Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Miluješ mě ještě? - Kapitola 2.

04.07.2010 (08:15) • PeTi • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4926×

2. Nová škola

„Slibuji, že vás odvezu do nemocnice a nechám vás být. Jen mě prosím poslechněte. Jde vám o život.“ Poslední část jsem si uvědomila natolik, že bych třeba opravdu nemohla mít nakonec děti. Proto jsem nedůvěřivě a velice pomalu šla k autu. Pokaždé, když se mě dotkl, aby mi pomohl, zakroutila jsem v negativu hlavou.

Pomalu jsem došla k autu, ačkoliv nerada, ale sedla jsem si na místo spolujezdce. Celou cestu vyhrávalo v autě příjemně rádio. Nikdo za tu dobu nepromluvil. Na sedadle jsem seděla přikrčeně a přimáčknutá na dveřích.

Bella:

„Slečno, než se rozloučíme, mohu znát vaše jméno?“ zeptal se mile mladík. Hlavou jsem slabounce kývla.

„Isabella, ale každý mi říká Izz. Klidně mi tykejte, takhle si připadám víc jak na padesát.  A vy mladíku?“ Dalo mi to velkou práci ho oslovit, ale nakonec jsem se ho zeptala.

„Edward, Bello. Izz se mi nelíbí. Nic proti. Taky mi tykej. Nejsem na to moc zvyklej,“ pověděl docela krásným hlasem, ale pořád jsem mu nedůvěřovala. Nikdo mě tak nádherně neoslovil. Šlo vidět, že žije v jiné vrstvě.

Pomohl mi z auta. Nenápadně jsem si všimla SPZ, protože si vždycky zapamatuji ta čísla. Edward mě doprovodil k lékaři. Nakonec jsem mu byla vděčná za jeho ochotu.

„Jestli chceš, můžu tady na tebe počkat.“

„Ne, já už se domů nějak doplahočím. Díky za všechno,“ zdvořile jsem mu poděkovala a zmizela za ordinačními dveřmi.

Doktor se mě ptal, co se mi stalo s hlavou a od čeho mám ty hrůzné modřiny. Řekla jsem mu pravdu, že jsem jen spadla na kámen. Víc jsem mu povědět nedokázala. Když jsem se zvedala ze židle, tak mě opět začalo bolet v podbřišku a já se tam chytla.

„Slečno, co se děje?“ Zakroutila jsem hlavou, ale byl to doktor, tak poznal, o co tu nejspíše šlo.

„Byla jste znásilněna?“ zeptal se hned na zásadní otázku. Smutně jsem kývla hlavou.

„Zajděte si prosím neprodleně za gynekologem, být v tomhle stavu déle, tak byste třeba nemusela otěhotnět.“ Uposlechla jsem radu obvodního lékaře a šla za gynekologem.

Zkontroloval mě a zjistil, že škody jsou tak zásadní, že nebudu mít moc děti. Po téhle události se mi zhroutil téměř celý svět. Navenek jsem vypadala normálně, ale uvnitř to šlo se mnou z kopce. Rodiče si toho nějak zvlášť nevšímali, protože se neustále hádali.

O měsíc později:

Ze spánku mě probudil křik. Rodiče se opět hádali. Ráno mi oznámili, že se rozvádí. Měla jsem si vybrat, s kým chci být. Nevěděla jsem to, až do doby, kdy jsem si vzpomněla na svého zachránce. Tajně jsem doufala, že se někdy setkáme. Rozhodla jsem se tedy bydlet s otcem ve Forks. Matka se odstěhovala do Tacomy a my s tátou osiřeli.

Už to byly necelé tři týdny od rozvodů rodičů. Předchozí incident ve mně zůstal. Lesům jsem se zásadně stranila. Nikdo o tom nevěděl. Chtěla jsem ještě jednou vidět Edwarda a poděkovat mu. Jenže jsem nevěděla jak. Neměla jsem plán, jen jeho jméno a SPZ. Možná, že by se podle SPZ dalo něco najít. Otec dělal u místní policie.

Dala jsem mu číslo SPZ, aby mi zjistil, co je zač ten dotyčný.

Jmenoval se Edward Cullen. Bydlel zde ve Forks. Nechápala jsem, že jsem ho nikdy od té doby neviděla. Přece Forks není tak velké město.

Chodil na druhou střední školu. Už mi to docházelo. Má škola se nacházela v jižní části města a jeho v severní, proto jsem ho nikdy nemohla spatřit.

Jednoho dne jsem si usmyslila, že přejdu na druhou školu, protože tahle byla matematicky založená. Mě spíše bavily jazyky, jenže matka chtěla, abych si udělala matematickou školu. Sice známky jsem měla dobré, ale za jakou cenu? Že jsem se neustále učila a nemohla chodit ven. Škola na severu byla humanitárně založená. Na tu jsem vždycky chtěla chodit. Táta mě vždycky povzbuzoval, abych šla na sever. Ale matka měla v naší rodině veliké slovo.

Nyní, když už nebyla v našem domě, jsem se táty zeptala, na moje přání ohledně školy. Celý přešťastný mi to schválil a zařídil přestup v pololetí školní docházky. Můj život se o menší kousek změnil. Pořád jsem měla strach z cizích lidí a hlavně z kluků. Na severu jsem měla kamarádku, se kterou jsem se znala už od školky. Pár lidí z jihu přešlo na tuhle školu.

Nastal onen očekávaný den… Nástup na sever.

Přijela jsem svým autem před onu školu. Nestačila jsem se divit. Měla sem chodit elita školy, ale jejich auta na to nevypadala. Jenže pár aut tu vypadalo opravdu luxusně. Mezi ně patřilo i to s těmi kouřovými skly. Podle SPZ to mělo být Edwardovo auto.

Více jsem zaměřila svůj pohled k tomu autu. Zahlédla jsem Edwarda, jak něco vytahoval z auta. Chtě nechtě, sem musela okolo něho projít. Pořád se štrachal v autě. Pozdravila jsem ho nesměle a docela potichu.

„Ahoj.“ Když uslyšel můj hlas, nejspíš si na mě vzpomněl. Chtěl se zvednout a podívat se na mě. Ale jak byl přikrčený, tak se řachnul o rám auta do hlavy… A to dost silně. Raději jsem se nesmála, protože se to nedělá. On se mi taktéž prve nesmál a pomohl mi.

Pomalu jsem ho obešla a cupitala pomalu cestou do kanceláře pro různé papíry. Jenže jsem ani nestačila dojít ke schodům. Někdo mi máknul na záda, pozastavila jsem se.

„Bell, si to opravdu ty?“ zeptal se mě udiveně, ale šlo vidět, že je rád. Celým tělem jsem se na něho otočila.

„Nejspíš asi budu,“ promluvila jsem tak trochu v hádance.

„Tak vítej na naší škole. Ale ty jsi zdejší, že jo?“ Němě jsem přikývla.

„Ale kam jsi potom chodila do školy?“ optal se mě na jasnou otázku.

„Na jih. Je tam škola matematicky zaměřená. Teď mě prosím omluv, musím si zařídit papíry o přijetí,“ odpověděla jsem velice potichu a se strachem. Tak to chodilo už od toho incidentu.

„Uvidíme se ještě někdy?“ vyptával se s nadějí v hlase. Smířlivě jsem se na něho usmála a lehounce kývla na otázku. Po vyřízení všech potřebných věcí jsem se konečně mohla vydat na výuku. Jenže jsem nevěděla, kde která učebna je. Měla jsem štěstí. Právě byla přestávka a já se mohla optávat zdejších studentů… Tedy studentek.

Byla jsem natolik zabraná do těch zbytečných papírů, že jsem do někoho omylem narazila. Následně jsem se svalila na zem. Papíry se rozletěly. Ten dotyčný mi podával ruku na pomoc, ale já nepřijala. Posbírala jsem si ty papíry a chtěla utíkat pryč, ale ten kluk mě chytnul za ruku.

„Kočko, moc se omlouvám. Co to odčinit tím, že bych tě pozval na kafe?“ zeptal se až moc nechutně. Vytrhla jsem se mu ze sevření, protože jsem opět cítila tu úzkost jako tenkrát.

„Příště mě nech být,“ vyřkla jsem jedovatě slova a rychlým krokem šla pryč. On tam jen stál a povzdechl si.

„Nechápu, co to do tebe vjelo!“ Uslyšela jsem jen ta slova z dálky. Jako vždy jsem zase nedávala pozor. Zašla jsem za roh. Jako naschvál tam někdo stál a já, jak už to tak bývá, do někoho narazila. Ta moje neomalenost mě začínala pěkně štvát. Tentokrát jsem však spadla tvrdě, že jsem narazila hlavou na roh sloupku.

Někdo mě sbíral ze země. Raději jsem si dala ruce před oči a máchala nohama. Dotyčný mě postavil na zem.

„Ššš, ššš, Bell, to bude dobrý,“ mluvil ke mně krásný hlas, který jsem už slyšela. Jediný kdo mi tak říkal, byl… Edward. Sundala jsem si ruce z očí a podívala se bojácně na něho.

„Promiň, nechtěla jsem do tebe vrazit,“ drmolila jsem k němu. Zlehounka se usmál, já sklonila hlavu, protože jsem se za sebe pořádně styděla. Za to jaký jsem tele a přidělávám mu jen práci.

„To je dobrý. Nic si z toho nedělej Bell.“ Mírně jsem svraštila obočí, protože se mi nějak nezdálo.

„Ne, jenom ti přidělávám práci. Už se to víckrát nestane, to ti slibuju. Teď musím najít učebnu matiky, tak se zatím měj,“ promluvila jsem a chtěla jít hledat danou učebnu. To by ale nesměl promluvit.

„Bells, ale učebna matiky je na druhé straně. Pojď za mnou, já jí zrovna mám taky.“ Uposlechla jsem a ťapkala si to za ním. Cesta vedla přes dlouhé chodby. Do učebny jsme stačili vejít včas. Zazvonilo a já stála u dveří, protože mě musel uvést učitel třídě.

Po představení, jsem si měla vybrat, kam si mám sednout. Sedla jsem si za Edwarda, protože u něho nebylo místo. Vedle Edwarda seděla blonďatá dívka. Vypadala jako na jeho holku, protože se na něho neustále dívala a olizovala si rty. Dávala i kolem jeho pasu ruku. Z přemýšlení mě vytrhl hlas učitele.

„Takhle se mi to nelíbí. Sade Voskovska, přesedněte si k Hattie Lambridge. A vy Isabello Swan k Edwardu Cullenovi,“ přikázal učitel. Sade se smutně podívala na Edwarda, opravdu to vypadalo, jako by spolu chodili. Jenže Edward po ní hodil škleb. Šlo vidět, jak je upřímně rád, že si už odsedla. Když jsem si přisedla k němu… Usmál se na mě. Docela mě to zaskočilo, že se v mé přítomnosti směje, ale nějak jsem to přecházela.

„Ani nevíš, jak jsem rád, že si ta mrcha odsedla.“ Hodila jsem po něm nechápavý výraz. Nejspíš ho přečetl a začal vysvětlovat.

„Chová se hrozně divně. Myslí si, že jí to tu všechno patří. Hlavně že jí každý patří. Pořád se mě snaží sbalit. U písemek jen ode mne opisuje. Vlastně nic neumí nic jiného, než prudit.“ Přemýšlela jsem nad tím, proč mi to vlastně všechno říká. Nedávalo mi to smysl.

„Á, tak to potom plně chápu,“ povídala jsem a kývala při tom hlavou. Matika mi celkem šla. Pak něco Edwarda během hodiny napadlo.

„Ukaž mi prosím rozvrh,“ požádal slušně. Vytáhla jsem ho tedy z tašky a podávala mu ho do ruky. Chvíli se na něj dívala… Opět se usmál. Už to dělal pomalu každou chvilku, když jsem byla s ním.

„Úžasný. Víc jak tři čtvrtě předmětů máme spolu.“ Začínal se usmívat ještě více. Divila jsem se, že mu neprasknou koutky. Hloubala jsem pořád nad tím, proč se pořád v mé přítomnosti směje. Všiml si mého hloubání… Pomalu a hlavně tiše promluvil. Na čele se mu zjevila vráska.

„Co tě trápí?“ vyzvídal opatrně. Mírně jsem zatřepala hlavou, abych rozpustila myšlenky volnou cestou. Více jsem se na něho otočila.

„Proč se pořád na mě směješ? Vůbec mi to nejde do hlavy? To si vždycky něco nenápadně šlehneš? To asi těžko… Tak se chovat nebudeš, když máš supr auto a normálně se vyjadřuješ,“ vypověděla jsem své otázky do éteru.

Opět se začal usmívat.

„Protože se ve tvé přítomnosti cítím líp… Uvolněně. Nemusím se přetvařovat.“ Tu poslední část pověděl více odměřeně.

„Nemusím se přetvařovat? To nechápu,“ nadále jsem se vyptávala a vráska mezi mým obočím se prohlubovala.

„Rodiče chtějí, abych byl skvělý obchodník. Jenže já to dělat nechci. Prostě mě to nebaví. Už hodně krát jsem se jim to snažil vymluvit, ale byli neoblomní. Řekl jsem jeden protest a bylo zle. Buď mě nechali bez večeře, nebo jsem spal venku. Bylo jim jedno, jaké je počasí. Oni si vždycky přáli mít dceru. Jen co mě máma porodila, už se tak chovala. Nikdy jsem ji neviděl, aby mě pochválila nebo mi něco za odměnu dala. Vyčítala mi, že jí kazím život a kdesi cosi. Proto jsem se naučil neodmlouvat a dělat to, co chtějí,“ mluvil celkem smutně. Docela mě zarazil jeho příběh, ale nestihl mi ho říct celý, protože právě začalo zvonit na přestávku.

„Docela ráda bych si poslechla celý tvůj příběh, ale bohužel musím jít na další hodinu. Tu nemáme spolu. Na obědy nechodím a pak je tělocvik,“ smutně jsem odříkávala.

„Chápu, co se takhle domluvit po škole. Jestli ti to nepřijde nepříjemné kvůli minulému incidentu. Zajisté, že bych to pochopil.“ S úsměvem jsem zakývala hlavou a vydala se vstříc další hodině.

1. Kapitola Δ 3. Kapitola

Prosím napište, jestli se vám to líbilo a má cenu nadále pokračovat. Jinak díky za komentíky. PeTi

Autor: PeTi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Miluješ mě ještě? - Kapitola 2.: