Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Miluješ mě ještě? - Kapitola 20.

08.11.2010 (09:30) • PeTi • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2759×

20.  Už je to tady!

Edward:

Bylo odpoledne. Venku neustále řádila vichřice. Byl jsem pořád s Bellou. Napadlo mě, že lepší by bylo, kdyby odpočívala v posteli než na gauči. Zvedl jsem ji.

„Kam mě to neseš?“ zeptala se s obavami. Sklonil jsem se nad ni a políbil ji na nos.

„Do ložnice, tady to pro tebe musí být nepohodlné,“ v klidu jsem odpovídal a mířil jsem si to k posteli.

Položil jsem ji tam. Lehl jsem si vedle ní a neustále jí zíral do očí. Měla je stále hnědé. Občas se někde mihla zlatá žilka. Dívala se na mě s láskou.

Pomalu jsem jí vyhrnoval tričko pod prsa. Chtěl jsem se podívat na její bříško. Sklonil jsem se k němu a zaposlouchal jsem se do tlukotu těch dvou srdíček. Položil jsem ruku na její vystouplé bříško. Ústa jsem si dal k němu.

„Ahoj, Jordan, Lincolne, to jsem já… Váš taťka. Doufám, že se na mě nezlobíte… Nemohl jsem přijít dříve, ale musíte vědět, že vás miluji stejně jako vaši mamku.  Zbožňuju vás… Jste zázrakem,“ koply mě skrz bříško na položenou ruku. Pousmál jsem se tomu.

Bella mě pohladila po vlasech. Podíval jsem se jí do očí. Byla v nich nejistota.

„To jsem tlustá, co?“ zeptala se mě smutně Bella. Musel jsem se nad tím pousmát. Políbil jsem ji dvakrát na bříško. Pak jsem si k ní přilehl. Vzal jsem si její obličej do dlaní. Palcem jsem ji hladil a upřeně jsem se jí díval do očí.

„Bell, ty nejsi tlustá. Jen si přibrala těhotenská kila. To má každá mamka v očekávání... Když tak nad tím přemýšlím, zajímalo by mě, co budou naše děti. Jestli upíři…,“ povzdychl jsem si a nechtěl myslet na to, co se stane, když by náhodou byly upíry. Podle našeho zákona to bylo něco nepravděpodobného. Museli bychom… Ani v mysli to nejde, nechci to!

„Nad čím si se zamyslel?“ vytrhla mě Bella od úvahy o našich dětech.

„Jen jsem se zamyslel nad tím, co by se stalo, kdyby byly upíry. Nebylo by to nejjednodušší. Jsou i zákony, víš?“ Kývla hlavou a po obličeji jí přejelo zděšení. Došlo jí, co jsem měl na mysli.

„To přece nejde, nemůžou nám vzít… au… děti… au…“ Bella se rozmluvila více nahlas. Něco jí bolelo, musel jsem zakročit.

„Bell, co je? Co ti je? Co se stalo?“ se strachem v hlase jsem na ní promlouval. Zmučeně se na mě podívala.

„Když oni kopou stále více. Hrozně to bolí,“ postěžovala si. Pohladil jsem jí bříško. Uchopil jsem ji do náruče a směřoval jsem do koupelny. Byla tam masážní vana.

Posadil jsem Bellu na pračku a pomalinku ji svlékal. I když byla těhotná, tak jí to neuvěřitelně slušelo. Napustil jsem vodu do vany. Když byla Bella nahá, tak jsem ji pomalu položil do teplé vody. Vzal jsem sprchový gel a houbičkou ji mydlil.

Poté jsem ji opláchl vodou. Kdybych věděl, že není těhotná, hned bych se s ní začal mazlit. Měl jsem na ní obrovskou chuť. Udržet tu touhu pod tou pokličkou byla hrozná dřina.

„Půjdeš ke mně?“ zeptala se mě. Na očích jsem jí viděl, že by mě ráda viděla s ní ve vaně. Nevěděl jsem, jestli k ní mám jít. Bál jsem se, abych neublížil těm malým kulíškům.

„Když já nechci ublížit těm malým,“ odpověděl jsem nenuceně. Belle stekla po tváři slza.

„Ale takhle ublížíš mě,“ smutně pověděla. Setřel jsem jí slzu a pomalu se začal vysvlíkat. Když jsem byl vysvlečený a chtěl jsem vkročit do vany, Bella se posunula dopředu a mně udělala místo.

Sedl jsem si za ni. Nohy jsem natáhl. Opřel jsem se o stěnu vany. Hlava byla opřená o zeď. Po chvilce se položila na mě Bella. Hlavu si opřela o moji hruď, ruku si taktéž dala na hruď. Objal jsem ji a líbal do vlasů. Tahle chvilka mi připadala velice romantická, jen chyběly svíčky.

Vítr bušil do střechy a občas šlo slyšet, jak občas praská kmen. Bella mi spokojeně ležela na hrudi. Hladil jsem ji po bříšku. Občas jsem jí pohladil prso… Moje touha se musela dostat nějak na povrch… Když jsem ji už po několikáté přejel přes prsa, bříško a její intimní místečko, tak se přetočila a zvláštně se na mě podívala.

„Já… Už to nemůžu vydržet,“ pověděl jsem stydlivě. Usmála se na mě. Pak mi pohladila tváře, chytla si mou hlavu do rukou. Přibližovala se ke rtům. Přisála se na ně. Začala mě líbat. Polibky jsem jí oplácel se stejnou touhou. Najednou mě přestala líbat. Její nos se začal šmidlat o ten můj. Byli jsme jak Eskymáci.

Po delší době jsem si ji přitiskl na hruď. Cítil jsem na sobě její pevná a teplá ňadra. Také jsem cítil, jak se ti drobečkové v ní pohybují. Neustále se tam vrtěly. Musel jsem se nad tím pousmát. Nikdy by mě nenapadlo, že bych mohl objímat Bellu, která by čekala děti.

Bella si mi přesedla do klína, ale pořád mě držela za krkem. Každou chvilku mi líbala krk a s ním i tváře. Nevydržel jsem být tak nečinný. Začal jsem ji líbat na prsou, dekoltu, krku, šíji, čelu, nosu a hlavně do dlaní. Bella si vzrušeně vzdychla.

„Když já to napětí už nevydržím,“ postěžovala si a zavrtěla se mi v klíně. Věděl jsem, že mi to dělá naschvál.

„Ale já se bojím, že se jako upír neudržím, že bych tě mohl zmáčknout a nedej bože tak zmáčknout děťátka.“ Bella mě neustále přemlouvala a říkala, že se nic nestane.

Po skoro nekonečných dvou hodinách přemlouvání jsem svolil. Donesl jsem ji do postele. Šli jsme na všechno velice pomalu. Nechtěl jsem nikomu z nich ublížit. Po skončení naší činnosti jsem donutil Bellu, aby odpočívala.

Spala necelé dvě hodiny. Ležel jsem vedle ní. Najednou se zprudka posadila.

„Už je to tady,“ pověděla do ticha. Podíval jsem se na Bellu. Praskla jí plodová voda.

„Bellinko, promiň, vím, že za to mohu jen a jedině já…Doufám, že to zvládneme. Ale opravdu moc se ti omlouvám. Věděl jsem, že to nebyl dobrý nápad,“ shazoval jsem všechnu vinu na sebe.

„To je dobrý… Ráno jsem měla takové divné pnutí v břiše. Alice také něco říkala o porodu. Au, celkem to bolí. Tady v břiše,“ zakřičela do ticha a chytla se za bříško. Věděl jsem, že nebylo možné odjet do nemocnice ani někam jinam. Musel jsem to zvládnout sám v domácím prostředí.

Vzpomněl jsem si, že některé ženy rodí do vody. Třeba bych i já mohl odrodit svoje děti a to rovnou do vody. Bella se každých několik minut chytala za břicho.

„Po kolika minutách máš stahy?“ zeptal jsem se jí. Tak divně se na mě podívala.

„Jestli ty říkáš stahy tý bolesti, tak asi po deseti minutách,“ odpověděla rozrušeně Bella.

„Bell, první doba porodní trvá někdy u prvorodiček i dvanáct hodin. Ale neboj, všechno zvládneme. Postupně se ti budou stahy zkracovat a dostanou se do pravidelných sekvencí. Nyní chtějí naši drobečkové na svět,“ uklidňoval jsem Bellu, ale když si vzpomněla, na to kolik trvá první doba porodní, tak se začala klepat.

„Bells, zde doma by byl nejvhodnější asi porod do vody.“ Souhlasila.

Kapitola 19. Δ Kapitola 21.