Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Milenec nebo vrah? - 14. kapitola 1. část

02.05.2010 (13:00) • SwayCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1760×

Bella:

Jakmile mi Jacob řekl, že v domě cítí upíra, věděla jsem, kdo to je. Bylo mi to jasné už od první vteřiny. Edward. Kdo jiný by to taky mohl být? Victorii bych vážně netipovala. A i kdyby, tak by mi to bylo jedno. Smrt od ní bych přijala s radostí. Celý den jsem se jen musela přetvařovat a dělat, že mi nic není. Že jsme v pořádku. Ale nebylo to tak. Radši jsem Jacoba poslala domů, protože dlouho bych to už nevydržela. Nemohla bych se na něj dívat ještě déle. Nedokázala bych být v klidu. Nedokázala bych se přetvařovat. 

Víc mě ale zajímalo co tu Edward mohl chtít? Proč se vrátil? Co ode mě ještě chce? 

When we first met I never felt something so strong
You were like my lover and my best friend
All wrapped in one with a ribbon on it
And all of a sudden you went and left
I didn't know how to follow
It's like a shock that spun me around
And now my heart's dead
I feel so empty and hollow

Než jsem se poprvé setkali, jsem nikdy nepocítila něco tak silného
Byl jsi jako můj milenec a nejlepší přítel
Vše v jednom, v balíku se stuhou
A všechny tvé náhlé příchody a odchody
Nevěděla jsem, jak tomu rozumět
Je to jako šok, který mě celou opředl
A nyní je mé srdce mrtvé 
Cítím se tak opuštěná a prázdná

Celou tu dobu jsem tušila, že je Edward někde v domě. Cítila jsem to. Můj šestý smysl mi nikdy nelhal. A v tomhle měl pravdu. Moje láska tu prostě někde je. Předtím jsem se cítila tak opuštěná. I to jaký je Jake mě moc ničilo. Ale najednou, jako kdyby se vše mávnutím kouzelného proutku náhle zacelilo. Bylo to snad jeho přítomností? Nebo tu není a nebyl a já mám jenom podivné halucinace?

Můžu snad mít halucinace způsobené těmi zraněními? Nebo je to jen touha po něčem, co se nikdy nesplní? Přece mi řekl, že už ho nikdy neuvidím. A on svoje sliby vždy plnil. Jsem asi vážně blázen, není možné, aby tu Edward byl. Blázen... Ale tolik bych si přála, aby bylo vše jako kdysi. Předtím, než odešel. To jsem byla ještě šťastná. 

Teď jsem jen Jacobova loutka. Už dvakrát mě zmlátil a nikde se nepíše, že to nemůže udělat znovu a znovu. Ale třeba se opravdu jen neovládl. Zvoral to a je mu to líto. Jenže ani lítost to neodčiní. Ani lítost mě nedonutí k tomu, abych ho milovala. Jediný koho jsem kdy milovala a budu milovat je Edward. Nikdo a nic to už nedokáže změnit. Jedině Edward je ten, komu kdy dám své srdce. Jedině on ho ještě slyšel bít. Jedině on má na něj právo a vždy ho mít bude. 

Už nedokážu cítit lásku. Ne tak jako k Edwardovi. Moje srdce už odmítá cítit další bolest a smutek. Osamělost, která se mi do něj vkradla, když Edward odešel ještě nezmizela a já si myslím, že ani nikdy nezmizí. 

< span style="font-family: sans-serif; color: #777777; font-size: 13px; line-height: 18px;">Damn, ain't it crazy when you're loveswept (?)
You'd do anything for the one you love
'Cause anytime that you needed me I'd be there
It's like you were my favorite drug
The only problem is that you was using me
In a different way than I was using you
But now that I know it's not meant to be
I gotta go, I gotta wean myself off of you

Zatraceně, není to šílené, když jsi zničen láskou?
Udělal bys cokoliv pro toho koho miluješ
Protože vždy když by jsi mě potřeboval bych tady byla
Je to jako bys býval mou oblíbenou drogou
Jediným problémem bylo, že jsi se mnou zacházel
Jinak, než jak já zacházela s tebou
Ale teď když vím, že to tak nemá být
Musím jít, musím si na tebe odvyknout

Není to šílené, že mě jeden jediný upír dokázal položit na lopatky a zlomit mi srdce? Asi ano. Chtěla jsem s ním být až do konce své existence. Zaprodala bych duší ďáblu, jen abych s ním mohla zůstat až do konce věčnosti. A co udělal on? Promiň, Bello, ale já tě nemiluji. Mezi námi to nemá cenu. Tss... Odkopl mě jako nějakou použitou věc. Užil jsem si, tak sbohem. Bylo to fajn, užívej si lidského života bez příšer. Zapomeň.

Jako kdyby to šlo. Jako kdybych mohla přestat myslet na to, jak byl dokonalý. Jak jsem s ním byla šťastná. Dokázali byste přestat myslet na to nejlepší, co vás v životě potkalo? Vím, že Edwarda nikdy nedokážu vymazat ze svých myšlenek a ze svého srdce, ale měla bych se smířit s tím, že on se nevrátí. Nikdy už neuslyším jeho smích, neuvidím jeho pokřivený úsměv. Už nikdy. 

Bello, seber se. Holka, přece se nebudeš hroutit z přeludů. Edward tu není a nikdy nebude, tak to skonči. Přestaň na něj už myslet. Nemá to cenu. Akorát tě to bude bolet a ničit. Stejně jako předtím. Nevzpomínej na něj a zapomeň. Ano, přestaň s tím už konečně. 

Najednou se ozvala rána a tříštění střepů. Vyděšeně jsem nadskočila a rozhlížela se okolo sebe. Až teď jsem si uvědomila, že pořád stojím v chodbě a dívám se na dveře. Zásek. Ušklíbla jsem se. Já jsem pako. 

Šla jsem za zvukem, který ještě rezonoval v místnosti. Na zemi ležela roztříštěná váza a dřevěný stolek se ještě teď třásl pod náporem té rány, která musela shodit vázu. Sama od sebe se ale nemohla shodit. Rychle jsem se začala rozhlížet okolo sebe. Někdo tu je. Nebo byl. Edward? Mohl to být on? Protože tohle jako přelud už vážně nevypadá, přeludy neumí shazovat vázy.

Ale Edward to přece být nemusí. On to nebude. Já jenom chci, aby to byl on. Toužím po tom, i když říkám, že ne. Povzdechla jsem si. Se mnou to jde vážně z kopce. Vždyť je to nakonec jedno, jak se ta váza rozbila. Stejně ji už neslepím. Ani své srdce neslepím. Tak co k čertu řeším? Radši bych to měla uklidit. 

Donesla jsme si z chodby koš a začala pomalu sbírat střepy. Byla jsem opatrná. Moc dobře jsem si uvědomovala jejich ostré hrany a nebezpečí, které by mě čekalo kdyby tady byl upír a já se řízla. Jenže žádný upír tady není, tak proč bych měla dávat pozor? Je to vlastně úplně jedno. Jenže právě chvilka neopatrnosti a moje nešikovnost opravdu způsobily, že jsem se řízla. Kdyby tu byl nějaký upír, začala bych panikařit, ale takhle jsem na to byla zvyklá. Vždycky jsem přitahovala různé hloupé nehody a u doktora byla skoro jako doma. Jedna pořezaná ruka mě nemůže rozházet. 

Najednou jsem si uvědomila, jak je všechno pomíjivé. Kapka za kapkou krve. Bez krve bych nežila, bez krve bych nebyla nic. Ta červená tekutina mě naprosto uchvátila. Dívala jsem se na to, jak pomalu padá každá kapka na zem, jak se tam tvoří malá loužička. Kdyby tu byl nějaký upír už by určitě zaútočil, protože takhle dlouho by to snad nikdo nevydržel. Nikdo by to nedokázal. 

Najednou jsem za sebou uslyšela podivný zvuk. Rychle jsem vstala a otáčela se, abych zjistila, co to bylo. Jenže nic jsem v tom šeru nespatřila. Vlastně jsem si ani neuvědomila, že už se setmělo. Tak moc jsem byla zabraná do svých vzpomínek a pocitů, že mi ani nedošlo jak moc pozdě musí být. Charlie se určitě každou chvíli vrátí a já nemám ani udělanou večeři. Navíc je tady takový nepořádek. Od té krve se ušpinilo snad všechno, co je v okolí tří metrů. Tohle budu dávat do pořádku asi hodně dlouhou dobu. Konečně jsem se mohla dívat na svět jinak než přes mlhu vzpomínek. Ruka mě celá bolela. Až teď mi došlo, jak moc je rána hluboká. Alespoň bych si to měla omýt od té krve, nepořádek můžu uklidit až pak.

Došla jsem do kuchyně a pustila vodu, která se postupně zabarvovala na růžovo. Ruka mě celé pálila, ale to mi ani moc nevadilo. Na bolest jsem zvyklá.

,,Bello?"  Najednou jsem za sebou uslyšela známý hlas, který byl předzvěstí, že se zase všechno změní a celá jsem ztuhla. Po chvíli jsem se otočila a uviděla jsem ho. Nebyl to žádný přelud, byl to on. Edward.

,,Jsi v pořádku?" zeptal se mě s obavou v hlase a během setiny vteřiny byl u mě. Jeho karamelově hnědé oči uvěznily můj pohled a já se nemohla ani nadechnout. Byla jsem jako ochrnutá. Po chvíli jsem se vzpamatovala a ostře na něj vyjela.

,,Co tady chceš?" Překvapeně zamrkal. Asi nedokázal pochopit tu tvrdost v mém hlase. 

,,Bello... Tohle necháme na potom, ano? Teď se ti radši podívám na tu ruku. Vypadá to zle." Naštvaně jsem se po něm podívala. Co si o sobě sakra myslí? Z čista jasna se tady zjeví a ani mi neodpoví na mou otázku? Tohle mě vážně vytáčí. ,,Prosím," zašeptal naléhavě a tak jsem pouze kývla. 

Posadila jsem se na židli a on mezitím rychle vzal lékárničku. Udivovalo mě, že si pořád pamatuje, kde je. I když... upíři mají vlastně výbornou paměť. Edward si sedl naproti mně, a tak zvláštně se na mě podíval. Pak se pomalu natáhl pro mojí ruku a já s sebou cukla. Zatvářil se tak ublíženě. Měla jsem takovou chuť ho utěšit, obejmout, změnit ten smutek v očích a vykouzlit mu zase úsměv na tváři. Ale neudělala jsem to. Jen jsem se víc napřímila na židli a podívala se na něj ještě tvrději. Bez kouska citu, byla jsem jak ledová socha. Byla jsem jako on.

Edward se znovu natáhl po mé ruce a já tentokrát neucukla. Dotek jeho ruky byl pro mě elektrizující. Najednou jako kdyby všechny moje přesvědčení odvál vítr. Nepřála jsem si nic jiného, než být s Edwardem až do konce života. Jemně mě přejel přes hřbet ruky a obrátil ji, aby se mohl podívat na ránu.

,,Je to hodně hluboké, asi to bude chtít pár stehů," řekl tím svým sametovým hlasem a já přestala vnímat okolní svět. ,,Bello?" otázal se mě a já se na něj nechápavě podívala. ,,Měla bys zajít za doktorem. Bude to chtít pár stehů. nebo tě můžu vzít za Carlislem. Co ty na to?" 

,,Nepotřebuji jít za doktorem a už vůbec ne za Carlislem," naštvaně jsem odsekla. Proč ze mě dělá malou? Nepotřebuji jeho rady, jeho pomoc. Už ne. Zařekl se, že už ho nikdy neuvidím a že o něm ani nikdy neuslyším a najednou tu je.

,,Ale, Bello... Prosím. Mělo by se to zašít," trval dál na svém Edward a já se teď opravdu naštvala. Cukla jsem rukou a vstala od stolu.

,,Měl bys jít, Edwarde. Nepotřebuji tvoje rady a nechci tě tady vidět. Rozumíš mi?" Ukázala jsme mu směr ke dveřím a dost jasně jsem mu tím řekla, že o něj už nestojím. I když to nebyla pravda, nechtěla jsem, aby mě znovu zranil.

,,Bello... Prosím... Dobře, nevezmu tě za Carlislem ani za jiným doktorem, ale alespoň mě to nech obvázat ano?" Rozmýšlela jsem se, co mu na to mám odpovědět, ale to už jsme seděla zpátky na židli a Edward mi obvazoval ruku přesně jak tvrdil. Bylo to jako kdysi. Vždycky mě přesvědčoval, ať jdu za Carlislem. A vždy mě za ním taky dostal. Ale teď... Teď už bych mu to prostě nedovolila.

And I'll never give myself to another the way I gave it to you
You don't even recognize the ways you hurt me, do you?

A nikdy se nikomu neodevzdám tak, jako jsem se odevzdala tobě
Ty sis stejně nikdy neuvědomoval čím mě zraňuješ. Že?

Jak jsem se na něj tak dívala, uvědomovala jsme si, jak moc jsem ho milovala a miluji. Jeho přítomnost byla opojná a jeho chladivé doteky na mé kůži byly až k zešílení krásné. Ale musela jsme se držet dál. Nemohla jsem znovu otevřít své srdce a v jediné vteřině zase být na dně svých sil, se zlomeným srdcem. Teď to prostě nešlo. Jeho přítomnost mě uklidňovala a zraňovala zároveň. Musela jsem zjistit, co tu chce, a tak jsem mu ještě jednou tu stejnou otázku. 

,,Co tady chceš?" promluvila jsem do ticha a on sebou nepatrně trhl. Naposledy pohladil mou ruku a pustil ji. Zhluboka se nadechl, i když to vůbec nepotřeboval a začal.

<< Ω >>

Autor: SwayCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Milenec nebo vrah? - 14. kapitola 1. část: