Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Miluješ mě ještě? - Kapitola 21.

18.11.2010 (15:15) • PeTi • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 3519×

21. Porod

Bella:

Edward mi pomáhal ze schodů do kuchyně. Udělal mi jídlo a nalil mi krev do džbánku. Pak šel uklidit tu spoušť tam nahoře.

Měl pravdu. Stahy se zpravidelňovaly a ustávaly ve stejných intervalech. Před tím, než jsem ulehla do vody, mi Edward pověděl, že ve vodě to není dlouho příjemné. Tak mi podal zdravotní míč a já na něm seděla.

Poté mě Edward odnesl do koupelny. Napustil vanu příjemně teplou vodou. Měla okolo 30ti stupňů. Věděla jsem, že porod do vody není pro mě zásadně vhodný. Za normálních okolností se provádí při porodu jednoho dítěte a to po uplynutí 37. týdne.

Sama jsem to tak chtěla. Já byla z větší poloviny upír, můj manžel byl plnohodnotný upír. Nebylo to zas tak velké riziko. Reflexy měl vyvinuté, tak by mi mohl v každém případě s čímkoliv pomoci.

Položil mě do vody a přinesl mi spoustu krve, minerálek a čajů. Musela jsem hodně pít.

Edward jeho sluchem pravidelně kontroloval srdeční frekvenci plodů, můj krevní tlak a pulz. Teplotu už nemusel, tu jsem měla stejnou jako on. Edward na chvilku odběhl.

Když se objevil ve dveřích, tak měl v ruce éterický levandulový olej. Chtěl mi to zpříjemnit a udělat aromaterapii.

Po 11 hodinách

Nastala mi druhá doba porodní – vypuzovací. Edward mi pustil uklidňující klavírní hudbu a ztlumil světla. Jo, kdybych nerodila, tak by se tu dělo něco jiného. Po velmi dlouhé době jsem začala cítit takové jiné děložní stahy a silné nucení na tlačení.

Porod se chýlil do toho hlavního bodu.

„Bell, až se první děťátko vynoří, tak ho musíš nechat na vzduchu, nesmí být už ve vodě. Jelikož jsem tu na to sám, tak potřebuji, aby si to děťátko držela, ale zároveň tlačila, aby se ven dostalo to druhé. Souhlasíš?“ zeptal se mě Edward a seznamoval mě s postupem.

„Ano, souhlasím. Už bych to chtěla mít za sebou. Zdá se to divné, ale už začínám být unavená, na jak dlouho to tak vidíš?“ optala jsem se ho. Zanořil jeho prsty k mému lůnu, aby věděl, nakolik jsem otevřená.

„Jsi otevřená na devět centimetrů, každou chvíli začne tvůj hlavní úkol.“ Zhluboka jsem se nadechla a vydechla. Už jsem se těšila, až to všechno bude za mnou.

„Na každý stah musíš tlačit, až přestane, tak zhluboka dýchat,“ objasňoval mi Edward postup. Divila jsem se, odkud to všechno zná. Naposledy jsem se více napila krve a čaje. Začal první silnější stah.

Zatlačila jsem tak, jak Edward říkal, pak jsem zhluboka dýchala. Byla to hrozná bolest. Přála jsem si to mít za sebou. Ale byla tu tak hodina nebo dvě, té nesnesitelné a přesto krásné bolesti. Bolest, která vám umožní rodit vaše děťátko.

Už jsem cítila, jak se to znovu blíží.

„Áááááááá,“ zakřičela jsem si a pevněji uchopila hranu vany.

„Dobře, Bell, ještě jednou,“ pochválil mě Edward. Byla jsem ráda, že ho tu mám. Nebo že jsem mu vůbec otevřela.

„Edwarde, já… už nemůůůůžu,“ postěžovala jsem si, když jsem tlačila. Pak jsem si vzpomněla, že tohle budu muset absolvovat, ještě jednou.

„Lásko, jen tak dál, už vidím hlavičku. Zatlač pořádně. Počítám, že tak pětkrát až osmkrát a mohl by být ten tvoreček na světě.“ Tahle slova mě dokopala k tomu, abych se více snažila.

Ta neuvěřitelná bolest se vrátila čtyřikrát. Naposledy jsem si mohla křiknout, než se narodil první tvoreček.

„AAAAAAAAA,“ zakřičela jsem si. Edward něco držel u dna vany. Podívala jsem se na hodiny… 5:10. Velice pomalinku a pečlivě s tím drobečkem směřoval k hladině. Malé miminko se nadechlo a ozval se pláč, ale také další bolesti. Vzpomněla jsem si na to, co Edward říkal. Držet nad hladinou a snažit se tlačit.

V rukou jsme měla chlapečka… Lincolna.

„Zlato, budeš muset znovu zatlačit,“ pobídl mě Edward. Lincoln neustále plakal, když jsem tlačila, měla jsem co dělat, abych ho silněji nezmáčkla. Ani jsem už nekřičela. Nechtěla jsem mu poškodit jeho citlivý sluch.

Stahy se zesilovaly a já tlačila. Tak u šestého stahu Edward opět směřoval pomalu k hladině. Opět jsem se podívala na hodiny… 5:25. Pomaloučku se dostával s Jordan na hladinu. Když se poprvé nadechla, začala plakat.

Edward přestříhal pupeční šňůry. Děti zabalil do bavlněných plen.

„Bello, děti se narodili předčasně. Už před delší dobou jsem slabě předehřál troubu. Bude to pro ně jako inkubátor. Nemusíš se o ně bát, takhle se to dříve dělalo. Můj dědeček byl taktéž v troubě,“ říkal mi, co bude s našimi malými uzlíčky.

Nad tím co říkal, jsem se musela usmát. Nikdy jsem neslyšela o tom, že by se předčasně narozené děti dávaly do trouby místo inkubátoru. Jelikož jsme zde neměli příslušná zařízení, tak jsem mu věřila, že se nic nestane.

Chtělo se mi neuvěřitelně spát. I když jsem byla upír… Upír… Co jsou moje děti zač? Musím se na to později zeptat Edwarda.

Vzbudila jsem se v posteli. Porozhlédla jsem se okolo… Ne, nebyla to postel, byl to gauč v obývacím pokoji, ale byl rozložený. Edward seděl naproti mně v křesle. Byl tady obrovský hic, ale věděla jsem, že je to pro ty dva drobečky.

„Jak dlouho jsem spala?“ zeptala jsem se náhle Edwarda.

„Asi tak dlouho na to, že jsi prošvihla jednu vážnou událost,“ pověděl vážně. Začala jsem se bát, co se to stalo.

„Jakou událost?“ vyptávala jsem se strachem v hlase a tím na něho naléhala.

„Skončila bouřka, je tu důvod k radosti,“ vypískl Edward. Začalo se to ve mně vařit. Já si myslela, že se něco stalo s našimi děťátky.

„Ty… ty…“ začala jsem na něho křičet. Zprudka jsem vstala, ale začala mě bolet moje spodnější část mého já. Chytla jsem se tam. Edward ihned přiběhl ke mně.

„Bell, nesmíš dělat prudké pohyby. Dalších šest neděl by ses měla šetřit. Počítej s tím, že možná během čtyř dnů, budou chtít mléko,“ upozorňoval mě Edward. Pohladil mě a položil zpět na pohovku.

„A kde mám vzít podle tebe to mlíko?“ vyptávala jsem se ho nechápavě. Usmál se na mě. Políbil vášnivě mé rty.

„Máš ho přeci uložené v mléčných žlázách v prsou… Budeš muset kojit,“ pověděl milým hlasem a vůbec si ze mne neutahoval. A v tom mi to došlo… Tak já měla začít kojit. Znejistila jsem, protože jsem to nikdy nedělala. Edward si mého váhání všiml.

„Neboj, miminka mají vyvinuté reflexy. Půjde to samo,“ utěšoval mě a chytl mě za ruku.

„Hele, jak ty to všechno víš a já nevím skoro nic?“ vyjela jsem na Edwarda. Šlo vidět, že posmutněl. Něco se muselo stát a já nevěděla co.

„Nech to být. Promiň, že jsem na tebe tak vyjela. Jen mě to přesvědčilo, že budu špatná a nezodpovědná matka. To jsem si tak představovala, jaká budu dobrá mamka, a děti mě budou mít rády. To mě spíš zavřou za to, že jim nedám to základní,“ postěžovala jsem si a znejistila jsem ještě více, než před tím.

„Neboj, budeš skvělá mamka… Můj otec byl doktor. Dost často dělával porody doma. Dělal ho i matce. Celé jsem to pozoroval. Všechno vysvětloval. Narodila se má sestřička Caroline. Ona… zemřela. Byl jí měsíc. Zemřela na nějaké podchlazení, přesně si nevzpomínám. Od té doby se tak na sebe moji rodiče chovají. Já… Chtěl jsem ti jenom pomoct, myslel jsem si, že budeš chtít ode mne aspoň trošku pomoct. Nečekal jsem, že se stane to, co se stalo,“ mluvil velice procítěně… Opět ta melodie z Titanicu… Dal si hlavu do rukou a jako by vzlykal, ale uvnitř sebe.

Bylo mi ho velice líto. Došlo mi, že i když bylo té holčičce tak málo, tak on si k ní vytvořil vztah a nese se to s ním dodnes. Sedla jsem si i přes tu bolest v břiše. Objala jsem ho a jemně ho hladila ve vlasech.

„Třeba si myslíš, že jsem měkota a pořád jenom vzlykám, ale nejsem. Prostě tohle je citlivé téma a já… Je to ve mně, jako bych to zažil včera. Od té doby prožívám mnoho věcí zdaleka jinak nežli dříve. I doma v Anglii jsem smutněl,“ povídal možná celkem naštvaně.

„Tak doma v Anglii… Nechci být Bůh, ví jaká, ale… hodláš se tam vrátit zpět a jít na vysokou? Necháš nás tu a… My tě neuvidíme? Já… Raď…“ Na konci jsem se rozplakala. Nemohla jsem tam v tu dobu sedět vedle něho. Něco zvláštního do mně vjelo a já nevěděla, co se to se mnou děje, že se tak chovám. Možná že to mohly být poporodní hormony.

Věděla, jsem, že bych se neměla hýbat, ale musela jsem na chvíli pryč.  Stoupla jsem si a nebrala ohledy na sebe. Každý krok mi způsoboval bolest. Ale ta bolest oproti jeho odchodu byla nic. Došla jsem do kuchyně, podívala jsem se na ty dva zázraky. Napila jsem se a šla jsem po schodech do ložnice se uklidnit.

Jenže z toho rozrušení jsem nedávala pozor a zakopla jsem o schod. Schody měly hrany celkem ostré. Dopadla jsem blbě. Asi na břicho…

Tam se vyskytla ohromná bolest a já tichounce zaúpěla. I přes tu ohromnou bolest jsem musela být zticha. Nechtěla jsem vzbudit ty drobečky. Edward byl hned u mě. S obavou v očích jsem se na něho nejistě podívala. Bála jsem se, ale jeho…

Měl černé oči a ty jsem u obdařených upírů neviděla. Normální to měli ze vzteku a touhy po někom a něčem… A vyhladovění.

Jenže Edward nevypadal, že by nějak hladověl. Natáhl ke mně ruku. Bála jsem se, že mi jednu vlepí, proto jsem si dala jednu ruku k obličeji.

„Lásko, promiň, já to tak nemyslel… Nechci ti ublížit, to bych ti nikdy neudělal. Krvácíš, musím tě okamžitě zašít…“ Dala jsem si ruku pryč, chtěla jsem vstát a chytnout se zábradlí. Skoro jsem nohou nemohla pohnout. Edward mě opatrně vzal a chtěl jít se mnou nahoru.

„Ne, nahoru ne, co děti,“ promluvila jsem na něho zmučeně a velice potichu. Obrátil se a šel mě zpět položit na pohovku.

,,Promiň, musím se ti omluvit. Nechtěl jsem předtím být na tebe takový. Nechal jsem se sebou až moc unést. Opravdu mě to mrzí," omlouval se mi. Pohladila jsem ho po tváři a usmála se na něj.

„Spíš bych se měla omluvit já, nežli ty. Poslední dobou jsem velice nepříjemná… Cítím to,“ řekla jsem. Usmál se na mě a zašil, to co bylo potřeba. Lehla jsem si čelem opěradlu. Nechtěla jsem raději na nic myslet.

Kapitola 20. Δ Kapitola 22.

Tak doufám, že se Vám tehle díleček líbil. Snad mi tu zanecháte dlouhé komentíky, které mi objasní Váš pohled na tenhle více zlomový díleček. Děkuji za ty předešlé, které mi udělaly velkou radost. PeTi

Autor: PeTi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Miluješ mě ještě? - Kapitola 21.: