Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Miluješ mě ještě? - Kapitola 16.

12.09.2010 (21:30) • PeTi • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 6473×

16. Únik

Neseděla jsem tam moc dlouho. Raději jsem od tamtud utekla a vydala se domů. Alice hrála s Jasperem stolní fotbálek. Bylo jisté, že vyhraje Alice. Viděla každý nacházející pohyb Jaspera.

Víc jak pět dní jsem přemýšlela, kam bych se chtěla spakovat. Bylo rozhodnuto. Chtěla jsem jít do Kanady. Přesněji do Victorie. Je to město, které leží na ostrově. Zajisté patří ke Kanadě.

Celý měsíc utekl celkem v pohodě. Po delší době nastala komplikace.

Den před pohřbem jsem se zastavila na hřbitově a zapálila svíce. Políbila jsem hrob a odcházela pryč na sever. Alice jsem nic neřekla. Věděla to, že se s ní uvidím až za hodně dlouhou dobu. Ani chudák nemohla jít na můj pohřeb. Jen tam šel Jasper s Rose.

Běžela jsem lesy a pahorkatinami. Nesměla jsem moc rychle, abych neublížila děťátkům. Avšak ty se měly čile k světu. Divila jsem se, že všechno probíhá bez neustálých komplikací. U moře jsem se zastavila. Nastoupila jsem na loď a s ní plula až do Victorie. Tam jsem si odkoupila v lese velký srub.

Zabydlela jsem se tam během dne. Nábytek tam byl nový. Všechno bylo sladěno do dřeva. Jen jsem si musela sjet do města pro nějaké oblečení. Hlavně pro to těhotenské a nějaké jídlo. Mohla jsem jíst i lidské. Jedla jsem ho jenom kvůli dětem. Neměla jsem co dělat, tak jsem si malovala obrázky.

Mně kreslení vždycky šlo. Namalovala jsem dva kvalitnější obrázky. Tužkou a temperami. Aspoň jsem si udělala na něho vzpomínku. Nejraději bych ty fotky neustále líbala. Ze svatby jsem je nechala u Alice v pokoji. Nad tím jsem se musela pousmát. Z rentgenů byly taktéž u Alice.

Hrozně mi ta malá čarodějka chyběla. V chatě jsem se nudila. Myslí jsem byla u nás doma. Jak asi probíhá pohřeb a všechno okolo něho? Věděla jsem, že jsem na něm nemohla být. Byla jsem na tom stejně jako Alice. Nemohla jsem naprosto nic.

Z nudy jsem se vydala po delší době na lov. Hrdlo mi spaloval takový divný žár. Nebyl to žár po krvi, ale z nedostatku krve. Prostě a jednoduše byla jsem vyprahlá. Našla jsem si pár srnek. Na ukojení mé žízně to stačilo. Stmívalo se. Raději jsem se vrátila domů, protože tamější lesy jsem neznala. Usedla jsem na dřevěnou lavici, na které byl polštář v kuchyni. Jedno miminko koplo silněji, než bylo obvyklé.

Začala mě bolet záda a cítila jsem, jak se mi do břicha dostává takový divný tlak. Raději jsem to nepodceňovala a šla si odpočinout do postele. Lehla jsem si a nepatrně usnula. Říše snů si mě celou vzala. Zdál se mi nejeden sen.

Byla jsem na pohřbu a skrz otcovo tělo jsem mohla vnímat zdejší okolnosti. Stála jsem u rakve a dívala se na své bezvládné tělo. Bylo deštivo. Jedno luxusnější auto zastavilo. Z něho vystoupil mladík… Poznala jsem Edwarda.

Nemohla jsem uvěřit svým očím. Přišel k rakvi, hodil do ní růži a stoupl si do kruhu. Odposlechl si proslov. Přišel opět k rakvi, pohladil mou ruku a sklesle odcházel ke svému autu. Jel po silnici a rána… Nejspíše naboural…

Dlouhovlasý anděl v dívčině těle čekal u brány. Čekal tam několik měsíců a dával ze shora pozor na jednu důležitou osobu. Ta osoba dříve patřila k ní. Musela se ujistit, že se mu nic nestane. Avšak na chvíli nedala pozor. Šla slyšet ze země rána. Viděla, že už je pozdě a nic mu nepomůže k přežití… Musí do nebe.

Jeho duše putovala do nebes. Před bránou se změnil v anděla. Byl to chlapec. Za nebeskou bránou spatřil jeho dívku, kterou mohl skrz mříže vidět. Nebeská brána se pomalu otevírala. Dívka se rozběhla naproti němu. On se rozběhl k ní. Vpadli si do náruče. Po velice dlouhé době byli opět spolu. Nic jim nebránilo žít nebeský život…

V tom jsem se probudila celá zmatená. Bylo ráno dalšího dne. Bylo už po pohřbu. Vzpomněla jsem si na svůj sen. Co když se na pohřeb dostavil i Edward. Mohla jsem ho naposledy vidět a jen myšlenkou se s ním rozloučit.

Nebyla jsem schopna ničeho. Ta představa, že on byl na mém pohřbu, mě dostala. S ničím takovým jsem zásadně nepočítala. Dobelhala jsem se do koupelny. Poté jsem se šla nasnídat. Venku se zatahovalo, vítr se zvedal. V černých mracích se blýskalo. Měla nastat sněhová bouře. Připadalo mi to jako konec světa.

Edward:

Cesta tím zpropadeným letadlem trvala neskutečně dlouhou dobu. I když jsem byl upír, tak jsem se nervoval z okamžiku, kdy uvidím svoji manželku v rakvi. Konečně letuška upozorňovala cestující, že se chystáme k přistání. Zapnul jsem si podle pokynu pásy a čekal, kdy letadlo dosedne na runaway.

Po dosednutí byly všechny osudové okamžiky přede mnou. Vystoupil jsem z letadla. Objednal jsem si taxi k mým rodičům do Forks. Však cesta domů autem trvala snad déle než letadlem. Byly to nekonečné hodiny minut.

Přijel jsem až k večeru před ten známý dům, ve kterém jsem do nedávna bydlíval. Zazvonil jsem na zvonek. Hned vyběhla matka. Když mě spatřila, co nejrychleji mě běžela obejmout. Nemohla poznat, že jsem upír. Oči byly stejné… Měl jsem dar a upíři se schopnostmi mají svoji původní barvu očí. A že jsem byl ledový? Byla zima… Určitě si to spojovala s tím… Ostré rysy? Tak ty jsem měl už dávno.

Copak tu můj chlapec chce? Ano, on přijel na pohřeb té ubožačky… Už ten začátek byl na mě moc. Odtrhl jsem se od ní. Znechuceně jsem se na ni podíval a šel co nejrychleji za otcem do domu.

Seděl v kuchyni. Nohy měl ve škopku, kde byla teplá voda. Jakmile mě spatřil, ihned vyběhl. Bylo mu jedno, že rozlil vodu po místnosti. Objal mě. Já ho taktéž objal. Byli jsme opravdu jako syn s otcem.

Když matka zjistila, že její plovoucí podlaha je mokrá, tak vyváděla. Házela po tátovi hadr, ať si to kouká po sobě utřít, že se jí jinak poničí. Byla ještě více nepříjemnější než minule.

Dělal jsem, jako že nic nevidím. Ona by to nebyla schopná po nikom uklidit. Raději jsem ten hadr vzal do ruky a sám to bez keců uklidil. Viděl jsem na tatínkovi, že mu léta i starosti přibývají. Nechtěl jsem, aby si hnul se zády.

„Edwarde, neuklízej to za něj. Jsi vysokoškolák. Jen ho nech to uklidit. Ty si nezasloužíš tohle po nikom dělat. Vím, že bys to dělal i po té své mrtvé manželce,“ řekla poslední část s takovou nechutí. Musel jsem jednat a to rychle. Nechtěl jsem, aby ji zneuctívala.

Přistoupil jsem k ní. To, co jsem chtěl udělat, bylo za Bellu. Nikdo ji nebude urážet, když už tu není. Dal jsem jí facku, až se zklátila na zem. Chytla se za čelist. Pohlídl jsem na tatínka. Nějak mu to bylo jedno.

„Promiň, otče, zklamal jsem. Musím odejít. Doufám, že přijdeš zítra na pohřeb,“ pověděl jsem mu a on kývnul. Rozloučil jsem se s ním. Na dvoře pod přístřeškem bylo moje auto. Nasedl jsem do něho a odjel k panu Swanovi. Doufal jsem, že tam bude mít pro mě místo, když ne tady.

Bylo mi líto mého tatínka. Nechápal jsem, jak si mohl vzít moji matku. Avšak mi něco říkalo, že nerozhodoval on sám. Bylo rozhodnuto za něho. Ani rozvést se nemohl, bylo by to počítané jako potupa.

Jel jsem tou známou cestou k domu mého tchána… Skvělého tchána. Vystoupil jsem z auta a poté se vydal k domu. Svítilo se tam. To naznačovalo tomu, že mi někdo určitě přijde otevřít. Zazvonil jsem a čekal na otevření dveří.

Otevřela mi paní Swanová. Divil jsem se, že tu je, ale nejspíš kvůli pohřbu.

„Promiňte, že ruším v tuhle večerní dobu. Chtěl jsem se vás požádat, jestli bych mohl do druhého dne u vás přespat?“ zeptal jsem se jí mile. Edward, chudák neví, co ho ještě čeká.

„Ale jistě, ty máš u nás vždycky otevřené dveře, Edwarde,“ milým tónem mě pozvala do domu má tchýně. Její chování se od toho minulého vidění, velice změnilo. Vstoupil jsem do domu a tam, jako by se zastavil život. Hodiny byly pozastavené a bez zdroje.

„Edwarde, pojď, prosím, do obýváku, musíme ti něco předat,“ pověděla tchýně a vedla mě do obývacího pokoje. V křesle seděl skleslý Charlie. Byl zabalený do teplé deky. Bylo to s ním velmi zlé.

V jeho hlavě jsem spatřil obraz Belly. Ale ne normální obrázek její postavy. Bylo na ní něco jiného. Měla bříško. Nemohl jsem to pochopit. Snad to byla jeho bujná fantazie. Posadil jsem se na pohovku a čekal, co nastane.

„Edwarde, tohle ti máme dát přečíst,“ pověděla Renné a přišla ke mně. V ruce držela obálku. Předala mi ji. Otevřel jsem ji a začetl jsem se do ní. Opravdu byla nějakým zázrakem těhotná. Dokonce čekala dvojčátka. Udělalo se mi z toho špatně. Kdybych byl člověk, nemohl bych dýchat. Zatemnilo se mi před očima. Neupadl jsem do bezvědomí, jen jsem dobře neviděl.

„Děkuji, nevadilo by, kdybych spal v Bellině pokoji?“ zeptal jsem se Renné.

„Nevadilo, jen běž,“ pověděla zdrceně. Odcházel jsem sklesle do pokoje, který jsem znal na zpaměť. Šla ještě cítit její vůně. Usedl jsem na postel. Nechal jsem se unášet vzlyky, které mnou prostupovaly. Bylo mi to opět jedno, že jsem muž a vzlykám. Sice bez slz, ale vzlykám. Podíval jsem se na její korkovou nástěnku. Byly tam fotky z rentgenu. Přišel jsem blíže k nim. Uchopil jsem je do ruky a více se na ty dva drobečky podíval. Na posledním snímku už šlo zjistit, co to bude za pohlaví.

Byl by to chlapeček a dívka.

Vzpomněl jsem si na náš dávný rozhovor, kdy jsme řešili jména. Takže by to byla Jordan a Lincoln. Nemohli přežít a ani má Bella ne.

Je hrozné žít v upířím světě. Nikdy bych s ní nemohl promluvit a ona by mě nemohla spatřit. Za delší dobu by si všimla, že nestárnu. V tu chvíli jsem snad ani nepřemýšlel. Za svou budoucí myšlenku jsem se styděl.

Třeba je tahle možnost odloučení lepší, než kdybych věděl, že stárne a pomalu umírá. Vybrala si sama svoji smrt… Já si ji vyberu taktéž… Pojedu do Itálie a tam složím poslední přísahu.

Ulehl jsem opět do její měkoučké postele a nechal jsem unášet svoji mysl ve vzpomínkách na moji zesnulou manželku. Nikdy bych nečekal, že se stanu vdovcem tak brzo.

KONEC

Kapitola 15. Δ Kapitola 17.