Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Miluješ mě ještě? - Kapitola 17.

25.09.2010 (10:00) • PeTi • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3129×

17. Nejsem si jist…

Edward:

Další den ráno jsem udělal Swanovým snídani. Neměl jsem co dělat. Obřad byl až od dvanácté hodiny. Ráno posnídali. Divili se, že jsem se vzbudil tak brzo. Byli mile překvapení, když zahlédli připravenou snídani na stole.

Celé dopoledne jsem strávil v Belliném pokoji. Oblékl jsem si černý oblek. Odjel jsem do města pro květinu. Milovala lilie. Koupil jsem tři.

Doma jsem si sedl do kuchyně a pozoroval jsem les. Zahlídl jsem tam nějakou osobu, která se nepatrně mihla mezi stromy. Připomínala mi tu osobu, kterou jsme spatřili s Bellou. Alice… Ano, byla to ta osoba. Krátké černé vlasy, malá drobná postava.

„Edwarde, kéž bys byl náš syn,“ prohlásil po delší době Charlie. Šlo na něm vidět, jak mu jeho dcery chybí.

„Už nyní vás beru za otce,“ pověděl jsem mu a tím se mu na tváři po dlouhé době vykouzlil úsměv.

„Edwarde, slib mi, že nás občas poctíš návštěvou. Nemáme už nikoho, kdo by nás navštěvoval,“ žádal mě Charlie. Věděl jsem, že ho můžu navštěvovat jen pár let. Vůbec se nezměním. Odkýval jsem mu to. Objal mě jako chlap chlapa.

Pak nastal čas vyrazit na pohřeb. Došel jsem pro lilie a mohlo se vyrazit. Odvezl jsem je tam svým autem. Vstoupili jsme na hřbitov.  U jednoho hrobu stálo více lidí. Byli oblečeni v černém oděvu se smutným obličejem.

Poznal jsem svého otce, došel jsem po tichu k němu. Kněz odříkával smuteční proslov. Ani jeden obličej nezůstal suchý. Po jeho proslovu se každý rozloučil s Bellou. Zahlédl jsem velice krásnou blondýnu a velice krásného blonďáka. Nejspíše to byla dvojčata… Vzpomněl jsem si na moje nenarozené děti.

Podíval jsem se víc na ty osoby. Byli to upíři. Nešlo mi do mysli, že se Bella mohla znát s upíry. V mysli té blondýny kolovaly rozhovory mezi Bellou a jí. Byla to ženská doktorka. Už jsem to pochopil.

Blonďákovi v mysli se zjevovala ta malá osoba s černými krátkými vlasy. Nejspíše to byla jeho přítelkyně… Upíří přítelkyně. Oni si však nevšimli mě. Byl jsem za to rád.

V mysli přítomných koloval smutek, utrpění a poslední vzpomínky na Bellu. Každý přítomný jí tam hodil květinu a pak potichu odešel. Chtěl jsem jako poslední odhodit květinu k rakvi.

Počkal jsem, až každý odejde. Pak jsem se přiblížil k hrobu a hodil tam lilie. Něco mi tu však nesedělo. Neustále jsem tu cítil Bellinu vůni. Jenže nemohla vonět, když už byla mrtvá. Nedalo mi to a já musel otevřít víko rakve.

Otevřel jsem ho a naskytl se mi pohled na vybledlou Bellu. Můj instinkt mi říkal, že to není ona. Vzpomněl jsem si, když jsme spolu poprvé spali. Všiml jsem si, že za uchem měla znamínko, které mi připomínalo labuť. Řekl jsem jí, že ji díky němu budu moct identifikovat. Věděl jsem, že se tohle nedělá, ale musel jsem si ověřit, že přede mnou leží má manželka.

Odhrnul jsem vlasy a podíval se za pravé ucho. Nic tam nebylo. Byl jsem si jist, že to bylo za pravým uchem. Raději jsem se podíval za to levé… Nic.

Tohle nebyla moje Bella. Kde potom je, že se po ní slehla zem? Nejsem si jist…

Zavřel jsem víko rakve. Cítil jsem její vůni… Vyzařovala z jedné fotky. Přičichl jsem si… Byla čerstvá. Tak den stará. To mě popohnalo v šílenství, že se něco stalo a ona se někde potuluje s dětmi v téhle zimě.

Utíkal jsem za tou vůní, která každou minutu vyprchávala. Stopa vedla pryč z města. Když jsem běžel pro mě neznámým lesem, tak za mnou běžela nějaká osoba… Upírka.

Byla to ta osoba, kterou jsem spatřil ráno u lesa. Neustále mi běžela za patami.

„Počkejte!“ zakřičela. Nevěděl jsem, co chce. Zastavil jsem tedy a počkal, až mě doběhne.

„Co chcete? Proč mě sledujete?“ zeptal jsem se zásadními otázkami, které mi vrtaly hlavou.

„Já… Já vás viděla na pohřbu… Odklápěl jste víko rakve.“ Doufám, že mi tady za to nevynadá. Upřímně… Bál jsem se jí.

„A co s tím mám jako dělat? Zavřel jsem ho blbě? Já vím, že se to nesmí!“ okřikl jsem ji, protože mi lezla na nervy. Neznala mě, ale přesto za mnou běžela.

„O to vůbec nejde. Spíš jde o to, že jste si všiml, že to není pravá Bella a vydal jste se ji hledat stejně jako já,“ pověděla celkem v klidu. Divil jsem se, že ji vůbec zná. Očividně věděla, že taktéž není mrtvá.

„A co jako mám teď podle vás dělat?“ optal jsem se jí a čekal na přijatelnou odpověď s vysvětlením.

„Já se ji vydala taktéž hledat, jenže mně není přáno, abych ji našla. Jediné, co vím je, že plula lodí přes moře do Kanady. Někde poblíž města Victorie… Více ale už nevím. Já jí nemohu pomoct… Nejspíš jen vy, Edwarde. Teď jsem vám pověděla to nejdůležitější. Snad jen… Běžte a neztrácejte čas… Ona bude r…“ zasekla se a hned odběhla upíří rychlostí pryč.

Musel jsem vstřebat ty informace. Podle jejích slov to má být její sestra… Alice. Neumřela tedy v blázinci. Musel ji někdo přeměnit. Měla přítele toho blonďáka. Ten blonďák měl sestru dvojče. Začínalo mi něco docházet. A potom její oči. Měla je takové modrošedivé. Byla upírka s darem. Ale jak mohla vědět, že se jmenuji Edward?

I když by to mohla vědět od té blondýny nebo od někoho, kdo mě znal… Byl pohřeb, všechno se neslo rychle.

Pak další otázka, proč nebyla na pohřbu? Nejspíš nechtěla, aby se objevila před rodiči a ti ji poznali.

A další otázečka. Proč mi to všechno říkala? Věděla snad, že Bellu najdu? Nebo že je větší šance, že ji najdu já nežli ona? Skoro nic jsem nechápal.

Měl jsem jediný cíl. Najít Bellu. Podle jejich indicií měla být v Kanadě, někde u města Victorie. Tohle byl první cíl. Dostat se do toho města. Ale co mělo znamenat to: Ona bude r…

Jako že ona bude rodit? Nebo ona bude raději utíkat a schovávat se před světem? Proč vůbec zmizela pryč? Vždyť mohla normálně žít…

Musel jsem ji aspoň naposledy vidět. Chtěl jsem rozluštit tu záhadu okolo Belly.

Doběhl jsem až k přístavu. Tam jsem si zaplatil plavbu na kanadský ostrov, kde mělo ležet město Victoria. Začínal můj boj o moji manželku… Hledat, najít, zeptat a být možná s ní. Jestli jí nebude vadit, že jsem upír… Třeba bych ji mohl proměnit… Ale to si nechám až na později, takovéhle myšlenky. Doplul jsem do přístavu toho města.

Kapitola 16. Δ Kapitola 18.