Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Miluješ mě ještě? - Kapitola 23.

20.12.2010 (10:45) • PeTi • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2620×

23. Návštěva

Edward: Opravdu mě štvalo, že mě moje děti berou jako strýčka. Ale uvnitř mě zůstávala malá naděje, která mi říkala, že jednou mě budou považovat za otce.

Obě mimča jsem měl ve své náruči. Bella byla unavená a pod tím náporem mi usnula na rameni. Políbil jsem ji na týl. Spinkala celkem dlouho, než bylo obvykle zvykem.

Když se probudila, tak i mimča byla aktivní. Dal jsem jí jedno do ruky, aby ho mohla nakojit. S tím druhým jsem si hrál a povídal. Také jsem ho přebalil a převlékl do nějakého hadru. Neměli jsme moc oblečení. Musel jsem zajít pro nové. Bella měla mít ještě chvíli klid.

„Miláčku, až dokojíš tu dravou zvěř, tak skočím pro oblečení. Musím jim ho koupit. Doufám, že tu vydržíš několik hodin sama. Když budu ve městě, tak skočím nakoupit, protože tu nic nemáme. Chtěla bys ještě něco přinést?“ zeptal jsem se jí. Zakývala negativně hlavou.

Odnesl jsem ji i s děťátky do obýváku. Tam měla přeci jen větší pohodlí. Zamkl jsem dveře a vydal jsem se nakupovat do města.

Bella: Edward odešel a já mohla na malou chvilku přemýšlet. Na chvilku, protože mě vyrušil Lin. Dotkl se mě ručičkou. To co se stalo, jsem nikdy v životě neviděla. Ukazoval mi, že zná Edwarda jako svého tátu. Ale chtěl si z něho udělat srandu.

„Line, to nesmíš. Vždyť jeho to mrzí. Myslí si, že na vás vůbec nezapůsobil jako otec. Dal by všechno za to, aby byl se mnou od začátku těhotenství. Ale ten příběh jsem vám již říkala, takže se nebudu opakovat. On se hrozně snaží. Zkuste to taky, ať se netrápí.“ Domlouvala jsem mým dětičkám, ale moc se jim do toho nechtělo.

Začaly se nastejno vrtět a plakat. Pořád se jen prohýbaly a otáčely.

„Hele, dost! Nebudete mi tu hrát na city! Prostě se jednou řekne, že… Já s vámi mluvím jak s dospělýma. Takže uděláme hranice. Nebudete na nás používat dary a nebudete si dělat z nás srandu. Jinak nechtějte vědět, v čem budete chodit spát,“ vyhrožovala jsem jim. Možná, že to zabralo, protože daly pokoj.

Čekala jsem neustále na Edwarda. Viděla jsem, že se už stmívá. Nebyl to příjemný pocit. Být doma sama a venku tma. Hlava mi klimbala. V tom někdo zabušil na dveře. Cukla jsem s sebou. Děti jsem položila na měkoučký gauč. Rozešla jsem se velice pomalu ke dveřím. Nadechla jsem se a pak vydechla. Ruka uchopila kliku a zlehka otvírala dveře.

Za dveřmi stál Edward. V rukou měl neuvěřitelně moc tašek.

„To jsi skoupil celý krám? Nebo toho víc neměli?“ rýpla jsem si do něho.

„Napadlo mě, že bych jim mohl koupit postýlku a další věci. Doufám, že se ti budou líbit nějaké oblečky,“ pověděl a pohladil mě po vlasech. Víc jsem se k němu natiskla. Upustil tašky na zem. Ruce jsem mu dala za krk. Vášnivě mě líbal. Byli jsme snad v tom nejlepším, ale dětičky začaly plakat.

„Lin, co jsme si to dneska řekli? A když už jsme u toho, tak ukaž tatínkovi, co jsi viděl.“ Hloubavě se na mě to miminko podívalo.

Edward si ho vzal do náruče a posadil se na gauč. Já si vzala Jord a nakojila ji.

Edward:

Uchopil jsem Lincolna do rukou a posadil jsem se na gauč. Jeho malou ručičku přemístil na mou tvář. Viděl jsem ho, jak si to celé vymyslel, protože se mu líbí, když musím neustále přemýšlet. Prý mám krásný výraz v obličeji. Ten malej prďola mi dal zabrat.

Nemohl jsem uvěřit, že tak malé stvoření může dělat naschvály. Hrozně jsme si to s jejich výchovou užívali.

Čas letěl neskutečně rychle. Když byl děťátkům měsíc, nevypadaly tak. Každý by jim odhadoval tak šest měsíců. Jejich zrychlený růst způsobil slabý jed v jejich těle. Dokonce byly v jejich fyzickém vývoji napřed a už lezly po čtyřech.

Ale když jim bylo těch šest měsíců, tak přestaly růst. Vypadaly tak na devět měsíců a dál nějak nerostly. Mysleli jsme si s Bellou, že to bude patřit k jejich vývoji.

Byl duben a všechno se změnilo. Počasí si dělalo zásadně, co chtělo a nikdo mu nemohl zabránit. Většinu dnů bylo ošklivé počasí. Jordie se velice líbilo ošklivé počasí.

Měla krásné krátké kudrnaté vlásky jako andílek. Byla neskutečně neodolatelná. Lincoln měl hnědé rovné vlásky.

Podařilo se mi rozluštit sourozeneckou řeč. Takže doopravdy přede mnou neměli tajemství. Víte, oni takhle malé děti jsou dost vypočítavé a zákeřné. Byl jsem hrozně rád, že se o ty drobečky můžu vůbec starat a vychovávat je společně s Bellou.

