do svého pokoje.

Nějak mi to nešlo pořád do hlavy, že by mě někdo mohl mít rád. Takovou špínu. Vždyť ani taťka mi neříkal, že mě má rád. O mámě ani nemluvně.

Den, co den jsme se vídali na hodinách. Nemluvili jsme spolu. Věděla jsem, že jsem to všechno podělala, ale bála jsem se mu to vysvětlit. Mohl by se mi smát do očí, že jsem chudinka a neumím se normálně chovat. Seděli jsme vedle sebe. Byla jsem jako duch. Ani už jsem samu sebe nevnímala a jen plula životem. Věděla jsem, že mu to dalo hodně velkou práci to říct a já mu to všechno pokazila.

Občas se na mě o hodinu podíval. Ani už se nesmál jako dřív. Hrozně mi chyběl jeho úsměv a všechno okolo toho. Často jsem  po hodině plakala. Utíkala jsem na záchody. Tam jsem to všechno ze sebe pomalu dostávala. Všechno jsem si vyčítala, jako když jsem byla malá a má starší sestřička Alice umřela. Máma mi to všechno vyčítala, že kvůli mně musela být odvezena do blázince, a tam se postupem času utrápila k smrti. Byla o šest let starší než já. Vždycky jsem věřila, že někde žije.

Od našeho posledního rozhovoru s Edwardem uběhly sekundy, minuty, hodiny z těch se stávaly dny z nich týdny a z týdnů měsíce. Přesně si pamatuji na ten den, kdy jsem s ním po dlouhé době promluvila.

Procházela jsem okolo klučičích záchodů a mířila si to na chemii. Má smůla mě už ani nepřekvapovala. Někdo mě strhl násilím na stěnu. Byl to Earl. On je to hrozný děvkař. Každou dívku si vezme násilím. Nechápala jsem, proč musím mít na tohle vždycky „štěstí“.

Strhával ze mě mikinu. Já se jako tenkrát rozplakala. Raději jsem ani nehlesla. Byl na mě přimáčknutý. Ale něco ho vyrušilo.

„Odstup od ní,“ promluvil tvrdým a rozhodným hlasem Edward. Earl mě nechtěl pustit, tak ho Edward strhl.

„Hej, borečku, ta je moje. Nešahej mi na ní. To si myslíš, že si tu budeš hrát na jejího ochránce? Fakt ubohý“ rýpal rozhodným tónem Earl do Edwarda.

„Co tě to zajímá! Nepleť se mi do života.“ Udeřil Earla do obličeje, protože se začal divně protahovat.

Já sjela po dlaždičkách na zem. Tam jsem si dala kolena pod bradu. Kývala jsem se ze strany na stranu. Snažila jsem se všechno vstřebat, ale bylo toho na mě moc. Já sama bych se nedivila, kdybych se dostala do blázince.

Edward si klekl naproti mně a podal mi ruku. Bojácně jsem se zatvářila, ale ruku přijala.

„Díky. Promiň mi to minule, jak jsem zdrhla. Trvalo mi to hodně dlouho, než jsem to vstřebala. Nedokázala jsem si představit, že by mě mohl mít…“ Začalo zvonit na hodinu. Ale neměla jsem ji s Edwardem. Omluvným pohledem jsem se na něho podívala a on kývnul.

Po skončení hodiny jsem mu dala za stěrač od auta papírek, na kterém stálo:

Edwarde, potřebovala bych si s tebou nutně promluvit. Přijeď okolo čtvrté k fontáně v městském parku. Bella

Doma jsem si všechno rychle připravila na další den do školy. Pak jsem se rozjela k určenému místu. Edward už seděl na římse fontány a pokukoval po okolí. Pomalu jsem k němu došla, pak si přisedla. Ruce jsem si dala do klína a začala nezávisle povídat.

„Minule jsem nechtěla, abys to řekl, protože mi tohle nikdo nikdy neřekl. Tedy kromě mé sestřičky Alice.“ U jejího jména jsem plně rozplakala, ale pořád pokračovala dál v povídání. Edward mě automaticky objal. Mně už to celkem nevadilo.

„Nechtěla jsem, abys to vyřkl, protože jsem nevěděla, jestli bych ti to dokázala opětovat. Před tou nehodou zajisté ano. Ale nyní? Nevím, čím jsem. Vím, že jsem ti ublížila, když jsem beze slova odešla a tebe tam tak nechala. Muselo ti to dát hodně práce tohle vyslovit. Avšak mě nejvíce mrzí to, že nevím, co mám dělat dál. Vím, že k tobě něco cítím, to ano. Je to zvláštní pocit, když můžu sedět tady vedle tebe a ty mě objímáš. Opět ti musím poděkovat, že ses mě ve škole zastal. Ještě se k něčemu musím vrátit. Bála jsem se, že když ti řeknu, že možná vůbec nedokážu tvou lásku ke mně obětovat tobě. Že se mi budeš smát. Že jsem chudinka a neumím se normálně chovat... Mám tě ráda,“ dopověděla jsem svou delší řeč. Edwardovi jsem pevně stiskla ruku a nechtěla ji už nikdy pustit.

Po velice dlouhé době se usmál.

„Tak do toho praštíme?“ zeptal se na dost zajímavou otázku. Nějak jsem se pořád neměla k řeči.

„Já ti nevím, ale zkusit to můžeme, jestli tedy chceš,“ klidně jsem odpověděla. Na kladnou odpověď mě políbil do vlasů a já si ho přitáhla blíže k sobě.

KONEC

Kapitola 2. Δ Kapitola 4.

Tak doufám, že vás to stále baví číst. Sice to není Bůh ví jak vtipný... Zde se chci více zaměřit na citové zabarvení, než na vtipnosti. Doufám, že mi tu dnes zanecháte opět komentáře. Díky moc všem. PeTi

Autor: PeTi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Miluješ mě ještě? - Kapitola 3.: