Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Miluješ mě ještě? - Kapitola 15.

29.08.2010 (09:30) • PeTi • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3144×

15. Příprava

Nikdo:

Charlie jel druhý den identifikovat tělo své dcery. Vstoupil do místnosti a za ním šli dva policisté. V té místnosti viděl několik pojízdných nosítek a na nich byla těla přikrytá. Věděl, co se potom mělo odehrávat. Cítil ve vzduchu rozkládající se těla. Bál se toho, co teprve uvidí. Došli k jednomu přikrytému tělu.

„Charlie, kdykoliv by se ti udělalo špatně, odejdi a počkej za dveřmi,“ upozornil ho jeden z policistů. Pomalu rozepínal zip.

Charlie zahlédl hnědé vlasy jeho dcery a hned se mu udělalo zle. Poznal ji jen podle vlasů. Stačilo mu to. Nechtěl vidět více. Odešel za dveře a sedl si na dřevěnou lavici. Po chvilce k němu přišli ti policisté. Jeden si k němu přisedl a objal ho. Věděl, že je na tom špatně.

„Jestli chceš, Charlie, můžeme provést pitvu a dozvědět se tak více,“ nabízel mu další možnost.

„Ne, nechci, aby se do mé dcery řezalo. Stačil mi pohled na její vlasy. Už teď vím, že to byla má dcera. Mohu už jít domů?“ optal se jich zoufale. Pokývali hlavou. Ještě mu stačili popřát upřímnou soustrast. Poté se Charlie vydal zpět domů za svou bývalou ženou.

Vylíčil jí všechno, co viděl. Doma se naplno zhroutil. Renné ho uložila do postele. Sedla si ke stolku, vzala papír a na něj napsala Edwardovi dopis. Byla tam napsaná žádost, aby přijel na pohřeb jeho manželky, která nejspíše spáchala sebevraždu.

Požádala jeho matku o adresu. Nechtěla ji dát, ale manžel ji přemluvil. Na obálku napsala až daleký Londýn. Odjela na poštu a odeslala dopis. Doufala, že přijede a rozloučí se s její mrtvou dcerou. Šla zařídit pohřeb. Měl se odehrávat za necelý měsíc od jejího úmrtí.

Pozvala i Edwardovi rodiče. Třeba by se chtěli rozloučit se svou snachou. Chodila každý den do kostela. Chtěla se vyzpovídat ze svých hříchů, které napáchala za život. A že jich nebylo málo.

Charlie si mezitím psal svůj životopis. Chtěl mít poslední vzpomínky na svou dceru. Věděl, že s přibývajícím stáří si ji nebude tolik pamatovat. Všechny její fotky si založil do alba. I jeho vnoučátka si dal do alba na fotky.

Pak si ale vzpomněl na Alice. Nejen že přišel o jednu dceru, až po dlouhé době si vzpomněl na svou prvorozenou dceru. Mrzelo ho, že si na ni nevzpomínal tak často jako na Bellu. Pak se mu v hlavě objevila vzpomínka na Alice. Věděl, že Alice byla psychicky narušená. Renée ji posílala za psychologem. Ten usoudil, že ji musí přemístit do blázince. Zastával se jí do posledního okamžiku. Nechtěl se jí jen tak vzdát, ale musel. Když si pro ni byl pracovník, tak se mu neustále vysmýkávala z ruky. Chtěla být se svým tatínkem a sestrou. Matku nemusela stejně jako Bella. Za všechno mohla ona. Chovala se k nim jako k cizím.

Po téhle vzpomínce mu skápla slza po tváři. Chyběly mu obě dcery. Každá ho v dospělosti opustila a již se nikdy nevrátí.

Bella:

Z Tacomy jsem se vrátila domů. Neustále jsem sledovala tátu. Na mámu jsem nekoukala, neměla jsem důvod. Nejvíce mě zasáhlo, že si táta kvůli mně vzpomněl na Alice. Skápla mu jedna slzička po tváři. Ten nápor emocí jsem nevydržela. Zmizela jsem odtamtud k Rose.

„Aspoň, že už jsi tady, Bello, měli jsme o tebe strach,“ povídal Jasper. Zjistila jsem, že se tu náhle mění moje pocity. Více jsem se zaměřila na Jaspera. Nikdy jsem si nevšimla, že měl modré oči.

„Jaspere, co máš za schopnost?“ zeptala jsem se ho, šlo vidět, že jsem ho tím velice překvapila. Couvl o dva kroky dozadu.

„Já nemám žádnou schopnost.“ Otočil se ke mně zády a opět se na mě podíval. Tentokrát měl jiné oči. Věděla jsem, že mi něco tají. Hodlala jsem na to přijít.

„Jaspere Hale, okamžitě si sundej ty čočky a řekni mi, co máš za schopnost. Hodlám to z tebe dostat a je mi jedno jakým způsobem,“ začala jsem na něho vrčet. Sama jsem se podivila. Najednou mě pohltila vlna klidu. Divila jsem se, že tak najednou. Podívala jsem se na Jaspera, upřeně na mě zíral. A v tom mi to nejspíše došlo.

„Proč se na mě tak díváš a ani se nepohneš? A neříkej, že jsi upír a nemusíš se hýbat.“ Prokoukla jsem ho. Odtrhl ode mě oči. Nenuceně se usmál.

„Já ti to stejně nepovím.“ A to do toho přišla Alice.

„Miláčku za necelé dvě minuty na to přijde sama, takže buď od té dobroty a netrap její upíří mozeček,“ zastávala se mě Alice. Políbila Jaspera a šla si pustit DVD.

„Dobře, Bello, můžu ovládat všem emoce. Stačí?“ Usmála jsem se na něho a byla spokojená, že jsem to z něho nakonec dostala. Pak jsem odcupitala k Alice.

„Co tam pouštíš?“ zeptala jsem se jí. Podívala se krásně na mě a podávala mi obal DVD. Byl to Titanic. Ten jsem ještě neviděla, nějak nebyl čas. Hodlala jsem se tedy na to podívat.

Trval neuvěřitelně dlouho. Možná něco málo ke třem hodinám. Na konci jsem se rozplakala. Rose viděla svého přítele umírat přímo před očima. Její matka se chovala přesně jako ta Edwardova. Nevím proč, ale trochu mi to připomínalo nás dva. Edwarda a mě.

Jejich láska nebyla naplněna a ta naše také ne. Jim v tom stála katastrofa, její matka, snoubenec, kterého nechtěla a  jeho chudoba. Mně v tom stála „chudoba“, na kterou se dívala Edwardova matka s opovržením. Edwardovi v tom stála jen matka. Všechno byla jen její vina.

Nemohla jsem Edwardovi ani zavolat. Když se byl s nimi loučit, tak mu ho nenápadně sebrala. Alice mi to pověděla. Ani jeden z nás si nevzpomněl na letišti, že bychom si mohli volat. Byli jsme zabráni sami sebou, že na to nebyl čas. Vím to, protože jsem mu zkoušela ze začátku volat, ale byla tam jen hlasová schránka. Věděla jsem, že mě by to Edward bral vždycky. A dopisování taktéž nepřipadalo v úvahu.

Edwardova matka mu to zakázala. Prý jestli se jen dozví, že mi posílá dopisy, tak se nikdy neuvidíme. Byla to hrozná situace. Moje matka se musela dožadovat jeho adresy. Trvalo jí to velice dlouho, než ji z ní vymámila…

Po shlédnutí Titanicu jsem nemohla udržet slzy. Šla jsem tedy na hřbitov. Měla jsem tam babičku a dědečka. Než jsem došla na hřbitov, tak na hlavní bráně byla vyvěšená informace. V těch informací bývalo upozornění o probíhajícím pohřbu. Pozorně jsem si to přečetla. Zjistila jsem, že chtějí udělat pro mě pohřeb do měsíce. Ale tou dobou už jsem měla být někde jinde.

Došla jsem k našemu hrobu. Už jsem si tam dokonce představovala svoji fotku. Už bychom byli tři na fotkách. Avšak já nejmladší. Sedla jsem si k hrobu a povídala si sama se sebou.

Kapitola 14. Δ Kapitola 16.