Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Miluješ mě ještě? - Kapitola 24.

31.12.2010 (18:45) • PeTi • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2466×

EDIT: Článek neprošel korekcí

24. Rodina

Edward:

Osoba si sundala kápi. Poznával jsem Alice a v tom mi to došlo. Ta Lincolnova představa budoucnosti. Alice se krásně usmívala. Pozval jsem ji tedy dál a uvedl do obýváku.

„Ahoj, Alice, doufám, že ti nevadí tykání… Vždyť jsem tvůj švagr takže…“ nechal jsem do prázdna vyznít otázku.

„Ale jistě, klidně mi tykej, Edwarde. Kde máš Bellu?“ zeptala se hned na první otázku.

„Je nahoře v ložnici. Trochu jsme se na něčem neshodli a nejspíš jsem řekl něco nevhodného,“ přiznal jsem se.

„Já to viděla, co jsi jí řekl. Ale ta postava nebyla zřetelná. Tak já se na ni půjdu podívat,“ dořekla a šla do patra. Já šel připravit pro moji manželku a děti jídlo. Jenže když jsem chtěl slít vodu, někdo opět zaklepal. Tentokrát jsem opravdu netušil, kdo to vlastně přišel.

Znovu jsem otvíral dveře a tam stála Rosalie a Emmett. Tohle nějak nedávalo smysl, ale pozval jsem je dál. Usadili se na gauč a já před ně na křeslo k vyhaslému krbu.

„Zdravím, Emme? Kde se tu bereš se sestrou Alice a Belly?“ vyzvídal jsem od něho. Netušil jsem, že by se někdy rozdělil s Carlislem a šel cestovat sám.

„Víš, my jsme se s Carlislem přestěhovali do Forks, protože jsi o tom neustále mluvil, ale nevracel ses. A tam jsem potkal Rose. Máme pro vás překvápko. Myslím to tak, že uděláme jednu pořádnou akci… Ale řeknu vám to, až přijde Bella.“ Byl naučený, že nesmí pouštět myšlenky ven a tak jsem nic nezjistil. Opět někdo zaklepal. Tak tohle bylo ještě divnější.

Dveře jsem rychle otevřel a tam stál Carlisle s Esmé.

„Mamko, taťko,“ radostně jsem zvolal a vrhl jsem se k nim. Objal jsem oba dva najednou. Nechtěl jsem je pustit ze svého sevření, ale nemohl jsem je nechat venku na mraze, i když jim to nijak zvlášť nevadilo.

Usadili se vedle Emma. Krásně jsme si všichni popovídali. Ale Bella byla neustále nahoře s Alice. Ta po chvilce přiběhla dolů a otevřela následně dveře. Do pár vteřin v nich byl Jasper. Její přítel.

Všichni se začali seznamovat a povídat, jak se vlastně stali upíry. Když si někdo hodně všímavý vzpomněl.

„Edwarde, kde je Bella?“ zeptala se Esmé, protože ta se na ni nejvíce těšila. Od doby kdy jsem jí o ní vyprávěl.

„Vyměnili jsme si názory. Nebo ona se o něco pokoušela, ale já jí to zatrhl a nejspíše nevhodně jí to pověděl. Promiňte, ale musím jít nakrmit tu zvěř,“ všichni až na Alice na mě koukali velice divně. Šel jsem nahoru i s jídlem pro Bellu. Tušil jsem, že si nebude chtít se mnou povídat, ale jíst musela.

Při vchodu do ložnice jsem ji pozdravil, ale ona nehnutě seděla v proutěném houpacím křesle. Šel jsem k prckům a nakrmil je. Belle jsem se stihl několikrát omluvit a pozvat ji dolu do obývacího pokoje. Nic neřekla, tak jsem jí oznámil, že se se mnou nemusí dole bavit, ale mohla by tam přijít za svou rodinou.

Najednou jsem přečetl něco v její mysli. Bylo to snad poprvé, co jsem mohl do ní nahlédnout. Byla jsem tlustá a po porodu na mě kůže jen visí. Skoro celé břicho je pokryté striemi a stehna na tom nejsou líp. Proto se mnou nechce spát? Kdo by taky chtěl s někým takovým. Postěžovala si v mysli.

„Bell, ty nejsi tlustá. A i se svým skvělým zrakem strie nevidím,“ utěšoval jsem ji a pohladil ji po vlasech. Nic neučinila, raději jsem dětičky vzal do ruky a odcházel jsem s nimi do obývacího pokoje.

Scházel jsem schody a to už mě přísně sledovaly oči návštěvníků a vlastně celé rodiny.

Usadil jsem se do křesla. Rodina byla unesena z těch „malých“ drobečků. Jako první si pochovala mého potomka Esmé a Alice. Díval jsem se na ně a v jejich mysli se nacházela radost, že aspoň někdo může mít potomka.

Povídal jsem si tam se členy rodiny, ale to někdo ke mně přišel a přikryl mi oči. Myslel jsem si, že by to mohl být někdo z rodiny. emmm vždycky dělal takovéhle kraviny. Sundal jsem jemné oči z mé tváře a otočil se na tu osobu. Už podle toho stisku to Emm nemohl být. Byla to Bella a usmívala se na mě. Nechápal jsem ji, ale chtěl jsem být zadobře.

„Odpuštěno?“ optal jsem se jednoduše. Usmála se.

„Odpuštěno,“ odpověděla a já rychle vyskočil z křesla a objímal jsem ji. Pak jsem si ji položil na klín. Položila si její hlavu na mou hruď. Políbil jsem ji do vlasů a pak se vrátil k rodině.

„Rodino, tohle je má manželka a mamka mých dětí... Isabella.“

„Ahoj, Isabello,“ pozdravila má rodina z Londýna.

„Bello, tohle je Carlisle, beru ho za otce. Vedle něho sedí jeho manželka Esmé, tu beru za svoji mamku. A v neposlední řadě Emmett, ten který mě přeměnil. Je to jejich adoptivní syn,“ představil jsem svou rodinu Belle.

Bella si stoupla a podala si se jmenovanými ruce.

„Těší mě, že  tě potkávám Bello. Edward mi hodně o tobě povídal. Chtěl jet na tvůj pohřeb, ale Carlisle ho varoval. Donutila jsem ho, aby se nebál a šel se s tebou rozloučit,“ pověděla Esmé a objala Bellu.

Pak se Bella znovu posadila na mě.

„Dovol mi představit ti oficiálně moji rodinu. Alice už znáš, je to moje biologická sestra. Vedle ní sedí její manžel Jasper a ten má sestru Rosalie. Rosalie jak jsem si všimla tak se dala nejspíš s Emmettem dohromady.“ Poté jsem sundal ze sebe Bellu a potřásl si rukou s její rodinou.

„A ještě ty dvě děti… Jordan a Lincoln,“ představil jsem je. Emm vybuchl smíchy. Nikdo nechápal, o co mu jde.

„A to si jako myslíte, když toho prďolku pojmenujete Lincoln, že bude prezidentem upírské říše? Tak to jste mi teda dali,“ povídal v salvě smíchu.

„Ne, to si nemyslíme. Spíš se nám to jméno líbilo. Třeba já bych nikdy nepojmenoval svoje dítě Emmett. To by mě vždycky strašilo, protože bych si vzpomněl na tebe,“ oplatil jsem mu to, ale tohle přišlo všem vtipný, ale jemu ne. Bylo to jedna, jedna.

„Dobře, dobře. Nebudu si začínat,“ omluvil se Emmet.

„Lidi, já jdu udělat jídlo pro ty naše miláčky, chtěli byste se něčeho napít?“ zeptal jsem se všech. Všichni by chtěli ochutnat lososí krev. Šel jsem tedy do kuchyně a připravoval jsem jídlo, ale to opět někdo zaklepal. Ale z rodiny nikdo nechyběl.

Šel jsem tedy otevřít dveře a tam stála Tanya. Ani jsem jí skoro nepoznával. Vypadala tak mladě. Pozval jsem ji dál. Když jsem přišel do obýváku, představil jsem jim moji více méně kamarádku.

„Rodino, tohle je Tanya,“ představil jsem ji všem. Všichni se divili, co tu dělá. Dokonce i Bella.  Tanya popošla o kousek a najednou z ní vypadlo pár bobků. Všichni opovržlivě koukali.

„Tanyo, ty tu malou nehodu asi neuklidíš, tak já to za tebe uklidím,“ řekl jsem a políbil jsem ji na hlavu a pohladil ji po ní. Tak to bylo na všechny moc.

„Edwarde, máš tu přeci Bellu,“ kárala mě Esmé a Bella po mě hodila nechutný pohled.

„Vy taky dáváte lásku svým blízkým najevo, tak já taky,“ odpověděl jsem vzdorovitě.

„To sice ano, ale ne tolik a před manželkou, že se nestydíš,“ to už byl výhružný hlas Esmé.

„Mějte si taky své oblíbené zvíře. Potkal jsem ji, když jsem běhal po lese. Vůbec se mě nebála. Tak jsem jí dával nakrmit a v té zimně jsem jí udělal ze sněhu takové menší iglú pro srnky.“ To už všichni nevydrželi a začali se smát, dokonce i Bella. Nechápal jsem, o co jim jde.

„Tak jsem ji pojmenoval Tanya a co je potom? Jordan jsem si nechával pro mou dcerku. Když jsem byl malý, tak moji rodiče měli prase Tanyu… Nikdy na ní nezapomenu,“ na konci věty jsem si postesknul.

Bella ke mně přišla a objala mě. Viděla, že jsem asi Tanyu jako prasátko měl rád.

„Když byly Vánoce, tak padla jako večeře na stůl.“ Všichni vykřikli OU, jako když jste na fotbalovým hřišti a jeden hráč vás sejme do kulek.

„Tak já to uklidím a dám jí zeleninu a pak ji zase vypustím ven,“ dopověděl jsem a šel jsem tedy připravit tu zeleninu. Pak jsem ji pustil ven. Šel jsem do obývacího pokoje. Sedl jsem si do křesla a Bella hned na mě.

„Opravdu je to pro nás milé překvapení, že jsme se všichni dali takhle dohromady,“ promluvila Bella a přitom mě něco napadlo.

„Emme, neříkal si, že až přijde Bella, tak nám něco povíš. Nějaké překvapení?“ zeptal jsem se ho. Poposedl si.

„Všechno to byl můj nápad. Vím, že si určitě myslíte, co to bude zase za kravinu, ale tohle se vám bude opravdu líbit,“ ujišťoval nás všechny.

„Jde o jednu velkou akci, byli bychom tam všichni. Ten den by mohl být pro nás všechny osudový… Jde o to, že každý si…“ odkašlal si, aby ho každý poslouchal.  Každý tedy na něho upřel svůj zrak a on vypustil jeho nápad z úst...

Kapitola 23. Δ Kapitola 25.