Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Miluješ mě ještě? - Kapitola 22.

03.12.2010 (16:45) • PeTi • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2733×

22. Děti

Bella:

Probudila jsem se v posteli. Bála jsem se toho, co přijde. Miminka byla neustále v teple. Potřebovali růst. Edward byl opřený o čelo postele. Nahmatala jsem jen jeho a peřinu. Myslela jsem si, že tu aspoň někde budou ty kulíšci. Ale nikde jsem je nenahmatala.

Začala jsem mít o ně strach. Byla jsem bláhová. I když jsem upírka, tak si nevěřím. Chtěla jsem se jít na ně podívat. Zprudka jsem si sedla, ale zabolel mě podbřišek. Trochu jsem se za něj chytla. Edward si toho zajisté všiml.

„Lásko, nesmíš se namáhat. Aspoň dva dny. Jsi skoro upírka, takže se to léčí o něco rychleji. Jestliže chceš vidět Jord a Coliho, tak ti je přinesu,“ povídal uklidňujícím hlasem a přitom mě hladil po vlasech.

„Ano, velice ráda bych je chtěla vidět. Hrozně moc mi chybí. Takhle moc mi nikdo v životě nechyběl. “ Edwardovi se tváří mihlo takové divné zamyšlení. Hrozně moc jsem si přála vědět, na co myslí. Asi už to nebude jako dřív. Zapomněla na to, co se stalo? Uslyšela jsem něco a podívala jsem se na mého manžela, jak neustále přemýšlel. Hlavou se mi míhaly různé věty, které nikdo nevyslovil.

Pomalu jsem se posadila k němu. Pohladila jsem ho po tváři a následně ho políbila. Znejistil.

„Neboj, nezapomněla. Já je řadím k tobě. Sice se odloučení od nich nedá srovnávat s tím naším, ale stejně mi chybí. Jenže ty si musíš pamatovat, že tě potřebuju. Ať jsem sebe víc blbá a já ti ublížím, prosím, neber si to tak. Poslední dobou se se mnou točí svět. Nechci, aby sis to myslel, že tě řadím až na poslední příčku v mém životě. Já… Ty jsi úplně nahoře. Klidně bych se vzdala peněz a bydlela ze dne na den, abych tu mohla s tebou být. Doufám, že mě aspoň trochu chápeš…“ vyklopila jsem mu to narovinu. Docela se divil, že jsem mu odpovídala na jeho myšlenky. Ale ty jsem slyšela jen jednou. Takže by se nedalo říct, že je čtu.

„Chápu… Víš, myslel jsem si, že jak jsme se dlouho neviděli, že bys mi nemusela věřit. Mohla jsi mě podezírat z toho, že jsem ti byl nevěrný a mnoho dalších. Včera jsem se taktéž k tobě nezachoval nejlépe, přesto se se mnou normálně bavíš a nedáváš mi to za zlé. Měl bych si zasloužit nějaký trest za to, jak se k tobě chovám. Nechci ti ublížit, ale přesto se mi to občas daří. Já… něco se v Anglii stalo…“ odmlčel se. Čekala jsem, co z něho vyleze. Celkem jsem se bála toho, co řekne.

Kousek jsem si od něho odsedla, jako bych čekala, že se něco hrozného stane. Avšak bych nemohla utéct.

„V Anglii mě přeměnil jeden novorozený. Měl rodinu. Přidal jsem se k nim. Byla tam Esmé. Hrozně hodná a krásná upírka. Měla mě ráda. Každý den jsme se sbližovali více a více. Až nastal zlom v mém životě. Jednoho dne ke mně přišla a já si díky ní něco uvědomil. Že ji…“ nedořekl to a usekl větu. Zhluboka jsem se nadechla.

„Že ji miluješ. Jestli chceš jít za ní, tak prosím. Já tě tady nedržím. Přines mi děti, a pak máš volnost. Jestli budeš chtít rozvod. Nebudu ti dělat problémy. Naprosto tě chápu, že ses do někoho zamiloval. Tušila jsem, že se něco stane. Kdysi dávno jsem řekla, že první láska nevydrží navždycky…“ mluvila jsem naprosto normálním hlasem. Vůbec mě nic nepřekvapilo. Je to muž a co asi tak muži dělají? Někdy se prostě něco zvrtne a už to není jako dříve.

„Ehm. Bell, jak si to můžeš myslet, po tom všem, co jsem ti kdy řekl?“ ptal se mě, jako by se nic nedělo.

„To je jednoduchý. Víc jak osm měsíců se nevidíme… Prostě přeskočí jiskra a je to…“ to už jsem trochu přidala na tónu v hlase.

„Že zrovna ty o tom mluvíš, jako bys někoho měla… Vrátím se zpět. Že ji musím znovu vidět a ukázat jí celou mou rodinu. To ona mi pomohla se dostat z Anglie. Carlisle, její manžel, mi říkal, že je to velmi riskantní. Mohl by mě kdokoliv zahlédnout a bylo by zle. Jí jsem řekl o tobě. Pochopila mě. Ona přišla o dítě a přítele jí zastřelili. Nemohla dále žít. Bylo jí ubližováno. Pochopila mě, že se chci s tebou rozloučit. Ukázal jsem jí naši fotku ze svatby. Chtěla tě poznat. Bral jsem ji jako svoji mámu. Miloval jsem ji svým způsobem. Avšak na tebe jsem nikdy nezanevřel. Už mě trochu chápeš?“ Podíval se na mě. Já měla přikryté oči rukama a vstřebávala jsem to, co mi pověděl.

„Takže, jestli jsem to pochopila dobře. Chceš jet za… svou první rodinou do Anglie… v nejbližší době. Dobře. Tak jestli chceš jet, tak klidně jeď. Já to tady snad zvládnu,“ odříkávala jsem nejistě, protože jsem si myslela, že by možná chtěl jít.

Objal mě a políbil na rty.

„Miláčku, první a hlavní rodinou jste pro mě vy. Navíc bych tě tu nenechal sám. Já bych se na cestě klepal strachy. Nemohl bych tě už ztratit. Mám tě a už tě nepustím. Nehodlám tě tu nechat bez dozoru. Myslel jsem si, že kdybys chtěla, tak bychom mohli jet nejdříve k vám a potom k… našim. Myslím do Anglie. Jestli tedy chceš.“ Jo a já blbá vždycky všechno převrátím. Nejspíš jiná nebudu.

„Dobře, já…“ nestihla jsem odpovědět, protože se z přízemí ozýval dětský pláč. Edward mě ještě vášnivě políbil, a pak odešel pro ty škrvrňata.

Po chvilce přišel s dvěma uzlíčkama v rukou. Měl v nich i láhve s krví.

„Oni snad vůbec nechtějí jíst…“ smutně si postěžoval. Já jsem napřáhla ruce. Pochopil to a hned mi jedno podal.

„Pořád jen pláčou. Když jim dáš napít, tak nechtějí.“ Něco mě napadlo.

Vyhrnula jsem si tílka a dala pusinku miminka k prsu. To se automaticky přicuclo a sálo. Mělo mě to napadnout dříve, že budou chtít mateřské mléko.

Miminko sálo a Edward se jen díval s otevřenou pusou. No jo, chlap.

„Copak?“ zeptala jsem se ho. Přistoupil blíže a podával mi druhý uzlíček.

„Hele, jak můžu zvládnout dvě, když sotva udržím to jedno? Nejsem žádná kráva, která dojí, jo?“ pověděla jsem mu celkem v klidu. Usmál se a pohladil nás.

„Neboj, nejsi dojná kráva. Ani si to nemysli, nebo… Raději nic a nezkoušej mě přemluvit, abych ti to řekl,“ vyhrožoval jemně. Vzala jsem si tedy druhé mimčo do ruky a taktéž ho přiložila k prsu. Přisálo se hned, ale pořád se vrtělo. Přestalo mě to bavit. Edward jen na mě koukal.

„Muži můj, prosím tě, mohl bys zespoda podržet ty mimča? Pořád se jen vrtí,“ požádala jsem ho. Jen stál na místě a řekla bych, že hypnotizoval moje prsa.

„Edwarde, děje se něco? Moje prsa se ti nelíbí?“ zeptala jsem se s mírným strachem, ale v hlouby mysli jsem se tomu smála.

„Líbí a moc, ale o ně nejde… Něco se stalo… Víš, naše miminka mají dary a docela zvláštní,“ povídal trochu rozrušeně. Počkala jsem si tedy, co z něho vyleze.

„Jordie může ovládat počasí. Před chvílí byla chumelenice a najednou není. Viděl jsem ji, jak ji hypnotizuje. Pak nejspíš dělá iluze, protože jsem před sebou v kuchyni viděl tvoji sestru. Taktéž se dívala neustále před sebe. Takže tohle nejspíš dělá ona,“ dořekl, pohladil ji po hlavičce a políbil ji do krátkých bronzových vlásků.

„A Lincoln se mnou komunikuje pomocí myšlenek. Je už neuvěřitelně inteligentní. Dokonce umí nějak ovládat čas. Přenesl nás dva do minulosti. Přesně jsem viděl, jak jsi beze mě trpěla… Naopak nás přenesl do budoucí doby. Stál jsem dole u dveří a otevíral našim rodinám… Napadlo mě, že by mohl ukázat dobu, kdy se „člověk“ pro něco rozhodne a on to umí přenést do reálu. Doufám, že víš, jak to myslím. A to bych si ještě troufl říct, že jako dvojče umí komunikovat s Jordan. Něco jako jejich sourozenecká řeč, které ani já pomocí myšlenek nerozumím. Je to pro mě jako cizí jazyk. Ale myslím si, že postupem času se ho dokážu naučit,“ dopověděl a taktéž pohladil a políbil Lincolna.

„Všichni máte aspoň jeden dar a já zase nic… To je nespravedlivý,“ povzdechla jsem si smutně. Edward mě objal.

Jenže pak podepíral děti a divně se zamyslel. Opět jsem si moc přála slyšet jeho myšlenky. A to ještě neví, že ti malý mě berou jako strejdu. Lincoln mi nechce věřit, že jsem jeho otec, prý chce důkaz.

„Jak tě můžou brát za strejdu. Já… Tu fotku jim ukážu. To přece nejde, aby tě brali za strýčka. Edwarde, my jim to vysvětlíme… Musíme. Já nevím, co bych dělala, kdyby si mysleli, že jsi jejich strejda. Navíc, jak je to mohlo napadnout?“ ptala jsem se ho a nevnímala to jeho zjevení ve tváři.

„Jak tohle víš?“ udiveně se zeptal.

„Možná, když si hrozně moc přeju, abych věděla, co si myslíš, tak to slyším. Já sama nevím. Je to teprve podruhé, co se mi to stalo.“ Edward se na mě významně podíval.

„A tak to jo… A pak, že nemáš dar. Celkem mě to mrzí, že si myslí, že jsem jejich strejda. Myslel jsem si, že si jim o mně pověděla.“

„Zajisté že jsem jim o tobě říkala. Každý den… Já… Musíme jim to nějak vysvětlit. Ale jsem docela unavená. Prosím, pohlídej je. Já se ještě chvíli prospím,“ poprosila jsem Edwarda. Mimča si vzal k sobě do náruče a lehl si vedle nás. Usnula jsem mu na rameni.

Kapitola 21. Δ Kapitola 23.