Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Miluješ mě ještě? - Kapitola 19.

20.10.2010 (13:00) • PeTi • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3215×

19.  Oh…

Bella:

Nebo raději ano, co kdyby byl na pokraji smrti. Vždyť to jsem i já a ve dvou se to lépe táhne. Otvírala jsem velice pomalu dveře. Avšak vítr je přibouchl ke zdi. Sníh, který byl navátý se mi dostal až k bosým nohám. U prahu seděl zasněžený… Muž.

Oklepal se a vzhlédnul ke mně. Zasekla jsem se přímo na místě. Bylo mi už zcela jedno, že do mého domu proudí velice ledový vzduch. Bylo mi jedno, že mě ofoukne. Bylo mi jedno všechno. Avšak jedno mi nebylo jedno…

Vytřeštila jsem oči. Velice mě z toho proudu vzduchu pálily. Pusa se jen jemně odtrhla od horního rtu. Nemohla jsem uvěřit svým očím. Ruka mi vystřelila k ústům. Musela jsem se opřít o stěnu, jinak by to se mnou seklo.

Slzné kanálky začaly naplno fungovat. Rozplakala jsem se. Nebylo to ze smutku, ztráty ani zoufalství, ale ze štěstí. Sesunula jsem se po dveřích dolů. Pořád jsme se na sebe dívali. Nevím proč, ale v hlavě se mi objevila písnička z Titaniku.

Byla to ta, jak ti muži, kteří umějí hrát na basu a housle, stáli venku, když se loď pomalu potápěla. Jmenovala se Nearer my Good to thee. Vzpomněla jsem si, jak jsem u té melodie začala plakat smutkem. Ale teď jsem díky ní pocítila jakési štěstí.

On se taktéž na mě velice dlouho díval.

Edward:

Byl jsem opřený o dveře a doufal jsem, že se snad někdo uráčí a mohl by mi otevřít. Po dřevěných schodech šel slyšet dupot nohou, které dopadaly na dřevo. Dotyčný se zastavil u dveří. Nejspíše váhal, jestli má otevřít. Bylo to divné, ale jeho myšlenky se nedostávaly do mého přijímacího centra.

Pak se rozhodl, že mi jen nejspíš otevře. Sedl jsem si k prahu a čekal…

Dveře se otevřely. Díky silnému větru dorazily rychle na stěnu. Ve dveřích stála mladá dívka… Oklepal jsem se, protože jsem byl zavátý sněhem.

Upřel jsem vyjeveně na ní zrak. Ona také zanechala svůj zrak jen na mě. Vítr jí z prahu donesl sníh na bosé nohy. Ofukoval ji.  Jen si tam tak stála. Vykulila oči a já také. Spustila se jí mírně ústa dolů… Mě také. Myslel jsem si, že to se mnou sekne.

Sesunula se po dveřích. Já se začal klepat… Začala plakat, po tváři jí stékaly velké slzy. Nemohl jsem vydržet sedět tak dlouho nehnutě. Musel jsem učinit pohyb. Pohled na ni mě dobíjel energií. Jako první se vzpamatovaly hlasivky.

„Oh…“ vypustil jsem ze sebe. Velice pomalu dýchala. Já… opravdu jsem to nemohl vydržet… Plakala, musel jsem ji učinit šťastnou. Nechtěl jsem, aby nastydla a něco se stalo.

Přišlo mi to jako fata morgána v poušti, jenže já byl na sněhu. Zvedal jsem se velice pomalu na kolena. Bylo to, jako bych se nehýbal už stovky let. Avšak za tohle to stálo. Za ten okamžik. Neviděl jsem ji více jak půl roku a za tu dobu se toho hodně změnilo…

Zrekapitulujeme si to? To by se vám asi moc nelíbilo. Tak raději budu pokračovat dále.

Klekl jsem si a  po čtyřech se k ní přemístil. Objal jsem ji. Byla velice ztuhlá. Její slzičky na tváři začaly velice pomalinku zamrzat. Pomalu mě objala a plakala mi do košile. Její stisk v objetí se začal zvětšovat.

Tenhle okamžik mi přišel natolik zlomový, že bych nejraději proplakal celou noc. Svírala mě ve svém objetí. Vzal jsem ji do náruče. Obmotala mi nohy kolem pasu. Slušně se na mě namáčkla, ale šlo vidět, že si dává pozor na bříško.

Zvedl jsem nás a nohou přibouchl dveře. Nikdo z nás nic nepotřeboval říct. Donesl jsem ji na kožený gauč a přikryl ji teplou dekou. Chtěl jsem jít přihodit do krbu pár polen, ale to poprvé promluvila Bella.

„Neodcházej,“ prosila mě uplakaným hlasem. Chudák si myslela, že ji snad budu chtít opustit.

„Jen jdu přiložit do krbu. Hned tu budu,“ pověděl jsem popravdě. Musel jsem se neustále na ni dívat. Byla jiná, avšak stejná. Přiložil jsem do krbu a vrátil se k ní.

Sedl jsem si na koberec a neustále jsem pozoroval její obličej. Oněměl jsem. Po delší chvilce se mě na něco zeptala.

„Miluješ mě ještě?“ ptala se smutný tónem v hlase. Možná si myslela, že ji už nemiluji.

„A miluješ mě ještě ty?“ zeptal jsem se jí stejnou otázkou.

„Miláčku, vždycky jsem tu byl pro tebe. Nedovedeš si představit, co za bolest mi způsobila moje matka. Co za bolest mi způsobil dopis od vašich, že mám přijet na tvůj pohřeb. Bolest, že jsem se stal netvorem a já tě díky tomu neměl nikdy spatřit. Pomohl mi přežít Carlisle s jeho ženou Esmé a adoptovaným synem Emmettem. Byli to upíři, stejně jako já,“ pečlivě jsem sledoval její reakci. Jen nadzvedla obočí…

„Moje matka se k tobě nechovala ani po smrti správně. Musel jsem jí dát facku. Na tvém pohřbu jsem byl nerad. Avšak jsem se chtěl s tebou rozloučit. Musel jsem se ujistit, že jsi to ty. Má těhotná manželka,“ přitom jsem se dotkl jejího bříška a hladil ho.

,,Když jsem zjistil, že to nejsi ty. Musel jsem tě najít. Vydal jsem se po tvé pachové stopě. Tvá sestra Alice, mi řekla, kde bys tak měla být. Dál už to znáš. Ale nejvíce mě dostalo, že jsi těhotná. Čekáš se mnou dvě krásné děti. Kdybych tě nemiloval a nezáleželo mi na tobě, tak bych tu nyní neseděl před tebou,“ mluvil jsem k ní a ujišťoval ji, že ji doopravdy miluju. Hladil jsem jí bříško a líbal ji do vlasů.

„Tohle je tak… smutné a…“ nemohla to všechno vyslovit najednou.

„Nyní ti povím svůj příběh. Poté, co jsi odjel, jsem se zhroutila. Nemohla jsem mluvit, spát ani jíst. Pak mi po čtyřech měsících došlo, že jsem nedostala menstruaci a že se mi nějak nafouklo břicho. Došla jsem si k doktorce, ta zjistila, že jsem těhotná. Nemohla jsem tomu uvěřit. Dokonce jsou to dvojčátka. Postupně jsem se sblížila s Rosalie a jejím bratrem Jasperem, který chodí s Alice. Jednou jsem se při zpáteční cestě z lesa ošklivě a hluboce poškrábala o trní. Začala moje přeměna. Utíkala jsem k Rose. Pomohla mi… Já… nejsem člověk, spíše více upír. Z lidství mám jen tlukot srdce, občasnou únavu a teď kvůli dětem jím i lidské jídlo. Pak jsem se potkala s Alice. Musela jsem nějak udělat, že jsem zemřela. Nemohla jsem na jednom místě už zůstat. Každý den jsem skoro plakala, myslela jsem na tebe. Pak mě napadl ten dopis. Myslela jsem si, že si někoho najdeš a budeš si žít svůj život. Den před pohřbem jsem se dostala sem. A pak to také znáš,“ pověděla mi svůj příběh.

Poté jsem si k ní přisedl. Dal jsem si její hlavu do klína a neustále ji hladil ve vlasech.

Nikdo:

Vichřice sílila. Občas se někde zlomil strom. V sousedním státě se jedna tmavovlasá dívka se jménem Alice probrala z bdění. Neustále sledovala svoji sestru a jejího manžela dokud se nesetkají. Celý den byla přikovaná na gauči a ani se nehnula. Poté co dostala vizi, že se opět uvidí, tak se rozradostnila.

Měla velice dobrou náladu za oba.

Kapitola 18. Δ Kapitola 20.