„Nechtěla bys zajet do města?“ zeptal jsem se své manželky. Spokojeně se usmála a přikývla na souhlas. Dětičky jsme vzali do náruče a celkem svižnou chůzí jsme šli přes les až do města.

„Hele, tamhle jsou naši,“ vykřikla Bella. Nikoho jsem neviděl.

„Kde? Já nikoho nevidím,“ postěžoval jsem si Belle. Pohladila mě po vlasech.

„Vidíš tamhle ty komedianty?“ přikývl jsem. „Tak to jsou naši. Jako že to jsou komedianti. Takhle jsem to vždycky říkala, když jsem byla malá.“ Musel jsem se tomu smát. Chytl jsem ji za ruku. Procházeli jsme se po náměstí. To jsem ale zahlídl tmavovlasou dívku. Byla to Alice. Nevěděl jsem, co tu dělá. Ale zahlídl jsem ji i s jejím klukem a jeho sestrou.

Nevěděl jsem, jestli to všechno mám říct Belle. Třeba si jich všimne. To se Alice zastavila na schodech obchodního centra. Stála, jako kdyby byla zhypnotizovaná. Nenápadně jsem ji sledoval. Začal jsem s Bellou mluvit a periferním viděním ji spatřil, jak se na nás dívá.

Byla šťastná, chtěla jít za námi. Rose si toho všimla a chytla ji za ruku.

„Nechoď tam, třeba nás nechtějí vidět,“ uslyšel jsem z dálky Rosaliin hlas.

„Já je, ale chci vidět!“ řekla jí trochu ostřeji Alice. Lincoln se mě dotkl. Ocitl jsem se u nás doma. Seděl jsem sám v temném obýváku. Byla noc a já slyšel, že někdo klepá na dveře. Šel jsem otevřít. Za dveřmi stála osoba v dlouhém plášti... Vrátil jsem se do přítomnosti, neboť Bella do mě šťouchala.

„Ano? Co se děje, Belli?“ zeptal jsem se jí.

„Jen jste se s Linem zasekli. Nejspíš ti něco ukázal. Tak jsem si myslela, abyste tam nezůstali.“ Usmál jsem se a políbil ji do vlasů. Pohladila mě po tváři a my jsme šli dále po městě.

Zahlédl jsem v elektru pěkný foťák. Neodolal jsem a hned ho koupil. Chtěl jsem dokumentovat rozvoj naší rodiny. Pořídil jsem ho i s nástavci. Bella milovala mě, také focení západů Slunce a noční oblohy.

„Mohli bychom už jít domů? Začíná být více méně chladno. Nechtěla bych, aby prckové marodili,“ zeptala se Bella. Pohladil jsem ji a vzal si jednoho drobečka do ruky. Ruku v ruce jsme pomalu šli cestou do našeho srubu.

Když jsme přišli domů, Bella nakojila naše zlatíčka. Divil jsem se, že vůbec ještě chtějí mateřské mléko. Já osobně byl rád, že kojí. Jsem muž a její prsa přibyla trochu víc na objemu. Jasně, líbila, líbí a bude se mi líbit navždycky celé tělo. Ale její plnější křivky se nedaly přehlédnout.

Když dokojila, tak uložila děti do postele a zapálila oheň v krbu. Přitulila se ke mně. Objal jsem ji. Bella si sedla na mě a začala mě líbat. Polibky jsem jí oplácel, ale když mi rozepnula košili a líbala mě na hruď, tak jsem ji posadil vedle sebe.

„Proč?“ zeptala se Bella jednoduchou otázkou.

„Protože ti nechci ublížit a nechci, aby se ti něco stalo,“ odpověděl jsem. Zamračila se a mezi obočím se jí zjevila jemná vráska. Chtěl jsem ji vyhladit palcem, ale když jsem se jí dotknul, co nejrychleji uhnula a zprudka vyskočila na nohy.

„Je to šest měsíců, šest měsíců Edwarde. Ne šest tejdnů. Už více jak šest měsíců to nedošlo dále jak na mazlení. Já… nevím, co to se mnou je, ale já to potřebuju. Takhle se necítím plná. Po té sexuální stránce ovšem,“ postěžovala si a jen čekala na mou odpověď.

„Opravdu ti nechci ublížit. Vždyť jsi měla problémy,“ vysvětloval jsem. Jen si odfrkla a uhasila oheň. Odešla do ložnice a já zůstal sám. Po chvilce jsem šel za ní. Děti spaly a ona skenovala palubky. Seděla a na kolenou měla bradu. Sedl jsem si vedle ní, objal ji a pohladil po vlasech.

Ani se na mě nepodívala. Věděl jsem, že jsem si to u ní podělal. Políbil jsem ji na tvář. Nic to s ní neudělalo.

„Omlouvám se, za to co jsem řekl dole. Ale zkus to vzít prosím z mého pohledu.

„Hm,“ zamumlala. Tenhle projev komunikace jsem u ní, ještě nezažil. Proto jsem věděl, že je to hodně zlé. Šlo vidět, jak jí to v hlavičce šrotuje. Raději jsem sešel do přízemí.

Seděl jsem tam sám v temném obýváku. Byla noc a já slyšel, že někdo klepá na dveře. Šel jsem otevřít. Za dveřmi stála osoba v dlouhém plášti s kápí...

Kapitola 22. Δ Kapitola 24.