Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Milovaný sluha - 6. kapitola

18.04.2011 (07:15) • lirka • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1927×

* * * * *

„Měla jste někdy nechráněný sex?“ Měla, a dokonce i nechtěný.
„Promiňte, doufám, že jsem neuhodil na citlivou strunu.“
„Takže já jsem těhotná s Demetrim?!“ vypískla jsem.
„Nejspíše ano,“ odvětil pouze.

Jsem těhotná poloupírka. Jsem těhotná s ním, je to jako jeden zlý sen, ze kterého se jen tak neprobudím. Co když mě Edward přestane milovat? Kvůli tomu, co nosím v břiše…

* * * * *

„Bello, kde jsi? Jak ti je?“ zavolal Edward, když se vrátil od mé matky, aby jí vše vysvětlil.

„Tady,“ šeptla jsem. On mě uslyší.

„Co se stalo?“ přiběhl ke mně a padl přede mnou na kolena.

„Já…“ Ani říct jsem to nemohla. Do očí se mi začaly drát slzy.

„Jsem těhotná,“ řekla jsem a on se začal usmívat.

„A proč pláčeš?“ nechápal. Úsměv ho náhle přešel, když mu došlo, že my dva jsme se nikdy nemilovali.

„Ne, Belli, ne, nejsi těhotná s ním!“ křikl. Já jsem se stočila do klubíčka a začala jsem vzlykat.

„Takže, ty už mě nemiluješ, protože nosím jeho dítě?! Ty mě nenávidíš?“ šeptala jsem ostře.

„Belli, promiň. Promiň, víš, že tě miluju.“ Posadil se na sedačku a vzal mě do náruče.

„Zítra přijede pan doktor Cullen a vyšetří mě,“ řekla jsem mezi vzlyky.

„Aspoň budeme mít jistotu,“ usmál se a políbil mě na tvář.

***

„Asi na mě jdou těhotenské chutě,“ zasmála jsem se pozdě večer.

„Máme v ledničce něco k jídlu?“

„Ne. Mám dojít něco nakoupit? Jo, mám. Napiš mi, co mám koupit.“ Usmál se. Ještěže v Seattlu mají obchody, otevřeno non stop. Sice je to hodina cesty, ale Edward si vezme rychlé auto a bude doma, než se naděju.

Vzala jsem si bloček a začala psát. Takže: okurky, jogurty, minerálku, čokoládu, mléko, kuřecí maso, chleba, tousty, marmeládu, nutellu a tavené sýry. To bude stačit. Usmála jsem se a předala jsem mu papírek.

„Hnedka tady budu,“ řekl mi, políbil a zmizel upírskou rychlostí.

***

Za hodinku a něco zatroubil, že je doma. Jako bych neslyšela přijíždějící auto. Doopravdy jsme vypadali jako lidé, jako hodně bohatí lidé. Vešel do obýváku a v rukou měl dvě plné tašky. Položil je ke kuchyni a pak se otočil a lidskou rychlostí se vydal zpátky do garáže.

„Eddie, ty ses dal na lidské jídlo?“ smála jsem se mu. Vyplázl na mě jazyk a položil zbytek nákupu na zem. Chtěla jsem vstát, ale on mě zadržel.

„Já to uklidím do ledničky a tak. A pak mi řekneš, na co máš chuť.“ Usmíval se.

„A můžu ti to říct už teď?“ Udělala jsem psí oči.

„Povídej,“ pobídl mě.

„No, okurky a pak samotnou marmeládu. Vem ještě malou lžičku a vidličku,“ řekla jsem s úsměvem. Donesl mi to na pohovku. Než mi to dal, zlehka mě políbil na rty.

„Sedni si tady, Eddie.“

Jak jsem řekla, tak udělal. Objal mě a já se k němu přitulila.

„Bojím se porodu. Vím, že moje matka byla těhotná čtyři týdny. A co já? Poloupírka a upír, co z toho dítěte bude? Tříčtvrteční upír? Nebo co?“

Zase jsem brečela. Musím to všechno svádět na těhotenství, pak se mi uleví.

„Broučku, budete v pořádku. Porod budeš mít lehčí než tvoje matka. Určitě. A Carlisle má mnoho zkušeností, takže nám poradí a bude tady s námi po dobu těhotenství. Za těch deset let, co jsem byl na hradě, jsem se s ním velice dobře seznámil,“ utěšoval mě.

V jeho náručí mi bylo tak pohodlně, že jsem nakonec usnula.

***

To už je ráno? Otevřela jsem oči a rozhlédla jsem se. Do pokoje dopadaly první paprsky světla. Kolik tak může být? Cože, teprve bude sedm? Ach jo, co jen budu dělat? Zastavila jsem se očima na dveřích koupelny. Ano, dám si vanu. To potřebuju.

Zalezla jsem do koupelny, kde jsem ze sebe shodila noční košilku. Ach, konečně přijdu na veselé myšlenky, možná. Posadila jsem se do vany a nechala jsem moje myšlenky, ať utíkají, kam chtějí - vzpomínají na matku, na mého „nového“ otce.

Pak jsem si řekla, že bych mohla přemýšlet nad nějakým hezkým jménem pro miminko. Je to klouček, anebo holčička? Neměla bych pomalu zařizovat pokojíček? Musím požádat Alici, aby místo jedné ložnice udělala krásný pokojíček pro miminko, které velice rychle poroste. Takže by měl být takový neurčitý a využitelný delší dobu… Stejně se za dva nebo tři roky budeme muset přestěhovat. Nic jiného nám nezbude.

Ale já přemýšlím, jak jsem byla zvyklá, nad každou korunou... Jenže jsem si jistá, že Aro se mi bude chtít zavděčit, tak by mi mohl poslat další kreditku - a tam bude jednička a za ní hodně nul. Vůbec mi to nevadí, takové rozmazlování si ráda nechám líbit. Přemýšlím jako sobec. Vzpomněla jsem si na citát: „Všichni peníze nesnáší, dokud nejsou jejich.“ Je to nějaké ukrajinské přísloví, anebo citát. Mám ho ráda.

Jo, jméno. Takže chlapeček…

***

„Bells? Vylez z vany a obleč se, Carlisle tu bude každou chvíli!“ zavolal na mě Eddie z kuchyně.

„Jo jo, za 10 minut jsem dole!“ zvolala jsem a vyskočila z vany až se mi zamotala hlava. Vypustila jsem vodu, nahá jsem odběhla do šatny, kde jsem se otřela ručníkem a potom jsem začala prohledávat šatník. Co si na sebe vezmu? Takže žabky, kraťasy a tílko a přes to tenhle svetřík. Super. Skočila jsem ještě do koupelny a tam jsem si zvýraznila řasy.

Ze schodů jsem šla lidskou chůzí a hodně opatrně. Kdyby se mi zamotala hlava a upadla bych, určitě bych mohla potratit. To jsem nechtěla, už teď jsem to miminko milovala. I když jeho otec - biologický - byl špatný člověk, jeho opravdový otec, pohledem jsem sjela Edwarda, bude ten nejlepší.

Všimla jsem si, že Eddieho oči pomalu mění barvu na zlatavou. Jako moje malá Alice. Když se na mě Edward podíval a pak zhodnotil moje oblečení písknutím, jemně jsem se začervenala.

„Jdeš na rande?“ optal se mě a rozpřáhl ruce. Sedla jsem mu na klín, když jsem uslyšela přijíždět Carlisleovo auto.

„Pojď,“ zašeptala jsem. Chytla jsem Edwarda za ruku a táhla jsem ho k hlavním dveřím. Carlisle nechal auto na příjezdové cestě a s úsměvem na rtech šel k nám.

„Dobrý den,“ pozdravil nás a my jeho. Podal nám ruku. Vypadal tak lidsky!

„Bello, jistě sis všimla mého velkého přívěsu za autem. Tam mám všechny věci pro vyšetření, tak jestli bychom se tam mohli přemístit?“

„Ach, ano, jistě. Tak jdeme. Eddie? Jdeš s námi?“ křikla jsem do domu. Viděla jsem, jak se Carlisle pousmál. Může být rád, že se chováme jako lidi.

„Ne, Bells, nejdu. Já se vždycky bál nemocnice a všeho s tím spojeného. Ale doktorů se nebojím!“ křikl nazpět. S Carlislem jsme se od srdce zasmáli.

„Tak pojď, Bello.“ Chytl mě okolo ramen a vedl mě k zadní části auta. U přívěsu otevřel dveře a vešel jako první. Rozsvítil a já viděla lůžko a polovinu nemocnice. Takových věcí!

„Carlisle, jak dlouho u nás budeš? Mám ti potom připravit ložnici?“ Usmála jsem se na něj. Ukázal na lůžko a já si na něj lehla.

„Dokud neporodíš. Dohodl jsem se s Arem,“ mluvil a mezitím něco hledal ve skříňce.

„Fajn, to jsem ráda.“ Usmála jsem se na něj.

„Tak, Bello, teďka nad tebe umístím přístroj, který je něco mezi klasickým ultrazvukovým vyšetřením v těhotenství a rentgenem. Nevím, jak to funguje, ale poloupírskou pokožku to určitě prosvítí. Doufám, že se dostanu dál, abych viděl plod. Protože matka poloupír a otec upír…“

Jen to řekl, vyplavaly ty hnusné vzpomínky. Táhněte jinam! řvala jsem na ně v duchu.

„Promiň, promiň,“ omlouval se Carlisle, když si uvědomil, co řekl.

„V pohodě,“ pokusila jsem se o úsměv. Marně.

„No, kde jsem to skončil. Neublíží to tobě, ani miminku, maximálně ti to lehce podráždí pokožku. Ale to by se ti ihned vyléčilo, přes noc by to zmizelo. Kdyžtak to musíš namazat tímhle krémem,“ zamával mi s ním před obličejem.

„Jasně. Chápu, tak pojďme na to,“ zavřela jsem oči a nechala jsem ho dělat jeho práci. Kdybych Carlisleovi nevěřila, tak by na mě nemohl šáhnout. Já se všech mužů, kromě Carlisla a Edwarda, bojím. Nikomu jsem to nepřiznala. Neměla jsem odvahu.

A ještě se bojím sexu, hodně. Ten sex, pokud se tak dá říkat tomu s Demetrim, nebyl můj první sex. Ještě že tak. S Edwardem bych se moc chtěla milovat, ale bojím se toho, stejně jako se bojím mužů. Mazlení a líbání, to je něco jiného, protože vím, že Edward je slušňák a dovolí si jen to, co mu dovolím já.

Myšlenky jsem nechala plynout. Počítala jsem do sta… Do tisíce. Napočítala jsem jeden tisíc dvě stě třicet tři a vtom…

„Bello, hotovo. Nečekal jsem, že budeme za třicet minutek hotoví,“ usmíval se.

„A miminko?“ ptala jsem se vzrušeně. Dychtila jsem po té informaci.

„No, viděl jsem ho. Udělal jsem ti malinkou fotografii. Ale, Bello, můžou přijít komplikace v příštích dvou týdnech. Mohlo by dojít k nejhoršímu,“ řekl vážně. Nežertoval.

„Mohla bych umřít?“ ptala jsem se vcelku klidně.

„Ty ne,“ řekl a sklopil oči. „Ale je to padesát na padesát,“ uklidňoval mě vzápětí. „Ještě něco, Bello. Tady jsem přivezl krev, aby miminko bylo živeno tím, co potřebuje,“ řekl a otočil se k další skříňce, kde byla ve speciálních pytlících krev.

„Máš chuť?“ zeptal se se smíchem. Chtěl uvolnit atmosféru.

„No, abych se přiznala tak ano.“

Carlisle se zašklebil. Upír a nemá rád krev, docela směšné.

„Takže bílý kelímek s víčkem, brčko a do toho krev, ano?“ usmál se. Jen jsem kývla.

Upírskou rychlostí nalil krev do kelímku, zavřel víčko a dírkou ve víčku tam dal brčko.

„Prosím, slečno,“ usmíval se pořád.

„Děkuji, takovej drink jsem ještě neměla,“ zasmála jsem se.

„Na lidskou krev jsi zvyklá?“ začal se ptát jako doktor.

„Jo… Ale snažila jsem se jí vyhýbat, nelovím lidi. Neříkala jsem vám to už?“

Zavrtěl hlavou.

„No, já z lidí jen „ucucla“ a pak jsem si pohrála s jejich myšlenkami…“ řekla jsem po pravdě.

„A ty nemáš upírský jed?“

Teď jsem záporně zavrtěla hlavou já.

„Jsi zajímavá, Isabe... Promiň, Bello. Nikdy jsem poloupíra nepoznal. A jak jistě chápeš, jako pro doktora jsi pro mě jedinečná a zajímavá. A tvoje rozsáhlá schopnost!“ žasnul nade mnou.

„Můžu už jít?“ zeptala jsem se lehce nervózně.

„Jistě,“ kývnul na mě.

„Carlisle, připravím ti ložnici a jestli budeš chtít, můžete jít s Edwardem na lov,“ usmála jsem se na něj a šla jsem do naší rezidence.

„Slyšel jsi vše, co jsme si povídali s Carlislem?“ zeptala jsem se Edwarda.

Kývl. Byl více rozhozený než já.

Srknula jsem si z kelímku.

„Mmm… Lidská krev!“ dělal si srandu Eddie.

„Prý nemáš žádnou schopnost!“ zavrčela jsem.

„Bello, copak nejsi ráda?“

Kývnula jsem.

„Edwarde, víš, že bych bez tebe nedokázala žít, i když se neznáme více jak měsíc?“

Jen se na mě usmíval.

„Ale i tak si myslím, že Damien něco zamlčel, nebo prostě…“

Položil mi prst na ústa a potom mě lehce políbil.

„Carlisle, chceš jít večer na ten lov?“ usmál se na něj Eddie ihned, co jsme se od sebe odtrhli.

„Ano, velice rád s tebou půjdu na lov. Ochutnám krev místních zvířat,“ zasmál se.

„Bello, budu velice rád, když mi budeš říkat jakékoliv podrobnosti, ano?“ usmál se na mě Carlisle, než s Eddiem vyrazili na lov.

Jen jsem kývnula a šla jsem spát. Bylo toho na mě dneska moc.

Jen co jsem zavřela oči, usnula jsem. Šla jsem po louce, všude samý květ a uprostřed louky krásná dřevěná kolíbka, ve které leželo malinké tvrdě spící miminko. Vzala jsem ho do náruče a ono v tom momentu prudce otevřelo oči. Rudé oči. Párkrát zamrkalo. Usmálo se a kouslo mě do prstu. Postižený ukazováček jsem si dala blíž k očím a bylo vidět, že tam mám dvě malé čárky jako po kousnutí…

Posadila jsem se na posteli. Edward ke mně přiskočil a já si všimla, jak mi vyrostlo břicho.

„Eddie, jak dlouho jsem spala?“ ptala jsem se. Byla jsem velice nervózní.

„Dva dny,“ řekl pouze. „Carlisle má o tebe starost, bojí se o malé. Ráno půjdeš na další vyšetření. A budeš muset pít víc krve, aby malé přežilo.“

Vše, co prošlo jeho rty, bylo tvrdě řečeno. Kývnula jsem a převrátila jsem se na druhý bok.

Chmurná nálada se stala ještě lepší kamarádkou než záchod. Ten už mě omrzel. Neusmívala jsem se a Eddie také ne. Moje schopnost s myšlenkami vůbec nefungovala - další věc, která mi kazila náladu. Nenudila jsem se, to vůbec ne. Pořád nějaké vyšetření a pak sledovat zamračené výrazy Cullena. Pila jsem krev, lidskou krev. Břicho jsem měla jako v šestém měsíci, ale celkově jsem byla hubenější než normálně.

Vstávala jsem večer a celou noc jsem byla vzhůru. Jen co jsem se probudila, automaticky jsem docapkala do vyšetřovací místnosti. Sedla jsem si na židli, jako vždy. Carlisle vzdychnul a otočil se na mě.

„Bello, Bello…“ zase vzdychnul.

Mlčela jsem.

„Stalo se to, co jsem čekal,“ dlouze se odmlčel. „Včera jsem si myslel, že se to spraví, ale nestalo se tak,“ zatvářil se tak žalostně, že kdyby upír mohl brečet, tak se tady přede mnou Carlisle rozbrečí.

* * * * *

Já vím, já vím, je to dlouhá kapitolka, ale nemohla jsem to rozdělit. :)

Takže - co tomu říkáte?

* * * * *

Další věc, netuším zda mám vydat i 7. kapitolu MS, když komentářů ubývá. Až bude komentářů víc jak 15, bude tu další kapitola.

Autor: lirka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Milovaný sluha - 6. kapitola: