Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Miluješ mě ještě? - Kapitola 14.

24.08.2010 (13:30) • PeTi • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3078×

14. Vysvětlení

„Bello, ano je to tak. Jsem upír. Ale jsem tak ráda, že tě vidím. Od doby, co mi o tobě pověděla Rose, tak jsem tě chtěla vidět, ale zakazovala mi to. Nechtěla, abys měla šok. Při téhle příležitosti mi to však dovolila. Sestřičko moje,“ vrhla se na mě. Objala mě a stačila pohladit mé bříško.

Z té radosti, že mám u sebe aspoň svou sestru, jsem se rozplakala. Padla jsem jí do náruče a už se nechtěla ani o krok hnout. Byla tu… Má sestřička a nic nám nezabráni.

„Teď se Bello posaď! Všechno ti vysvětlíme,“ pověděla Rose.

„My tři jsme upíři. Alice o tobě neustále žvanila. Jednou tě viděla u vás na zahradě, jak jsi s… Edwardem. Ano tak se ten hoch jmenoval. Jsme tu jen krátkou dobu. Někde po okolí se potuloval cizí upír. Podle toho, co jsem stačila zjistit, tak ses tím škrábnutím „nakazila“. Jeho jed tě velice pomalu mění nejspíš na upíra. Nevím, co bude s děťátky. Možná to přežijí… možná… Ani si nejsem tebou stoprocentně jistá, jestli to všechno zvládneš. Je to velice rizikové. Tenhle tvůj stav se bude zhoršovat, až se ti zastaví srdce. Poté už budeš nesmrtelná a nikdy více nezestárneš. Ovšem nesmíš nikomu z lidí říct o naší existenci. Poté bys musela jet do Itálie a tam by tě zabila královská rodina. První rok je nejhorší. Jsme novorození a neumíme se natolik ovládat, jako dospělý. Zásadní věc je, že se můžeš živit krví zvířat a ne krví lidí. Krev lidí zbarvuje tvé duhovky na červenou barvu, ale zvířecí na zlatou. Upíři se zvláštními schopnostmi mají svoji původní barvu duhovek. To je příkladem Alice. Vidí do budoucnosti. Bello, vím, že budeš chtít najít svého manžela. Ale jako upír nebudeš moct. Navíc se nebudeš moct vrátit k Charliemu. Jestli budeš chtít, tak můžeš tu zůstat s námi,“ nabízela mi velice štědré nabídky.

Od té doby jsem byla u Rose. Postupně mé tělo zesvětlalo a žíly se zbarvily na modrou barvu. Nemohla jsem se moc hýbat. Raději jsem nepokoušela štěstí a ležela jsem. Rose s Alice okolo mě neustále běhaly. Jasper sháněl potraviny a vařil.

S Alice jsme si popsaly náš život po jejím odchodu. Bříško se mi neustále zvětšovalo a modralo.  Naštěstí dítka dávala o sobě vědět. Neustále kopala. Ke konci to bylo nejhorší. Byl to tak týden po tom poranění. Srdce sláblo. Alice s Rose si všimly, že už se začíná zastavovat.

Zastavilo se srdce a sním i můj život. Za necelých pět minut jsem se znovu probudila. Byla jsem čilejší a celá normální. Srdce mi bylo jen párkrát za minutu. Muselo nějak vyživovat děti. Rose mi pověděla, že děti se vyvíjejí neustále, tak jak mají.

Jenže byl tu menší problém. Nemohla jsem se jen tak vypařit ze světa. Někdy v prosinci jsem vymyslela plán, jak se dokonale odříznout od lidského života.

Dříve mě Charlie naučil jak udělat přesnou podobu člověka se vším všudy. Tak jsem se dala do práce. S vnitřnostmi mi pomohl Jasper. Ani nevím, jak to udělal, ale byla to má přesná kopie. Použila jsem své oblečení. Dříve jsem si oholila celou hlavu a nechala si udělat vlastní paruku z mých vlasů. Nastříkala jsem to tělo mojí vůní a trochu ji ušpinila. Jela jsem do lesa k silnici. Napsala jsem dopis na rozloučenou. Počkala jsem si, až pojede nákladní vůz ze zatáčky. Pak jsem tu postavu hodila pod kola a zmizela jsem.

V dopise stálo: Milý otče a matko!

Tímto bych se chtěla s vámi rozloučit. Nevěděla jsem, jak bych měla dále žít bez svého manžela. Tolik měsíců to bez něho nevydržím. Vím, že mám v sobě ještě dva životy. Ale bez tatínka by zajisté nechtěli žít. Prosím, odpusťte mi tento čin. Jestliže by se to Edward nějakou shodou okolností dověděl, předejte mu tento dopis.

Edwarde. Poté co jsi odjel, jsem zjistila, že čekám dvojčátka. Byla jsem z toho velice šťastná, avšak bez tebe to nezvládnu. Chybí mi druhá půlka mého já. Nezvládám různé situace, stýská se mi. S Bohem má lásko. Navždy v mém srdci… Miluji tě… S láskou Isabella

Doběhla jsem, co nejrychleji domů. Kdyby Alice mohla, plakala by. Mrzelo ji, že se nemohla setkat s Edwardem a ani s naší rodinou.

Stála přede mnou. Z ničeho nic se zasekla na místě. Všimla jsem si, že dostala vizi. Avšak hned jsem nevěděla, co v ní stojí. Zaseknutá tam stála víc jak deset minut. Pak se nepatrně pohnula a šla si sednout na gauč.

„Bello, to co ti teď povím, mě doslova dostalo. Během dvou hodin se rozhodneš od nás zmizet. Odstěhuješ se někam do kanadských lesů a my nebudeme vědět, kde přesně jsi. A tam bys také měla možná porodit. Vím, že to bude celkem brzo, ale nevím jistě, že budeš rodit. Je tu jen malý náznak. Avšak vidím tam ještě jednu postavu. Neznám ji, ale brzy se objeví i zde ve Forks. Neutečeš s ní, ona se vydá hledat tebe. Neviděla jsem jasný důvod toho, proč tě bude hledat. Takže kdo to je?“ položila sobě zásadní otázku.

Mě však překvapilo, že bych se chtěla odtud odstěhovat. Po delší době mi to došlo. Nemůžu tady zůstat dlouho. Zemřela jsem, nikdo mě nesmí vidět. Bylo by to až moc podezřelé. Byla jsem už rozhodnutá. Musím se odstěhovat, ale nejprve budu chvilku pozorovat Charlieho.

Spolubydlícím jsem řekla, že se jdu podívat na Charlieho. Alice jsem neodpověděla.

Doběhla jsem k lesu a hned spatřila, že u něho před domem zastavilo policejní auto. Přišli k němu dva policisté. Odposlechla jsem jejich rozhovor.

„Charlie, musíme ti oznámit smutnou zprávu. Dnes jsme našli tvou dceru. Přejel ji kamion. Něco měla v kapse. Je to dopis. Raději jsme ho nečetli. Na obálce je věnování. Je tam tvé jméno. Prosím převezmi si ten dopis. Dále budeme potřebovat identifikovat tělo. Bude to náročné, ale doufám, že dorazíš. Je mi to líto Charlie,“ mluvil nový policejní náčelník, který vystřídal Charlieho v jeho funkci. Bylo mi do pláče. Uronila jsem pár slz.

Alice mi říkala, že upíři nemohou plakat, ale já byla více upír než člověk. Z mého lidství mi zůstal pláč, nepatrný tlukot srdce, občas únava a mohla jsem si přihodit poranění.

Bylo mi Charlieho líto. Před domem se držel, ale když vešel do domu, naplno ho to dostalo. Sedl si na gauč a četl dopis. Po přečtení se skácel na zem a nejspíš plakal. Byl na dně. Dcera se zabila i s jeho vnoučaty. Bylo mi z toho zle, ale jinak jsem se namohla odříznout od svého lidského života.

Pod tím náporem jsem si sesedla ke kmenu. Hladila jsem si bříško. Odtrhla jsem se od lidství a s tím i od Edwarda. Už nebyla šance, že bych ho kdykoliv spatřila. Vlastně za všechno mohla jeho matka. Musela jsem se pomstít. Aspoň něco jsem jí musela provést, ale nebyla jsem schopna uvažovat a přemýšlet.

Spatřila jsem Charlieho, jak nasedá do auta a odjíždí i s dopisem v ruce. Bylo mi hned jasné, že jede za matkou. Zajímalo mě, jak ta to vzala. Dříve mě neměla moc ráda, ale tohle jsem musela vidět. Tu její reakci, že její dcera není mezi živými. Její druhá dcera…

Běžela jsem až do Tacomy. Dětičky se občas ozvaly. Musela jsem si skočit na menší lov. Pak jsem se vydala k tomu bytu. Charlie zrovna zvonil na dveře. Matka ihned otevřela a sjela ho pohledem. Hned si všimla, že na tom není dobře. Pozvala ho dál. Opět jsem si odposlechla jejich rozhovor.

„Charlie, co se děje?“ ptala se ho vystrašeným hlasem. Jen jí podal dopis, ona ho uchopila a začala si číst.

Rozklepaly se jí ruce. Pak se celá roztřásla a rozvzlykala.

„Ona čekala dvě děti? Naše vnoučátka? Proč jste mi o tom neřekli? Sama se zabila, aby se nadále netrápila. Já jí nechápu. Vždyť mohla mít krásný život. Ale musíme poslat Edwardovi oznámení o její smrti. Nebylo by to vůči němu fér. Uspořádáme honosný pohřeb na její počest. Ona si ho zaslouží,“ povídala smutně matka. Bylo jí tak zle, že si přisedla blíže k Charliemu. Objal ji.

Divila jsem se, že dokázala o mně mluvit s láskou. Nevěděla jsem, co si o ní mám doopravdy pomyslet. Třeba to, že mě aspoň trochu měla ráda a moje smrt ji zasáhla stejně jako ostatní.

NIKDO:

Ztratili dceru. Jejich poklad. Matka nikdy nedávala najevo svoje pocity. Avšak v hlouby duše ji měla ráda. Milovala ji. Chtěla, aby měla pořádné vzdělání a perfektní život. Neuvědomovala si, že jak jí všechno nakazuje, že si ji tím od sebe odhání. Teprve po tom oznámení si uvědomila, že jí jen neustále ubližovala. Nemohla se vzpamatovat ze ztráty své dcery a jejích dětí. Od té doby se jí zhroutil život.

Charlie chtěl vidět vnoučátka, ale už se jich nikdy nedočkal. S dcerou prožil za poslední rok ty nejhezčí události svého života. Po jejím úmrtí už neměl nikoho, kdo by se o něho staral. V ten den se jeho bývalá žena rozhodla. Chtěla se vrátit a pomáhat mu. Chtěla mu vynahradit ty zmařená léta jejím chováním. Charlie souhlasil. Ten den se vrátili zpět domů. Další den měl identifikovat její tělo.

Kapitola 13. Δ Kapitola 15.