Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Midnight 8.část

13.06.2009 (18:30) • WWewa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1527×

8. NÁVŠTĚVA

Nevěděla jsem, jak se uklidnit. Ze zadu mě objaly dvě horké paže a já jsem zdusila křik u Jacoba v náručí. „Klid, byl to jen sen." Uklidňoval mě a houpal s mým tělem tam a zpět. Věděla jsem o tom, že to co se v mé noční můře dělo, nebylo skutečné, ale stejně tak jsem věděla i to, že mrtvé tělo rudohnědého vlka, ležící v lesích mě bude děsit po zbytek věčnosti. Mé tělo se už netřáslo zimou, ale strachem. Pevně jsem Jacoba objala a nechala se položit zpět do peřin.

Po mém snu jsem už znovu neusnula. Na to, abych se o to pokusila, jsem se moc bála zavřít oči. Jacob zůstal do rána a potom odběhl se starostí v tmavých očích zpět do La Push. Konečně jsem byla schopná vstát z postele, takže jsem to udělala a šla se dolů najíst. Když jsem kráčela dolů ze schodů, neuvědomila jsem si, že dělám obrovskou chybu. „Renesmee!" Na moje rodiče jsem úplně zapomněla. To jsem neměla dělat. Bella se blížila ke mně a okamžitě mě přivinula do náručí. „Co tě to napadlo?" Vyškubla jsem se jí. Nesnesla jsem další omluvy a lítost. „Už stačí. Slibuju, že už nikdy nic takového neprovedu, ale teď mě prosím nech vydechnout, ano? „ Bellu překvapil můj zdravý přístup k věci, přikývla, pustila mě a pozvedla ruce dlaněmi vzhůru na znamení prohry. Políbila jsem ji na tvář a šla si udělat snídani. Edward zatím tiše stál v rohu v místnosti a celé to sledoval. Nečekala jsem, že to s rodiči půjde tak hladce. Uvařila jsem si čaj a nachystala snídani. Až když jsem si sedla před misku s mlékem a cereáliemi, uvědomila jsem si, že to není zrovna moje představa ideální snídani. Dlouho jsem nelovila a nad lidským jídlem se mi zvedal žaludek. Neměla jsem na výběr a alespoň jsem vypila čaj. Z hlavy jsem nemohla dostat obrázky z mého snu. Pořád jsem viděla chlapce s karmínovýma očima a rudohnědého vlka, který prohrál svůj poslední boj. Něco mi říkalo, že ten sen mi něco přinese, bylo na něm něco povědomého a přesto tak neznámého, nemohla jsem nemyslet na něj.

Od toho dne jsem se každou noc budila s křikem. Ta nejhorší noční můra mého snění se stávala stále skutečnější. Jednou, když jsem znovu nemohla zastavit křik, přišel ke mně do pokoje Carlisle. Bylo časné ráno a on se zrovna chystal odejít do práce. Sedl si okamžitě za mnou na postel a ochranitelsky mě objal. Konečně jsem si uvědomila, že je to znovu jen sen a snažila se zdusit vzlyky. „Nechceš si promluvit?" Zeptal se, jakmile se mi podařilo držet hlasité emoce na uzdě. Jen jsem přikývla. „Co tě trápí?" Pokračoval. To bylo poprvé, co jsem se rozhodla podělit se s někým o ten sen. Přiložila jsem mu ruku na tvář a vše mu promítla. Když jsem ruku znovu odtáhla, Carlisle chvíli seděl jak přimrazený a potom konečně zareagoval. „To je ono? Ta noční můra?" Přikývla jsem. Carlisle mi poprvé v životě připadal rozrušený. Přemýšlel co říct. Nakonec přešel na uklidňování. „Snaž se na to nemyslet. Uvidíš, že se to zlepší. Kdyby sis potřebovala promluvit, víš, že jsem tady." Odmlčel se a pohladil mě po vlasech. „A teď, když dovolíš, musím do práce." Omluvil se a vyšel ze dveří. Nechápala jsem jeho překvapenou reakci. Jeho slova mi klid v duši nepřinesla a já jsem nadále čelila té stejné noční můře.

Dny ubíhaly, ale ty nebyly na mém životě nejhorší. To co mě trápilo, byly noci, ve kterých jsem se musela pořád dokola odevzdávat znovu a znovu tomu stejnému utrpení. Jacob o mě měl starosti a stejně tak i zbytek rodiny. Nikdy mi však nekladli hloupé otázky a vždy, když jsem se v noci budila s křikem, mě nechali o samotě se svými myšlenkami. Rozhodla jsem se učinit tomu konec a snažila jsem se žít, tak jako předtím. Věnovala jsem se mému přátelství s Jacobem, ale už to nebylo jako dřív. Jizvy po ranách, které jsem mu zasadila déle než před měsícem, pořád zůstávali vryté v jeho srdci a mě nezbývalo, než sledovat, jak se přetvařuje. Dokonce ani častý lov mi nezvedl náladu a Emmet snažící se takticky dostat losa, stejně tak. Po jednom z deštivých odpolední mě Jacob doprovázel zpět domů. Na příjezdové cestě stálo mě neznámé auto, takže jsem usoudila, že Carlisle si pozval nejspíš nějaké přátele z práce. To bylo nepravděpodobné, ale asi nejnormálnější z toho, co mě v tu dobu napadlo.

Pozvala jsem Jacoba dál a pobídla ho, ať se posadí ke kuchyňskému stolu. Zatímco jsem mu nalévala vodu do jedné z mnoha Esmeiných krásných skleniček, za mnou si někdo hlasitě odkašlal. Otočila jsem se a zjistila, že je to Alice. „Můžu pro tebe něco udělat?" Zeptala jsem se, zatímco se na mě upřeně dívala. „Odpusť mi." Nechápavě jsem zakroutila hlavou a svraštila obočí. „Co ti mám odpustit?" Ptala jsem se zmateně. „Že jsem neviděla." Pořád jsem nechápala smysl jejích slov. Zpoza rohu vykoukla hnědá tvář chlapce se zlatýma očima. Tu tvář jsem okamžitě poznala, srdce se mi rozbušilo na poplach a upustila jsem skleničku s vodou. Jacob se otočil stejným směrem, kterým jsem se dívala já, okamžitě vstal, stoupl si přede mě a hlasitě zavrčel. Chlapec z mých nočních můr se nakrčil a zaujímal obranou pozici. Předem jsem věděla, jak to skončí.

Autor: WWewa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Midnight 8.část: